Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

Veronika Prüller - Jagenteufel:
Odpovědnost žen v životě Evropy
aneb: O touze pohnout sebou a světem

Když jsem uviděla název, který byl navržen pro tento můj referát, jako první mě napadlo souvislost s "Poselstvím ženám", které formulovali otcové 2.vatikánského koncilu. V něm kromě jiného stojí:

"Vy ženy se vždycky staráte o krb, máte lásku k životu, ochraňujete kolébku. Znáte tajemství začínajícího života. Utěšujete ve chvíli smrti (....). Smiřujete muže s životem (...).... vy, které jste tak často v historii pomohly mužům dovést boj až do konce, vydat svědectví až k mučednictví - pomozte jim ještě jednou, aby neztratili odvahu k velkým činům a také trpělivost a ducha pro skromný začátek (...). Ženy celého světa, křesťanky i nevěřící, vám je v tomto tak těžkém historickém období svěřen život, vám přísluší chránit mír ve světě."

Krásné, mohly bychom se cítit polichoceny, že římskokatoličtí církevní hodnostáři mají o nás ženách tak dobré mínění a tolik nám důvěřují. Mne ale takové věty radostí nenaplňují. Ženy zde sice už nejsou chápány jako zlé svůdkyně, které zavinily stav po dědičném hříchu, zato jsme nenadále obdařeny božskými schopnostmi (např. dát světu mír). Měly bychom současně zachraňovat svět, dobře vychovávat děti a - stejně jako předtím - především podporovat muže. Ti zřejmě svět neutvářejí dobře, a proto jsou ženy vyzývány, aby do světa vnášely lidskost. I když se pokouším chápat text jako poplatný své době, nelíbí se mi. Je nejen plný frází, ale zdá se mi až cynický, jako kdyby říkal: "Když stojí svět na kraji propasti, mohou najednou nastoupit ženy."

Chtěla bych s přihlédnutím k tomuto textu zaměřit naši pozornost na to, v jakých případech můžeme tápat, když přemýšlíme o odpovědnosti, kterou máme jako ženy. Zapojení žen může být přijato také účelově, nejen blahosklonně, jako u koncilních otců. Neměly bychom proto dovolit, abychom byly používány jako prostředek k tomu, aby se někde kolečka zase rozběhla. V programu racionalizace všech životních oblastí je patrné, že hojíme rány, napravujeme chyby a v rodinách nebo přátelstvích, vytváříme prostor, ve kterém mohou naši partneři či přátelé "natankovat" pro konkurenční boj. Je možné, že konkrétně jsou to opravdu důležité úkoly, ale je to příliš málo, aby nás to uspokojovalo. Za prvé proto, že většina žen si přeje, aby tu byl někdo, kdo je podpoří a vytvoří jim zázemí. Za druhé proto, že jde a musí jít o mnoho dalších a základních otázek.

Teď se dotknu druhé těžkosti, kterou pociťuji, když se mluví o odpovědnosti žen, tedy nás, tedy také mne. Vím, že mám svůj díl odpovědnosti a že jiný, spravedlivější svět je možný jen tehdy, když k tomu přispěji i já. Věřím, že to patří k mým křesťanským povinnostem. Zde, na tomto místě, s tolika angažovanými ženami, se to zdá být lehčí. Nicméně mám i zde velké otazníky. Zdá se mně, že projekt o odpovědnosti žen za Evropu je příliš rychlý a velký. Máme být odpovědné za svět, který musíme teprve vytvořit. Přitom mám sama dost starostí se svým malým životem. A tak se mi zdá všechno, co buď já nebo my všechny můžeme udělat, jako směšně malá kapka, chladící kameny, které jsou stále teplé. Zjišťuji, že jsem v nebezpečí, že ztrácím radost ze světa, ve kterém bohatí stále více bohatnou a chudí chudnou, ve kterém vládne násilí, kde lidé umírají hlady, ženy nesou dvojí nebo trojí břemeno. I v bohatých zemích je ohrožena sociální jistota a je takový výhled, že počet zemí s uspokojivým sociálním systémem bude ubývat. Někdy docela dobře chápu, proč se lidé stáhnou, svět přenechají tak říkajíc jemu samému a stahují se do svých rodin a přátelských kroužků, do malých světů, které je dosti namáhavé vytvořit v časech pluralismu.

