Sborník textů:

Žena v církvi a ve společnosti II.

sborník Unie katolických žen
vychází za finanční podpory nadace Robert Bosch Stiftung (Německo)

obsah:

Úvod

1. Žena a rodina
MUDr. Ludmila Hornofová: Žena – matka početné rodiny (27.11.1999)
Ing. arch. Eva Smutná: Problém interrupce (2. 9. 1999)

2. Žena – laik v církvi: Pastorace rozvedených (27. 4. 2000)
P. Aleš Opatrný: Rozvod – a co dál?
Mgr. Alena Urbanová: Jak se žije rozvedeným v katolické církvi

3. Identita ženy: Lidská osoba a sexualita (18. 5. 2000)
Doc. Pavel Ambros SJ: Sexualita a manželství. Příspěvek ke spiritualitě manželské lásky
Mgr. Ing. Zdena Hegrlíková: Manželské objetí jako opakování manželského slibu
P. Tomáš Holub: Akcenty mužské a ženské spirituality

4. Mezinárodní konference„Rovné příležitosti pro ženy a muže“ (Equal Opportunities) 30. 8. – 3. 9. 2000

Tisková zpráva

Kázání kardinála Miloslava Vlka pronesené na zahajovací mši svaté

Představení zemí, které byly na konferenci zastoupeny

Úvodní slovo ing. Aleny Trnkové, místostarostky Prahy 6

Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

Prezentace a shrnutí výsledků z práce ve skupinách nad tématem:
„Co pro nás znamená téma této konference: Rovné příležitosti pro ženy i muže?“

Přednáška Margot Papenheim, zástupkyně německé katolické organizace žen kfd,referentky pro mezinárodní a ekumenickou spolupráci

Novinky z WUCWO

Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

Přednáška paní Rodice Stanoiu z Rumunska

Přednáška Mgr. Stanislavy Horské „Rovné příležitosti v politice ČR a úloha ženských nevládních organizací“

Přednáška paní Ramune Trakymiene z Litvy

Příspěvky o politice rovných příležitostí z různých západoevropských zemí

Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

„Společné postupy při ovlivňování místní, celostátní a evropské politiky“: výsledky z pracovních skupin rozdělených podle regionálních oblastí

Dopis Romanu Herzogovi

5. Výroční Sněm UKŽ (25. 11. 2000)

Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius: Proslov ke Sněmu UKŽ

JUDr. Marie Boháčová: „Rovné příležitosti pro ženy i muže“ a co se za tím skrývá…?

 


Úvod

Milí přátelé,

v pořadí již druhý sborník z činnosti Unie katolických žen, který držíte v ruce, vás chce informovat o tématech, jimiž se Unie ve své práci zabývala v letech 1999/2000, a pozvat k diskusi i vás, kteří jste nemohli být přesně v té době na tom místě, kde přednášky a diskusní příspěvky právě odezněly. Výhodou zapsaného slova je, že se k němu můžeme vracet a tak spolu vést rozhovor v širším časovém prostoru. Velký dík patří těm, kdo se na jeho zachycení – nejprve na magnetofonové pásce, potom v přepisu, podílely.

Podstatnou část sborníku tvoří zdokumentování mezinárodní konference na téma „Rovné příležitosti pro muže i ženy“, kterou jsme uspořádaly v létě roku 2000 v Praze. Chtěly jsme zachytit celý její průběh, proto kromě pečlivě připravených textů přednášek a projevů zde najdete i doslovný záznam rozhovorů, diskusních příspěvků či závěrů z práce ve skupinkách, které nejsou možná jazykově precizní, ale upřímné a bezprostřední a vyjadřují výstižně atmosféru našeho setkání. Tak můžete být i vy na konferenci s námi.

Pozvaly jsme do Prahy ženy z ženských katolických organizací z celé Evropy. Zastoupeno bylo 22 zemí: Bosna, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Velká Británie, Maďarsko, Irsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko.

Chtěly jsme se zeptat, jak ženy v těchto zemích chápou a vnímají tyto nyní tak často v souvislosti se ženami používané termíny: „rovné příležitosti, gender, mainstreaming“. Chtěly jsme sbírat informace, orientovat se v problematice, zcela v duchu onoho motta ze sv. Pavla: Všechno pečlivě zkoumejte a co je dobré, toho se držte.

Věřím, že i vám může tato diskuse zajímat a pomoci k lepší orientaci v dané problematice.

Unie katolických žen, Thákurova 3, 160 00 Praha 6.

PhDr. Markéta Koronthályová, předsedkyně UKŽ


1. Žena a rodina

MUDr. Ludmila Hornofová: Žena – matka početné rodiny


Příspěvek přednesený na sněmu UKŽ 27.11.1999

Problémy, které s sebou přináší zodpovědnost za výchovu dětí a vedení velké domácnosti, zdaleka nejsou v popředí zájmu státu ani církve u nás. Žena, která se – často neplánovaně – octne na mnoho let izolovaná v domácnosti s několika malými dětmi v roli vychovatelky a hospodyně, vykonává fyzicky i psychicky vysilující povolání, jehož efekt je vkladem do budoucnosti, není okamžitě zřejmý, a proto ho málokdo pozitivně zhodnotí. Církev sice vidí tuto ženinu úlohu jako vysoce prospěšnou a žádoucí, pastorační činnost ale v tomto ohledu vůbec neodpovídá požadavkům doby. Ženy, na kterých vlastně výlučně závisí výchova další generace, generace katolíků, a tedy i kněží, u nás, jakoby si cíleného pastoračního zájmu nezasloužily.

Jaké je současné společenské postavení mnohonásobné matky u nás? Částečně ji společnost vidí jako odvážnou ženu – tak to vidí ti, kdo vědí, že porodnost za poslední desetiletí u nás klesla ze 140 000 na 90 000 porodů ročně a že počet obyvatel České republiky rok od roku po tisících klesá. Na 1 ženu v produktivním věku v současnosti připadá asi 1,3 dítěte. Standardní Čech, zpracovaný půlstoletím cílené ateistické výchovy k materiálnímu náhledu na život, není schopen vidět nic jiného než okamžitý a vlastní prospěch. Není schopen investovat do díla kapitál, který se zúročí až v další generaci. To se týká jak investic ekonomických, tak duchovních. Seberealizace ženy v zaměstnání jí přináší finanční ocenění, pocit rovnocennosti intelektuální, společenské i vzhledové. Troufám si říci, že tento pocit uspokojení potřebuje každá žena k tomu, aby si udržela vnitřní rovnováhu, zdravé sebevědomí a sebejistotu. Pokud je jí tato potřeba odepřena, sotva se z ní stane osobnost harmonická, taková, která vzbuzuje u ostatních respekt a svědčí o pevném společenském postavení. Cesta k harmonickému rozvoji osobnosti je ale v případě matky a hospodyně velmi nesnadná. Málokterý manžel, natož celibátník na kazatelně či ve zpovědnici, si uvědomuje, že žena

Výsledkem je její zdravotní a psychický stav. Naprostá většina těchto matek má již kolem čtyřicítky ireversibilní změny na páteři, bolesti zad a hlavy, zanedbané křečové žíly, ochablé břišní svaly a vystouplé břicho (v našich porodnicích se dosud nedbá na poporodní cvičení!), špatná životospráva a pochybný výživový vzorec české populace jen nahrává vzniku obezity a osteoporózy. U žen v domácnosti se často projevuje souhrn příznaků charakterizovaný únavou a malátností, poruchami spánku, vypadáváním vlasů, nočním pocením, bušením srdce a extrasystolami, obtížným kontrolováním emocí, bolestmi hlavy a opakovanými infekcemi (záněty dutin, angíny, záněty močových cest, bronchitidy, ekzémy). Pro zajímavost lze uvést, že souhrn těchto potíží byl původně popsán u úplně jiné skupiny lidí, totiž u válečných chirurgů za války ve Vietnamu. Ti vykonávali po dlouhou dobu a bez odpočinku náročnou, vysilující činnost, časově neomezenou, zodpovědnou, se vstáváním v noci, aniž by viděli její efekt. Tyto příznaky byly popsány jako samostatná nosologická jednotka, chronický únavový syndrom. Není bez zajímavosti, že tato choroba byla v anglosaské medicíně uváděna také jako choroba žen v domácnosti. Pro dotyčnou ženu je to varovná kontrolka, která rozsvícením signalizuje získanou poruchu obranyschopnosti, resp. imunity organismu. Pokud žena tuto výstrahu ignoruje a snaží se nadále přepínat své síly, dojde pravděpodobně k rozvoji tzv. autoimunního onemocnění (alergické choroby, revmatologická onemocnění, RS, nádorová onemocnění). Je nasnadě, že svůj podíl na vzniku těchto potíží má jak duševní, tak tělesná složka.

Jak se bránit? Je jasné, že žena musí individuálně upravit svůj denní režim a pracovní rytmus tak, aby mohla občas „vysadit“. Každá z nás ví, jak těžké je přesvědčit nejbližší okolí, že musí na sebe vzít některé úkoly spojené s provozem domácnosti – zejména je to obtížné tam, kde muž z ekonomických důvodů prostě musí mít dvě zaměstnání. Málokdo také ví, že čestné samostatné podnikání v dnešní situaci vyžaduje pracovat od rána do noci a při respektování morálních zásad vůbec není výnosné. Muž by ale měl být – také ve zpovědnici – veden k tomu, že je povinen dopřát občas manželce volno k odpočinku a společenskému kontaktu, volno na mši sv. bez dětí atd.

Otázka regulace početí dosud není všem párům docela jasná. Metody PPR jsou sice teoreticky perfektní, jejich uplatňování v praxi je ale víc než problematické. Mnohdy se církev staví zamítavě k takovým metodám antikoncepce, jako je koitus interruptus, použití preservativu či nonkoitální metody styku, které samozřejmě nejsou metodami spolehlivými, přece jen ale do určité míry omezí počet potomstva.

Žije-li člověk v neustálé oběti a odříkání, je na nejlepší cestě k duševní deformaci či dokonce nemoci. Život nám nebyl dán jako trpká oběť, ale radost. Bůh nám nabízí řadu možností, jak si život osladit a nepříjemnou situaci zvládnout. Do zásad duševní hygieny např. patří neustále mít před sebou jako záchytný bod něco, na co se těším. Je dobré začít od věcí zcela lidských, které nám Bůh ve své otcovské lásce dává jako berličku: těším se na zítřejší návštěvu u kamarádky, na sobotní pěkný večer s manželem, pro radost se nalíčím jen tak pro dobrý pocit, že mi to sluší, podívám se na pěkný film večer v televizi…

Často přicházejí ženy do zpovědnice s pocitem, že už vlastně žádný duchovní život nevedou. Zhroutí se pravidelný návyk ranní a večerní modlitby, zůstane jen společná modlitba s dětmi, a i ta se často při vší snaze zvrhne v kovbojku. Žena má pocit, že už vlastně léta nebyla na mši svaté a že se po svatém přijímání už ani neumí pomodlit, protože léta po ní šplhají malé děti. Zpovědníkem je buď ujišťována, že to církev po ní teď nežádá, protože má teď jiné povinnosti, nebo se jí dostane absurdní rady jako najít si doma klidné místo o samotě, kde by si denně něco přečetla z Písma a rozjímala. Je třeba vědět, že žena zbožnost nechápe jako povinnost, ale jako potřebu, že po klidné nerušené mši svaté někdy doslova žízní a nemůže si ji dopřát. Jeden moudrý kněz, který ve své přetíženosti uměl velmi dobře organizovat svůj čas, dával tyto moudré rady: Ráno se stačí pokřižovat a poručit práci toho dne Bohu. To můžete udělat i v běhu cestou do koupelny. Jde o to, vypěstovat si na to návyk. A přes den je dobré zvyknout si modlit se při monotónních činnostech (žehlení, zašívání atd.), jak to Vaší povaze vyhovuje – nenuťte se do zdrávasů, když Vás to vysiluje, mluvte s Kristem, jakoby stál vedle Vás, postěžujte si, povzdechněte, poproste o pomoc, poděkujte – jednou větou, jen oslovením. Jsou to často nejupřímnější lidské modlitby. Jde o to kontakt s Bohem nepřerušit, jen ho přizpůsobit „krizovému provozu“. Někomu také vyhovuje, zvykne-li si při práci zpívat píseň z kostela, která ho oslovuje.

K otázce vzhledu ženy – matky početné rodiny se dostávám na závěr, přitom ale zdaleka není tím posledním, na co má žena dbát. Katolíci si často nechtějí připustit, že ať chtějí nebo ne, dojem z člověka při prvním kontaktu je často určující pro další vztah. Matka, která vede po ulici dvě děti, je tak trochu zanedbaná a jedno dítě brečí, obvykle není ničím pozoruhodným. Okolí nanejvýš soudí, že to má prostě každá máma těžké. Ale matka obklopená čtyřmi či pěti dětmi je měřena zcela jiným metrem. Téměř každý se za ní otočí, je to dnes na ulici vskutku rarita. Okolí se najednou dívá objektivem se zcela jinou rozlišovací schopností a soudí: Podívejte se, pořídí si takových dětí a pak to nezvládá. Podívejte se, jak je chudák utahaná.

