Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

P. Richard Rohr:
Cesta duchovní proměny člověka

Podle poznámek z přednášky P. Rohra, františkána, přednesené v kostele sv. Vojtěcha v Praze 6 při jeho návštěvě v září 2001. P. Rohr pracuje mnoho let jako exercitátor, a to jak pro řeholníky, tak pro lidi žijící v manželství. Tématem jeho exercicií je „pravá spiritualita“.

Cesta proměny ženy

1. období: ženský sestup (věk 1 – 22 let)

Ve většině kultur je mladá dívka nejprve upozorněna na své „podřadné postavení“, svou slabost, závislost, potřebnost. Její počáteční cesta je obvykle zkušeností limitů, tělesnosti, „krvácení“, bezmoci, prohrávání – ne vyhrávání. Je sama sobě „smíšeným požehnáním“.

Není třeba, aby se učila posvátným mysteriím umírání, opouštění, neprosazování vlastní cesty. Život, kultura i tělo ji samy učí, že život je těžký a že ona nemá vše pevně v ruce.

Má symbolickou výhodu, náskok ve vztahu k Bibli a spiritualitě. Ale má pomalý start, pokud jde o smysl pro poznání vlastní hodnoty, autonomie, vlastní omezení a identitu. Obvykle hledá sebe sama ve vztazích spíše než ve vizích a ideálech, jak to činí muž. Nepřekvapuje, že Ježíš zásadně vždy zve ženu k tomu, aby se pozdvihla (a věřila sobě a Bohu v sobě).

Vzestupu ducha, „heroismu“ v mužích se obdivuje, ale nedůvěřuje mu.

Je to doba propustné vlastní identity: má mnohem pružnější pochopení sebe samé – pro dobro i pro zlo. Je otevřena tomu, aby nechala jiné sebe ovlivňovat, měnit a tím i růst. Je také více schopna pochybovat o sobě, i když to není třeba – je zranitelnější. Je více závislá na ostatních, také na Bohu a na „sociální síti“.

2. období: práce těla a duše (věk 22 – 42)

Léta spěchu, aktivity a růstu – pravděpodobně si neuvědomuje, že „to vše uchovává ve svém srdci“. Prožívá „znamení odporu“. Láska, odpuštění, ztráta, opouštění se stávají jejími učiteli. Přátelství, manželství, děti, přežití, kariéra, boj, neúspěch/úspěch, nemoc – to vše jí dává své lekce.

Nemůže se ztratit v ideálech, ideologiích, musí se učit z přítomnosti, konkrétna, všedních, obyčejných skutečností, které nemůže ovládat či dokonce pochopit.

Nemá-li lásku, podporu nebo čas pro sebereflexi, stává se prázdnou, povrchní, s malým smyslem pro sebe samu kromě svých povinností a svých několika málo vztahů. Život se pro ni stává pouhým řešením problémů. Je ztracena v drbech a vtípcích, bez základních modelů jednání a bez jeho smyslu. Je uvězněna v těle, bez ducha, neschopna vzestupu.

Zůstane-li tak, stane se z ní sebezničující mladý blázen.

Bouře, která v ní sílí, směřuje k dobru či ke smrti.

3. období: krize středního věku (věk 42 – 49)

Normálně nenastává jednorázová dramatická konfrontace s křížem, ale řada konfrontací se sérií malých křížů, které se stupňují. Objevuje se ztráta smyslu, ztráta pochopení smyslu, ztráta uspokojení – společně s novou touhou po celistvosti a bytí sama sebou.

Často je to období nutného hněvu: „Kdo mi bránil v tom být sama sebou?“

Čas nezbytného smutku a přehodnocování. K tomu, aby přežila, potřebuje starou moudrou bábu a pravou spiritualitu.

4. období: růst síly (věk 50 – 65)

Afrodíté, vynořující se z moře! Moudrost, přicházející ke své plnosti! Podivuhodné spojení síly, zranitelnosti a pravé moudrosti. Ví, že ví, ale nemůže to vždy lineárně vysvětlit. Velmi ohrožující vůči mužům, protože stoupá tehdy, když on, doufejme, sestupuje!

Silná stará žena a moudrý starý muž jsou univerzálními stereotypy. Jen tak se mohou setkat jako partneři.

Pokud v tomto období není bolest ženy přetvořena v milosrdenství a pochopení, čeká ji tzv. hořknoucí cesta.

Používá-li své nové odpovědi, svoji novou sílu jen pro sebe, stává-li se pouze „myslí“, „vysvětleními“, nebo nejsou-li její rány přetvořeny, pak je zde nebezpečí, že se z ní stane „čarodějnice na koštěti“. Všechny její názory a hněv nesměřují nikam jinam, než k obviňování ostatních a obhajování sebe samé.