Jestli se nechceme stáhnout do těchto koutů - a já předpokládám, že jsme v tomto zajedno - pak bych chtěla odpovědně navrhnout jiný přístup k této věci. Tento přístup neodmítá, že my ženy máme zase jednou dělat takříkajíc "špinavou" nebo aspoň "stínovou" práci. Ani mne nedemotivuje, že z tohoto přístupu vyplývá příliš velká a zvenčí uložená povinnost. V jednom vysvětlení, které vypracovaly ženy jednoho internetového fóra k tématu ženská církev po 11.9.2001 to zní takto: "Vidíme na mnoha místech touhu žen, aby pohnuly sebou a světem."

V touze uvést sebe a svět do pohybu se mi zdá, že můžeme odpovědnost žen vidět nově. Protože možná "nová odpovědnost" nás žen právě spočívá v tom, abychom naše přání, naděje, ale také naše požadavky a právě tak i naše erotické síly, naši lásku k sobě samým a k druhým - to vše abychom přinášely tomuto světu. Chtěla bych se nyní věnovat 5 oblastem, ve kterých můžeme naši touhu po nové odpovědnosti učinit výchozím bodem našeho jednání v odpovědnosti za tento svět. Chci si také všimnout, jak je v tomto procesu nosná křesťanská víra.

Prostá přání

Přání a touhy žen bývají často velmi prosté - jistota, potrava, krása - pro sebe a pro své příbuzné. Už téměř před 10 lety formulovaly teoložky z tzv.třetíhosvěta své zásady takto: "Co je dobré pro chudé a utlačované ženy, je dobré pro všechny." Podle nich se nebude plánovat život podle blahobytné společnosti, ale se zřetelem k přání chudých a utlačovaných žen, k jejich touze po jídle, konci násilí, šťastné budoucnosti pro děti a neporušeném životním prostředí. Pro všechny, kteří nepatří k chudým ženám tohoto světa, to znamená stále znovu se vyrovnávat s naplňováním těchto základních potřeb pro všechny. Teologickým základem pro toto je odborný termín inkarnace. Bůh se stal člověkem. V tom se ukazuje hluboká solidarita Boha s námi lidmi. On se s námi spojil natolik, že se z křesťanského hlediska nemůžeme dívat na žádného člověka jinak, než že v něm vidíme Boha samého. Kdo se narodil z ženy, nese Boží tvář a je obrazem Božím. "Co je dobré pro chudé a utlačované ženy, je dobré pro všechny" je z tohoto úhlu pohledu jen jiná formulace biblické věty:" Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří a sester, to jste učinili mně."

Být ve vztahu

Další touha, která - tak se mi zdá - mnohé ženy podněcuje, je touha žít v dobrých a spravedlivých vztazích, nebýt osamělá bojovnice, která rozvíjí vlastní identitu sama pro sebe. Naopak, chce rozvíjet svoji identitu ve vzájemnosti, tedy v životě bohatém na vztahy.

Když vezmeme toto tvrzení vážně, pak je naší odpovědností do společnosti, která jednostranně zdůrazňuje autonomii jedince, přinést vidění světa jako bytí ve vztahu. Jistě jsme i my ženy z tohoto oceňování jednotlivců něco získaly. Pomohlo nám to zdůvodnit naše požadavky individuálního vývoje nezávisle na předurčených rolích podle pohlaví. Zároveň si přitom mnohé z nás uchovaly vědomí, že být člověkem znamená vždy zároveň a neoddělitelně být sám sebou, ale také být ve vztahu - suverenita i pospolitost.

