Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

PhDr. Markéta Koronthályová:
Úvaha o postavení ženy v současné církvi (červen 1997)

1. Naše situace

Žijeme v době relativismu a liberalismu. Ve společnosti, která nás obklopuje, převládá nejistota ve vztahu k životním hodnotám a jejich uspořádání do nějakého systému. Stírají se hranice mezi dobrem a zlem, není jasně patrné, co je pravda a co lež, často jsme seznámeni jenom s částečnou pravdou, polopravdou - a nedostatek informací vede ke zmatku a hodnotové dezorientaci.

Nezanedbatelnou roli v této situaci hrají media. Noviny, rozhlas, televize. Snaží se přitáhnout a získat diváky či čtenáře za každou cenu, proto vyhledávají a zdůrazňují to, co každého přirozeně láká: skandály, pohoršení, zločiny, aféry, pomluvy. Tak staví lidem před oči vlastně modely negativního, špatného chování. To co je dobré, v pořádku, funguje, jako třeba fungující rodina, dobře prosperující společnost, obchodník, který nekrade - to nikoho nezajímá, to není přitažlivé. Tedy modely pozitivního, správného chování a pozitivních vztahů jako by se z našeho okolí vytrácely. A ve všeobecném mínění převáží názor, že všechno je špatně: lidé, jejich vlastnosti, vztahy, celá společnost, celý svět.Jistě - chyby je třeba kritizovat, zlo je třeba pojmenovat, jak krásně a moudře řekl pan prezident ve svém novoročním projevu. Ale ne jenom to. Je třeba hovořit i o tom, co je dobré, a rozvíjet pozitivní motivace, jinak bychom mohli skončit v trvalém pesimismu.

Existuje určitý jiný způsob života, jiný životní styl: snažit se naopak vidět kolem sebe především to dobré, krásné - a zprávu o tom předávat dál, šířit do svého okolí jako světlo. Stačí maličkosti: květina, barvy, obraz, hezké věci, jimiž můžeme obklopit a potěšit sebe i své blízké. Hezké vztahy, drobnosti, za které můžeme pochválit, poděkovat: dítěti za obrázek, za to, jak pěkně si srovnalo boty. Člověku v obchodě, který vám podrží dveře, řidiči, který vám s tramvají neujede před nosem. Usmát se i na toho, kdo se na mě neusmívá - třeba mi bude chtít odpovědět. Stát se začátkem řetězu něčeho dobrého, kladného a přerušit tak řetěz zla.

2. Jaký směr má náš život

Většina lidí v konzumní společnosti kolem nás volí směr dostředný: já, já, moje - věci i hodnoty, co je pro mně nejlepší, a to v oblasti materiální i abstraktní. Je to vlastně jakýsi přirozený způsob chápání okolního světa, ale na takovém prvním, jakoby dětském, nevyspělém stupni. S tímto přirozeným instinktem přichází dítě na svět: nejdřív si zabezpečit své potřeby: jídlo, teplo, spánek, pohodlí (a často se toho s křikem dožaduje). Když pak začne chodit, mluvit, také si nejdřív uvědomuje samo sebe a vymezuje svůj svět a své prostředí: já, moje - a má snahu vše si přivlastňovat. Je to pud, který má člověk společný se zvířaty, pud sebezáchovy, který mu velí postarat se o své vlastní přežití, nejvýše pak ještě o přežití svého potomstva nebo smečky.

Někteří lidé na tomto dětském stupni vztahů mohou zůstat celý život - a jsou to lidé dospělí, mnohdy i úspěšní a proto vážení, velmi hodní, kteří chodí i do kostela a ke svátostem: ale i to dělají s vědomím: je to důležité pro mne, já to potřebuji pro svůj vlastní život, pro svou spásu, pro svůj osobní růst - tedy pořád jaksi jenom pro sebe.

Ale každé dítě postupně jak roste, začne si uvědomovat a vymezovat své vztahy k okolí. Nejsem tu sám, kolem mě jsou i jiní... A zde je otázkou výchovy, jak bude dítě své vztahy utvářet. Jestli na pískovišti řekne maminka: "Půjč mu to autíčko, ať si také pohraje!", nebo spíš: "Co ti to bere, vem si to zpátky, vždyť je to tvoje, nedávej mu to!" Od takových malých, droboučkých nitek vztahů se začíná tkát předivo složitějších vztahů mezi lidmi, společnostmi, národy, státy. Ne nadarmo říká spisovatel Fulghum: "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce." A vypočítává kromě jiného toto:

O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj po sobě. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. Nepřestávej žasnout a dívat se kolem sebe. A pamatuj si, že zlaté rybičky, křečci a bílé myšky, dokonce i semínko v květináči, všichni umřou. A my také. (Jistě by se nám všem žilo daleko lépe, kdyby se těmito zásadami všichni lidé řídili).