Tělo je Boží chrám, To jsme slyšeli a četli už mockrát. Nedošlo nám ale, že chrám je totéž co kostel. O náš kostel, kam chodíme na bohoslužby, se pravidelně staráme. Je čistý, opravený, zdi mají dobrou statiku, do střechy nezatéká. Vyskytne-li se závada, sháníme peníze na opravu a nelitujeme jich. Potrpíme si na vyblýskané svícny, rovné svíce a krásné, mnohdy drahé květiny. Je to přece náš kostel, kde přebývá Ježíš. Ženské tělo je Boží umělecké dílo, kostel je lidské umělecké dílo, stvořené pro přebývání Boha a pro krásu. Stárne-li kostelní stavba, vyžaduje průběžnou péči a opravy. Stárne-li žena, je její povinností dbát na svůj vzhled a zdraví víc než kdy předtím. Otázka oblečení není při troše vynalézavosti otázkou utrácení peněz. Dobré líčení není otázkou drahé kosmetiky, ale citu a vkusu. Redukce váhy není otázkou domnělých hormonálních vad a dědičných sklonů, ale pevné vůle a životosprávy. Měly bychom své dcery odmala vychovávat v tom, že mají dbát na chůzi, držení těla, hlídat si váhu, vštípit jim vkus v oblékání a šarm. Jisté je, že atraktivní vzhled a elegance u ženy je i podvědomě u každého normálního člověka pozitivní vjem, od kterého odvíjí svůj další přístup k ní. Zanedbat svůj vzhled je u ženy stejně nepřípustné jako nedbat o kostel. Zejména v naší ateistické společnosti katolička svým zjevem reprezentuje i svůj životní postoj. Kéž bychom mohly jako kdysi manželka polského exprezidenta Walęsy na otázku: „Jak to děláte, že vypadáte po tolika dětech tak dobře?“ odpovědět: „To je právě tím, že mám tolik dětí.“

Ing. arch. Eva Smutná: Problém interrupce


příspěvek přednesený na 15. veřejném slyšení občanského sdružení Archa, 2. 9. 1999

Děkuji za pozvání, velice mě potěšilo. Svojí profesí jsem tomuto tématu velmi vzdálena, nejsem lékař, psycholog ani politolog, takže zde budu vystupovat především jako maminka.

Ačkoliv se jedná o velmi závažné téma, týkající se mnoha žen a rodin, s podivem jsem zjistila, že žádná politická strana se konkrétními otázkami o umělém přerušení těhotenství ve svém programu nezabývá.

Jde o problém, u kterého lhostejné nebo snad taktizující mlčení by bylo hrubou, nenapravitelnou chybou ze všech hledisek – lidského, společenského, mravního, lékařského, sociologického, ekonomického, dlouhodobě výhledového… atd.

Diskutovaná je dnes otázka, má-li stát právo nebo povinnost zasahovat do problému interrupcí.

Mnozí zareagují zcela jednoznačně, že potrat je záležitost čistě soukromá a že záleží na rozhodnutí každé ženy a pouze na jejím svědomí. Ano, v určitém okamžiku možná, ale nikdo z nás nežije zcela osamocen, žijeme ve společnosti, a proto buď přímo nebo nepřímo neseme odpovědnost za skutky, které se ve společnosti dějí. Zcela jednoduše řečeno, rodiče jsou odpovědni za výchovu svých dětí. Po právní strance je rodič odpovědný za činy svého potomka pouze do určitého věku, po morální stránce cítí dobrý rodič odpovědnost celý život.

Totéž platí v měřítku celé společnosti, i ta nese odpovědnost za skutky svých členů, protože i ona dává řadu pravidel a nárokuje si i svůj díl při výchově jednotlivých generací. Jako příklad uveďme současnou situaci týkající se drog a drogové závislosti. Neustále narůstající počet závislých z řad dospělých i dětí je záležitost špatná, po všech stránkách zlá. Jak v této tak jednoznačné situaci pomůže společnost ? Na jedné straně protidrogové centrály, na druhé straně připustí eventuelní možnost legalizace lehkých drog. Zpětná vazba na rodiny s dětmi je nasnadě: „Ale mami, lehké drogy se můžou, to nic není.“ A celá záležitost může dále gradovat a kdo potom nese odpovědnost – dítě, rodina nebo společnost? V konečném důsledku má každý řadu nejrůznějších argumentů pro obhajobu svých názorů. To je ale špatné a pošetilé, protože velikost a hodnota člověka, rodiny i společnosti je vždy v tom, jak se umí čelem postavit k pravdě. Zde mějme na paměti, že i když 90% společnosti bude obhajovat nějakou lež, tato se nikdy nestane pravdou.

Člověk, který má Desatero a chce podle něj žít, má jasně vymezené mantinely pro jakékoliv životní situace. V případě interrupcí jedním slovem: Nezabiješ, dále záleží vše na jeho svobodné vůli a svědomí. Člověk, který toto Desatero nemá a nezná, je odkázán na názor, výchovu, vedení a příklad společnosti. A zde se bohužel často odrážejí názory ovlivněné především současnou výchovou a momentálním stavem rodiny nebo společnosti. Zůstává otázkou, kdo a jak dalece je ochoten bojovat za dobro ve společnosti a nést odpovědnost za názory a výchovu druhých. A zde se opět dostáváme k veřejnému mínění, politikům a zákonům.

Nejjednodušší východisko z této situace pro špatně fungující rodinu, společnost nebo politiky je mluvit o svobodě, právech a demokracii, protože tím od sebe logicky odpovědnost odsouváme. To ovšem často u řady vážných témat vede k nekonečným diskusím o tom, kde začíná a končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého. Rozhodování vždy ztěžuje fakt, že každý cítí nejvíce sám sebe.

Všichni máme svědomí a v hloubi svých srdcí cítíme, co je dobro a co je zlo, která naše životní rozhodnutí jsou správná a čestná a která jsou špatná a tím plodící zlo a nebo zlu napomáhající.

Bohužel se v naší moderní společnosti setkáváme s pohodlností lidí zamýšlet se hlouběji nad svými skutky. Žijeme rychle, povrchně, a postupně si vytváříme k různým životním situacím „nové – moderní“ postoje. Tyto námi vytvořené názory, mnohdy i zákony, předáváme dalším generacím jako naprosto správné, ale protože nejsou pevně morálně podloženy, jsou snadno dále deformovatelné, stávají se plastickými – lidově řečeno: jak se právě hodí.

Tolik na objasnění, proč považuji za vhodné, aby otázka interrupcí byla opět přehodnocena a stala se tématem pro jednotlivce, rodinu i společnost.

I když je dnešní doba přeplněna informacemi o jakémkoliv tématu, často jsem překvapena neznalostí nebo lhostejným přístupem žen, ale i mužů k problematice potratů.

Za alarmující považuji, že toto konzumní klima zasahuje stále více mladou generaci.

Zřejmě dlouhodobým působením materialistické výchovy, dnes umocněné silným individualismem, jsme v naší společnosti vytvořili atmosféru, ve které procento žen a mužů, kteří dokáží jednoznačně hájit bezbranný lidský život, rapidně klesá.

To, co by pro nás – lidstvo mělo být neotřesitelně chráněno – nový lidský život – to jsme ochotni zavrhnout a množství důvodů, pro které lze lidský plod zabít, utěšeně narůstá. Pouze nepatrné procento jsou případy, kdy jde o život těhotné ženy.

Zvykli jsme si říkat, že každá žena má právo sama se rozhodnout, jestli dítě chce nebo ne. Je to dnes velmi okřídlená fráze, která zní svobodně a demokraticky, přitom sebou přináší buď život nebo smrt.

Ti, kdo obhajují umělé přerušení těhotenství, používají často tvrzení, že lidský zárodek není hned člověkem od okamžiku oplodnění, nebo že není jisté, kdy se jím stává. Pravdou ale zůstává, že od samého počátku své existence má všechny schopnosti potřebné k tomu, aby se vyvinul k dospělosti. Jen vnější zásah nemoci, úrazu nebo zločinu mu v tom může zabránit.

Je to dokázáno už tím, že nesčetné milióny od začátku světa se narodily a vyrostly dle tohoto zákona, vloženého do přírody.

Každý lidský plod je od prvního okamžiku své existence novým, nevinným člověkem a nesmí se zabít, třebaže je bezbranný a nemůže se bránit, ba ani křičet. Tak to chápaly i dávné národy starověku, tak tomu rozumějí i dnes národy nejrozmanitějších kultur, i když lidé někdy v pravěku, nemajíce poučení vědců, byli především asi hodně závislí na pozorování přírody.

A zde i my vidíme, že žádné zvíře nebrání vývoji svého potomstva, ba ani žádná rostlina neničí své plody.

Jak je možno, že my, myslící lidé, dovedeme být krutější než ty nerozumné bytosti. A ještě naprosto bezostyšně jsme ochotni si tyto vražedné činy podpořit zákonem.

Často se v těchto souvislostech argumentuje tím, že každá žena má právo na své tělo. Ano, má, ale to právo má každý člověk a nikoliv neomezené. Musí brát v úvahu přírodní zákony a zdravý rozum, k čemu by jinak byly např. protidrogové centrály a řada jiných akcí, kdyby člověk měl právo se zničit. Stejně tak člověk nesmí své právo na život uplatňovat ku škodě nevinných bližních, k čemu by pak bylo vymezování míst pro kuřáky, kontrola potravin a opět řada dalších příkladů.

V četných zemích i bestiální a nebezpečný vrah je chráněn proti trestu smrti, v některých zemích se zabití psa považuje za trestný čin, a nevinné bezbranné děti se nemilosrdně usmrcují jako na „běžícím páse“ jako škodlivý hmyz, protože krutí sobci si chtějí hrát na stvořitele.

Jaký tedy je po morální stránce rozdíl mezi matkou, která zabije své dítě za pomoci lékařů v prvních týdnech těhotenství, a matkou, která o několik týdnů později své dítě předčasně porodí a nechá ho zemřít, nebo matkou, která porodí po uplynutí 40 týdnů těhotenství a nechá své dítě zemřít, nebo matkou, která v určitém věku dítěte své dítě usmrtí. Vždy se jedná o jeden jediný vztah matka a dítě. Mnozí s tímto názorem zásadně nesouhlasí a snaží se všemi dostupnými argumenty očistit interrupci od slova vražda. Podstata ale zůstává stále stejná – zmaření lidského života.

Lékaři stanovená lhůta z důvodu technického provedení interrupce (cca 12 týdnů) nemůže být pro žádnou matku termínem pro beztrestné zabití svého dítěte.

Stejně tak žádný lékař nemůže ženě říci: o vaše dítě se začnu starat od 12 týdne těhotenství, do té doby je to bezcenný plod.

Tolik tedy z hlediska morálního. Avšak když se mluví o těchto věcech, nemá být zamlčováno nebo diplomaticky obcházeno ani to, že umělé přerušení těhotenství je i nebezpečím pro zdraví matky. Žádný čestný člověk nemůže popírat, že je to nepřirozený, násilný zásah do jejího organismu. A podobně jako jiné operace zanechávají v těle trvalou stopu, nejednou i trvalé potíže, právě tak při umělém potratu je nutno počítat s následky, jež se mohou dříve nebo později projevit, tím spíše, že jde o tělesné orgány tak citlivé.

A co více: pošlapání nevinného lidského života a přitom i jemnosti ženské bytosti, která od přirozenosti je určena a vybavena všemi schopnostmi, aby dovedla být „srdcem lidstva“, to buď hned, nebo v dalším životě probouzí vnitřní neklid, pochybnosti, výčitky a vede ku psychickému utrpení, i když třebas ta žena neví, že její nenarozený, zdravý plod byl při té – operaci – prostě hozen do kbelíku mezi ostatní „odpad“, tam se ve smrtelné křeči třebas ještě pohnul, a potom už to vše čekalo pouze na neobřadní spálení v peci.

Všechny tyto argumenty, mluvící pro život, jsou pro mne jako maminku 4 dětí naprosto samozřejmé, ale proč je zde všechny připomínám?

Protože je třeba si uvědomit, že žádný zákon nikdy nenahrazuje svědomí.

Že v současném stavu naší společnosti, kde není jednoznačně prosazována zdravá a přirozená výchova k mateřství, by byl protipotratový zákon chápán jako diktatura.

Proto je nutné v nejširší i nejvyšší možné míře ve společnosti tuto otázku stále otevírat a neúnavně hledat východisko.

Příkladem by nám mohla být zkušenost sousedního Německa. Jedná se o tzv. paragraf 218. Zde po několikaletých velmi ostrých diskusích na toto téma, které stále probíhají na nejvyšší politické úrovni, a zároveň jsou celospolečenskou záležitostí, se našlo východisko v tzv. poradenství. Garantem je církev spolupracující se státem, která zaručuje, aby žádná nastávající matka, která není se svým stavem z jakéhokoli důvodu srozuměna, nezůstala se svým problémem osamocena, aby jí byla poskytnuta pomoc při překonávání nouzových a krizových situací.

Poradna umožňuje každé ženě důstojně donosit své dítě, je-li potřeba i anonymně. Bez návštěvy této poradny není ženě umožněna interrupce. Se stejnou důležitostí se tyto poradny věnují prevenci, výchově ženy a zejména muže.

Debata o hledání nových plánů a postojů pro komise stále pokračuje.