Když učiníme základem a měřítkem etických rozhodnutí nikoli autonomii jedinců, ale "vztahování" se všech lidí navzájem, realizujeme více ze svého lidství. Z této perspektivy může být nezávislost jednoho na druhém a naopak starost jednoho o druhého nově zhodnocena. Nezávislost je jen tam negativní, kde spočívá na vztazích ovládání. Zůstává důležité rozvíjet samostatnost a sám přebírat odpovědnost za svůj vlastní život, ale úplná nezávislost a nesvázanost nejsou žádné lidské smysluplné cíle. Jde mnohem více o dobré, spravedlivé a vzájemně plodné uspořádání našich vztahů - toto vnášejme do společnosti.

Teologicky vyjádřeno je tento způsob pohledu základem křesťanské víry v Trojjedinost Boží - víru v Boha ve třech osobách. Křesťanství si nepředstavuje Boha jako monolit, jako osamělého monarchu, ale jako Jednoho nebo Jednu, který/á je současně společenství, vztah, vztahovost. V našem jazyce není lehké najít to správné vyjádření pro existenci "já a my". Pokusím se to vyjádřit takto: Bůh je ve vztahu, Boží bytí je ve vztahovosti - a tak to platí i pro nás lidi. Lidství je vztah, bytí člověka záleží ve vztahovosti. Když naši touhu po takovém životě ve vztahu vyjádříme a vezmeme ji jako východisko, je to způsob, jak obraz Boží v nás proměnit v čin.

Vzájemnost v rozdílnosti

K životu ve vztazích patří také touha, aby každá žena byla ctěna ve své zvláštnosti.Život ve společenství tak neznamená nivelizaci rozdílů, ale naopak vzájemnost v rozdílnosti.

V italském feministickém myšlení o rozdílnosti pohlaví vznikl koncept "Affidamento", kterým feministické filosofky popisují svou praxi a vizi o vztazích mezi ženami založených na svobodě. Pojem pochází z italského slova affidrasi, což znamená "navzájem si důvěřovat." Míněny jsou tím vztahy mezi ženami, které jsou založeny na tom, že ženy jsou nekonečně rozdílné. Právě proto, že jsme rozdílné, jsme pro sebe navzájem důležité a obohacující. Můžeme se vzájemně učit a tím se vyvíjet a být zcela samy sebou tím, že se od jiných žen vědomě vymezíme nebo jiné ženy napodobíme. Tak může žena vytvářet svobodnou vztahovou identitu jako žena a objeví, co pro ni znamená žít jako žena.

Obraz tohoto vztahu mezi ženami jako vztahu mezi nestejnými bytostmi je pro Italy vztah mezi matkou a dcerou. Žena nezíská nebo neztratí svobodu a dobrý život ve vztahu k otci, ale ve vztahu k matce - konkrétně a především také na symbolické rovině.

Solidární vztahy mezi ženami jsou teda ty, ve kterých jsme navzájem matkami a dcerami - jednou tou a jindy tou, v plynulém střídání - a vymezení stejně jako napodobení umožňuje mít starost o sebe navzájem. Dodá nám to odvahu k tomu být jiné a osobité právě proto, že jsme navzájem svázány.

Teologickou obdobu spojení rozdílů a vzájemnosti najdeme v eklesiologii, tedy v teologickém učení o církvi. Církev je tělo Kristovo s mnoha údy, které mají v tomto těle svoji rozmanitost. Tuto rozmanitost si musí zachovávat, aby celek byl živý. Církev je společenství v různosti a Duch svatý je ručitelem za rozmanitost charismat a povolání, za nevyčerpatelnou plnost mnohotvárnosti života. Duch svatý takto spojuje různosti ke společné aktivitě.

Mít moc

K touze žen, která může být výchozím bodem naší otázky týkající se odpovědnosti, patří podle mne přání nebo lépe požadavek vykonávat moc.Celé dosavadní dějiny ženského hnutí se dají také chápat jako dějiny žen, které se pokusily odložit svou bázeň a které o moc rozhodovat bojovaly a hledaly nový způsob zacházení s mocí. Ještě dlouho nebudeme na konci těchto dějin.

