Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

JUDr. Ing. Marie Kolářová :
Žena v církvi z pohledu kanonického práva

(přednáška zazněla na 15. Sněmu UKŽ)

Před vlastním rozborem současné právní úpravy postavení ženy v kanonickém právu uvedu některá ustanovení předchozího Kodexu kanonického práva (CIC/1917). Připomenutí těchto norem CIC/1917 a srovnání se současnou úpravou považuji za důležité, aby se více ozřejmily některé pohledy na postavení žen. Často se připomíná, zvláště s odkazem na slova sv. Pavla: "Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" , že právě křesťanství přineslo osvobození ženy. Nechci nijak popírat skutečnost, že mnozí autoři vždy důsledně zastávali rovnost všech křesťanů. Na druhé straně stojí za to připomenout existenci kodifikovaných norem, ze kterých vyplývá, že rovnost křesťanů nebyla samozřejmostí. Současně si také v tomto světle můžeme uvědomit rozsáhlost a hlubokost změn, které přinesl II. vatikánský koncil, např. jeho důrazné připomenutí rovnosti Božího lidu v Lumen gentium v pasáži, která se týká důstojnosti laiků.
V dnešní době nám připadají některé věci jako samozřejmé, ale ještě historicky nedávno tomu tak nebylo. V některých ustanoveních CIC/1917 názorně vidíme tehdejší náhledy na postavení ženy a více se nám přiblíží zorný úhel, pod kterým tehdejší představení církve nahlíželi na ženu. V pohledu na ženy jsou patrné jednak obavy z žen a jednak tendenční výklad jejich podřízeného postavení vůči muži:
- žena jako svůdkyně - vyplývá z předpisů, které oddělují ženy od duchovních;
- žena jako bytost s nedostatečným užíváním rozumu - např. předpisy, které neumožňují ženám účast na správě majetku;
- žena jako bytost, která stojí v pořadí a významu pod mužem.
Ustanovení CIC 1917 nám také umožňují uvědomit si, kolik výroků a náhledů na ženy bylo dobově a kulturně podmíněných, a ačkoliv v tehdejší době tato ustanovení byla vnímána jako samozřejmá a nezpochybnitelná, další vývoj ukázal jejich neopodstatněnost a zbytečnost.

Vybraná ustanovení CIC/1917:
Pohled na ženu jako svůdkyni můžeme zaznamenat v těchto ustanoveních:
kán. 133 § 1 - Nechť duchovní dbají o to, aby neměli u sebe ani žádným způsobem nenavštěvovali žen, na něž může padat podezření.
§ 2 - Jest jim dovoleno spolu bydlet jen s takovými ženami, u nichž přirozený svazek nepřipouští žádného zlého podezření, jako jsou matka, sestra, teta a podobně, anebo u nichž osvědčená mravní počestnost spojená s pokročilejším věkem, vylučuje všechno podezření.
§ 3 - Posoudit, zda mít u sebe nebo navštěvovat ženy, třeba takové, na které celkem nepadá podezření, by v některém zvláštním případě mohlo být pro pohoršení anebo způsobovat nebezpečí nezdrženlivosti, náleží místnímu ordináři, jemuž přísluší zapovědět duchovním mít u sebe tyto ženy nebo je navštěvovat.
kán. 909 § 1 - Zpovědnice pro zpovídání žen budiž vždy postavena na volně přístupném a viditelném místě a zpravidla v kostele nebo ve veřejné nebo poloveřejné kapli určené pro ženy.
kán. 910 § 1 - Ženy smějí být zpovídány mimo zpovědnici jen z důvodu nemoci nebo jiného důvodu opravdové nutnosti a s použitím záruk, jež místní ordinář uzná za vhodné.
§ 2 - Muže je dovoleno zpovídat také v soukromých domech.