Pravým opakem je ovšem „svatý blázen“: milovaná dcera Boží, „žena silná“ z Písma. Může žít s paradoxem a tajemstvím, soucítěním a odpuštěním. Nepotřebuje trestat a obviňovat druhé. Jako zcela zralá žena může vést, být partnerem či následovat – podle toho, co je právě zapotřebí. Dostalo se jí toho všeho. Byla tam.

Cesta proměny muže

Na rozdíl od ženy má cesta proměny muže obrácený průběh – začíná etapou růstu, kdy muž k růstu potřebuje dělat a dodržovat sliby, a končí stádiem poklesu, v němž muž potřebuje spočinout v Božích příslibech a být modelem plnosti/svatosti pro ostatní. Ženy naopak ve většině kultur neprocházejí iniciací.

1. období: heroická cesta hrdiny (věk 1 – 32)

Nezbytná etapa idealismu: zdravý mladý muž potřebuje zažít zkušenost svojí vlastní síly a možností. V časných „náctinách“, v rané pubertě prožívá svou mužskou iniciaci. K tomu patří nezbytný egocentrismus: není zamilován do Boha, ale do myšlenky být zamilován.

Je, nebo má mu být vlastní povinnost, odpovědnost, tvrdá práce, odložený požitek (odměna, radost), černobílé vidění světa. Projevuje nezralou a potenciálně nebezpečnou spravedlnost, i když je vážně míněna a je šlechetná. Oběť je pro něj důležitější než milosrdenství (Jan Křtitel, mladí světci). Je to tzv. rozhněvaný mladý muž.

Pokud nikdy nepozná zkušenost vlastní síly, dobroty, nebo potenciálu, stává se z něj mladý blázen.

Na vrcholu tohoto období dospívá k poznání vlastní identity: ta obsahuje pochopení vlastních hranic, smysl sebe sama, které odpovídá opuštění sebe sama: „Zrno musí zemřít, jinak zůstane jenom obilným zrnem.“ (Jan 12, 24)

2. období: krize vlastních omezení (věk 35 – 50)

Krize středního věku: doba vnitřní ztráty smyslu, někdy doprovázená zhroucením, rozpadnutím se a „vypadnutím“ proto, aby osobnost znovu získala kontrolu nad sebou. Konfrontace s vlastními limity, s paradoxem a s tajemstvím, s křížem. Už obvykle nefungují hrdinská vítězství, a obvykle ani nepomáhají. Potřebuje pokoru, čestnost. Zvolna se objevuje posun od vlastní vlády nad sebou k počátkům Boží vlády nad sebou samým.

Zde začíná stádium poklesu: muž potřebuje spočinout v Božích příslibech a být modelem plnosti/svatosti pro ostatní. Pokud se snaží dále stoupat bez ohledu na svědectví a pozvání, jichž se mu dostalo, stává se z něj mělký a povrchní muž, který nedosáhl cíle.

3. období: cesta moudrosti (věk 50 – 65)

Potřebuje duchovní vedení svého směřování, protože pravidla ve svých starých formách už dále nefungují. Toto období charakterizují opouštění, vzdávání se mnohého, důvěra, trpělivost, vydání se, zřeknutí se, soucit, temné noci boje, Abrahamova cesta z toho, co mám, k tomu, co nemám. Konečně je dost jistý k tomu, aby byl nejistý. Nastal čas pro znovuobjevování toho, co je to vítězství a úspěch. Je nutné bolestné předefinování těchto pojmů, oblékání si ducha Kristova velikonočního tajemství. Nemůže dále falšovat modlitbu, ale musí se modlit, aby přežil. Stíny jsou nejen tolerovány, ale přijímány, odpuštěny a viděny jako dar. Zavržený kámen se stal kamenem nárožným (1 Petr 2,7). Sem patří milosrdenství namísto oběti.

Pokud konfrontace nevede k osvícení, jeho zranění se nestanou svatými ranami a jeho cesta se stává roztrpčenou cestou. Stává se z něj negativní a cynický muž, který stále hledá něco, co by obvinil.

V opačném případě ovšem ho můžeme charakterizovat slovy svatý blázen: Boží milovaný syn, zralý (něžný) děd, který může udržet paradoxy pohromadě (v napětí), protože Bůh to v něm koná. Bůh je nakonec ten, který ho řídí, ovládá. Návrat k jednoduchosti, do zahrady. Přechod od odsuzování a snahy o moc a ovládnutí k moudrosti. Být lidský je důležitější než vlastní obraz, úloha, síla, prestiž nebo majetek. Může vést, být partnerem, nebo i následovat, je-li to třeba. On to všechno má.

zpět k textům o ženské spiritualitě