Touha pohnout samy sebou a světem vede také k otázce moci. Jako první nás přitom napadne, jakou moc už vlastně máme, co můžeme dělat, jaké oblasti činnosti tady jsou. Ženské hnutí už před nějakým časem upustilo od toho chápat ženy jako oběť. Druhou otázkou týkající se moci je, zda ženy ve společenských procesech vystupují statečně, zda přebírají vliv, zda se dostatečně zapojují. Ženy mají v této oblasti mnoho zkušeností s bojem, s nutnými kompromisy, s často těžkou pozicí v institucích, politice a hospodářství. Stále zde ženy narážejí na mnoho omezení a stále znovu se bohužel ukazuje, že být ženou samo o sobě není tou pravou alternativou, která zaručuje přístup k moci. Proto ženy, které se přece jen dostávají do mocenských pozic, jsou povzbuzením pro další ženy, zvláště tenkrát, kdy mocné ženy využívají svoje možnosti ke splnění požadavků ostatních žen.

Zdá se mi, že je tu rozhodující nejen přebírání pozic, ale pokoušíme se změnit symbolický řád společnosti. V tomto symbolickém řádu stojí muži a hodnoty mužství nad hodnotami ženskými. Tento řád může být např. změněn tím, že se ženy vědomě navzájem spojí a tím dodají svému konání váhu a autoritu.

Splnit touhu po moci znamená najít nový přístup k moci. Nejde o to použít moc k posílení a zajištění vlastní pozice a jiné moci zbavit. Je třeba naopak moc použít tak, aby byla rozdělena, aby i jiní byli ve své moci potvrzeni. K tomu je nutné zvrátit hierarchické vztahy obvykle praktikované v naší společnosti, v našich církvích, a ustanovit moc, která se nebude odpovídat tomu, kdo je v hierarchii vyšší, ale těm vedle nás, za které jsme tuto mocenskou pozici převzali.

Příkladem pro nás je vztah Ježíše Krista k moci. Ježíš ví, že jej mocí vybavil Bůh, a proto není závislý na žádném pozemském vládci. Ježíš při uzdravování používá moc, kterou při sobě cítí k pomoci druhým. Ježíš svoji moc rozděluje, nemusí používat žádnou sílu, aby svoji pravomoc obhájil. Ale Ježíš musel ke zcela otevřenému postoji dospět - pomohla mu v tom žena. Známe její historii, což je historie Syrofeničanky, jejíž jméno není známé a která prosí Ježíše o uzdravení své dcery. Ježíš ji odmítá, chce svou moc využívat jen pro členy svého vlastního národa. Cizí žena ho dobrými argumenty přesvědčuje, že nic neztratí, když svou moc použije také pro ni, že Bůh nestaví žádné hranice mezi národy - a Ježíš se od ní učí důvěřovat tomu, že jeho moc je tady proto, aby proudila na ženy a muže celého světa.

Jsme jako pokřtěné křesťanky dědičkami této moci, jsme při následování Ježíše pomazány za prorokyně, kněžky a královny - i my můžeme doufat, že tato nám daná moc nás osvobozuje od panovníků tohoto světa a uschopňuje nás, abychom ji nasazovali pro jiné.

Síla erotiky

Poslední oblastí přání žen, o které bych chtěla mluvit, je oblast erotiky, lásky k životu, k nám samým, k druhým, k Bohu. Tímto se ještě jednou vracím k otázce, jak můžeme tuto radostiplnou touhu naplnit - touhu, která nám dává sílu převzít odpovědnost.

Přijetí odpovědnosti nemusí erotice, této životní radosti, stát v cestě. Vidět odpovědnost a radost ze života jako protiklady pokládám za nebezpečné - v obou směrech. Dobrý život v požitcích, který je zaplacen tím, že se od bezpráví odvracíme nebo je přehlížíme, nás do tohoto bezpráví vtahuje. Stejně se odpovědnost, která nevychází z radosti, stává kyselou záležitostí, pouhým splněním cizího požadavku, kdy nám velmi rychle dojdou síly. Odpovědnost, která nemá nic společného s užíváním života, nebude pro nás samé nadlouho stravitelná.

