Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

Win Burton:
Duše pro Evropu

(prosloveno na setkání národních koordinátorek Evropského ekumenického fóra žen ve Strasbourgu 31.10.2003)

Jsem potěšena, že se mohu zúčastnit vašeho letošního shromáždění, protože velmi silně cítím, že jsme všechny na „stejné lodi“, třebaže naše posádky se mohou lišit co do síly, jiná mohou být i nebezpečí a překážky na cestě, směřujeme možná k různým přístavům, ale v zásadě každá z vás by se tady mohla postavit a mluvit k tomuto tématu. Nebudu předstírat, že chci vystoupit s něčím originálním, či nečekaným, ale doufám, že si později v průběhu tohoto zasedání budeme moci vyměnit zkušenosti. Každá z nás by mohla hovořit o práci v nevládních organizacích (NGOs), ať již nábožensky nebo hodnotově orientovaných.

Dovolte mi, abych vám teď pověděla něco o své nevládní organizaci. Musím vás však varovat - nejde o výhradně ženskou NGO, spíše naopak!, a i když jsme těsně spjaty s Evropskými institucemi (EU), nenabízím žádný model nebo typ na to, jak s nimi úspěšně spolupracovat jako s partnery.

Inicaitiva „Duše pro Evropu - etika a spiritualita“ vznikla v r. 1992, kdy prezident Evropské komise Jacques Delors řekl v Bruselu na adresu církví: „Věřte mi, pokud jde o Evropu, neuspějeme jen na základě právní expertýzy nebo hospodářského know-how. Pokud se nám v příštch deseti letech nepodaří dát Evropě duši, dát jí spiritualitu a smysl, všechno je ztraceno.“ Křesťanské církve, které vedou dialog s Evropskými institucemi v Bruselu a ve Štrasburku již od 60. let přivítaly, že jsou znovu povzbuzovány, ale Jacques Delors - za podpory své „Forward Studies Unit" (Cellule de Prospective) dále řekl, že dnešní pluralistická Evropa vyžaduje reakci napříč náboženstvími. A tak se stalo, že Iniciativa byla ustavena v r. 1994 - tehdy za prezidenta Jaqua Santera - s Komisí, která je nyní složena z delegátů křesťanských církví (protestantských - KEK, katolických a pravoslavných), Muslimské rada pro spolupráci v Evropě, Konference evropských rabínů a Evropské humanistická federace. Pravidelně získáváme lidi i z jiných menšinových náboženství a tradic (hinduisty, sikhy, budhisty, kvakery) a naše nově podepsané stanovy mezinárodní neziskové asociace umožňují širší členství podle určitých kritérií.

Je třeba zdůraznit, že vznik Iniciativy byl výsledkem toho, že se šťastně sešli ti praví lidé na pravém místě a v pravý čas: "Forward Studies Unit" (dále jen FSU) v Komisi aktivně hledala tento typ dialogu ve skutečném partnerství. Byl zájem a podpora ze strany Evropského Parlamentu, což také skýtalo finanční možnosti, a byla vůle ke spolupráci mezi jednotlivými komunitami založenými na víře a na přesvědčení, nebo přinejmenším potřeba být spolu, což by vyústilo ve vzájemně zajímavý mandát pro takovou Iniciativu. Až do r. 1999 bylo ve skutečnosti hlavním explicitním úkolem radit Evropské komisi, na jaké skupiny se zaměřit (working at the grass-roots), aby docházelo ke zvýšení širokého chápání napříč vyznáními v kontextu evropské integrace, nejlépe pomocí grantů menšího rozsahu na projekty, a skutečně pak mnohé organizace, s nimiž mnohé z vás jistě přišly do styku - např. Evangelické akademie - těchto projektů využily. Vedlejším produktem takových diskusí bylo stále užší setkávání s vlivnými přemýšlivými lidmi jak v evropských institucích, tak a v těchto komunitách založených na víře a přesvědčení v kontextu tohoto výboru, jež bylo doprovázeno stále zlepšujícím se vzájemným porozuměním a zvyšováním vzájemné důvěry.

V roce 1999 byla důvěra porušena ze strany Evropské komise: rozpuštěním Komise Jacqua Santera došlo k přehodnocení všech vztahů s vnějšími orgány, které se zabývaly finančními otázkami. Ze zásady došlo ke zpřísnění vztahů, k zeštíhlení administrativy, k výměně lidí a ze dne na den se „Duše“ ocitla bez mandátu, bez partnerů, s nimiž by byla v dialogu v rámci Komise, bez financí na provoz svého sekretariátu (na koordinátora na poloviční úvazek - to byl můj předchůdce - který byl placen Evropskou komisí). Trvalo dlouho, než se stav zlepšil, jak jistě všichni, kdo jste s touto situací obeznámeni, víte, a my jsme bojovali - měli jsme vždycky pocit, že by bylo nejen smutné, ale i pošetilé nechat Iniciativu zaniknout.

