Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

P. Tomáš Holub:
Akcenty mužské a ženské spirituality

(in: Žena v církvi a ve společnosti II., sborník UKŽ, Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2001, str. 34 - 41)

Záměrem tohoto článku je nabídnout jako předmět k diskusi pohled na rozdílné akcenty mužské a ženské spirituality. Článek tedy nepojednává v žádném případě o jakýchsi zásadních rozdílech mezi spiritualitou muže a ženy, ale všímá si rozdílného kladení důrazů, které – jak se domnívám – je možné vnímat u nezanedbatelného množství mužů i žen. Stejným tématem se také zabývá ve své drobné knížce „Mars a Venuše v kostele“ jáhen Josef Hes[1].

Tyto akcenty jsou samozřejmě v rozdílné míře přítomny v originálu každého jednotlivce, jsou jistě lidé, kteří se akcentům prezentovaným v mém pohledu zcela vymykají nebo jsou od něho zásadně vzdáleni. Přesto ale považuji skupinu, kterých se nabídnutý pohled týká, za značně významnou.

Pro skutečnost, že existují různé akcenty mužské a ženské spirituality, je možné nalézt podporu a) v bibli, b) v Katechismu katolické církve, c) v papežských dokumentech, d) v pastorální praxi církve, e) v současné teologii.

ad a)
V Písmu je třeba začít u velmi slavné věty apoštola Pavla křesťanům v Galacii: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Pisatel zdůrazňuje nejhlubší rozměr našeho bytí získaný skrze křest, zdůrazňuje, že spojení s Kristem je možné pro každého bez ohledu na jakékoliv světské rozdíly včetně rozdílného pohlaví. Ukazuje cíl, ke kterému všichni bez rozdílu směřujeme.

Když se však podíváme na 1. list Korinťanům, na místo, kde se obdobný text vyskytuje také[2], tak není těžké konstatovat, že rozličnost popisovaná u sv. Pavla v postavení muže a ženy na cestě k plnému naplnění skutečnosti předznamenané křtem je naprosto jednoznačná. To samé je možno vyčíst z nádherných textů v listu Efezským[3] o vztahu muže a ženy.

V celé 12. kapitole 1. listu do Korinta Pavel zdůrazňuje, že jednota v Kristu vytvořená právě přijetím svátosti křtu je tvořena z různých, velmi rozličných údů. Nepopírá rozličnost, ale zdůrazňuje, že právě tato rozličnost v Kristu vytváří jednotu a že právě pro jednotu v různosti, která je ideálem 12. kapitoly, je třeba si vzájemně pomáhat a podporovat se.

ad b)
Katechismus katolické církve k danému tématu v kapitole věnované 6. přikázání[4] jasně zdůrazňuje v celé škále závažných prohlášení: „Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu…, vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání…“ (KKC 2331). Tedy povolání dané Bohem je spojeno s vnímáním lidského pohlaví! To katechismus dále rozvíjí: „Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.“ (KKC 2332). Jestliže je víra také (nebo spíše především) vztahem k Bohu, pak její prožívání dle katechismu jasně ovlivňuje rozdílná pohlavnost lidského rodu. Přijetí této rozdílnosti je zásadním úkolem každého křesťana: „Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout svou vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá vzájemné doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory (KKC 2333). Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci i něhy­…“ (KKC 2335).

ad c)
Apoštolský list Mulieris dignitatem papeže Jana Pavla II.[5] vedle zdůraznění důstojnosti ženy mluví také o jejím poslání,[6] které je všeobecně dáno jejím ženstvím: „…žena představuje zvláštní hodnotu jako lidská osoba a současně jako osoba konkrétní faktem svého ženství…“ (30).