Závěrem budiž řečeno, že umělé přerušení těhotenství je velké zlo, a jestliže se v dnešní době v České republice zabíjení nenarozených dětí počítá ku svobodě a k lidským právům, je to naší velkou hanbou.

Závěr:

Interrupce je velmi často důsledek špatného partnerského vztahu, vyjma trestných činů znásilnění. Domnívám se, že jedna z možných cest k nápravě je výchova k vzájemné úctě mezi mužem a ženou. Bohužel současný moderní trend v partnerských vztazích jde zcela opačně – uvolněnost, spěch, pokud možno žádné tabu. Ženy se dostávají do pozic pro muže snadno dostupných a tím ztrácejí na vážnosti. Věřím, že budou-li si ženy více vážit samy sebe, bude si jich více vážit i jejich okolí, v tomto případě muži.


2. Žena – laik v církvi: Pastorace rozvedených

P. Aleš Opatrný: Rozvod – a co dál?

(27. 4. 2000)

Mimo církev je často rozvod považován za normální řešení manželské krize a údiv je spíš nad tím, že se někdo nedívá na rozvod jako na „normální“. Mezi katolíky není sice rozvod už dnes zcela vzácným a neobvyklým jevem, ale přesto panuje přesvědčení, že rozvod věřících manželů znamená v zásadě selhání jejich křesťanství. Mnohdy a mnohde se mluví o krizi manželství, lamentuje se nad tím, jak velké procento manželství se rozvádí, jakož i nad dalšími kritizovatelnými stavy ve vztazích muže a ženy. Mnohé stesky a kritiky jsou oprávněné, většina zevšeobecňování má ale daleko k pravdě. Ale hlavně je třeba říci, že málo pomůže lamentovat nad množstvím rozvodů. Je třeba spíš něco dobrého konat. Tváří v tvář rozvodům jsou bezesporu smysluplné dvě aktivity: jednak prevence, tedy snaha o dobrou rodinnou výchovu, dobrou výchovu k rodičovství a dobrou předmanželskou přípravu i solidní péči o manželství existující, a jednak péče o ty, kdo rozvodem prošli. My se budeme zabývat druhou ze jmenovaných aktivit.

Zásadní orientaci v rámci katolické církve v postojích vůči rozvodům a rozvedeným můžeme najít v exhortaci papeže Jana Pavla II. Familiaris consortio. Tam se, krátce řečeno, odmítá rozvod a hájí se nerozlučitelnost manželství a právě tak se z důvodu nerozlučitelnosti manželství odmítá druhý sňatek po občanském rozvedení manželství, které bylo uzavřeno v katolické církvi. Ale v žádném případě se neodmítají ani ti, jejichž manželství se rozpadlo, ani ti, kteří žijí v druhém, před církví neplatném manželství. Naopak, katolíkům je uloženo se o jedny i druhé přiměřeně starat. Že to ale není mnohdy věc jednoduchá, potvrdí každý, kdo se už s takovýmto úkolem setkal.

1. Co způsobí rozvod
Ačkoliv je mnohdy v manželstvích, které dlouho trpí neshodami, rozvod očekáván alespoň jednou stranou jako velká úleva, někdy přímo brána do ráje, nebývá výsledek tak skvělý. Rozvod přinese řadu starostí: o dělení majetku, o „dělení se o děti“, obtíže pro toho z manželů, který zůstal po rozvodu s dětmi sám, někdy finanční problémy a většinou problémy společenské. U těch se zastavme.

Rozvod nelze považovat žádným způsobem za úspěch. Je to rozpad něčeho, co mělo vydržet, selhání ať vlastních schopností nebo vlastní atraktivity, nebo konečně schopnosti vybrat si před léty opravdu vhodného partnera. Na tuto neúspěšnost reagují lidé různě. Někdo okázalou prezentací nového partnera (partnerky) nebo okázalou chválou nově nabyté samostatnosti, jiný „soutěží“ o úspěch u dětí či úsilím o vlastní úspěšnost, která překoná úspěšnost původního partnera (partnerky). Anebo úplně opačně: enormní lítostivostí, ve které si dotyčný či dotyčná vyžaduje pozornost, účast a někdy až jakousi satisfakci od okolí. Důsledkem těchto postojů někdy bývá, že se rozvedený (rozvedená) cítí být okolím málo chápán, málo litován, málo podpořen, málo doceněn – a sám přitom nechápe, že okolí nemá ani povinnost mu kompenzovat jeho životní ztráty a neúspěchy, ani nemá povinnost stát se těmi, na které si postižený přenese své negativní pocity.

Následkem změny společenské pozice rozvedeného člověka je někdy jeho značná společenská nejistota. Cítí se být ve společnosti svých dřívějších věřících přátel atypický (což zpravidla opravdu je), trpí-li osamělostí, může úplným rodinám poněkud závidět, setkává se s rozpaky u těch, kteří se přátelili s ním i s druhým partnerem a teď nevědí, jak se k oběma stavět, jsou-li rozděleni nebo je-li ve hře další partner jednoho, druhého nebo obou. Navíc je třeba říci, že osamělý rozvedený (rozvedená) může být a bývá vnímán úplnými manželskými páry jako potenciální ohrožení jejich manželství, protože je to někdo, komu partner chybí a kdo se zpravidla nerozhodl pro život bez protějšku a není na něj většinou ani připraven.

2. Situace rozvedeného člověka
Velmi často se chápe situace rozvedeného velmi povrchně nebo neúplně. Je to ten či ta, kdo má starosti s dětmi, na které je sám (sama), je to ten či ta, kdo se s druhým partnerem soudí nebo pře o děti, či je to někdo, kdo vzhledem k druhému uzavřenému sňatku nemůže přistupovat ke svátostem. Skutečnost je ale zpravidla komplikovanější. Rozvedený člověk je, snad se to tak dá říci, především člověkem zraněným. A to zvlášť tehdy, jestliže rozvod nechtěl, ale byl mu druhou stranou více či méně vnucen. Nicméně určité zranění lze zpravidla konstatovat i u těch, kteří rozvod sami způsobili, například proto, že chtějí vstoupit do jiného svazku. Že si svou zraněnost nechtějí přiznat, je věcí druhou.

Zraněnost ale není v prvé řadě důvodem k tomu, aby ten kdo je zraněn, byl litován a všemožně odškodňován. Zraněnost je kříž, který je přinejmenším určitou dobu třeba nést, protože ho nemůže za zraněného nést nikdo jiný. A zraněnost je výzvou k tomu, aby byla poznána a aby byla překonávána.

Kromě této zraněnosti může mít rozvedený člověk (zejména žena s dětmi krátce po rozvodu) řadu praktických starostí, které jsou pro něho nové a ve kterých potřebuje pomoc. Bylo by ideální, kdyby tuto pomoc poskytovalo několik lidí nebo instituce. Jinak totiž hrozí nebezpečí, že se člověk v takovéto situaci velmi úzce naváže na toho, kdo mu účinně pomáhá, a očekává potom od něho mnohdy takovou míru pomoci a péče, kterou on není schopen poskytnout. Z dobře míněné snahy a pomoci může vzniknou nezaviněně další zklamání a bolest.

Opravdu komplikovaná je situace rozvedeného v církevní obci. Jak se mají na něho lidé z jeho farnosti či společenství dívat? Jako na chudáčka? To ho ponižuje. Jako na člověka, kterému se přihodilo něco tak malého, že to nestojí za řeč, tedy jako kdyby se nic nestalo? To ale není pravda, protože se stalo a ne málo. Jako na vyvrhele? To není oprávněné a spravedlivé. Jako na hrdinu? Tím možná bude, až úspěšně ponese břemeno svého rozvodu řadu let. Nejde o to, dát zde radu. Ale je dobré povzbudit a upozornit rozvedené na to, že tyto obtíže existují a vyvolávají postoje, které nejsou mnohdy ani projevem odmítnutí, ani odsouzení, ale prostě projevem rozpaků. Že existují i postoje naduté, odsuzující, škodolibé či jinak zlé, je ovšem také pravda. Ale sotva lze říci, že charakterizují většinu.

3. Úkoly po rozvodu
Úkolem pro toho, kdo „utrpěl rozvod“ není ani zapomenout, ani si rychle najít nějakou náhradu na rozpadlé manželství, ani sobě a světu dokázat, že se rozvodem nic nestalo. Úkolem je minimalizovat vnitřní škody, které rozvod v člověku způsobil, i škody na mezilidských vztazích. Tedy dojít k co nejplnějšímu uzdravení jak nitra, tak vztahů. A to je někdy práce těžká, trvající léta.

Zásadním úkolem, který vede k vnitřnímu a tedy potom i k vnějšímu pokoji a k nápravě vztahů, je odpuštění. Je třeba odpustit sobě samotnému chyby, které si rozvedený (rozvedená) po rozvodu sám sobě vyčítá. Čili je třeba přijmout sebe s celkem svého vlastního života i s celým manželstvím, s jeho úspěšnými i neúspěšnými fázemi. Dále je třeba odpustit partnerovi, který odešel. I tomu, kdo ho odvedl nebo koho si on potom našel. Jeho rodičům, sourozencům. A vůbec všem, kdo se na rozpadu manželství podíleli nebo kteří se ocitli na „druhé straně barikády“, tedy patří k bývalému partnerovi (partnerce). Dále těm, kdo se po rozvodu chovali necitelně, nebo se nechovali tak, jak to dotyčný (dotyčná) očekával nebo požadoval.

Těch úkolů k odpuštění je hodně. Ale jsou zcela zásadní, a to jak pro solidní a šťastný osobní život, tak pro plné smíření s Bohem a v neposlední řadě i pro schopnost navazovat a udržovat dobré a zdravé vztahy s dalšími lidmi.

Dalším úkolem je postupné vybudování jakéhosi nového „osobního životního projektu“, protože ten, kdo žije v manželství, nepočítá zpravidla s tím, že se ocitne sám, že jeho léta budovaná a více či méně udržovaná rodina se rozdělí a rozštěpí. Takovýto „životní projekt“ není stavěním vzdušných zámků nebo čekáním na prince (princeznu), vstupující(ho) nenadále do smutného života. Musí to být velmi střídmá a velmi reálná představa o životní cestě pro nejbližší dobu, kterou chce takový člověk jít, a o tom, oč se bude reálně opírat a o co se bude snažit. Jinými slovy: je třeba se nasměrovat reálně kupředu, aby člověk nežil jen ve vzpomínkách, výčitkách nebo v pozorování vlastní bolesti. Boží dary leží před námi, nelze je vyhrabávat v minulosti. A ten, kdo chce žít opravdu šťastně, se nesmí příliš zabývat úvahami o tom, kdo mu má pomoci, kdo mu nepomohl, kdo je jaký, ale má se spíš snažit být co nejdříve tím, kdo – byť v sebemenší míře – pomáhá sám.

4. Jak rozvedeným pomáhat
Rozlišme zde dvě věci. Jednak něco jako „první pomoc“, a potom cíl další pomoci. První pomocí je zpravidla vyslechnout, potěšit, dodat poněkud odvahu, postarat se o něco, oč se právě druhý člověk postarat nemůže. První pomoc se ale poskytuje tam, kde se úraz stal. Tedy: první pomoc rozvedenému je v jeho životním prostředí, z něhož nemůže a nemá být odveden a umístěn v nějakém ideálním světě. Důležitá je dále úvaha o cíli pomoci. Cílem nemůže být ani plná realizace vlastního soucitu, ani odstranění a odstraňování všech překážek z cesty rozvedenému (rozvedené) a jeho dětem, a už vůbec ne vyplnění místa, které po odešlém životním partnerovi (partnerce) zůstalo prázdné. Zásadním cílem pomoci by měly být dvě věci: pomoc k vyrovnání se s rozvodem a jeho následky na úrovni vztahů, tedy především pomoc k naplnění úkolu odpustit, a hlavně pak pomoc k tomu, aby se rozvedený naučil sám z velké části zvládat svůj život. Aby se tedy v nové situaci naučil samostatně (není totéž, co osamoceně!) chodit. A v neposlední řadě pomoci mu velmi citlivě k resocializaci, k novému navázání kontaktů s druhými (s farností) a zaujetí vlastní realistické a pro ostatní únosné pozice.

Mgr. Alena Urbanová: Jak se žije rozvedeným v katolické církvi

Byla jsem požádána, abych na tomto setkání hovořila o rozvodu z pohledu praxe. První reakcí bylo: ale já mám veřejně hovořit o něčem tak důvěrném? A jak se nezmínit o negativních zkušenostech s institucí církve na půdě institucionální církve? Přítomnost P. Opatrného – jednoho z nejznámějších odborníků v dané problematice – nebyla pro mne důvodem k uklidnění: konečně při zpracování své bakalářské práce jsem použila téměř vše, co P. Opatrný napsal nebo namluvil k problémům rozvedených v katolické církvi.

A pak mě napadlo, že na ČT 1 je pravidelný dokumentární pořad „Jak se žije…“, ve kterém různí lidé vyprávějí své osobní zkušenosti v různých životních situacích. Tak bych vám ráda řekla, jak se žije rozvedeným v katolické církvi (z toho, co zde říkal P. Opatrný, by se dal udělat pořad „Jak by se mělo žít…“).

