Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

PhDr. Markéta Koronthályová:
Identita ženy (zamyšlení)

V dnešní době se často hovoří o krizi identity. Jako by člověk někde v průběhu staletí ztratil své obrysy, kontury, a musí je znovu hledat. Jako ženy se tedy zamýšlíme i my nad svou identitou.

Při tom se nám hned vynoří i otázka po identitě muže, protože z biblické knihy Genesis víme, že člověk v této dvojici existuje od počátku: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu je stvořil (Gn 27). Tuto dvojitost ovšem nechápeme v antagonismu, ale v kompatibilitě: tyto dvě strany jedné mince tvoří nedělitelný celek a jejich smyslem je, aby se vzájemně doplňovaly ve své různosti.

Pokusy dokazovat, že obě tyto bytosti jsou stejné, máme myslím už za sebou. I přesně měřitelná a čísly uchopitelná věda již dokázala, že biologické rozdíly mezi mužem a ženou jsou nejen v tělesné konstrukci (včetně pohlavního ústrojí), ale i v oblasti mozku, a to jak v jeho různé hmotnosti, tak i v rozdílné funkci: jinde umístěná centra, jiné možnosti vzájemného propojování částí mozku apod. - to vše umožňuje rozdílné způsoby myšlení, tedy rozdíly v oblasti psychiky, které tudíž nejsou pouze záležitostí výchovy, ale i určité genetické vybavenosti, kterou nazýváme obdarováním.

Při znovuhledání své identity musíme tuto různost obdarování přijmout a uvědomit si, co nám jako ženám umožňuje.

Ženy se svou schopností empatie, vcítění, jsou ve společenství nositelkami a tvůrkyněmi vztahů. Přiznejme si, že dosavadní civilizace, která nesla znaky formované především muži, se také v důsledku toho opírala hlavně o racionální a měřitelné skutečnosti, o výkon a kvalitu. Ženský přístup (aniž bychom chtěly jakkoli zevšeobecňovat) akcentuje spíš vztahovost, odpověď, reakci, porozumění, sdílení. Možná je to právě to, co dosud v naší civilizaci výrazněji chybělo.

Proto církevní dokumenty poslední doby vyzývají ženy, aby svými obdarováními přispěly výrazněji k vytváření nové civilizace či kultury lásky v protikladu k civilizaci či kultuře smrti (Evangelium vitae). Podstatným znakem této kultury lásky je především ochota dávat, jakožto kontrast k principu egoistické dostřednosti, vedené touhou po vlastnění. Zjednodušeně to můžeme pojmenovat jako protiklad "být" oproti "mít".

Rysy chování této kultury jsou charakterizovány jako evangelijní rysy a právě ženy jsou zde dávány za příklad, protože jim jsou určitým způsobem tyto rysy vrozeny, dány v souvislosti s jejich obdarováním pro úlohu mateřství (nemyslí se pouze mateřství fyzické, ale i duchovní).

Tyto tři rysy jsou:

- ochota přijímat druhého bez předchozích podmínek (přijetí ještě nenarozeného a tedy neznámého dítěte);

- ochota dávat bez nároků na protislužbu (péče o slabé, děti či staré a bezmocné lidi, kteří ji nikdy nemohou vrátit);

- ochota vydat všechny své síly ve prospěch jiného člověka, nějaké myšlenky či věci, a to v plném nasazení (smysl pro oběť).

K těmto vztahům jsou ženy přímo biologicky vybaveny v zájmu přežití vlastního druhu (aby byly schopny donosit a vychovat děti i přizpůsobit se změněným životním podmínkám). Není náhodou, že ženy se uplatňují nejvíce v těch povoláních, která v sobě obsahují péči (výchova a zdravotnictví). Není to proto, že jsou to povolání předem označená jako "ženská", ale proto, že péče je ženám vlastní, a proto je jim v těchto zaměstnáních dobře.

Ale zároveň jsou toto i vzory chování, které umožňují lidem vytvářet vztahy vzájemné péče a ohleduplnosti. Vkládání sebe, své vlastní bytosti, do vztahů s druhými, to je to, čemu říkáme láska podle evangelia.

Na to bychom neměly při hledání vlastní identity zapomenout.

Každý by měl mít příležitost, a to muži stejně jako ženy, uvědomit si, jak je utvářen a proč, k čemu které dary dostal. V tom vidím šanci rovných příležitostí: umožnit ženám (ale i mužům), prožívat plně svou totožnost, být sám sebou.

Pro ženu je důležité mít možnost prožívat takto plně a uvědoměle, tzn. s radostným klidem, tři základní období svého života:

1. růst a formace: výchova, vzdělání, studium toho oboru, té dovednosti, která ženě umožní rozvinout plně svou osobnost

2. mateřství a výchova dětí: předávání kvalit vlastní osobnosti, plodů dřívější výchovy, morálních základů, vzorů pro utváření mezilidských vztahů, které se formují v rodině. Ženy, které netouží po mateřství, jsou výjimkou.

3. návrat do zaměstnání, ať už k původní profesi, nebo k jiné, doplněné dalším průběžným studiem, tak jak to odpovídá vývoji ženiny osobnosti.

Tato tři období mohou být přibližně stejně dlouhá (20 let?!). V poslední době se zdá, že nejdelší bude období třetí, které by tedy mělo být stejně plnohodnotné, jako první dvě období, ne-li dokonce hodnotnější - v souladu s celkovým zráním lidské osobnosti, která se postupnou formací utváří ke stále větší lidské dokonalosti (neměřitelné ovšem podle měřítek funkčnosti, rychlosti a výkonnosti).

Ve společnosti, která nehodnotí člověka podle výkonu (Vita consecrata), ale podle jeho vnitřních kvalit, které se projevují ve vztazích, je pak stáří logickým vrcholem celoživotního úsilí o kvalitní život jedince i celé společnosti.

A prožití kvalitního, smysluplného života v jeho celku by mělo být i smyslem hledání a nalezení naší vlastní identity.

zpět k textům o ženě