V ustanoveních následujících dvou kánonů je zakotvena odvozená role ženy, žena je závislá na moci muže. Žena byla tímto způsobem postavena na úroveň osoby nepříčetné nebo nezletilého, protože i oni měli určenu osobu, jejíž bydliště sdíleli. Současná právní úprava postavení manželů vyrovnává a stanoví v kán. 104 CIC/1983, že manželé mají trvalé společné nebo přechodné bydliště, ze spravedlivého důvodu mohou mít každý své vlastní.
kán. 93 - Manželka, od muže pravoplatně neodloučená, má nutně řádné bydliště svého muže; nepříčetný řádné bydliště svého opatrovníka, nezletilý řádné bydliště toho, jehož moci podléhá.
kán. 90 - Místo původu dítěte, třebas nově na víru obráceného, jest tam, kde v době, kdy se dítě narodilo, měl otec řádné bydliště, anebo neměl-li řádného bydliště, tam, kde měl mimořádné bydliště, nebo kde je měla matka, jde-li o dítě nemanželské nebo pohrobka.

Obdobně je vyjádřeno odvozené postavení ženy též v těchto kánonech:
kán. 709 § 2 - Ženy mohou být přijaty do bratrstev jen k získání odpustků a duchovních milostí přiznaných členům bratrstva. Ženy nemohly být tedy plnoprávnými členkami bratrstva.
756 § 2 - Obřadová příslušnost při křtu dětí - pokud jeden z rodičů je latinského obřadu a druhý východního, pokřtí se dítě podle obřadu otcova, pokud nestanoví partikulární právo jinak. Obřadovou příslušnost otce zachovává i CIC/1983, ale ustanovení je subsidiární a použije se jen v případě, že se rodiče nedohodnou jinak (kán. 111 § 1).
Kán. 742 § 2 - Pro případ tzv. neslavnostního křtu, tj. křtu v nebezpečí smrti, mohl tento křest udílet každý, CIC/1917 však stanovil pořadí osob, pokud byly přítomny, a to následující: knězi, je-li přítomen se však dá přednost před jáhnem, jáhnovi před podjáhnem, duchovnímu před laikem a muži před ženou, leč by se z ohledu na stud slušelo, aby křtila spíš žena než muž, nebo leč by žena znala lépe formu a způsob křtu.
kán. 1262 § 2 - Muži v kostele nebo mimo kostel, pokud jsou přítomni posvátným obřadům, ať mají obnaženou hlavu, leč by osvědčené národní zvyky anebo zvláštní věcné okolnosti vyžadovaly jinak, ženy pak ať mají hlavu pokrytou a ať jsou oblečeny skromně, zvláště když přistupují ke stolu Páně.
kán. 1264 § 2 - Je-li ženám řeholnicím podle předpisů jejich stanov nebo liturgických zákonů a s povolením místního ordináře dovoleno zpívat v jejich vlastním kostele nebo veřejné kapli, nechť zpívají z takového místa, kde je lid nemůže vidět.
kán. 2004 § 1 - V procesu blahořečení: Navrhovatel může vystupovat buď osobně, buď skrze k tomu ustanoveného prokurátora, ženy jen skrze prokurátora.