Nechme se tedy vést touhou po radosti a po lásce. Tak se dostáváme k tělu. Uspokojovat tělesné potřeby je základem toho, že je život utěšený - začíná to výživou a pokračuje až k sexualitě. Vyjít z této touhy nám může připomenout, že základem naší síly je péče o tělo a jeho potřeby.

V křesťanství nebyla úcta k tělesnému životu, zvláště k ženskému tělu, nikdy příliš zakotvena. Teprve pomalu začínáme pokládat svoje ženské tělo za svaté a nedotknutelné, za cenný dar, nezávislý na normách krásy naší společnosti. Tento názor je postaven na tom, že Bůh sám přišel do tělesné lidské existence - stal se člověkem skrze tělo ženy jako všichni lidé.

Naše těla a jejich porušitelnost jsou tím prvním, na čem bychom mohli postavit svou vzájemnost - všichni jsme porušitelní, všichni potřebujeme potravu, všichni cítíme na svém těle zimu i horko, hlad a štěstí. Kdo si svého těla opravdu váží, nemůže nevšímavě přejít bídu ostatních těl. Dobrý život pro všechny zahrnuje také můj dobrý život. Starost o sebe a o druhé nestojí v protikladu. Kde se obé do protikladu staví - kde můj život není nasazením pro dobrý život všech nebo kde kvůli dobrému životu všech se snižuje cena mého života - jde o egoismus, ne o odpovědnost. Odpovědnost musí být konkrétní, je třeba mít na mysli konkrétní lidi. Jenom ve styku s konkrétním člověkem objevujeme, že odpovědnost sice ode mne něco vyžaduje, ale také může těšit, přinášet radost, životní potěšení a velké obohacení pohledem do konkrétních tváří..

Jedna proslavená formulace 2.vatikánského koncilu mluví nejen o lidském smutku a strachu, na kterých my ženy máme svůj podíl, ale nejdříve mluví o radosti a naději, které by se měly týkat utlačovaných všeho druhu stejně jako nás.

Ale co se stane, když práce s konkrétními lidmi nás více konfrontuje s násilím, zlobou a vzájemná kooperace je nepředstavitelná? Neztroskotá na tom nutně každý pokus přebírat zodpovědnost? Co dělat, když erotický vztah ke světu a k lidem hrozí rozbitím?

Dorothee Sölle k tomuto tématu vypráví ve svých životních vzpomínkách příběh Dorothy Day. Dorothy byla Američanka, která se na mnoha místech angažovala jako křesťanka, byla jednou z opravdu velkých a hodnověrných svědkyň víry našich dnů. Spoluzakládala křesťanské organizace, které se zasazovaly o zaměstnanost, o migranty, o různé okrajové skupiny. Několikrát se postavila proti válečným tendencím své vlády a byla ještě jako stará paní při demonstracích kritizujících vládu několikrát zatčena .... O ní vyprávi Dorothee Sölle, že se vždy znovu z aktivního, odpovědného a radostně angažovaného života stahovala do samoty a že ve chvílích samoty velmi mnoho plakala nad tímto světem. Mne se tento pláč velké křesťanské aktivistky velice dotkl. Když se chceme bránit zoufalství, které někdy může provázet zodpovědnost, pak se mi zdá to, že člověk může nad světem plakat, jako dobrá cesta. Slzy omývají srdce. A mohou být modlitbou v prastaré formě nářku. Už v biblických časech přinášeli lidé bezpráví a své zoufalství nad ním před Boha. Kdo pláče nad světem, místo aby nad ním zoufal, zůstává v lásce ke světu, sdílí Boží lásku k tomuto světu a možná také Boží slzy nad tímto světem.