Na tom, do jaké míry se dítě naučí obracet onu přirozenou, pudovou, vrozenou dostřednost směrem k já naopak ven, směrem k druhým, k ostatním, záleží, jak bude schopno vytvářet své vztahy s okolím a zapojit se do celkového kontextu stvoření. Obrátit směr svého života od přivlastňování k dávání.

Bůh nás přece nestvořil jednoho každého jako izolovaného jedince, jen pro sebe. Nemodlíme se Otče můj, ale Otče náš. Jsme tedy každý součástí jednoho těla Kristova, a proto máme jako jeho údy každý svůj úkol, svou funkci, ale ve vztahu, ve spojení s těmi ostatními částmi. Žádná část těla nemůže existovat samostatně, izolovaně, oddělena od ostatních, ale všechny se vzájemně doplňují. A na tom, jak se dokáží doplňovat, záleží, jak harmonická bude funkce celého těla.

Všichni tvoříme jeden organismus, kterým tak jako krev v lidském těle probíhá, proudí základní energie stvoření, to z čeho jsme byli stvořeni, to, co bylo u myšlenky na stvoření každého z nás ještě před stvořením světa, totiž Boží láska. "Ještě před stvořením světa si nás Bůh vyvolil, abychom kráčeli před ním čistí svoji láskou.!" - tedy abychom tuto proudící životní energii, lásku, roznášeli dál do všech žilek, kapilár a pórů Jeho těla, ke každé jeho částečce, ke každému tvoru. Když si toto uvědomíme a poznáme, přestáváme být dětmi na onom dětském stupni chápání mezilidských vztahů, a vstoupili jsme do období lidské, křesťanské dospělosti, která se projevuje jako vědomá snaha obracet směr svého života ne do sebe, na své já, ale ven ze sebe, směrem k ostatním, k dávání (jistě že stále musíme na sobě pracovat, rozvíjet svou osobnost atd. - úkol až do smrti, ale s vědomím, že nikoli pro sebe, ale pro ostatní). "Někdo hledá vědění, aby utvářel svou osobnost, a to je moudrost. Někdo hledá vědění, aby pomáhal utvářet druhé, a to je láska".

3.mezilidské vztahy. To, čím se můžeme směrem ke svému okolí projevovat, to, čím se utkává předivo tkání onoho tajemného organismu jediného těla Kristova. Sv. Otec ve své encyklice EV z 25.3. 96 říká: "Tato kultura se buď stane kulturou života, kulturou lásky, nebo zanikne." Buď budeme toto tkanivo, pojivo, které do organismu stvoření přináší životadárné proudění svou láskou, sdílením a dáváním vytvářet, nebo ten organismus zanikne. Je třeba cílevědomě utvářet kulturu dávání jako protiklad sobeckého a dostředného shromažďování.

Prostředky vytváření mezilidských vztahů jsou různé. Mezi základní patří rozhovor, tedy dialog, výměna slov. Pavel VI. řekl: "Dialog je konkrétním uskutečňováním lásky v praxi". A jestliže rozhovor naváže kontakt, je možné dále ho prohlubovat a rozvíjet ve vztah dávání a vzájemného obohacování. Právě při vytváření této kultury vztahů, civilizace lásky - jak je nazývána jinde -, bez níž není další existence lidstva možná, mají své jedinečné a nezastupitelné místo ženy. Na nás se právě nyní, na konci 2. a na začátku 3. tisícíletí, obrací se zvláštní výzvou II. vat. koncil ve svém Poselství ženám z 8.XII.65: "Přichází čas, nadešel čas, kdy se v plné míře dovršuje poslání ženy, kdy žena získává ve společnosti dosud nedostupný vliv, působnost a moc. A tak právě nyní, kdy lidstvo prožívá tak hlubokou proměnu, ženy proniknuté Duchem evangelia mohou mnoho vykonat, pomoci lidstvu a zachránit ho od úpadku."

A sv. Otec ve své encyklice EV, odst. 99: "V kulturním obratu směrem k podpoře života hrají jedinečnou a snad i rozhodující roli v myšlení i konání ženy. Jejich úkolem je rozvinout tzv. "nový feminismus", který by byl schopen rozpoznat opravdovou podstatu ženství ve všech projevech života společnosti a odmítnout zároveň pokusy napodobit příklady "kultury v převaze mužské", aby tak byla skutečně odstraněna jakákoliv diskriminace, násilí a zneužívání."