Současná právní úprava
Prvním dokumentem, který hovoří o rovném postavením mužů a žen, je Pacem in terris: "Lidé mají nedotknutelné právo vybrat si životní stav, jemuž dají přednost: buď založit rodinu, a to na základě rovnosti práv a povinností mezi mužem a ženou, nebo se rozhodnout pro kněžství či řeholní život." Tato encyklika poprvé reflektovala postavení žen v tehdejší společnosti, současně se též zmiňuje o pracovních podmínkách žen.
Zásadní změnu v nazírání na postavení ženy přinesly koncilní dokumenty, vedle již zmíněné konstituce Lumen gentium to byla konstituce Gaudium et spes. V článku o obecných touhách lidstva připomíná Gaudium et spes jednotlivé skupiny, které potřebují podporu s tím, že dobrodiní kultury se musí dostat skutečně všem. GS poukazuje na diskriminaci žen v současném světě, zvláště nemožnost svobodně si vybrat životní stav a manžela, omezený přístup ke vzdělání a obecně ke kultuře, zdůrazňuje nezbytnost, aby "ženy, které už pracují téměř ve všech oblastech života naplno převzaly svou roli ve shodě se svými přirozenými vlohami". Na rovnost muže a ženy poukazuje také list Mulieris dignitatem, který kromě důrazu na mateřství a panenství ženy připomíná zásadní rovnost muže a ženy při stvoření: "To, že je člověk stvořený jako muž a žena, je obrazem Božím, znamená nejen to, že každý z nich jednotlivě se podobá Bohu, protože je obdařený rozumem a svobodnou vůlí, znamená to též, že muž a žena jsou stvořeni jako "jednota dvou", ve společné lidské přirozenosti. Nezbytnost přítomnosti žen ve světě práce a organizace společnosti připomíná List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě, a současně apeluje na takovou organizaci práce a zákonů v oblasti pracovního práva, která umožní ženám dobře spojit péči o domácnost se současným výkonem zaměstnání.
V návaznosti na dokumenty II. vatikánského koncilu bylo nezbytné přijmout nový kodex kanonického práva, který by právně definoval zásady vyjádřené v koncilních dokumentech. Nešlo jen o změnu výše citovaných a některých dalších ustanovení, o kterých se ještě zmíním, ale především o celkové pojetí člověka stvořeného k obrazu Božímu a jeho důstojnosti a rovněž o pojetí církve jako Božího lidu. Ustanovení CIC/1983 navazují na tyto koncilní výpovědi, na prvním místě je třeba zmínit kán. 208, který uvádí, že na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů. Konkrétně pro laiky pak CIC/1983 dále uvádí, že laici jsou Bohem povoláni skrze křest a biřmování k apoštolátu a jako takoví mají obecnou povinnost a právo, ať jako jednotlivci nebo ve sdruženích, spolupracovat, aby všichni lidé všude ve světě poznali a přijali boží poselství spásy, a to zvláště tam, kde jen oni mohou ostatním zprostředkovat poznání pravd víry.

Obecná ustanovení
CIC/1983 zakotvil postavení muže a ženy zásadně jako rovnocenné, zmizela dřívější ustanovení, která reflektovala myšlenková východiska, o kterých jsem pojednávala v předchozích bodech. Základní rozdělovací linie, pokud se týká práv a povinnosti, je vedena mezi duchovními a laiky. Ustanovení CIC/1983 týkající se laiků se vztahují vždy současně na muže a ženy, a to s jedinou výjimkou, a to trvalé pověření služby lektora a akolyty. Nad důvody a příčinami tohoto ustanovení se budu zamýšlet dále. Ženy zásadně mohou být pověřeny, jak vyplývá z níže uvedených ustanovení, všemi úřady, ke kterým není zapotřebí svátosti svěcení, stejně jako mohou pracovat v nejrůznějších poradních sborech a radách.
Kán. 228 § 1 - Jestliže jsou laici uznáni za vhodné, mohou od duchovních pastýřů být pověřováni těmi církevními úřady a úkoly, které podle právních ustanovení mohou zastávat.
§ 2 - Jestliže laici vynikají náležitými vědomostmi, moudrostí a počestností, jsou způsobilí pomáhat duchovním pastýřům jako znalci nebo poradci a také v poradních sborech podle ustanovení práva.

Vyučování
Oprávnění k vyučování zahrnuje možnost přednášet na všech typech škol, od univerzit po nejnižší stupeň škol. Předpokladem je obdržení pověření od církevního představeného. Životní praxe však je komplikovanější, určitě nikdo nemá problém s katechetkami, postupně jsou přijímány i ženy teoložky, nejobtížnější je akceptace ženy ve vedení katolické teologické fakulty.
kán. 229 § 3 - Rovněž při zachování předpisů stanov o požadované způsobilosti mohou (laici) od zákonného církevního představeného obdržet pověření k vyučování posvátným vědám.
kán. 780 - Místní ordináři dbají, aby katecheté byli důkladně připraveni na řádné plnění svých úkolů, aby se stále dále vzdělávali, aby náležitě poznali učení církve a teoreticky i prakticky si osvojili pedagogické umění.