Jsem 9 let rozvedená a své osobní zkušenosti, které v mnohém s názory P. Opatrného korespondují, bych rozdělila do dvou okruhů. První okruh jsou mé zkušenosti s postojem institucionální církve, resp. s vnímáním problematiky rozvedených oficiálními představiteli církve a s jejich postoji k těmto jedincům. Do druhého okruhu jsem zařadila zkušenosti s postojem k rozvedeným a s vnímáním jejich problematiky z řad laiků, tj. svých spolusester a spolubratrů.

P. Opatrný hovořil o oficiální katolické nauce o manželství a o nauce magisteria, resp. jeho vyjádření se k problematice rozvedených, tj. nejen k rozvedeným v katolické církvi, ale i k těm, kteří uzavřeli následně druhý (civilní) sňatek. Hovořil zde o dokumentech II. vatikánského koncilu, pokoncilových dokumentech i o adhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio. Na základě mých zkušeností se mi nabízí otázka: proč se jeho slova diametrálně liší od těch, která někdy slyšíme od ambonů nebo z kazatelen v kostele? Např. plamenná řeč důstojného pána o věčném zatracení rozvedených, kteří svou přítomností na bohoslužbách znesvěcují dům Páně, patří mezi mé bolestivé a trpké zkušenosti. Se schopností rozlišit proklamování soukromých názorů důstojného pána od oficiálního postoje církve se nemusíme setkat u všech věřících – ještě stále je pro mnohé to, co pan farář řekne, svaté! A nemusí se jednat jen o problematiku rozvodu. Podobně plamennou řeč jsem slyšela i na téma křesťan a majetek: zde ti, co shromažďují statky pozemské, nehledají Boží království a nemají podle tohoto názoru nárok ani na očistec.

35 let po II. vatikánském koncilu a 10 let poté, co jeho dokumenty přestaly být v naší zemi na seznamu zakázané literatury, se zdá neuvěřitelné, že by s nimi nebyli obeznámeni alespoň oficiální představitelé církve – klérus. Domnívám se, že odpovědi na otázku, proč tomu tak je, by byly více-méně spekulativní, a hypotézy zde nechci rozebírat. Ale věřím (a doufám), že takto veřejně proklamované názory, které jsou v rozporu s naukou magisteria a tak odlišné od evangelijní zprávy Kristovy, jsou pouze ojedinělé. Kolik škody však mohou způsobit, a to i v těch, kterých se to osobně netýká!

O skutečnosti, že rozvedení křesťané jsou téměř okrajovou záležitostí pastorační praxe katolické církve, vypovídaly i některé odpovědi na otázky v dotazníku, který jsem rozeslala převážné většině duchovních správců českobudějovické diecéze. Jednalo se o malý empirický výzkum současné pastorační péče o rozvedené a o ty, kteří uzavřeli nový civilní sňatek, který byl součástí mé bakalářské práce na téma „Pastorace rozvedených v katolické církvi“.

Návratnost rozeslaných dotazníků byla jen 33%, což se ze statistického hlediska nedá považovat za vypovídající. Jako podklad pro mou práci ale byly dostačující a již samotné procento návratnosti by mohlo přinejmenším být považováno za vypovídající o vnímání aktuálnosti pastorace rozvedených ze strany klerikální církve, alespoň v českobudějovické diecézi.

Některé odpovědi na otázky byly velice zajímavé a domnívám se, že by mohly být inspirující pro další rozpracování v několika tématech. Vybrala jsem některé z nich:

Jak již jsem řekla, vzhledem k malému počtu zodpovězených a vrácených dotazníků nelze považovat poskytnuté odpovědi za dogmatickou výpověď o stavu pastorační péče rozvedených v českobudějovické diecézi, natož v české církvi jako takové. Co však osobně považuji za nedostatek, který má dopad a odráží se ve způsobu pastorační praxe rozvedených v naší diecézi, je neexistence diecézního centra pro rodinu. Důvody, proč zde není, mohou být opět pouze hypotetické a spekulativní, protože, pokud je mi známo, neexistuje nějaký výzkum potřebnosti či poptávky po vzniku podobného střediska či centra. Zřejmě jsme v naší diecézi promarnili období (počátkem 90. let), ve kterém se křesťané angažovali zakládáním různých podobných aktivit a zároveň tuto činnost považovali za svou křesťanskou seberealizaci. Deset let po revoluci je snazší (a pohodlnější) se realizovat v již existujících společenstvích, hnutích, nebo věnovat svůj volný čas některým z řady lukrativnějších podnikatelských záměrů. Domnívám se, že tyto skutečnosti patří i mezi příčiny neexistence či nefunkčnosti farních rad v některých farnostech.

Druhý okruh mých zkušeností se týká přijetí ze strany laiků. Jestliže jsem hovořila o neobeznámenosti s koncilovými a pokoncilovými dokumenty z řad kléru, je situace mezi námi laiky ještě horší. Bohužel je ještě dost věřících – laiků, kteří za dostačující způsob sebevzdělávání – aby byli tzv. „in“ – považují pravidelné bohoslužby, čtení Písma a 1x týdně Katolický týdeník. Podle čeho si vytvářejí svůj vlastní názor, pokud ho chtějí ovšem mít? Domnívám se, že pokud vyslechnou homilii výše zmiňovaného pana faráře o pekelném ohni pro rozvedené, v Písmu si přečtou o nerozlučitelnosti manželství a v KT bude právě článek vybízející k aktivní pomoci rozvedeným, budou mít tito věřící laici velmi blízko k názoru, že KT hovoří proti duchu Písma a proti oficiálnímu názoru církve – a na obranu své pravověrnosti zruší své předplatné.

Rozvedla jsem se po dvacetiletém manželství. Naše rodina měla celkem hodně přátel, kteří s námi prožívali během těch 20 let dobré i zlé, byli chápající a ochotni pomáhat v dobách, kdy manžela atakovala psychická choroba a musel být na různě dlouhou dobu hospitalizován na psychiatrickém oddělení nemocnice. Dá se říci, že především v těchto obdobích jsem nikdy nebyla sama, vždy tu byli slyšící, vidící, chápající a pomáhající přátelé. Snad právě proto jsem se domnívala, že chápou i důvody, které mě vedly k rozvodu. Manželova choroba se dostala do stádia, ve kterém jeho chování ohrožovalo další duševní vývoj našeho syna (tehdy 12tiletého) a mně šlo o život. Mýlila jsem se, část přátel nepovažovala tyto důvody za podstatné a natolik závažné, abych kvůli nim požádala o rozvod. Názor, že věřící člověk (a žena zvlášť) se nerozvede, ani kdyby ho milující partner zabil, je velmi silně zakořeněn. Část přátel chápala a považovala mé důvody za oprávněné, tj. nebylo by dobré setrvávat za těchto podmínek v manželství. Ale proč hned rozvod, když i církev uznává „rozluku od stolu a lože“! Jak snadné řešení pro ty, kteří se dokáží dohodnout o výchově dětí, včetně materiálního zabezpečení, a nepotřebují k tomu písemné rozhodnutí soudu. V našem právním řádu byly sice zrovnoprávněny civilní i církevní sňatky, ale církev nezná pojem rozvod a anulaci církevního sňatku zase nezná civilní právo (jedinci tím nezískávají právní status rozvedených se všemi vyplývajícími důsledky).

Nemohu tvrdit, že jsem rozvodem přišla o přátele. Jenom někteří z nich najednou viděli, slyšeli a chápali jednostranně, ne-li jednoduše. Nemohu a nechci ani tvrdit, že by mi tito jednostranně chápající přátelé přestali pomáhat; domnívám se, že odvahy pro zvládnutí problémů, které po rozvodu nastaly, se mi dostalo i díky jejich modlitbám. Ale pomoc, především v krizových životních situacích, potřebujeme nejen duchovní, ale také lidskou (fyzickou). Základní lidské potřeby – být milován a vidět smysl svého života – zůstávají po rozvodu nenaplněny. Být milována pro mne po rozvodu znamenalo být přijímána taková, jaká jsem, tj. ne jako druhořadý křesťan. Najít smysl života znamenalo hledat způsob, jakým i jako rozvedená mohu být pro církev přínosem. Pomoc přátel pak pro mne neznamenala jen pomoc v oblasti materiálního zabezpečení – např. neměla jsem kde bydlet – ale znamenalo to i lidské soucítění s mou situací – zájem o pokračování ve studiu na fakultě, osobní návštěva, zájem o podmínky, v jakých žiji, pozvání k účasti na některých společensko-kulturně-církevních akcích ap. Bohu díky, i takové přátele mám. Nemohu říci, že je jich mnoho – vzhledem k situaci před rozvodem se dají spočítat doslova na prstech jedné ruky – ale jejich existence mě utvrzuje v jednom názoru, který považuji za důležitý nejen pro všechny rozvedené v katolické církvi, ale především pro všechny věřící, v jejichž společenství rozvedení žijí: způsob, jakým osobně přijímáme své rozvedené bratry a sestry, se může stát pro ně buď duchovně léčebným anebo (promiňte mi ten výraz) duchovně zmrzačujícím.

 


3. Identita ženy: Lidská osoba a sexualita

Doc. Pavel Ambros SJ: Sexualita a manželství. Příspěvek ke spiritualitě manželské lásky

(18. 5. 2000)

V situaci, kdy sexualita je „předpochopením“ zcela zdeformována, je třeba si ujasnit terminologii. Výrazem sexualita chápeme takovou lidskou skutečnost definovanou pohlavím. Každá částečka lidské osoby – fyzická, psychická, duchovní – je charakterizována pohlavím. Lidský organismus jako celek, i každá jeho buňka, nesou s ostatním i pohlavní přirozenost. Není možné jednouše říci, že být mužem či ženou je věcí čistě jen fyzickou. Sexualita je věc řádu „ontologického“, jedná se o způsob bytí, jímž je každý člověk označen. Proto použitou terminologii („manželská láska“, „erotická láska“, „láska sexuální“) je třeba chápat v odlišném smyslu, než ji používá dnešní člověk.

Jednou typicky lidskou vlastností je snažit se poznat význam věcí, s nimiž se potkáváme. Ne dávat smysl, ale hledat ho. Smysl věcí je dán Bohem. Naším úkolem je odhalit jejich význam. Je třeba umět poodhalovat realitu, aby mohla vystoupit její vnitřní pravda. Základní tezi můžeme vyjádřit krátce: Sexualitu lze pochopit výlučně v prostoru antropologické pravdy o člověku[1].

1. Stud
Pochopení sexuality je spojeno na prvním místě se studem. Když jedná člověk zle, jeho svědomí ho obviňuje[2]. Co se vlastně stane? V prvé řadě pocítíme bezprostředně poté nebo i o něco později soucit s tím, koho se zlo dotýká. Čistě myšlenkové přemítání dovede probudit v našem vědomí pocit, který jsme neměli, když na nás přicházely vnější dojmy. Pohled na bídu na nás doléhá. Pocit soucitu a vcítění je vystřídán novým pocitem. Cítíme lítost právě proto, že jsme neměli lítost a soucit před tím. Tedy máme soucit se sebou samými, protože jsme se stali útočníky. To, že jsme jednali bez soucitu, v nás vyvolává pocit studu. Stydíme se i tehdy, když se nestalo něco skutečně nestoudného. A tento pocit je jeden z nejdůležitější faktorů našeho lidského vědomí.

Pocit studu je spojen v prvé řadě se sexuálním životem. Když myslíme na to, co jsme spáchali, vzniká v nás reakce na porušení morální zásady: všeobecný pocit studu. To se stane i tehdy, když spácháme něco přímo na poli sexuality, jednáme podle svých nižších choutek, proti své stydlivosti nebo proti jasnému vědomí toho, co je nadřazeno hmotným věcem. Stud se netýká jen tělesnosti, ale všech morálních oblastí, především sexuálního života.

Smyslem života zvířat je uchovat rod. Jejich instinkt je proto tak silný, že mu pomáhá zachovat druh. Instinkt je proto tak silný, aby uchoval určitý způsob organického života prostřednictvím mnoha jednotlivců, kteří se rozmnožují. Člověk je však něco více než zvíře, cítí se být výjimkou ve světě zvířat, cítí, že může určovat svůj život. Co to však znamená? Člověk se nemůže cítit jen jako individuum, jako součást rodu, jako prostředek k uchování lidského rodu. Odmítá být jen součástí rodu, v kterém se ztrácí jeho individualita, nestačí mu být součástí nekonečnosti rodu, v kterém naopak živočich nachází své místo. Je zde však i jakési právo rodu, které volá ke každému člověku: že prostřednictvím rodu se stane věčným. Jeho velikost nespočívá v tom, že je schopen zrodit, ale tím, že je jedinečný.

2. Lidská sexualita a stud
Před čím se člověk stydí? Nejen před tím, že udělá něco proti morálnímu zákonu. Na dně sexuálního studu se skrývá ještě něco jiného: člověk tím, že se stydí, uznává sám sebe. Schopnost stydět se neexistuje u žádného jiného živočicha. Stydí se, když v něm vítězí živočišný život. Studem ukazuje, že je bytím nad-živočišným a nad-přirozeným.

Základní myšlenkou plození v živočišné říši je záchrana rodu, v němž je možné spatřit nesmrtelnost. Člověk naopak usiluje o život věčný nejen pro lidský rod, ale i pro sebe jako osobu. Vidět svůj budoucí osobní život pouze v životě budoucího lidského rodu se mu jeví zcela nedostatečným tváří v tvář své individuální smrti. Nechce být prostředkem pro život věčný, ale chce být majitelem života věčného. Zachování rodu, střídání generací vidí jako nedostačující a ve vztahu ke své osobní integritě i zbytečné.