4. Toto století, které rozkolísalo chápání hodnot a pojmů, uvedlo do zmatku také chápání postavení a úlohy ženy. Z jejich extrémního potlačování pod vlivem puritanismu 19.století přešlo do extrému opačného: aby byly žena osvobozeny, je třeba dosáhnout jejich naprostého vyrovnání s muži. To vedlo až k radikálnímu feminismu, který chtěl často dokazovat, že ženy jsou nejen mužům rovny, ale jsou lepší než oni, a mají proto právo jim vládnout.

V tomto svém bloudění a zmateném vymezování vlastního postavení a úloh ve světě lidé jako by zapomněli na Boha (a v ateistickém prostředí ani není divu) a na původní záměr jeho stvoření: Bůh stvořil z lásky člověka k obrazu svému, jako muže a ženu je stvořil (Gn 1,27). Tedy jako dva různé prvky, které ale oba jsou součástí jediného obrazu Boha, ale každý jinak.Každý byl stvořen s určitým obdarováním, aby plnil jistou úlohu, odlišnou od role toho druhého. Kdyby Bůh chtěl, aby oba, muž i žena, byli stejní, stvořil by je stejné a nikoliv odlišné. Nemají se tedy sobě navzájem rovnat, protože každý je Stvořitelem vybaven pro něco jiného. Nemá smysl uvažovat, kdo je lepší a kdo horší, když každý je prostě "jiný". Jde jen o to uvědomit si tuto svou "jinakost", radostně ji přijmout jako dar od Stvořitele, který má svůj určitý smysl v celkovém dokonalém plánu jeho Stvoření. Člověk sice svým hříchem tento plán narušil, ale Bůh, protože je Všemohoucí, i přes toto lidské pochybení vede své stvoření dějinami od počátku k jeho završení, až k naplnění jeho smyslu "ut omnes unum sint" - aby všichni byli jedno, jeden organismus, propojený předivem, nitkami vztahů, lásky, dávání, obětování.

A právě při vytváření těchto nitek vztahů mají svou nezastupitelnou úlohu ženy. Ony totiž byly Bohem při stvoření obdarovány jistými přirozenými vzorci chování, které mohou a mají být vzorem při vytváření kultury vztahů, civilizace lásky. Pro ženu je přirozené milovat a být milována, toužit po lásce a lásku rozdávat, jaksi instinktivně, bez rozumových argumentů. To souvisí s její vrozenou dispozicí pro mateřství(ať už fyzické nebo duchovní). Jaké jsou tedy vzorce tohoto vztahového chování:

1. přijetí druhého člověka bez předchozích podmínek.

Žena, která se stane matkou, přijímá v sobě a s láskou nosí, těší se na člověka, kterého vůbec nezná. Neví jaký bude, jak bude vypadat, jak se bude chovat. Neklade si podmínky, za nichž ho do svého vztahu přijme, neptá se, co jí to přinese, co z toho vztahu ona bude mít pro sebe (samozřejmě - jsou ženy, které své mateřství odmítají, na dítě se netěší, protože nebylo počato tak, jak si ony přály, v době,kdy si to přály atd. Ale to už je důsledek pokřivení mezilidských vztahů sobectvím, násilím nebo jiným hříchem, který v původním plánu Stvořitele nebyl a je důsledkem dědičného hříchu).

2.potlačení vlastních zájmů ve prospěch zájmů druhého (sobectví versus dávání)

Matka, která radostně přijme své mateřství, je připravena na nějakou dobu sama ustoupit se svými zájmy do pozadí. Je ochotna k sebeobětování často až do krajnosti (ztráta vlastního života). Smysl pro oběť nám dnes velmi chybí, často i mezi maminkami, které se raději co nejdřív vrátí do zaměstnání "mezi lidi", protože si neuvědomují význam a hodnotu vztahů vytvářených doma, v rodině. Jistě je při tom ovlivňuje i názor okolí, společnosti, která práci v domácnosti považuje za nehodnotnou a méněcennou, kterou umí vlastně každý a není k ní třeba žádného vzdělání. Jen ženy zase vědí, jak těžká a zodpovědná každodenní práce je vytváření a udržování harmonickáých vztahů v rodině. Začíná vytvářením hezkého prostředí (dečky, květiny, barva koberce) a končí - nikoliv na posledním místě - vytvářením prostoru, kde spolu všichni členové rodiny mohou bez problémů komunikovat, sdílet svou radost i bolest, učit se od nejútlejšího dětství vytvářet vztahy, o všechno se dělit -o dobroty i o práci, a konečně učit se i řešení konfliktů bez hrubosti a násilí. Ano, i konflikty patří k našemu světu, poznamenanému hříchem, a nikdo nejsme dokonalý a bez chyb. Ale právě v rodině se můžeme naučit, jak s těmito svými nedostatky žít: jednak ve vztahu k Bohu, s vědomím, že nás stále miluje jako laskavý Otec, ať uděláme cokoliv, jednak ve vztahu k ostatním, na které svými nedostatky stále narážíme. Jak se vzájemně domluvit, jak přijmout to, že jsme každý jiný (ale to neznamená, že kdo je jiný je špatný), jak se v této své "jinakosti" můžeme vzájemně doplňovat. To by se právě děti měly naučit od rodičů.