V našich stanovách se uvádí, že asociace si „klade za cíl významně přispívat k budování občanské Evropy, a to ve vztahu s institucemi Evropské Unie jak pro partnery, kteří už jsou začleněni do struktury, tak pro jiná společenství spojená s vírou a s přesvědčením - a to zvláště na etické, duchovní, náboženské a morální úrovni.“ Navíc, k dosažení těchto cílů, snaží se asociace podpořit možnosti setkávání členů různých komunit co do víry a přesvědčení tím, že chce vybudovat fórum pro reflexi a dialog, a to v duchu úcty, tolerence a otevřenosti. Může také navrhnout nějakou další iniciativu, která by se zaměřovala na cíle asociace. Dále může spolupracovat s jakoukoli organizací, která má podobné cíle. Asociace si neklade za cíl žádný synkretismus a členové souhlasí, že se nebudou v rámci asociace angažovat v žádné činnosti spojené se získáváním nových členů. Asociace nenahrazuje individuální iniciativu společenství, která jsou její součástí a nemá být považována za jejich mluvčího.“ V současné době jsme z 80 % stále ještě závislí na Evropské komisi, ale není snadné udržovat pravidelný dialog, neboť Skupina poradců pro politiku (Group of Policy Advisers) jež nahradila FStU a člověk, jenž v ní byl odpovědný za dialog v otázkách „náboženstvími a humanitních věd“ (taková funkce opravdu existuje!), Dr. Michael Weninger, vidí, že se svět od r. 1994 změnil, a není si jist, že Iniciativa „DUŠE“ ve své současné podobě je nejlepším partnerem. Navíc, na straně společenství spojených s vírou a s přesvědčením, jsou potřeby - když porovnáme křesťanské církve, židy, muslimy, humanisty.., - a jejich programy se výrazně liší, a opravdu pro mnohé zdaleka nestojí práce týkající se různých typů víry na předním místě. I tak jsme se rozhodli uspořádat každoroční sympozium se Skupinou poradců pro politiku v rámci Evropské komise - a kopie zpráv z těchto setkání je zde a mohu kterékoli z vás, která byste měla zájem, zaslat kopii. Jedna je o právním vztahu mezi společenstvími spojenými s vírou a s přesvědčením ve velkých městech (včetně Evropských institucí), a druhá se týká spolupráce ve velkých městech mezi společenstvími s různými náboženstvími. Máme nyní v úmyslu vytvořit evropskou síť (network) organizací sdružující společenství s různými typy náboženství (jako Světová konference pro náboženství a mír a Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu), jež začínají zaměřovat své jednotlivé pracovní sekce na Evropu a nechtějí funovat jen globálně. Zde by DUŠE mohla zastávat roli ústřední informační agentury a být prostředníkem mezi takovými asociacemi a Evropskými institucemi. Předběžné setkání, na němž by se měly projednávat otázky spojené s vytvořením takové sítě, je plánováno na začátek prosince 2003. Mimochodem, jednou z organizací, jež by měla zájem o vstup do takové sítě, je „Global Peace Initiative for Women Religious and Spiritual Leaders".

Uvědomuji si, že to bylo velmi stručné shrnutí, ale mnohé z vás už toho o této Iniciativě vědí poměrně dost, a tak se nechci zabývat tím, co už je známé. Budu ráda odpovídat na otázky spojené s touto záležitostí. Také jsem vždycky ráda, když mám příležitost diskutovat o tom, co se může skrývat pod názvem Duše Evropy a jak jinak bychom si mohli (y?) představovat naplňování poslelství Jacquesa Delorse.

Dovolte mi však také, abych spíš neformálně, učinila několik poznámek k otázkám, které máme sdílet, a to v naději, že něco z toho, co řeknu, může některou z vás oslovit, nebo dokonce vyprovokovat z vaší strany takovou reakci, která bude užitečná a mně pomůže. Možná některé z vás, jak tu jste, naleznete odpověď na to, jak bychom měly v budoucnosti dál postupovat a jak získat energii pro naši další práci.