O rozdílnosti muže a ženy ve vztahu k naplňování záměru Stvořitele mluví velmi pěkně také současný papež ve svém listu ženám uveřejněném u příležitosti IV. světové konference o ženě v Pekingu v roce 1994: „Ženství uskutečňuje »lidské« stejně jako mužství, avšak rozdílným a doplňujícím způsobem. Mluví-li Genese o »pomoci«, nevztahuje ji pouze na oblast konání, nýbrž také na oblast bytí. Ženství a mužství se navzájem doplňují nejen z tělesného a duševního, nýbrž i z ontologického hlediska. A pouze díky dualitě »mužského« a »ženského« se plně uskutečňuje »lidské«.“ (8)[7]

ad d)
V pastorální praxi církve v celých jejích dějinách k jednomu z charakteristických znaků patří, že zdůrazňuje různost cest podle mnoha vnitřních i vnějších faktorů, např. podle mentality člověka – jsou rozdílné cesty ke svatosti, kterými kráčeli a dodnes kráčejí sv. Ignác, František, Dominik a jejich následovníci podle rozdílných akcentů spiritualit v jednotlivých řeholích, dále podle stavu – svatý František Saleský ve své slavné Filotee jasně ukazuje rozdílnost cesty ke svatosti u vdané matky mnoha dětí od cesty řeholníka. Církev zdůrazňuje pro duchovní cestu i důležitost sociálních podmínek, ve kterých se křesťan nachází. Jasným dokladem pro důležitost sociálního aspektu je přístup Jana Bosca k jeho dělnickým chlapcům.

Jestliže různost cest je dána již sociálním zázemím, rozdílnou mentalitou či stavem, o co více je třeba vnímat rozdílné akcenty dané rozdílem mužství a ženství.

ad e)
Přijetí rozdílného ale stejně ceněného postavení muže a ženy v církvi je jedním ze základních akcentů současné křesťanské antropologie: muž a žena rozdílným způsobem naplňují společné bytí před Bohem – způsobem rozdílným, ale sobě rovným – vzájemně se doplňujícím.[8]

Je všeobecně známo, že kritika neuváženého feminismu ze strany církve je zdůvodňována právě s poukazem na chybné zaměňování rovnoprávnosti a stejnosti, tedy na nepochopení, že jinakost ženství má být zachována, ale musí být uznána jako rovnocenná.

Všechny uvedené texty biblickými počínaje a současnou teologií konče jsou jasným dokladem, že církev ať už v rovině biblické reflexe, oficiálních vyjádření církve nebo více či méně odvážných teologických názorů vnímá v současné době rozdílnost muže a ženy jako dar a obohacení.[9]

Tyto texty jsou tedy – jak se domnívám – také legitimním východiskem pro tvrzení o existenci různých akcentů mužské a ženské katolické spirituality.

Mužské akcenty
1. Pro muže je velmi důležité vnímat Boží velikost. Nejen pouze Boží blízkost, ale také jeho velikost. Před očima mi pokaždé při tomto tématu defilují taková velmi těžko popsatelná „skoropokleknutí“ mnoha mužů, která je často možné vidět při jejich příchodu do kostela. Zdá se mi, že vyjadřují ostych, že tento symbol pokleknutí odpovídá dětem či ženám, ale neodpovídá dospělým výkonným mužům. Napůl skrytá a napůl pokřivená znamení jsou výrazem falešného mužského přesvědčení, že sice Bůh je a že je správné chodit do kostela, ale že ho s tím, jaký je, není šance v mužském světě obhájit. Jedinou správnou odpovědí na tyto mnohdy pochopitelné úzkosti mužů je ukazovat na Boží majestát. Vracet se k pojetí tak silně přítomnému v dobách prvních křesťanů – k pojetí Krista Pantokratora, ukazovat, že Boží majestát a Boží moc mohou být východiskem pro víru a zároveň mohou ještě více zdůraznit nepochopitelnost Boží něžnosti tak velkého a mocného Boha, před kterým muž může s úctou a bázní pokleknout. Připomínám zde rozjímání z ignaciánských exercicií o provolání pozemského krále, které má být pak porovnáno s neskutečně větším provoláním krále nebeského, rozjímání, které se intenzivně zaměřuje na nazírání Božího majestátu, před kterým člověk-exercitant stojí.