3. Zrození dítěte
Paradox přináší narození dítěte. Co se zde vlastně odehrává? Člověk tím, že využívá své schopnosti předávat život, se obrací nutně zády ke svým rodičům a přimyká se k dětem. Z tohoto zorného úhlu je sexuální síla bez soucitu k rodičům. Víme, že nejsme za tento postoj zodpovědní. Musí tomu tak být proto, aby lidský rod nevymřel. Cítíme, že naše účast na díle zachování rodu je doprovázena nechtěnou vinou. Tento pocit je skryt ve studu a sexuální stydlivosti. Přibližujeme se zvláštnímu protikladu: rození dětí je zároveň něčím dobrým a zároveň něčím zlým. Zrozením dítěte se odehrává hluboká změna ve vztahu k rodičům. To si žádné zvíře neuvědomuje. Celá naše pozornost se soustřeďuje na lásku k dětem. Přesto však cítíme, že našim dětem předáváme jen to, co sami máme a že jejich nevinnost bude ztracena právě proto, že přijmou od nás vše, co vede ke smrti. Jestliže nezměníme sami sebe, nezmění se ani naše děti.

Co znamená požadavek změnit se? Sexuální stud se nevztahuje na fyziologickou skutečnost, která by se chápala odděleně. Nevztahuje se ani na tělesnou lásku ve všeobecnosti, protože tento způsob lásky může být zcela bez jakékoliv ztráty cti a může vystavět dobré věci. Hlas sexuálního studu se vztahuje pouze na živočišnou povahu sexuality. Ta působí člověku zlo.

V tělesné lásce se nachází jeden nesmírně pozitivní prvek, zamilování. Sexuální přitažlivost u živočichů je zamilovanosti podobná a rozvíjí se na stejném základě. Zamilování se omezuje na přitažlivost, a jestli člověk není dostatečně pozorný, může jednat živočišně. Ale skutečnost zamilování mění sexuální živočišnou vášnivost, dává ji individuální charakter, který překonává jen touhu a nutnost zachovat rod. Předmětem zamilování je jedna osoba, jedinec. Netouží uchovat rod, ale touží zachovat a uchovat věčně sebe. To rozlišuje zamilování i od ostatních lidských způsobů lásek (lásky k rodičům, k bratrům atd.). Jeho zvláštnost spočívá v jeho neoddělitelné jednotě mezi prvkem duchovním a fyzickým. Zamilování se týká člověka v jeho celistvosti. Pro zamilovaného jsou důležité, zajímavé a drahé podstatné psychické a fyzické rysy milovaného.

V zamilovaných roste nová životní síla: Jejich cílem není nutně dávat vznik novému stvoření, dětem. Je to zvláště důležité v okamžiku, kdy roste ve věku dospívání vnitřní život, individualismus a touha po hrdinství. V dospívajícím se nachází hlas, který říká, že zde není pro zachování rodu, ale pro velký cíl, pravé a věčné spojení s jiným člověkem. Je v něm tato pozitivní síla, která se hlásí o slovo. Je jisté, že síla zamilování nehovoří ke všem lidem stejně, ale vždy se uchovává stejný význam sexuálního studu. Stud vede člověka k tomu, aby se vydal na cestu k nejvyššímu cíli. Kdyby využil sílu zamilování jen pro zachování rodu, stráví ji neužitečně. Pouhé rození dětí nemá zapotřebí této síly. Děti rostou úspěšně i bez toho, že by se člověk zamiloval. Mohou se zrodit sexuálním stykem i bez zamilování se.

Stud se netýká fyziologického aktu, ale ukazuje na vyšší důstojnost člověka, na schopnost pochopit pojmy a touhy, které překonávají čistě živočišné touhy, ale které dovolují zakoušet integritu celého člověka. Integrita člověka je skrytá v přítomnosti. Stud uchovává v člověku schopnost moudrosti, integrálního poznání. Proto člověk, chce-li být celistvý, úplný, musí překonat dvě velká nebezpečí, která ho čekají: egoismus a individualismus. Stud upozorňuje na to, že člověk je tvořen vztahy a ne egoismem nebo individualismem. Je ve službě lidských vztahů. Láska má pomoci člověku nalézt jeho integritu, jeho celistvost vztahů.

4. Sexualita jako součást zápasu s hříchem – nevztahovostí
V některých biblických komentářích je úryvek knihy Gn 5,2 vysvětlován takto: Když Bůh stvořil člověka, učinil ho ke své podobě. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a nazval je Adam, to znamená člověk (v českých vydáních bývá obyčejně překládáno: nazval je lidmi). Lidskou bytost je možné chápat jen tehdy, když ji budeme brát v úplnosti vztahů k Bohu, který vyslovuje stvořitelské slovo člověku, který tím přichází na svět z „ničeho“. Ale na druhé straně stvoření, které vychází z ničeho, by nemohlo být obrazem Božím, pokud by se v jeho základním jádře nenacházela vztahovost. Eva je částí Adama. Tím se chce říci, že člověk je ve své podstatě stvořen jako bytí mající milovat a být milováno[3].

Člověk jako bytost vztahů žije v období po hříchu, zničení vztahů. „Zříci se vztahu s Bohem a přestat žít podle obrazu Božího a začít žít jako stvoření, je podle slov Řehoře z Nisy »sebevraždou« („ďábel nadbíhá člověku s podvodnou zručností a snaží se ho přesvědčit, aby se mu oddal smrtí a stal se sebevrahem“)[4]. Hříšník, podle slov Sergeje Bulgakova, vytvořil jistý druh ontologického okleštění, »porušení hypostaze«, zradu důstojnosti přiřknuté Bohem člověku jako dar účasti na jeho samotném životě. Dědičný hřích byl »ontologickou katastrofou člověka«[5], celkové oslabení lidské přirozenosti. Stvořené představuje pro člověka prostor svobody, oddělené od vztahu a dary odloučené od osoby dárce, prostor autonomie člověka bez Boha. Had je v podstatě symbolem takové reálné autonomie stvoření, hrou sil, klamu a boje o moc mezi tvorstvem. Kdo může popřít půvab, který přináší člověku panství nad světem nebo jednoduše na druhým člověkem? Hřích se uskuteční znovu pokaždé, kdy člověk přemístí své ohnisko od vztahu-účasti vzhledem k Bohu k vztahu-panování nad stvořením a nad stvořenými bytostmi“[6]. Po prvotním hříchu mění člověk i svůj vztah k vlastnímu tělu: Považuje ho za hmotu, sensibilní maso, které je kořistí vášní a nízkých tužeb, jež mu zabraňují vstoupit do nebeského království. Tělo je však pozváno stát se pneumatickým, duchovním[7]. Tělo jako svalová tkáň je hmotou bezduchou. Když člověk rozbije poměr s vlastním tělem, začne je vnímat pouze jako hmotu. Obrací se k vlastní tělesnosti, aby zde našel sebepotvrzení. Tělo však je nositelem osobní lásky: je nedílnou částí osoby, kterou pouze Duch svatý orientuje pro vztah směrem k Bohu. Stává se hmotou oživenou Duchem svatým pro službu lásce. Proto se může stát „prostorem“, kde se zjevuje Duch svatý, kde se sdílí Boží láska. Negativně můžeme říci to samé takto: Asketa nebojuje proti tělu, ale chce přemoci tělesnost. Pro osvobození těla je třeba z něho vykořenit egoismus, který je v něm zakořeněn. Proto duchovní boj a askeze vedou ke kráse, neboť dovolují žít v těle jako v těle pneumatickém, duchovním, v místě lásky.

Hřích zasahuje nejvnitřnějším způsobem vztah muže a ženy. Vystupuje proti vztahu, jak jej Bůh chtěl mít. Po hříchu se v člověku probouzí sexualita duchu nepodřízená, zcela si ho podrobující. Stává se nekontrolovanou vášní[8]. Ztrácí svou původní harmonii a nabývá tragického charakteru. Tělesnost si může skrze sexualitu podrobit ducha a oklamat ho, že žije ve vztahu. Hřích zatemnil lidské srdce a znemožnil mu vztahy, i když sexuální orgány umožňují iluzi „vztahu“. Tělo je poníženo na úroveň vášnivé hmoty, sexualita trpí v těle osamoceností a nemůže nikdy dojít k cíli, který sexualitě určuje osoba: k lásce[9]. Sexualita se stává tragickým uspokojováním rozdvojení osoby, redukující tělo na nástroj vlastního uspokojení. Člověk se posléze dívá na tělo (své i druhých) egoistickým způsobem. Muž a žena již nejsou jeden pro druhého pomocí k životu lásky, neboť celá oblast jejich vztahů byla zvrácena, stala se perverzní. Sexualita je tak hranolem, ve kterém se láme celá struktura lidského hříchu obecně.

5. Biblický pohled na sexualitu
Biblická zvěst odhaluje tajemství, pomáhá lidství zakotvit v tajemství Boha. I sexualita je zakotvena v tajemství Božím. Smyslem hovoření o tajemství není jeho vysvětlení, ale navyknutí se na něj. Proto výklad Písma nespočívá pouze v jasnosti objasnění. Je pomocí pro přebývání tajemství. Eva byla stvořena z boku Adamova[10]. Od tohoto momentu dále bude Adam hledat své „žebro“. Bez něj již Adam nebude celistvý. Eva je však učiněna z již stvořeného Adama. Dech života jí nebyl vdechnut zvláštním způsobem jako Adamovi. Život Evy není „autonomní“, tkví v Adamovi. Eva je přítomná již v adamovském duchu a těle. Toto je tajemství, jež zakládá manželství: Ti dva se stanou „jedním tělem“.

Sexualita poodhaluje svůj pravý význam i přes skutečnost hříchu. Můžeme se tedy nyní vydat objevovat význam sexuality v oblasti, v níž se Kristovo dílo spásy stává pro lidstvo skutečnou cestou vymanění se ze smrti a egoismu. Relacionalita – vztahovost je přítomná v člověku daleko hlubší než nemluvnost, uzavřenost, smrt. Eva bude hledat své místo po boku toho, z něhož byla vzata, a Adam bude postrádat své žebro. Svým sjednocením jsou muž a žena obrazem Boha, neboť Bůh je láska, společenství Osob. Plnost obrazu Boha v člověku nespočívá v hypostasi (podstatě), tzn. v oddělenosti muže a ženy, ale v jejich jednotě k obrazu Boha trojjediného.

Pomoc, kterou Eva Adamovi přináší, není v „praní košil“, ale vycházení z egoismu. Muž se bude snažit vyjít sám ze sebe, aby nalezl své žebro. Je to pomoc na úrovni „ontologické“, která se druhotně projevuje též v konání. Pomoc spočívá ve skutečnosti, že Adam si již více nebude moci vystačit sám sobě. Je mu duchovní pomocí tím, že mu bude připomínat Boha, vztah i osobu a bude mu zabraňovat uzavřít se do osamělosti mezi předměty. Začíná cestu spásy, vyjití ven ze smrti, mimo egoismus. Ale též Eva nachází svůj život a najde pokoj jen po boku toho, z něhož byla vzata. Muž a žena se hledají: v tomto spočívá obraz Boží[11].

6. Významy sexuality
Prvním významem sexuality je vyjití ze sebe samých. Sexualitu prožíváme jako eros. Je pobídkou, pružinou, která táhne člověka ven z jeho skořápky a umožňuje mu odkrýt druhého. Jde o sílu expanzivní: Má schopnost vrhnout k druhému, utišit, uspokojit (i uspokojit sebe). Její síla přestává až v okamžiku navázání komunikace a sjednocení. Eros je často první prolomení sobeckého „já“. Je to první prohloubený čin lidského já, je začátkem řady nových objevů, týkajících se vlastní osobnostní reality, které mu dají vnímat vnitřní svět jako cosi navýsost krásného. Eros je síla k znovunalezení komunikace, projevení novosti a krásy zakoušení. Když se bude snažit sdělit něco z toho, co cítí, učiní to slovy dosvědčení[12]. Ještě jeden aspekt je třeba zmínit: Dramatem puberty je zjištění, že náš fyzický vzhled je posuzován. Poznáváme, že naše „já“ je uchopováno skrze tělo. Často se rodí destruktivní komplexy, že neodpovídáme standartu, který je uznáván nebo předkládán[13]. Ve chvíli, kdy se začínáme zajímat o to, co si druzí o nás říkají, nastává okamžik přecházení od puberty k dospívání. Vytváří se modely vztahů, kdy eros je začátkem hlubších vazeb. Vážné narušení erosu v jeho základním významu je sexuální život dospívajících. V minulosti se sexualita probouzela ve chvíli, v níž přirozeně člověk dospíval. Dnes k probuzení sexuality dochází mnohem dříve. Většina mladých měla sexuální zkušenost dříve, než vůbec poznali zamilování se. Klíčové zůstává, zda poznáme, že smyslem sexuality je otevření se, vyjití, hledání druhého, nebo ne. V druhém případě bude člověka trvale provokovat k úniku a klamům jimiž by chtěl zahnat svou samotu. Důsledkem je, že z generace na generaci se předává tíže neschopnosti dosáhnout lásky kvůli neschopnosti přijmout význam sexuality jako erosu.