A to je už také to druhé, co bych chtěla postavit proti zoufalství - důvěru v Boží sílu. Protože tato síla, která může spojit požitek a solidaritu, touhu a odpovědnost, starost o sebe a svět - síla, která umožňuje stále a vytrvale konat, tato síla stačí, je jí dost pro všechny lidi. Je to síla Boží, která proudí z nekonečného množství pórů světa. Bůh, stvořitel světa, drží tento svět a nás všechny při životě. Naše modlitba, i když je to nářek, nám připomíná, že nám Bůh žehná a my v jeho požehnání můžeme jít po svých cestách.

Myslím, že zvláště pro ženy je důležité, abychom si nebyly vědomy jenom svého poslání, své odpovědnosti, ale utvrzovaly se v tom, že jsme požehnané, Bohem chtěné a pojmenované. To je významné uklidnění a náročné připomenutí základu každého života v Božích očích. Bůh vyzývá k angažovanosti proti všem lidmi vytvořeným překážkám. Z požehnání pak nově vyrůstá vyslání do života a odpovědnost.

Z tohoto pohledu už není odpovědnost jen požadavek, ale něco, co k nám přichází z požehnání a milosti, tedy darování Božího. Život s odpovědností se tedy nedá utvořit námi samými, ale je to dar. Dárcem je plnost Boží.

Tomuto dárci a prameni důvěřovat a z jeho požehnání a síly čerpat je akt víry a přijetí plnosti, která je nám slíbena. Dobrý život pro všechny se na tomto světě ovšem nikdy zcela neuskuteční. Království Boží je sice mezi námi, ale přitom teprve přichází. Jako křesťanky žijeme ze zaslíbení, že vykoupení, záchrana světa je sice již skutečností, ale přece ve své plnosti vyvstává jen ponenáhlu, ještě na sebe dává čekat.

Odpovědnost žije ze síly tohoto zaslíbení, z důvěry v dovršení opravdu dobrého života pro všechny. Toto není v naší moci, ale v moci Boží. Když v radostné a zvídavé touze převezmeme odpovědnost, pak se ubráníme zoufalství a nedáme se získat pro cizí zájmy. Potom nebudeme připraveny jenom spojovat ty, kteří se dostali pod tlak, ale také zabráníme tomu, aby se to opakovalo. Možná jednou napíší biskupky a biskupové našich církví ženám nový dopis asi v tomto znění:

"Děkujeme všem ženám, které v okamžiku, kdy země Evropy podnikly nový pokus semknout se hospodářsky a politicky, se nebály převzít odpovědnost. Dovedly svou touhu po dobrém životě k určitému východisku a tím ozřejmily, že ekonomie a politika jsou jen tehdy lidsky spravedlivé, když tomuto dobrému životu slouží. Děkujeme ženám, které spojily pozornost k sobě samým s nasazením pro druhé a ukázaly, že pohled na svět ve vztazích nám může dát novou orientaci. Děkujeme jim, že usilovaly o to snášet rozmanitost s pospolitostí a byly připravené chopit se moci tím, že zmocnily mnohé další.

Zvláště však máme ženám děkovat za svědectví víry, které projevují svým životem v odpovědnosti. Vyjadřují jasně, že můžeme doufat v Boží sílu, v přetékající lásku a v zaslíbení, jejichž splnění očekáváme. Ukazují, jak se může dařit životu v odpovědnosti, přestože jde o život skromný, ale je naplněný radostí. Ženy se smějí a pláčou nad a s tímto světem. Bůh svět miluje. I ženy mají lásku ke světu.

Děkujeme všem ženám, které neseny Božím požehnáním, nepřestávají následovat svou touhu hýbat samy se sebou a se světem."

Milé sestry, věřím, že tento dopis by mohl být napsán již teď.

Veronika Prüller-Jagenteufel, katolická teoložka, Vídeň

Přeložila Drahomíra Syrůčková, leden 2004

zpět k textům o ženské spiritualitě