2. Každý duchovní život má zásadní rozměr duchovního zápasu. V muži je přítomen bojovník, dobyvatel. To je bez větších rozporů konstatování každého, kdo hovoří o charakteristice mužské mentality. A důležitou pravdou každého skutečného boje je i reálná možnost, že člověk prohraje. To platí i o boji duchovním a zdůraznění vážnosti takovéhoto zápasu je pro mužský přístup moc důležité. Jsem přesvědčen, že čím více se u některých mužů (ale i žen) vytrácí rozměr skutečného boje v duchovní oblasti, tím větším pokušením může být vytvořit si jakousi náhražku tohoto skutečného duchovního boje v církevním intrikánství, tedy také v boji za práva církve, za prosazení dobré věci, ale formou, která je na hony vzdálená od evangelia.[10]

3. Pro muže je moc důležité, aby si uvědomil, že veškeré formy zbožnosti nejsou cílem, že nemají smysl samy o sobě, že měřítkem není v první řadě, jak je prožívá, co při nich cítí, ale že jsou „pouze“ prostředkem, cestou k úžasné skutečnosti, ve které člověk naplno realizuje své bytí, ve které se setká s Bohem tváří v tvář. Tato prostředečnost na jedné straně dává moc důležitý svobodný prostor ke kritice určitých forem zbožnosti, které člověka neoslovily a jsou mu vzdálené, na druhé straně otevírá ochotu účastnit se slavení liturgie i tehdy, když se s formami nemohu plně ztotožnit. Zároveň také naznačuje, že jsou naprosto normální stavy, ve kterých cesta k vytčenému cíli vede skrze okamžiky, kdy je třeba následovat Krista vůlí a ne pro krásné pocity.

4. Je třeba neustále zdůrazňovat poslání muže jako kněze své rodiny. A to ne v první řadě ve vnějších projevech, tedy že muž je ten, kdo začíná modlitbu, kdo se stará v rodině o náboženské věci. Ačkoliv i tento rozměr, pokud alespoň trochu odpovídá tomu, jak povahově a funkčně je manželský pár sestaven, vnímám jako moc důležitý, přesto jsem přesvědčen, že těžiště mužova kněžského poslání je někde jinde. Je ve vědomí muže, že má před Bohem za sobě svěřené zodpovědnost, že je povolán modlit se za sobě svěřené, že v okamžiku, kdy stojí, sedí či klečí v kostele, toto nečiní pouze sám za sebe, ale také za všechny ostatní ze své rodiny. Jsem přesvědčen, že tento rozměr před Bohem vážně vzatý velmi obohacuje modlitbu muže a je pro něho i velkým povzbuzením k modlitbě samotné.

5. Je velmi dobré pro muže vracet se při promýšlení své víry k postavě praotce Abraháma a konfrontovat se s ním. S mužem víry, který uvěřil Hospodinu a v síle svého slibu se vydal na cestu. Na cestu k cíli, do zaslíbené země. Na cestu, která vedla mnoha pouštěmi, mnoha situacemi, kdy Abrahám málem ztratil svou víru a podléhal opakovaně pokušení spoléhat se pouze na svůj důvtip a své triky.[11] Abrahám se vydal se na cestu, na které pravděpodobně musel vyslechnout mnohé stesky své ženy, jak jim bylo v Cháránu dobře a jak tam Abrahám patřil k uznávaným a bohabojným mužům, tak proč se vlastně na takovouto cestu do neznáma museli vydat. Ale Abrahám byl ochoten touto cestou jít, poněvadž jednou Bohu uvěřil, dal mu své slovo, a to slovo skutečného muže.[12]

6. Je zvláštní, jak s pokřesťanštěním Evropy je spojena postava rytíře. Tedy muže, který se boje ani navenek nezříká, ale bojuje podle jasných pravidel, bojuje čestně, chrání dámu a je ochoten stát na straně slabšího. V této souvislosti se přímo nabízí upozornit na slavné rozjímání z exercicií svatého Ignáce o službě králi a o praporech, pod kterými je možno bojovat. A závěrem rozjímání má být rozhodnutí skutečně bojovat, ale pod správným praporem, pod praporem Kristovým. Důležitost tohoto typu věřícího muže – svatého válečníka je možné cítit například při pohledu na galerii svatých z kaple sv. Kříže na Karlštejně, kde je na mnoha obrazech jako svatý muž zobrazen právě válečník. A to válečník se skutečně mužnými rysy, které nenechávají nikoho na pochybách, že autor malby měl na mysli válečníky z masa a kostí, které je skutečně možno postavit do bitvy, o které nebyla ve středověku nouze.