Druhým významem sexuality je překonání, vykořenění egoismu. Člověk je podvědomě přesvědčen o opaku: Pro záchranu je třeba schraňovat. Egoismus je síla směřující výlučně k vlastnímu Já. Jestliže touží zachránit nějakou věc, nesmí ji uzavřít do tvrze, ale obestřít ji láskou[14]. Člověk se nezachrání jinak, než že zemře sobě samému. Pouze „síla“ se může síle egoismu účinně postavit a osvobodit jej od falešného prosazování sebe. Tato síla je láska: Je vyhlazením egoismu, přinášející ospravedlnění a dovršující spásu jedince. Hodnoty se uchrání pouze tehdy, jestliže se ovinou láskou, věčnou pamětí každého sebemenšího gesta dobra. Sexualita se tak stává silou lásky tehdy, jestliže gesto pohlavní fascinace je obestřeno láskou, kterou druhého poznávám. Tím je možno zachytit v druhém obdobnou absolutní, bezpodmínečnou hodnotu, kterou připisujeme sobě. Láska je vidění absolutnosti v druhém, sexualita je silou tohoto vidění, schopnou vykořenit egoismus z nitra. Egoismus je věcí konkrétní, proniká lidské já až na dno. Nemá smysl proti němu stavět etiku nebo systém abstraktních hodnot. Proti egoismu je účelné postavit konkrétní sílu, jež je nezničitelná a nevyčerpatelná. Egoismus, protože je reálným principem, prosakuje individuální život, ovládá ho a determinuje každou věc. Teoretické poznání není schopno egoismus posoudit a odstranit. Dokud živá síla egoismu v člověku nepotká opačnou živou sílu, poznání dobra či pravdy zůstane jen vnějším osvícením, odrazem „cizího světa“.

Třetím významem lásky je její prorocký rozměr. Na počátku lásky stojí intuice: Člověk, když se zamiluje, vidí druhého velmi krásného. Vidí ho očima lásky, takového, jaký je v srdci. V zamilovanosti člověk milovaného považuje za nejkrásnějšího, nejinteligentnějšího, nejlepšího na světě, avšak druzí jsou nakloněni umenšovat tuto jeho vizi. Proto je třeba ji ověřit obětí, vtělenou láskou. Z hlediska intuice je láska povoláním, přilne k počáteční intuici a chce ji dovést k dovršení cestou její proměny. Sexualita v lásce manželů je cestou proměny, transfigurace lidství až ke stavu eschatologického dovršení. Prorocký rozměr sexuality můžeme vysvětlit následovně: Vidět pravdivě druhého může jen zamilovaný člověk. Jen skrze lásku je možné poznat druhého. Říká se, že láska je dcerou velkého poznání, což znamená, že je třeba druhého dobře poznat, abychom mohli milovat. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: poznání je dítětem velké lásky. Kdo miluje, opravdu poznává, protože má světlo, které mu dovoluje vidět souvislosti mezi všemi získanými poznatky. Jen láska vytváří podmínky pro odhalení druhého. Poznání osoby spočívá především v umožnění druhému vyjevit se a zároveň v přijetí tohoto jeho „zjevování se“. V zamilovanosti je druhý viděn tak, jak ho vidí Bůh, neboť se na něj hledí s láskou – spolu s Bohem, který je láska. Bůh nás opravdu vidí v té dokonalosti, k níž můžeme dospět. Avšak ten druhý ještě takový není. Jeho konkrétní stav je proniknut egoismem, o kterém ví. Upřímný pohled na sebe vede k hluboké skepsi. Pravda zní paradoxně: Když muž řekne ženě, že je velmi krásná, odpoví mu: Ty jsi jediný, který mě takovou vidí. Vím, že taková ještě nejsem. Pomoz mi stát se takovou, jakou mne vidíš. Poznání druhého je věcí intuice lásky, která neomylně ví, co se stane. Proto žena říká svému muži: Cítíš se ke mně připoután natolik, abych se mohla stát ve všem takovou, jakou mě vidíš? Můžeme shrnout: „Člověk se má cítit pozván k úkolu odkrývat a vlastně i uskutečňovat manželský význam těla a takto projevovat vnitřní svobodu daru. To znamená žít takovým způsobem a s takovou duchovní silou, která pochází z panství nad žádostivostí těla.“[15]

7. Manželská láska jako svátost
Pouť manželské lásky je člověku nabídnuta jako cesta spásy[16]. „Manželství zasahuje ještě v mnohem radikálnějším smyslu do Božího tajemství, než jak můžeme vytušit z bezvýhradnosti lidské lásky“[17]. Milost manželské lásky se skrývá v teologické dynamice přecházení od obrazu k podobnosti. Manželská láska rozhýbává v člověku obraz Boží, aby tento obraz mohl prosáknout lidskou bytost tak celostně, že ve svých gestech, ve svém myšlení, ve svém vnímání i konání se bude stávat stále více podoben Bohu. Jde o lásku viděnou jako pouť, na niž je člověk pobízen vyjít ze své egoistické skořápky ke schopnosti učinit gesto pravé lásky. A tělesné tělo, které je po hříchu ujařmeno vášněmi, vycházejícími z kosmicko-animální dimense světa, je nyní pronikáno aktivním, živým principem, který je principem duchovním. Začíná tak proces růstu od lásky tělesné k duchovní, k lásce, jež ve svých gestech a obětech stále více připomíná svět proměněný. Proto cesta k manželství je též cestou k tělu pneumatickému, duchovnímu: Od vnímání sebe sama způsobem tělesným vytváří skrze manželskou lásku tělo způsobem duchovní. Přechází se tedy od ohraničení ke sjednocení, od tělesného k duchovnímu, od prvotního hříchu ke spáse[18]. Sexualita vypotřebovává v jistém bodě svou funkci a přijímá novou. Skrze vykupitelské dílo Krista představuje sexualita padlému (osamocenému) člověku cestu spásy. Stává se znamením budoucího světa, protože osamocenost (i v sexualitě) je přemožena láskou.

Duchovní význam sexuality odhalují velikonoce. Velikonoce jsou svátostí věrnosti, překonávající smrt. Utrpení, smrt a vzkříšení Kristovo ukazují na lásku Otce, která překračuje smrt. Sexualita má svoji funkci v lásce, překonávající smrt. V lásce lidí období přitažlivosti na základě vnějších znaků přerůstá v období přitažlivosti kritérií psychických a duchovních. Láska je však rovněž rozhodnutí. Člověk přitahován svým sexuálním protějškem se musí rozhodnout. Tento „intelektuální akt“ vyžaduje zřeknutí se vlastní vůle. Není jiné možnosti. Na cestě k dokonalému a konečnému sjednocení je nezbytné obětovat vlastní egoismus, který jedince strhává do soběstačnosti. Oběť je však lidské bytosti zcela vzdálená (Kristus v Getsemanech). Oběť vyvolává hrůzu, protože člověk nemá žádnou jistotu, že získá opět to, co obětoval. Jedině láska dává tušit, že „náhrada“ předčí obětované. Láska dává vnitřní přesvědčení, že po smrti následuje vzkříšení[19].

Láska erotická vrcholí v sexuálním aktu, který je na úrovni smyslů vrcholnou mírou příjemností lidským tělem zakoušené. Co znamená tento silný pocit? Oblast, která lásce vzdoruje nejvíce, je naše vlastní vůle. Vůle působí především ve sféře těla (dopřát si požitek). Smyslem tělesné příjemnosti sexuálního v manželské lásce je přesvědčit o realitě vzkříšení po oběti. Jestliže by nebylo sexuálního aktu takto prožitého, člověk by nedal zazářit světlu vzkříšení skrze obětování vlastní vůle či svévole a tak projít velikonocemi. Zůstal by uzavřen ve vlastním egoismu. Zastavil by se na prahu Velkého pátku, neboť by neměl žádné jistoty, že za ním je skutečně vzkříšení. Tento rozměr manželské lásky, toto svaté a svátostné potěšení, nám poodhaluje pravou teologii manželství, postavenou na oběti Kristově, na jeho smrti a vzkříšení.

Postřehy z oblasti psychoanalýzy mohou pomoci objasnit smysl pohlavního vyvrcholení. Sexuální akt sám o sobě neříká nic, nemá žádný vlastní obsah. Nemá sjednocující síly, vedoucí automaticky ke sblížení. Je iluzí myslet si, že plodí jednotu. Může být snadno lží, nemusí být v souladu s tím, co vyjadřovat má. Dvojice si sice navzájem projevuje lásku, ale skutečnost je jiná. O důsledcích hovoří výsledky psychoanalytiků. Sexuální styk může být zcela neosobní, bez nejmenší účasti čehokoliv vztahového. Tedy bez pravdy, jen v podobě zaříkadla, jež nevytváří nijakou pravdivou relaci. Sexuální spojení se může prožít jen na úrovni uspokojení vášně, bez náznaku obsahu lásky, bez dotyku osoby. Avšak sexuální akt je autentický, jestliže se stane symbolem, tzn. vyjadřuje souvislost s obsahem, jenž skrývá. V opačném případě je znamením, které mu člověk svým rozhodnutím chce vtisknout. Znamení je věcí konvence. Je jako dopravní značka; její význam je plodem dohody, která se může též změnit. Symbol však má obsah objektivní a není možné jej změnit vyjednáváním. Jako v ledovci je ponořená část daleko větší než viditelná, tak to platí i pro pohlavní akt: musí vyjadřovat celou skutečnost prožitku proniknutého láskou, života, v němž vše je propleteno v lásce a smrti nás samých pro druhého. Jestliže láska proniká životem, tzn. život je proniknut stálou obětí, pak je sjednocení provázené pocitem velkého štěstí, krásným oživením těl proto, že vše se stává zosobněno (hypostatizováno) v lásce. Okamžiky smrti pro druhého již byly vychutnány v oběti, ne jako zmar, nýbrž jako vydání se, nesoucí v sobě nový život. To je smyslem sjednocení. Je-li prožíváno v pravdě, je symbolem skutečným, jenž spojuje a vyjadřuje pravdivý obsah vtělený v prožitku. Jinak by šlo o lež[20]. Vyvrcholení přesvědčuje na úrovni těla o životodárnosti zříkání se.

Po dědičném hříchu člověk ztratil vztah s Bohem, s druhými lidmi, se sebou samým – se vším. Stává se monos, zavřený sám v sobě. Člověk může být definován slovy: „bytí, které hledá vztah“, jež se snaží být znovu milováno; ten, který hledá to, co ztratil. Co nás přesvědčí o tom, že jsme milováni? Především to, když mi někdo ukáže, že si mě vybral, abych byl na jeho místě a na místě všech jiných, které vybrat mohl. To je argument znovunalezené relace: jistota vztahu, která se dá identifikovat se samou jistotou bytí. Jedinec se cítí ve vztahu opravdu jistý, když má s tímto vztahem zkušenost trvalosti a stálosti, to je věrnosti tak jisté jako sám fakt, že existuje. Takže osoba má jistotu bytí právě natolik, nakolik si je jistá, že ten druhý si vybral ji, že se připojil k ní. A tedy má jistotu být; jistotu, že nezahyne, že se neztratí v nevýznamnosti. Jediný argument, který můžeme nazývat důvodem všelidským, je to, když někdo ukazuje, že opravdu myslí na druhého víc, než sám na sebe, že si ho vybral na místo sama sebe a zůstane při tomto výběru ve všech situacích života, dokonce i tváří v tvář smrti. Argument poslední a definitivní je tedy smrt pro druhého. Proto obvykle ve středu většiny náboženství stojí oběť pro druhého; tak je to i v křesťanství. Je jediným argumentem, který je schopen přesvědčit člověka o tom, že se znovu nachází ve vztahu. Skutečnost, že je zde někdo, kdo místo toho, aby se zajímal jen sám o sebe, se stará o druhého, prožívá člověk jako zázrak znovuzrození. Logika vztahu je ukryta v důvěře a věrnosti. Čím větší je láska mezi dvěma lidmi, tím větší je jistota důvěry, projevující se ochotou pro druhého i zemřít. Tím se manželství stává svátostí, konkretizací Kristova kříže a zmrtvýchvstání.

Kristus této lásce dává formu svátosti[21]. Svátost je viditelné znamení ustanovené Kristem, které zjevuje a předává milost. V případě manželství se jedná o účast na osobě Kristově, o prapůvodní svátost, účinné předávání milosti Boží. To, že se svátost manželství uskutečňuje a dovršuje v manželském aktu, znamená, že jde o svátost, jejíž materii lze vidět ve vztahu mezi manžely. A je jedinou svátostí, při níž se nepoužívá nic, žádná látka pro zviditelnění – ani voda, ani chléb či víno, ani olej jako při udělování jiných svátostí. Zde je přítomná láska dvou osob. Jedná se o to, že snoubenci a církev, reprezentovaná knězem a svědky (komunitou věřících), potvrzují, že láska dvojice je Bohem rozpoznávána jako Jeho láska. To je materie svátosti. Jestliže chybí, svátosti není. Jestliže dva nemají tuto vzájemnou lásku a obelhávají se, jde o „matrimonium nulitní“, manželství, které nevzniklo.