Liturgické služby
Lektorát a akolytát
Ženy mohou na základě dočasného pověření zastávat službu lektora, nemohou však být natrvalo pověřeny touto službou. Jedná se o neodůvodněně nerovné postavení, na které poukazuje např. A. Adam: "Tato diskriminace má ovšem v církvi starobylou tradici - a to je jediný argument, který se uvádívá jako odůvodnění." Kromě této zmiňované tradice, je ustanovení o nemožnosti udělit ženě liturgickým obřadem lektorát zřejmě dáno obavou, že by ženy požadovaly další svěcení, obřad lektorátu by mohl být chápán jako první krůček k prolomení bariéry zákazu svěcení. Nemyslím, že se jedná o dobré řešení, protože žena může být lektorkou, zastává tu samou službu, ale je lektorkou "druhé kategorie", z tohoto pohledu se opravdu jedná o čistou diskriminaci.
Ženy dále mohou vést bohoslužbu slova, udílet sv. přijímání, donášet sv. přijímání nemocným, asistovat uzavírání manželství, křtít, udělovat některé svátostiny, vést církevní pohřeb.
kán. 230 § 1 - Muži laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty; toto udělení služeb jim však nedává právo na vydržování nebo odměnu od církve.
§ 2 - Laici mohou na základě dočasného pověření zastávat při liturgických úkonech službu lektora, stejně tak může každý laik plnit úkol komentátora, kantora a podle ustanovení práva i jiný úkol.
§ 3 - Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slovu, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.
kán. 861 § 2 - Za nepřítomnosti nebo zaneprázdnění řádného udělovatele uděluje dovoleně křest katechista nebo jiný k tomuto úkolu místním ordinářem pověřený a v případě nutnosti dokonce kterýkoliv člověk, který má náležitý úmysl; pastýři duší, hlavně farář, se starají, aby věřící byli poučeni o správném udílení křtu.
kán. 1112 § 1 - Kde chybí kněží a jáhni, může diecézní biskup, po předchozím příznivém vyjádření biskupské konference a po obdržení dovolení od Apoštolského stolce zmocnit laiky, aby oddávali.
kán. 1168 - Udělovatelem svátostin je duchovní mající náležitou moc; některé svátostiny podle předpisů liturgických knih mohou podle rozhodnutí místního ordináře udělovat i laici, kteří mají potřebné vlastnosti.

Ministrování při bohoslužbě
Z níže uvedených často rozporných vyjádření ohledně ustanovení ministrantek, polemik a nejasností ohledně jejich postavení vyplývá nedůvěra k ženám v blízkosti oltáře. Možnost ministrování žen připouštěl již CIC/1917, byť s výrazným omezením, protože stanovil v kán. 813 § 2, že ministrantem přisluhujícím při mši sv. nesmí být žena s jedinou výjimkou: není k dispozici muž, žena však může odpovídat pouze zpovzdálí a v žádném případě nesmí přistoupit k oltáři. Nejasnosti pak dále přetrvávaly a úprava oscilovala mezi úplným zákazem a všeobecným dovolením.
V roce 1973, tedy ještě za platnosti CIC/1917, vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti instrukci "Immensae caritatis, která dovolila, aby ženy vykonávaly službu při podávání eucharistie jak ve mši svaté tak mimo ni. O sedm let později však instrukce téže kongregace Inaestimabile donum stanovila: "Ženám není dovoleno převzít službu akolyty nebo ministranta u oltáře." Spor o ministrantky pokračoval nadále, a proto Komise pro interpretaci CIC v roce 1992 rozhodla, že "ustanovení kán 230 § 2 má charakter dovolení, nikoliv práva, které by laici mohli vyžadovat, záleží proto na biskupovi, aby moudře rozhodl." Redemptionis sacramentum stanoví pro ministranty a ministrantky následující: "Je vhodné, když zůstane zachován známý zvyk, kdy chlapci, kteří jsou obvykle jmenováni ministranty, jsou přítomni a podle způsobu akolytů pomáhají u oltáře. Podle posouzení diecézního biskupa a za respektování pevně stanovených norem mohou být k této službě připuštěny dívky nebo ženy."