7. Je velmi důležité, aby pro duchovní život muže bylo jasné, že to, co člověka odděluje od Boha, nejsou přestoupení nějakého zákazu, ale skutečná provinění, která zatěžují vztah, která vzdalují člověka od Boží lásky. Jednou z největších ran pro duchovní život muže jsou svátosti smíření podle seznamu hříchů, které muž vnímá pouze jako porušení pravidel daných církví, pro normálního smrtelníka ale pravidel velmi těžko pochopitelných a mužem nepřijímaných.

8. Bůh respektuje svobodu člověka a očekává kreativitu. A i na cestě za svatostí platí zásada, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, nebo – řečeno slovy Písma: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7). Základem pro Boží blízkost není bezhříšnost křesťana, ale ochota vrhnout se do dobrodružství s Bohem naplno. Být ochoten se s Bohem přít, utkat se s ním, jako to čteme o Jákobovi (Gn 32,25-32), nepustit ho lacino, být ochoten vést s Bohem upřímný dialog.

9. Církev vytváří prostor pro osobní realizaci, pro osobní setkání s Bohem, liturgie vytváří prostor, ve kterém je možné být spolu a společně slavit ale zároveň být s Bohem sám svým vlastním způsobem.

10. Maria je nejen matkou, ale také madonou – mia donna – má paní, paní mého srdce – žena, pro kterou stojí za to se bít.

Ženské akcenty
Nejsem schopen jich vyjmenovat tolik jako akcentů mužských; myslím, že samotný tento fakt naznačuje určitou subjektivitu mého pohledu.

1. Prožitek pravdy, že Bůh poskytuje bezpečí a jistotu, že Bůh je ten, kdo člověka bere do náručí, u kterého je možné zažít bezpečnou jistotu (německý jazyk má pro tuto pravdu jednoznačně velmi těžko přeložitelný pojem Verborgenheit). Pro ženu je moc důležité tuto intimní skrytost skutečně zažít, vychutnat si ji.

2. Jako rozvinutí prvního bodu je možné vnímat bod č. 2: velmi důležité pro ženský přístup k Bohu je zažít Boží něhu. Uchovat si v srdci a v paměti ty pasáže z Písma a ty zkušenosti z osobního života s Bohem, které otevírají a umocňují pohled na Boha jako na něžného, na toho, kdo umí pohladit, obejmout. Tento pohled je mnohdy akcentován právě v osobě Ježíše Krista.[13]

3. Církev vytváří společenství, ve kterém si lidé jsou blízcí. Církev je možné prožívat skrze sdílení společné radosti a společného smutku, ve kterém je možno v modlitbě sdílet tíhu i povzbuzení pro zcela konkrétní situace života.

4. U Boha je možné být doma. Domov je rozměr Božího království, na který se těšíme, který ale už teď můžeme prožívat skrze společenství.

5. Bůh vždy odpouští s nesmírným taktem a jemností. Zkušenost žen – hříšnic, které Ježíš přijímá a chápe ještě dříve, než jim vyslovuje odpuštění (J 8, Lk 7,36-50), je zážitkem, který je pro ženu (a nejen pro ni) zásadní pro radost z návratu do Otcova domu.

Z výše zmíněného jasně vyplývá obrovská potřeba vzájemného doplňování různých, mnohdy protikladných akcentů.

Jen tehdy, jestliže tyto akcenty se v životě společenství vzájemně obrušují a korigují, mohou být pomocí pro pestrý a zároveň zdravý růst: akcent duchovního boje naprosto nutně potřebuje jako protiváhu a doplnění akcent něhy. Jen tak se může stát, že z požehnaného duchovního boje se nestane hrůzný fanatismus. A na druhé straně akcent něhy potřebuje nutně být doplněn skutečností duchovního zápasu, aby nesklouzl do nezdravých forem pietismu a emocionálních výlevů.

Toto doplňování není záležitostí jen jednotlivých mužů a žen a jejich vzájemného obohacování a ovlivňování se na osobní cestě za Bohem, ale existuje i uvnitř církve jako společenství. Když se podíváme na obrovskou šíři různých spiritualit, které tvoří pestrost katolické církve, je na první pohled zřejmé, že v církvi jsou žity spirituality, jež jsou pro celé společenství církve velikým obohacením a posilou, ale které jsou velmi rozdílné. Jsem přesvědčen, že i u jednotlivých spiritualit a duchovních hnutí je možné pozorovat a rozlišovat, která z nich v sobě nesou více ženských či mužských akcentů.