Proto je důležité dosvědčení této lásky před manželstvím. Lidé si musí všimnout, že se tito dva lidé mění, že se stávají schopni milovat, protože jsou „navštíveni láskou“, jak by řekl Evdokimov. Jestliže tomu tak není, jde jen o událost fotografů a ceremonií. Ale pro celou církev je manželství velmi důležité, protože vnímání, intuice lásky stojí výslovně na vztahové důvěře, je ověřitelná jen skrze vztahy, tedy prostřednictvím komunity. Poněvadž v manželství má být láska poznána s jejími rysy lásky Boží, pak čím více je láska erotická, obrácená jen k jedné osobě, tím více se musí přeměňovat v lásku agapickou, láskou k druhým. Stálou proměnu je možné poznat ve vztazích s druhými a se světem skrze svobodu, nezištnost, štědrost, věrnost a stálost. Protože láska Boží je láskou absolutní, čistým darem sebe sama, dříve než dojde k manželství, snoubenci i církev ověřují pomocí vztahů, nakolik jejich láska je láskou s vlastnostmi lásky božské. Snoubenci mají poznat během doby známosti partnera integrálně, v souvislosti všech stránek osoby, především nakolik je láska přesvědčila o smyslu oběti sama sebe. Skrze zkušenost se poznává síla lásky přesvědčit sebe sama o nutnosti zříci se principu soběstačnosti. A v tomto smyslu církev již od počátku uměla rozpoznat velkou úlohu sexuality: dává každému možnost ověřit si, nakolik se již dokáže zříci tíhnutí k sexuálnímu uspokojení pro důvěru daleko integrálnější v celém rozměru vztahu. Dokud není láska prověřena v tom, jak opravdu dokáže pojímat druhého a sebe ve vzájemnosti, ve všech ostatních vztazích, do té chvíle sexuální akt se jeví jako předčasný. Strhl by se onen obsah úplnosti, což později poškodí důvěru a jistotu vztahu; asi tak jako kdybychom chtěli uchopit ledovec bez zájmu o realitu hory ledu pod vodou.

Skutečnost, že dvojice nepřistoupí na sexuální spojení až do chvíle, kdy spolu se společenstvím věřících rozpozná, že energie mezi nimi je láskou Boha, vůbec nevylučuje fakt, že láska sama zahrnuje sexualitu. Sexualita přijímá aktivní roli lásky a přechází od sexuality vášně – uzavřené jen v tělesnosti, k sexualitě dvou těl, která skrze očekávání spojení si ukazují navzájem jedinečnou hodnotu, kterou jeden v druhém vidí. Církev ochraňuje pohlavní akt, protože chrání lásku. Jestliže láska byla prozkoušena mnohými okolnostmi všedního dne, když byla ověřena též druhými skrze vztahy se společností, když byl odkryt rozměr hořkosti oběti, svolením vstupu druhého na mé místo, pak nastává chvíle, kdy se dvojice sexuálně spojuje a vychutnává plod lásky, sílu, která je schopna sjednocovat. Přihodí-li se později jakákoliv věc, jsou propojeni natolik, že mohou prožívat sexualitu ve světle vzkříšení, jako jistotu důvěry znovunalezeného vztahu. Manželský akt je přenáší k zakoušení lásky Boží, která v nich miluje lidstvo. Poněvadž dědičný hřích vnucuje sexualitě možnost chovat se jako privilegovaný nástroj egoismu, schopnost zříkat se tohoto tlaku je jedním z nejjistějších důvodů, zaručujících člověku, že miluje druhého s pohledem na celou jeho bytost a že je schopen zřeknutí se pro dobro partnera. A to je obsahem věrnosti, podstatné vlastnosti lásky Boží. Manželská věrnost je mimořádná věc, jestliže ji svatý Pavel spojuje s věrností Krista k církvi. Jedná se o pravou svátost, v níž láska muže a ženy je jakýmsi způsobem identifikována s láskou Krista. Jako Eva je zrozena ze žebra Adamova, tak také církev z otevřeného boku Kristova[22].

8. Manželská sexualita jako cesta k panenství
Jestliže láska krok za krokem proniká všechny chvíle života páru, pak i manželé začnou vnímat panenství v novém světle. Jestliže význam sexuálního aktu je sjednocování dvou osob a ty po jisté době opravdu již své soužití upevnili, sexualita sama – jak jsme již uvedli – začíná vyčerpávat svou úlohu. Proto Kristus říká, že v nebeském království sexualita již nebude prožívána stejně jako zde na zemi. Jakmile dva dospějí až k proniknutí jeden druhým, není sexuality již potřeba: „Po vzkříšení z mrtvých se již nebudou ženit a vdávat“[23].

Z tohoto důvodu Otcové mluví o panictví dvojic. Nechápou ji obvykle v našem smyslu chápání. Jde o dovršení plnosti sjednocení. Dovršuje se zde pohyb, mající počátek v lásce erotické a vrcholící v lásce agapické. Křesťanský duchovně-antropologický pohled je vizí panického člověka v postavě, dovršující dějiny od Starého Zákona k Novému: v panenství Matky Boží. Panenství totiž označuje stav člověka integrovaného v božskou lásku, který již nemá zapotřebí erotického symbolu pro uvěření a zakoušení lásky. Panenský člověk přechází od potřeby být milován k přesvědčení o tom, že milován je. Už žije svou plnou identitu jako osoba, která miluje. Panenství se uskutečňuje v člověku, v němž jeho touha otevírat se, jeho podstatná vztahovost, došla naplnění zkušeností se samou láskou Boží. Proto panenství – panictví je stav člověka, k němuž se dospívá cestou lásky manželské nebo skrze povolání k celibátu.

9. Manželská plodnost
Tato pouť od lásky erotické k lásce agapické vrcholí v rodině. V jakém smyslu? Člověk, který nemá jistotu, že je milován, je člověkem, o kterého se nemůže nikdo opřít, neboť on sám ještě hledá oporu. Když je láska sexuální prožívána pravdivě, jejím prvním plodem je jistota, že jsem milován, mohu tedy milovat. Dokud milováni nejsme, nemůžeme milovat; vycházíme na cestu hledání lásky. Pokud se dospěje k jistotě, že jsem milován, díky tomu se stávám schopným též milovat. Z této jistoty roste odvaha mít děti. Odvážní lidé budou mít děti, které jsou opravdu plodem lásky. V jiném případě se snadno stávají předmětem vlastnictví, prostředkem pro doplnění vlastní potřeby citů. Na poli rodinné pastorace není účelné jen opakovat, že je potřeba mít děti. Je potřeba dvojicím pomáhat k dosahování pravdy jejich svátosti. Narození dětí je důsledek postupujícího přesvědčení, že jsme milováni. Plody této jistoty jsou ale větší: rodina otevřená, společenství lásky, které se stává schopné přijímat přátele, sousedy i přecházející cizince. Důležité je pustit se, alespoň v krůčcích, do vykořeňování egoismu. Narození dětí nebude závěrem pro tu dvojici, která se touto cestou vydala, neboť nejde o cestu míjející se s přikázáním Božím o plodnosti a rozmnožování se. Více erotické lásky prožívá svou pravdu proměňováním se v lásku agapickou. Ta jediná vytváří přirozeně plnější disponibilitu manželů pro život, pro zbavení se kalkulací. A děti, jestliže je Bůh dá, budou přijímány nyní již v historii poznamenané pravou láskou. V tomto pohledu je zřejmé, že plodnost dvojice nebude ohrožena případnou nemožností mít děti. I tento problém, jakkoliv bolestný, bude společně „čten“ ve zralosti agapické lásky, v níž dvojice roste a v které se může otevřít druhým a přijímat péči o druhé[24].

Závěr
Křesťanské společenství dává růst ve svém středu takovému poznání Božích záměrů o lidské lásce, které pomáhá křesťanům pochopit život jako povolání, jako smlouvu lásky, jako svobodnou, zodpovědnou a věrnou volbu a rozhodnutí. „Dokonalost křesťanského života může být poměřována jen měřítkem lásky.“[25] Z tohoto důvodu otázky života lásky, sexuality, čistoty, panenství, manželství, rodiny mají být přítomné v katechezích, které se konají v rámci křesťanské iniciace a rozvíjí se především v dospívání, ve speciálně připravených setkáních, v různých dobách života, kde se objasňuje jediné povolání křesťana, které nosí od svého křtu a způsob, kterým se toto povolání uskutečňuje v manželstvích. V pastoraci mládeže je třeba probouzet smysl pro lásku jako odpověď na Boží povolání, správnou vizi sexuálního života, schopnost rozlišovat afektivní zkušenosti a vědomí nezastupitelnosti křesťanského manželství[26].

Mgr. Ing. Zdena Hegrlíková: Manželské objetí jako opakování manželského slibu

(Křesťanská psychologická poradna)

Omyl mnoha párů, které prožívají nějaké problémy v sexualitě, je v domnění, že tyto problémy lze řešit pouhou změnou sexuálních technik a dovedností. Většinou však cesta k vyřešení problémů manželské sexuality vede přes řešení problémů ve vztazích.

Na počátku našeho manželského života stojí slib:

Já .... odevzdávám se tobě .... a přijímám Tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Vyjdeme-li z předpokladu, že manželské objetí je opakováním tohoto slibu, dostáváme se k zajímavému pohledu na sexualitu.

1) Já se odevzdávám a přijímám
Jestliže někomu něco dávám, musím vědět, co dávám a musím to i vlastnit. Nemohu dát někomu miliardu korun, pokud nejsem jejím vlastníkem a nemohu dát někomu umgele bemgele, když nevím, co to je. A proto se pod zorným úhlem manželského slibu ptám: Vím, kdo jsem, znám svoje já? A dále: Mám „sama sebe ve svých rukou“? Co to znamená, když řeknu JÁ se odevzdávám?

a) Na otázku »kdo jsem« odpovídá již Starý Zákon:

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Co to znamená být obrazem Božím? Znamená to být dokonalý? Bůh nám dává odpověď, kdo je a koho tedy máme zobrazovat. Mojžíšovi říká: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Už víme, co máme zobrazovat – Jsem, který jsem – a co máme svému partnerovi odevzdat a co v něm máme přijmout. Co to ale znamená pro nás, co jme to vlastně svému partnerovi slíbili?

b) jsem – Existuji

Úžasná věc! Je to první lidská potřeba. Jak často slýchá každý psycholog a psychiatr: „Nemám chuť žít, já nechci žít“. V křesťanské poradně je to rozšířené o: „Já jsem křesťan, a tak nespáchám sebevraždu, ale já nechci žít“.

c) Jsem – existuji právě teď

To, co prožívám, co mohu udělat, je jen teď a tady. Minulost a budoucnost je důležitá z hlediska přítomnosti. Jestliže utíkám od přítomnosti, od teď, vzdaluji se od Boha. Pro jednu klientku, která se dvacet let trápila myšlenkou, že se špatně vdala, a utápěla se v minulosti, nastal životní obrat v okamžiku, kdy rozlišila pokoušení od Zlého pod zdánlivě dobrou záminkou („Sňatkem jsem manželovi ublížila“) a „vrátila“ se do Boží přítomnosti. Dnes je jejich manželství mnohem spokojenější. Jiná klientka se stále upínala do budoucnosti – „Až se můj manžel změní“. Ta se stala také mnohem spokojenější při návratu do přítomnosti s poznáním, že není jejím úkolem manžela měnit.

d) jsem, který jsem

To jsem právě já a nikdo jiný. Já, Marie Nováková, já František Vomáčka. Nikdo jiný takový na světě nebyl, není a nebude. Já jsem naprosto jedinečná, originální, můj manžel je naprosto jedinečný, originální. Ef 1,4: „V Kristu nás již před stvořením světa vyvolil...“

Pro co si mne Bůh vyvolil? Právě mne? Já jsem vyvolena pro svou naprosto jedinečnou, originální cestu, můj manžel je vyvolen pro svou naprosto originální cestu.

Panna Maria, sv. Don Bosco či můj zpovědník pro mne mohou být velikými vzory, ale já nemohu, ba nesmím žít jejich život. Já jsem již před stvořením světa byla vyvolena pro ten svůj, jedinečný, originální. A zrovna tak můj partner musí žít ten svůj jedinečný, originální život.

Vzpomínám na příběhy dvou klientek, které zdánlivě vypadají zcela odlišně. Jedna se zcela zhlédla ve své matce a jejím cílem bylo v životě jednat se svým manželem stejně jako ona. Druhá zase chtěla, aby jednala přesně opačně než její matka. Obě dělaly totéž: Řídily se podle života svojí matky a ne podle svého.

Kdyby byl člověk stvořen jako žena a žena, vypadalo by manželské objetí asi trochu jinak: bylo by velmi, velmi romantické, před ním, při něm i po něm by se mnoho komunikovalo a nešetřilo by se vyjadřováním pocitů. Manželské objetí by si vyžádalo spoustu času a ty dvě ženy by se na něj připravovaly už od rána. A v řadě domácností by pro četnost tohoto úkonu za rok stačily prsty na několika rukou.

V domácnostech, v případě stvoření člověka jako muže a muže, by nestačilo mnoho a mnoho rukou. Sexuální akt by zabral velmi málo času (zhruba 10 x méně než u žen), byl by daleko méně romantický a slovy by se před ním, při něm i po něm velmi šetřilo. K vyjadřování pocitů by snad ani nemuselo dojít, protože ten druhý muž by věděl, že jeho partner mu sexuálním aktem vyjadřuje svoji největší lásku a nachází v něm svoje city.