Další liturgické služby
Redemptionis sacramentum vykládá některá ustanovení kodexu obsažená v CIC/1983 restriktivním způsobem, zvláště se to týká udělování svatého přijímaní a homilie. Laik může udělovat svaté přijímání jen když se jedná o situaci skutečné nouze, v tom případě musí mít pověření od biskupa buď jednorázové nebo na určitou dobu, toto pověření v žádném případě nesmí připomínat obřad svěcení. Kněz, který stojí v čele eucharistické slavnosti, může podle Redemptionis sacramentum pověřit laika udělováním svatého přijímání jen v jednotlivých zvláštních a nepředvídaných případech.
kán. 910 § 1 - Řádným udělovatelem svatého přijímání je biskup, kněz a jáhen.
§ 2 - Mimořádným udělovatelem svatého přijímání je akolyta a věřící, který k tomu byl pověřen podle kán. 230, § 3.
Norma ČBK:
V nepřítomnosti kněze nebo jáhna, anebo jsou-li tito zaneprázdněni jinou činností, může donést svaté přijímání nemocným také řádně ustanovený akolyta nebo jiný laik, kterého příslušný místní ordinář pověřil k mimořádné výpomoci při podávání svatého přijímání. Má-li být toto pověření dlouhodobé, dává se zpravidla písemně a uvedení do této služby se koná k tomu stanoveným obřadem.

Ženy mohou kázat v kostelích a kaplích mimo homilii, tj. mimo kázání při mši svaté. Redemptionis sacramentum zdůrazňuje, že je nezbytné pro každý jednotlivý případ dovolení ordináře, může se provést pouze z důvodu nedostatku duchovních a udělování tohoto dovolení nesmí být pravidlem a nesmí být chápáno jako autentická podpora laiků. Redemptionis sacramentum zdůrazňuje také zákaz laiků kázat při bohoslužbě (srov. kán. 767 § 1 - homilie při bohoslužbě je vyhrazena knězi nebo jáhnovi) a dodává, že "zákaz kázání laiků při mši svaté platí i pro bohoslovce, studenty teologie i pro ty, kteří působí jako pastorační asistenti, jakož i pro jakékoliv skupiny, společnosti či sdružení laiků."
kán. 766 - Ke kázání v kostelích nebo kaplích mohou být připuštěny osoby, které nejsou ani kněžími, ani jáhny, jestliže to za určitých okolností vyžaduje nutnost nebo tak radí ve zvláštních případech užitečnost, podle předpisů biskupského konference a při dodržení kán. 767, § 1.

Spolupráce při moci řízení
Jako soudci mohou být, pokud existuje dovolení biskupské konference, ustanoveni též laici, tzn. i ženy. Ženy mohou samozřejmě též zastávat další funkce u soudu, a to ochránce spravedlnosti a obhájce svazku, zástupkyně stran, advokátka a notářka.
kán. 1421 § 2 - Biskupská konference může dovolit, aby soudci byli ustanoveni i laici, z nichž v případě nutnosti může být jeden přibrán k vytvoření senátu.
kán. 1424 - Samosoudce u kteréhokoliv soudu si může přibrat jako poradce dva přísedící, duchovní nebo laiky řádného života.
kán 1428 § 1 - Soudce nebo předseda senátu může jmenovat vyšetřujícího soudce k vyšetření záležitosti; vybere ho buď se soudců soudu, nebo z osob schválených k tomuto úkolu biskupem.
§ 2 - Biskup může schválit do úřadu vyšetřujícího duchovní nebo laiky, kteří vynikají dobrými mravy, moudrostí a odbornými znalostmi.
kán. 1435 - Jmenování ochránce spravedlnosti a obhájce svazku přísluší biskupovi; tito jsou duchovní nebo laici, bezvadné pověsti, doktoři nebo alespoň licenciáti kanonického práva, osvědčení rozumností a horlivostí o spravedlnost.
kán 1437 § 1 - Každého řízení se zúčastní notář; akta, která nepodepsal, jsou neplatná.
kán. 1483 - Zástupce i advokát musí být zletilý a mít dobrou pověst; advokát mimoto musí být katolík, pokud diecézní biskup neposkytne výjimku, a doktor kanonického práva nebo opravdu znalý a musí být schválený biskupem.