3. vzorec chování je nezištné dávání.

Právě matka může dětem ukázat svou schopnost dávat ze sebe, rozdávat a nečekat nic za to. Otázku "Co zato, co z toho budu mít?" slýcháme kolem sebe často. Dokonce i u křesťanů v jejich vztahu k Bohu můžeme tento postoj najít: ano, budu chodit do kostela, dodržovat Desatero, snažit se být dobrý, chodit ke svátostem, ale za to od tebe, Bože něco očekávám: zdraví, štěstí, úspěch, spásu apod.

Dává-li matka cosi svému dítěti, ví, že to malé a slabé dítě jí to nemůže "oplatit". Snad někdo trochu počítá s tím, že děti mu vrátí ve stáří, co do nich v mládí "investoval" - ale to je vztah, který se nedá nijak "spočítat" - já ti dal tolik, ty mně dáš tolik. Byly takové pokusy a skončily nezdarem. Jediné, co se dá "investovat", je ukázat dítěti vztah nezištné lásky. Pokud děti zažijí u svých rodičů, že je milují vždy, za všech okolností a ze všech svých sil a nedbají při tom na své vlastní potřeby a přání, přejde i tento vztah dětem jaksi "do krve" a bude pro ně samozřejmé milovat své staré rodiče tou láskou, kterou se od nich předtím naučily, a to až do konce jejich života a bez nároků na nějakou odměnu.

Jistě jste si všimli, že už hodnou chvíli nemluvím jen o ženách, ale o rodičích - protože u narození dítěte jsou přece vždycky dva, vlastně tři, abychom nezapomínali na Boha. A není možné mluvit o úloze ženy a nezmínit se o úloze muže - v dnešní společnosti a ve světle stvoření. Oba přece tvoří jeden Boží obraz. A tak se i muž musí znovu učit přijmout radostně své obdarování, úlohu, která mu byla Stvořitelem na samém počátku dána, a být opět mužem. Také jeho obraz byl díky přílišnému relativismu a liberalismu zatemněn a pokřiven a děti dnes často u svých otců marně hledají vzor a obraz chování muže podle původního záměru stvořitele. Muž byl od Boha vybaven specifickými vlastnostmi - silou, rozhodností, rozumovým uvažováním. To vše ho předurčuje pro roli ochránce a dobyvatele určitých hodnot - ať už potravy v oblasti konkrétní, nebo různých objevů v oblasti abstraktní. Muž ve svém otcovství - ať už fyzickém nebo duchovním - chrání rodinu, skupinu lidí, která mu byla Bohem svěřena, a stará se o ni, aby měla vše, co potřebuje. Dodává jí pocit jistoty, má za ni zodpovědnost před lidmi i před Bohem, svědectvím svého života i svou láskou jim ukazuje tvář Otce, cestu k Němu, smysl života i smysl všeho lidského snažení. Tam, kde muž v lásce přijme toto své obdarování od Boha a s láskou plní svou roli ochránce, nelze mluvit o nějakém utlačování slabších a bezbranných, žen nebo dětí. Jen tam, kde opět díky dědičnému hříchu muž svou sílu zneužívá v pokřiveném obrazu stvoření, dochází k porušení původního záměru Stvořitele a jemné předivo vztahů v organismu bytí je narušeno.

Jestliže však oba, muž i žena, přijmou v lásce obdarování, jimiž je Bůh při stvoření vybavil, budou oba, každý jinak, ale dobře, protože v souladu s Božím záměrem, tvořit jediný celek Božího obrazu a předávat ho svým dětem jako vzor pro jejich chování v nové kultuře dávání, civilizaci lásky.

zpět k textům o ženské spiritualitě