Jeden z mých největších problémů se odvíjí od toho, že jsem v Bruselu - ve spojení s velkými politickými institucemi, a ne přimo „v terénu“. Představuju si, že tentýž případ může nastat v Ženevě nebo ve Štrasburku, nemluvě o New Yorku. Až příliš často se diskuse o „hodnotách“ zdají teoretické, abstraktní, prostě diskuse o věžích ze slonoviny ve věži ze slonoviny. Slyšíme o dialogu s islámem, ale nejsme do něj vtaženy. Tady dostaneme velmi rychle odpověď: přece můžete jít kterékoli odpoledne ven, nebo i večer, o víkendu a můžete se tím zabývat někde v Bruselu ve středu města, a najednou jste v živém kontaktu s tím, co děláte v práci. A tím to vlastně končí. Většina z nás totiž dělá několik zaměstnání, a všechna jsou to naše hlavní zaměstnání. Jsme úřednice, manželky, matky, hospodyně, zahradnice atd. atd. A já osobně to myslím zcela vážně, když říkám, že všechna tato zaměstnání jsou naše hlavní zaměstnání. Domnívám se, že nám muži vesměs, až na některé výjimky, vědomě svěřují tu nejpřednější roli, a to výchovu generace, která by měla změnit příští svět k lepšímu. My většinou myslíme na všechny tyto role současně. Mám pokušení říci na rozdíl od mužů, kteří, jak se zdá, jsou schopni v určitých věcech vypnout a zase zapnout a jsou si tak schopni“rozškatulkovat“ svůj život jinak než my ženy, ale nepřísluší mi takto generalizovat. A stále na nás útočí nějaké požadavky, často naléhavé, nebo ty, co spěchají. Stále přicházejí jeden za druhým a dochází až k tomu, že máme výčitky svědomí, že jsme se jejich plnění nemohly věnovat natolik, jak bychom si představovaly. A pak, až se dostaneme do rukou psychoterapeutovi, zeptá se nás:“A co děláte pro sebe?“!

To mne přivádí na nasledující myšlenku. Jsme příslušnice první poválečné generace žen, kterým naši rodiče a především matky neustále připomínaly, abychom si uvědomily, jaké je to pro nás štěstí, že jsme měly takové vzdělávací a finanční možnosti. Důsledkem toho bylo, že jsme se měly předvádět jako superženy na každé frontě, abychom ukázaly, jak jsme na tom lépe než naše matky a můžeme zvládat povolání, manželství, mateřství a roli hospodyně se stejnou obratností a šikovností. No a když se nám zákonitě nepodařilo něco zvládnout, pak na základě křesťanské výchovy jsme vztáhly vinu na sebe a o to víc jsme se snažily, abychom to všechno dokázaly.

Když to takhle bylo řečeno, nemusíme k tomu být zcela cynické a předstírat nervozitu plynoucí z přechodu nebo z rozkladu manželství, i když ... ( a když jsou to opravdu ty případy, nemusíme navalit všechnu vinu na sebe). A řešením nemusí být to, že zaujmete mateřský postoj k práci (o to méně, když se to týká kolegů, mužů, kteří se poflakují), ani že se budete chtít stát středem pozornosti, když si oblečete elegantní černý kostýmek poté, co se po neustále začínaných dietách do něj jen stěží vejdete, každý týden chodíte ke kadeřnici a stanete se protějškem nějakého pseudomuže. Zvláště proto, že jsem se vrátila do kanceláře, až když mně táhlo na padesátku - byla jsem dlouhá léta doma se čtyřmi dětmi, cítím, že i taková žena jako já může přispět ke stanovování priorit v politických záležitostech, ať už je oblast naší činnosti jakákoli a styl , jímž je tato činnost vykonávána, různorodý. Jediná těžká věc a já po těch letech, co jsem byla doma, zjišťuji, že je velmi těžká, je mít zdravé sebevědomí, po stránce intelektuální i celkově. Je třeba, aby se žena vzchopila, mohla stát vzpřímeně a byla dostatečně asertivní.

Doufám, že to nebude znít příliš banálně a naivně, když řeknu, že naše ženskost a víra (ať už náboženská nebo „humanistická“ ) přináší duši našemu světu, našemu vlastnímu mikrokosmu (une ame ve francouzštine, eine Seele v němčině), smysl pro život a pro cit, který máme na různé úrovni a k němuž jsme zmocněny, le pouvoir (franc.); často s pokorou a humorem, zvláště se schopností se smát samy sobě. Sloužíme na každém kroku: už každodenními gesty mezi kolegy a vlastním pracovním výkonem - je to služba, která však není služebnictvím či otročením; kreativita a představivost při řešení problémů; dotazování, kterým chceme pomoci a posunout věci kupředu, a hlavně a především využívání komunikativních dovedností: vždyť není samo sebou, že mezi tlumočníky je většina žen.