Když budeme porovnávat např. františkány a jezuity, je možné podle mého přesvědčení konstatovat, že františkánská spiritualita obsahuje více citových akcentů s důrazem na prostotu a dětskou důvěru v Boha, nežli je tomu u jezuitů, a naopak, že jezuitský přístup více zdůrazňuje rozměr duchovního boje a věrnosti, jak to nenajdeme u františkánské spirituality. Tak obě tyto spirituality svým pojetím zdůrazňují buď více ženské či mužské akcenty. To samé je možné říci i při srovnávaní mnohem mladších proudů v církvi, např. hnutí Focolare s mnoha jasně ženskými prvky na straně jedné a osobní prelatury Opus Dei s mnoha mužskými akcenty. A proto, jako je nutná vyváženost mezi jednotlivci na jejich cestě za Bohem, je možné to samé říci i o vztahu různých spiritualit ve společenství církve. Vzájemné doplňování se, obohacování a korigování je základem požehnání pro celou církev. Kulhání v prospěšnosti nastává v okamžiku, kdy se jedna spiritualita začne absolutizovat a vnímat jako univerzální budoucnost celé církve.

V tomto duchu se pak stává jednou ze zásadních praktických starostí odpověď na otázku, zda je toto vzájemné doplňování a korigování se také skutečností v životě farností. Zda ve farnostech existuje pestrost přístupů, jež se vzájemně mohou obohacovat.

V souvislosti s touto otázkou jsem přesvědčen, že může být smysluplné, tak jako jsem se pokusil nastínit pozitivní akcenty na straně mužů či žen, zmínit se i o charakteristických problémech mužů a žen, které tomuto vzájemnému obohacování mohou bránit.

U mužů bych zmínil jako první základní problém lenost – tedy neochotu vnést svůj pohled do duchovního života farnosti, nezájem snažit se nalézt svůj vlastní přístup k slavení liturgie a k formám zbožnosti. Mnohdy je samozřejmě mnohem jednodušší a pohodlnější realizovat se ve farnosti především v opravách, kde je možné použít bezproblémovou rutinu, než v duchovních věcech, které stojí námahu. Druhým velkým problémem se stávají zženštělé ideály mužské svatosti, které jsou mnohdy skrze výtvarná, sochařská i literární díla muži nepravdivě představovány a s kterými se v žádném případě muž jako reálná osoba nemůže identifikovat jako se svými skutečnými vzory. Zářnou výjimkou v realistickém a proto pro muže mnohem lépe přijatelném duchu zobrazování představují již výše zmínění svatí mistra Theodorika z kaple sv. Kříže na Karlštejně.

U žen vnímám jako největší překážku pro jejich přínos k pestrému a radostnému společenství především neochotu odolat mnohdy velmi silnému pokušení absolutizovat svůj pohled na duchovní svět. Vnímat svůj styl prožívání duchovních věcí jako ten nejlepší, a proto se snažit do něho dotlačit i své mužské okolí. Za další problém mnoha žen pokládám mnohdy jejich útěk do světa zbožnosti, do světa, jenž je velmi jasně oddělen od všedního života, od toho, který žena prožívá doma či na pracovišti. Tak se velmi rychle může z kostela vytvářet nereálný svět; sice krásný, ale pro skutečný život nepoužitelný.

Jestliže hovoříme o problémech, jsem přesvědčen, – ačkoliv souhlasím s Josefem Hesem, že kněží nejsou ze Saturnu, že netvoří nějakou zvláštní sortu a že je tedy třeba jasně chápat jejich prožívání jako mužské[14] – přesto se domnívám, že je správné zmínit se o nebezpečích a chybách kněží ve vztahu k danému tématu také odděleně.

Kněz je v drtivém počtu případů při svém působení ovlivněn ženským auditoriem, které v katolických kostelech tvoří mnohdy nepřehlédnutelnou většinu. Vliv takovéhoto auditoria může vést až k reálnému nebezpečí, že kněz si osvojí jako sobě vlastní ženský styl zbožnosti, a tak se značně vzdálí možnosti pochopit věřící muže. S touto skutečností pak souvisí druhé nebezpečí, že kněz může mnohdy nesprávně stát na straně ženy v problematických situacích jejích vztahů s mužem.