Spolupráce při správě diecéze a farnosti
Muži i ženy spolupracují s diecézním biskupem v pastorační radě diecéze, přičemž CIC/1983 zdůrazňuje roli laiků v této pastorační radě. Na farní úrovní působí laici jako členové pastorační a ekonomické rady. Farář je povinen ustavit ekonomickou radu (kán. 537), ustanovení pastorační rady je doporučeno a je zdůrazněn poradní hlas jejich členů (kán. 536). Laici též mohou převzít vlastní správu farnosti s tím, že je určený kněz, který řídí pastorační péči.
kán. 512 § 1 - Pastorační rada sestává z křesťanů, kteří jsou v plném společenství s katolickou církví, jak duchovních, tak členů společenství zasvěceného života, tak především laiků; tito všichni jsou jmenováni způsobem určeným od diecézního biskupa.
kán. 517 - Jestliže pro nedostatek kněží se diecézní biskup rozhodl, že svěří účast na pastorační péči o farnost jáhnovi nebo jiné osobě, která není knězem, nebo společenství osob, ustanoví některého kněze, který mocí a zmocněními faráře bude řídit pastorační péči.

V diecézní kurii
Kancléřem a další administrativními zaměstnanci kurie mohou být bez dalšího ženy, u kancléře je zásadní změna proti CIC/1917, kdy kancléřem mohl být pouze kněz. Laici mohli být notáři i podle CIC/1917, s výjimkou notáře v případech ohrožení pověsti kněze. Toto ustanovení z CIC/1917 přetrvalo i v CIC/1983, logické bylo za předchozí úpravy: kancléř je vždy kněz a notář - kněz je povinný jen ve vybraných případech. Za současné úpravy, kdy kancléřem může být laik, který má ze svého postavení přístup ke všem listinám, se jeví požadavek na notáře - kněze jako mírně nadbytečný.
kán. 482 § 1 - V každé kurii se ustanoví kancléř, jehož hlavním úkolem, pokud zvláštní právo nestanoví jinak, je pečovat o vyhotovení a odesílání listin kurie a jejich uchovávání v archivu kurie.
§ 2 - Jestliže je to potřebné, může se kancléři ustanovit pomocník, který se nazývá místokancléř.
§ 3 - Kancléř i místokancléř jsou tím samým notáři a sekretáři kurie.
kán. 483 § 1 - Kromě kancléře mohou být ustanoveni další notáři, jejichž listina nebo podpis zakládají veřejnou věrohodnost buď kterékoliv listiny, nebo pouze soudní listiny určitého právního případu nebo jednání.
§ 2 - Kancléř i notáři musí mít dobrou pověst a být prostí jakéhokoliv podezření; v případech, v nichž jde o ohrožení pověsti kněze, musí být notářem kněz.

Správa majetku
Ohledně správy diecézního majetku a dalšího církevního majetku bez vlastního správce ustanovil ordinář podle CIC/1917 radu pro správu církevního majetku v čele s ordinářem, tato rada společně s dalšími správci spravovala také majetek bez vlastního správce. Členy rady i dalšími přibranými správci mohli být pouze muži. CIC/1983 stanoví v těchto případech pouze požadavky na odbornou kvalifikaci a morální bezúhonnost, nikoliv již na pohlaví.
kán. 492 § 1 - V každé diecézi se ustanoví ekonomická rada, které předsedá diecézní biskup nebo jeho pověřenec a sestává alespoň ze tří biskupem jmenovaných křesťanů, opravdu zkušených v ekonomii i světském právu a vynikajících bezúhonností.
kán. 494 § 1 - V každé diecézi jmenuje biskup po projednání se sborem poradců a ekonomickou radou i ekonoma, který je velmi zkušený ve věcech ekonomických a je bezúhonný.