Řekla bych, že právě toto jsou ty důvody, proč mnohé z nás žen našly cestu k práci v nevládních organizacích. Pravda, mohou zde sehrát roli i pracovní podmínky. Takové organizace bývají nevelké a neformální, což umožnuje flexibilnější pracovní dobu. Také pracovní styl se dá snáze přizpůsobit našim požadavkům. Často nás však na takové práci instinktivně přitahuje její etická stránka jako výchova k míru, řešení konfliktních situací, hledání způsobů, jak ven z patových situací tam, kde „politické principy“ selhaly. Proč takovou práci děláme? Není to rozhodně vidina zisku, třebaže to neznamená, že pracujeme bez ohledu na finanční stránku věci. I my musíme neustále sledovat svůj rozpočet a nebudeme říkat, že nejsme pyšné za finanční ohodnocení svého snažení, protože právě tímto způsobem se nám dostává od světa uznání. Ale víme, že peníze jsou jen prostředkem k dosažení něčeho, nikoli cílem. A víme také, že nejdůležitější práce se uskutečňuje za scénou, nikoli na vrcholku pyramidy.

Ale všechno má své zápory. Kolik z nás si může „dovolit“ přispívat do rodinného rozpočtu odměnou za práci tohoto typu, aniž by se mohla spolehnout na to, že partner má stálé dobře placené zaměstnání. (Mně každoročně končí pracovní smlouva v prosinci a novou obvykle podepisuji v dubnu nebo v květnu následujícího roku, ale na sto procent s tím nemohu počítat). Kolik z nás má takové spolupracovníky, kteří nás mohou zastoupit a nahradit, když jdeme na mateřskou dovolenou, nebo když se několik týdnů potřebujeme zotavit po těžké operaci, nebo potřebujeme být doma s dítětem, či kvůli sobě, když na nás doléhají deprese, nebo třeba když potřebujeme čas na to, abychom umístily rodiče do domova seniorů a zařídily všechno, co je s tím spojené? Kolik z nás neustále zápasí s tím, abychom se se svou každodenní prací v zaměstnání neztotožňovaly natolik, že jí musíme věnovat mnohý večer, že ruší náš noční spánek, narušuje víkendy, dovolenou atd., protože jsme své práci tak oddány.

Chtěla bych se zmínit o jednom dalším aspektu, konkrétně ve vztahu ke své vlastní práci, a tím je aspekt týkající se různosti vyznání. Více než dva roky se pravoslavné ani muslimské členky mého výboru nezúčastňovaly schůzí, nereagovaly na korespondenci a ani neplatily členské příspěvky. K tomu mi bylo řečeno, že já (ve srovnání s mým předchůdcem - mužem) nemohu mít jako žena přece respekt. Myslím, že si samozřejmě musíme uvědomovat rozdíly mezi jednotlivými kulturami, s jejichž zástupci jednáme, a s jejich náboženskými zvyklostmi. Na to, jak se v takových situacích chovat, neexistuje žádná učebnice, ale ráda bych získala nějaké zkušenosti právě od vás. Ale stejně začínám být pevně přesvědčena, že komunikativní dovednosti a lidské teplo (a trpělivost!) jsou tu víc než kdejaká vizitka, znalosti etikety nebo dosažené akademické vzdělání. Pokud někdo projeví zájem o druhého člověka jako o lidskou bytost, ať už je z jakéhokoli náboženského prostředí, uprostřed jeho rodiny anebo v místě, odkud pochází, a s porozuměním se bude stavět k radostem a strastem jeho života (aniž by slídil po podrobnostech jeho soukromí nebo zlehčoval některé záležitosti), když se bude projevovat čestně a upřímně, s humorem, ale nebude s nikým manipulovat, nikoho zesměšňovat a zahrávat si s ním jako s nějakým nástrojem, kterého chce použít pro svůj záměr, opravdu začínám doufat, že důvěra se dá vybudovat a že se dá vytvořit základ obecné lidskosti, dá se dělat dobrá práce s každým a na jakékoli úrovni, aniž by přitom kdo musel „ve své hře porazit ostatní". Ale je to velmi zdlouhavý proces!

Nakonec ještě něco. Zvlášť od té doby, co jsem se vrátila do práce, mne stále překvapuje, jak většina z nás žen, zvláště jak nám přibývají léta, máme pochopení pro jiné ženy a snažíme se jim pomáhat - děláme to možná instinktivně, ale je to velmi důležité. Tam, kde zůstane naše práce z větší části nepovšimnuta a je považována za samozřejmou - vždyť je to naše zaměstnání a jsme za ni placeny - stane se, že si ženy navzájem gratulují, dokážou projevit ocenění a podpořit, protože si uvědomují - a nemusejí tu ženu třeba ani znát - kolik ji to stálo námahy, úsilí a překonávání nepříjemných věcí, o nichž nevíme, nebo si je ani nedovedeme představit, natož vykonat to, co vykonala ona.

To ovšem neznamená, že mně teď máte všechny poplácávat po rameni! Tohle všechno jsem vám chtěla říci a budu jen ráda, když se v diskusi teď nebo později ve workshopu vrátíme k některým nebo třeba i ke všem zmíněným bodům.

Z angličtiny přeložila Hana Slavíčková, listopad 2003

zpět k textům o ženské spiritualitě