Tak jako u všech akcentů, které zde zmiňuji, i u všech nastíněných problémů zdůrazňuji, že se jedná pouze o tendence, které se mohou týkat procentuálně nezanedbatelného množství mužů a žen[15]. Je již zcela jinou otázkou (která již nepatří do tohoto článku), jak ti, kteří si uvědomí, že se zmíněné tendence týkají i jejich života, jsou schopni a ochotni s touto skutečností naložit.

V každém případě jsem ale přesvědčen, že vnímání různých akcentů na společných cestách mužů a žen do Božího království je velmi nutné, že vede k většímu vnímání lidské svobody, k radosti nad originalitou, kterou Bůh každému z nás vložil do srdce, a k pravdivějšímu svědectví o pravém smyslu církevního společenství.

Jako pro každé dobré dílo, i pro růst ve vzájemném obohacování jistě platí, že je cestou, na které se kráčí pomalu. O to větší smysl ale každý krok má.

---

[1] Karmelitánské nakladatelství 1998.Tuto knížku považuji za vynikající, zvlášť jsem vděčný za kapitolu o kněžích. Jen pro mne po opakovaném přečtení zůstává otázkou, zda – ačkoliv to není vysloveno – nezaznívá mezi řádky jakési přesvědčení autora, že normální muž je méně duchovní než žena, a proto je třeba najít určité fígle, jak to udělat, aby ho vše, co je spojeno se vztahem k Bohu, aspoň trochu bavilo (viz str. 26 – poznámka „je vyhráno“, str. 30 – dítě jako pomoc).

[2] 1 Kor 12,13 a předcházející 11. kapitola

[3] Ef 5, 21-33

[4] Škoda, že toto krásné a povznášející téma nenalezlo své místo také jinde nežli pouze ve spojitosti s přikázáním „Nesesmilníš“.

[5] české vydání: nakl. Zvon, Praha 1992

[6] ačkoliv dle mého soudu jazykem značně neobratným

[7] české vydání: příloha časopisu Světlo, nedatováno

[8] Tento postoj křesťanské antropologie je společný i autorům, kteří jinak zastávají značně rozdílná stanoviska, viz např. Josef Zvěřina: Teologie agapé, Scriptum, Praha 1994, str.406-411, Neue Summe Theologie 3, vyd. Peter Eicher, Herder 1989, str.349-392.

[9] Papež Jan Pavel II. právě letos v jubilejním roce na 2. neděli postní adventní prosil Boha také za odpuštění hříchu opomíjení stejné hodnoty důstojnosti ženy

[10] Zdá se mi, že zde existuje jakási zajímavá souvislost s učením koránu, které říká, že existuje malá a velká svatá válka. Velká proti zlu v sobě samém a malá proti nepřátelům islámu. Dle učení koránu není možné správně bojovat malou svatou válku, jestliže člověk nevezme vážně a jako základní velkou svatou válku proti zlu v člověku samotném.

[11] aby pak vždy zjistil, že se svojí chytrostí na Boží cestě nemůže vystačit (Gn 12,10-20 a Gn 20,1-17)

[12] Je zvláštní, jak jsme mnohdy v pokušení vidět ideál mnohem více ve víře Abraháma ještě před tím, než se vydal na cestu. Vidět ideál v situaci, kdy je člověk bohabojný, vážený, úspěšný v podnikání, ctnostný, jako byl Abrahám v Cháránu… tato zbožnost však není tou, pro kterou byl Abrahám sv. Pavlem nazván praotcem naší víry. Právě naopak…

[13] Je možné nalézt mnoho malířských ztvárnění Krista, které mohou pozorovatele uvést do rozpaků, zda se skutečně jedná o muže a ne o ženu. Myslím, že tato skutečnost vyjadřuje tu velkou touhu člověka nalézt v Ježíši bytost něžnou a chápající (samozřejmě tento rys může také být mnohdy velmi nebezpečně posunut do oblasti kýče v umění a do oblasti nezdravého emocionálního prožívání skutečností víry).

[14] A jsem mu za tuto poznámku moc vděčný.

[15] Přesto se však mnoha jistě a vskutku netýkají.

zpět k textům o ženské spiritualitě