Ostatní ustanovení
Za diskriminační je některými autory považováno též ustanovení kán. 1083 CIC/1983, podle kterého muž před dovršeným šestnáctým rokem věku, žena před čtrnáctým, nemohou platně uzavřít manželství s tím, že biskupská konference může stanovit vyšší věk pro dovolené uzavření manželství. Stejné věkové omezení stanovil i CIC/1917 (kán. 1067) s apelem na duchovní správce, aby odrazovali od uzavírání manželství ve věku mladším než je v daném místě obvyklé. Rozdílnost ve věku neodpovídá rovnému postavení mužů a žen, zůstává však v kodexu především s ohledem na některé kulturní oblasti s jejich zvyklostmi.
Obdobně je za diskriminační považována i překážka únosu. Při pracích na novém kodexu se vážně přemýšlelo o vypuštění této překážky vůbec, zůstala spíše s ohledy na některé místní poměry. Tato překážka samozřejmě historicky chránila ženu, v současném pohledu je pro nás spíše jen vzpomínkou na historii než praktickým ustanovením práva.
kán. 1089 - Mezi mužem a ženou, která byla odvedena nebo je zadržována za účelem uzavření manželství, nemůže vzniknout platné manželství, leda že by potom žena, osvobozena z moci únosce a nacházející se na místě pro ni bezpečném a svobodném, sama se dobrovolně rozhodla pro manželství.

Závěr
Z předloženého přehledu, srovnání znění CIC/1917 a CIC/1983 vyplývá, že postavení ženy v kanonickém právu dosáhlo výrazného posunu směrem ke skutečně rovnoprávnému postavení s výjimkou svátosti svěcení. Obavy ze svěcení žen jsou zakotveny tak hluboko, že se stále diskutuje postavení žen jako ministrantek, přetrvává nemožnost udílet liturgickým obřadem akolytát a lektorát, přičemž je jeden zásadní rozdíl mezi výkonem lektorátu a výkonem moci vyplývající ze svátosti svěcení. Zatímco žena nikdy platně a dovoleně nevystupuje v roli jáhna nebo kněze, zcela běžně je lektorkou. Pouze jí je lektorát udílen jinou formou.
Rovnocenné postavení ženy podle CIC/1983 má však výrazně odlišnou podobu v žité praxi. Ačkoliv žádné ustanovení práva nebrání, aby žena zastávala různé úřady a aktivně se účastnila v činnosti komisí, v praxi přetrvávají obavy, zda je opravdu vhodné svěřit určitý úřad ženě. V tomto ohledu se právě potvrzuje kolik náhledů na ženu je kulturně podmíněných. Zvláště v zemích, kde je relativní dostatek kněží, není zvykem svěřovat úřady ženě. Časté jsou také dotazy na ženu, která zastává úřad běžně ženám nesvěřovaný, jak se na vás jako ženu dívají, jak vás jako ženu berou vážně. Dotazy jsou vedeny v pozitivním duchu, ale samozřejmě z nich vyplývá ono kulturně podmíněné vnímané postavení ženy. Tyto dotazy ovšem zaznamenáváme i mimo církev, např. v politice nebo vysokém managementu, tam, kde není zažité, že by běžně ženy zastávaly určité pozice. Při skutečně vnitřně přijaté rovnoprávnosti postavení ženy, by takovéto dotazy nikdo nepokládal.
Cesta k dalšímu tzn. faktickému zrovnoprávnění ženy proto vede cestou svěřování úřadů ženám v daleko širší míře než je dnes obvyklé. Jedná se o to, aby tato žitá praxe byla chápána jako běžná, aby se nikdo nepodivoval, že na určitém místě pracuje žena. Zřejmě právě nedostatek zkušeností se spoluprací mezi duchovními a ženami vede k tomu, že jsou vytvářeny někdy umělé konstrukce některých zdůvodnění. Zpravodajská agentura Zenit informovala dne 14.2.2007 o reflexi Benedikta XVI. na téma Ženy ve službě evangeliu. Benedikta XVI. zdůraznil roli žen, mezi nimi zvláště Marii Magdalskou, která bylay první svědkyní Vzkříšení, dále zmínil jednotlivé ženy v evangeliu, zvláště u Lukáše, jejich přítomnost u kříže a jejich aktivní činnost v prvních křesťanských obcích.

zpět k textům o ženské spiritualitě