Ale já jsem, která jsem – jsem vyvolena jako žena. Můj partner je vyvolen jako muž. Já mám svoje potřeby a přání v sexuální oblasti jako žena, můj partner má potřeby a přání v sexuální oblasti jako muž.

e) Nový Zákon nám také dává odpověď, co máme zobrazovat jako obraz Boží, co máme svému partnerovi odevzdávat a co v něm máme přijímat: „Já jsem cesta, pravda a život“ .

Pravda:
Použijeme slova sv. Terezie z Lisieux: Pravda je pokora, lež je pýcha. Slovo pokora vzniklo ze slovního základu kor = míra. A tak už víme, co je to být obrazem pravdy. Mít míru. Tu svoji. Ani víc, ani míň. Od mnoha klientů, s nimiž jsem mluvila o úctě k sobě samým, jsem slyšela obavy, aby nebyli pyšní. Představme si tu svoji míru jako pomyslný bod. Je jedno, jestli budeme níž nebo výš. Obojí je mimo míru a podle svaté Terezie je to lež. Není to pokora, je to pýcha.

Cesta:
Ve svém životě jsme na cestě k Bohu. Je to limita, ke které se jen můžeme blížit. Vyšli jsme z nějakého začátku, startu a jdeme k Bohu.

Dítě Otec

O-----------------X---------------------- Bůh

Ježíš

Jen jeden z nás tam došel: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). My jsme jen na cestě. „Nebudete-li jako děti...“ (Mat 18,13) – my nemůžeme říci, že jsme na konci, že jsme jedno s Otcem. Jsme děti. A tady je úskalí mnoha manželů. Domnívají se totiž, že oni i jejich partner musí být dokonalí. Nikdo není dokonalý. Nikdo dokonce nemůže být dokonalý, protože nikdo nemůže být Bůh. Já nejsem dokonalá, můj partner není dokonalý. Pokud bych na sobě nebo na partnerovi chtěla dokonalost, proviňuji se proti l. přikázání „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“ (Dt 5,7) a chci jiného Boha mimo Hospodina, vyrábím zlaté tele.

Život:
Už před stvořením světa jsem byla vyvolena k životu, abych šla tou svojí jedinečnou, originální cestou, kde jedině se mi dobře kráčí.

2) Já přijímám a odevzdávám
Kristus nám říká, jakou měrou máme přijímat a odevzdávat. Mat 22,37-39: „Miluj Hospodina … miluj svého bližního jako sám sebe“. Představme si trojnožku, jejíž tři nohy tvoří: Láska k Hospodinu, láska k bližnímu a láska k sobě. Nemluvíme o prioritách, a tak si můžeme představit tři stejně dlouhé nohy, které vytvoří dobrou základnu. Pokud jednu nohu zkrátíme, sedí se nám na trojnožce velmi nepohodlně a musíme se soustředit na to, abychom nespadli. Jestliže tu nohu zkrátíme příliš, spadneme.

Mnoho klientů přichází do křesťanských poraden právě proto, že mají zkrácenou nohu lásky k sobě. Umějí jenom dávat, neumějí přijímat a domnívají se, že právě tohle je ten správný křesťanský postoj, a nerozumějí tomu, proč jejich život je k nežití.

S jednou klientkou jsem se setkala v době, kdy uvažovala o podání žádosti o rozvod. Měla hodného manžela, dvě děti a sexuální život v troskách. Teprve když se začala podle manželského slibu učit přijímat od svého manžela, začal se pro ní sexuální život měnit. Po jedné noci mi řekla: „Můj manžel plakal, protože se mnou nikdy nezažil, abych od něho takovým způsobem přijímala vyjádření jeho lásky. Řekl, že to byla nejkrásnější chvíle jeho života se mnou“.

Je zajímavé, že jedním z prostředků ke zdolání frigidity je umění přijímat, a naopak: pro muže, kteří přicházejí s poruchou erektivity, spočívá často léčba v soustředění se na sexuální potřeby partnerky.

V jaké jiné rovině je najednou manželský slib. Už to není jen problém s někým vydržet, nezcizoložit, ale…

JÁ se odevzdávám a přijímám.

JÁ, obraz Boží – jedinečný originál, který byl ještě před stvořením světa vyvolen.

JÁ, dítě Boží, které je na cestě k dospělosti, k dokonalosti.

Já se ti ODEVZDÁVÁM A PŘIJÍMÁM v Tobě stejné hodnoty.

Vím, že nejsi Bůh a nejsi dokonalý a jsi jenom na cestě.

Ani já nejsem Bůh a nejsem dokonalá, jsem jenom na cestě.

3) K tomu ať mi pomáhá Bůh
Jaký je můj Bůh Otec, k jehož obrazu jsem stvořen, jehož jsem dítě?

My pro své dítě uděláme maximum, máme je rádi. Jestliže přiznáme, že Bůh je větší než my, pak On pro nás udělá více, než my pro svoje dítě.

P. Tomáš Holub: Akcenty mužské a ženské spirituality

Záměrem tohoto článku je nabídnout jako předmět k diskusi pohled na rozdílné akcenty mužské a ženské spirituality. Článek tedy nepojednává v žádném případě o jakýchsi zásadních rozdílech mezi spiritualitou muže a ženy, ale všímá si rozdílného kladení důrazů, které – jak se domnívám – je možné vnímat u nezanedbatelného množství mužů i žen. Stejným tématem se také zabývá ve své drobné knížce „Mars a Venuše v kostele“ jáhen Josef Hes[27].

Tyto akcenty jsou samozřejmě v rozdílné míře přítomny v originálu každého jednotlivce, jsou jistě lidé, kteří se akcentům prezentovaným v mém pohledu zcela vymykají nebo jsou od něho zásadně vzdáleni. Přesto ale považuji skupinu, kterých se nabídnutý pohled týká, za značně významnou.

Pro skutečnost, že existují různé akcenty mužské a ženské spirituality, je možné nalézt podporu a) v bibli, b) v Katechismu katolické církve, c) v papežských dokumentech, d) v pastorální praxi církve, e) v současné teologii.

ad a)
V Písmu je třeba začít u velmi slavné věty apoštola Pavla křesťanům v Galacii: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Pisatel zdůrazňuje nejhlubší rozměr našeho bytí získaný skrze křest, zdůrazňuje, že spojení s Kristem je možné pro každého bez ohledu na jakékoliv světské rozdíly včetně rozdílného pohlaví. Ukazuje cíl, ke kterému všichni bez rozdílu směřujeme.

Když se však podíváme na 1. list Korinťanům, na místo, kde se obdobný text vyskytuje také[28], tak není těžké konstatovat, že rozličnost popisovaná u sv. Pavla v postavení muže a ženy na cestě k plnému naplnění skutečnosti předznamenané křtem je naprosto jednoznačná. To samé je možno vyčíst z nádherných textů v listu Efezským[29] o vztahu muže a ženy.

V celé 12. kapitole 1. listu do Korinta Pavel zdůrazňuje, že jednota v Kristu vytvořená právě přijetím svátosti křtu je tvořena z různých, velmi rozličných údů. Nepopírá rozličnost, ale zdůrazňuje, že právě tato rozličnost v Kristu vytváří jednotu a že právě pro jednotu v různosti, která je ideálem 12. kapitoly, je třeba si vzájemně pomáhat a podporovat se.

ad b)
Katechismus katolické církve k danému tématu v kapitole věnované 6. přikázání[30] jasně zdůrazňuje v celé škále závažných prohlášení: „Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu…, vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání…“ (KKC 2331). Tedy povolání dané Bohem je spojeno s vnímáním lidského pohlaví! To katechismus dále rozvíjí: „Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.“ (KKC 2332). Jestliže je víra také (nebo spíše především) vztahem k Bohu, pak její prožívání dle katechismu jasně ovlivňuje rozdílná pohlavnost lidského rodu. Přijetí této rozdílnosti je zásadním úkolem každého křesťana: „Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout svou vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá vzájemné doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory (KKC 2333). Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci i něhy­…“ (KKC 2335).

ad c)
Apoštolský list Mulieris dignitatem papeže Jana Pavla II.[31] vedle zdůraznění důstojnosti ženy mluví také o jejím poslání,[32] které je všeobecně dáno jejím ženstvím: „…žena představuje zvláštní hodnotu jako lidská osoba a současně jako osoba konkrétní faktem svého ženství…“ (30).

O rozdílnosti muže a ženy ve vztahu k naplňování záměru Stvořitele mluví velmi pěkně také současný papež ve svém listu ženám uveřejněném u příležitosti IV. světové konference o ženě v Pekingu v roce 1994: „Ženství uskutečňuje »lidské« stejně jako mužství, avšak rozdílným a doplňujícím způsobem. Mluví-li Genese o »pomoci«, nevztahuje ji pouze na oblast konání, nýbrž také na oblast bytí. Ženství a mužství se navzájem doplňují nejen z tělesného a duševního, nýbrž i z ontologického hlediska. A pouze díky dualitě »mužského« a »ženského« se plně uskutečňuje »lidské«.“ (8)[33]

ad d)
V pastorální praxi církve v celých jejích dějinách k jednomu z charakteristických znaků patří, že zdůrazňuje různost cest podle mnoha vnitřních i vnějších faktorů, např. podle mentality člověka – jsou rozdílné cesty ke svatosti, kterými kráčeli a dodnes kráčejí sv. Ignác, František, Dominik a jejich následovníci podle rozdílných akcentů spiritualit v jednotlivých řeholích, dále podle stavu – svatý František Saleský ve své slavné Filotee jasně ukazuje rozdílnost cesty ke svatosti u vdané matky mnoha dětí od cesty řeholníka. Církev zdůrazňuje pro duchovní cestu i důležitost sociálních podmínek, ve kterých se křesťan nachází. Jasným dokladem pro důležitost sociálního aspektu je přístup Jana Bosca k jeho dělnickým chlapcům.

Jestliže různost cest je dána již sociálním zázemím, rozdílnou mentalitou či stavem, o co více je třeba vnímat rozdílné akcenty dané rozdílem mužství a ženství.

ad e)
Přijetí rozdílného ale stejně ceněného postavení muže a ženy v církvi je jedním ze základních akcentů současné křesťanské antropologie: muž a žena rozdílným způsobem naplňují společné bytí před Bohem – způsobem rozdílným, ale sobě rovným – vzájemně se doplňujícím.[34]

Je všeobecně známo, že kritika neuváženého feminismu ze strany církve je zdůvodňována právě s poukazem na chybné zaměňování rovnoprávnosti a stejnosti, tedy na nepochopení, že jinakost ženství má být zachována, ale musí být uznána jako rovnocenná.

Všechny uvedené texty biblickými počínaje a současnou teologií konče jsou jasným dokladem, že církev ať už v rovině biblické reflexe, oficiálních vyjádření církve nebo více či méně odvážných teologických názorů vnímá v současné době rozdílnost muže a ženy jako dar a obohacení.[35]

Tyto texty jsou tedy – jak se domnívám – také legitimním východiskem pro tvrzení o existenci různých akcentů mužské a ženské katolické spirituality.

Mužské akcenty
1. Pro muže je velmi důležité vnímat Boží velikost. Nejen pouze Boží blízkost, ale také jeho velikost. Před očima mi pokaždé při tomto tématu defilují taková velmi těžko popsatelná „skoropokleknutí“ mnoha mužů, která je často možné vidět při jejich příchodu do kostela. Zdá se mi, že vyjadřují ostych, že tento symbol pokleknutí odpovídá dětem či ženám, ale neodpovídá dospělým výkonným mužům. Napůl skrytá a napůl pokřivená znamení jsou výrazem falešného mužského přesvědčení, že sice Bůh je a že je správné chodit do kostela, ale že ho s tím, jaký je, není šance v mužském světě obhájit. Jedinou správnou odpovědí na tyto mnohdy pochopitelné úzkosti mužů je ukazovat na Boží majestát. Vracet se k pojetí tak silně přítomnému v dobách prvních křesťanů – k pojetí Krista Pantokratora, ukazovat, že Boží majestát a Boží moc mohou být východiskem pro víru a zároveň mohou ještě více zdůraznit nepochopitelnost Boží něžnosti tak velkého a mocného Boha, před kterým muž může s úctou a bázní pokleknout. Připomínám zde rozjímání z ignaciánských exercicií o provolání pozemského krále, které má být pak porovnáno s neskutečně větším provoláním krále nebeského, rozjímání, které se intenzivně zaměřuje na nazírání Božího majestátu, před kterým člověk-exercitant stojí.

2. Každý duchovní život má zásadní rozměr duchovního zápasu. V muži je přítomen bojovník, dobyvatel. To je bez větších rozporů konstatování každého, kdo hovoří o charakteristice mužské mentality. A důležitou pravdou každého skutečného boje je i reálná možnost, že člověk prohraje. To platí i o boji duchovním a zdůraznění vážnosti takovéhoto zápasu je pro mužský přístup moc důležité. Jsem přesvědčen, že čím více se u některých mužů (ale i žen) vytrácí rozměr skutečného boje v duchovní oblasti, tím větším pokušením může být vytvořit si jakousi náhražku tohoto skutečného duchovního boje v církevním intrikánství, tedy také v boji za práva církve, za prosazení dobré věci, ale formou, která je na hony vzdálená od evangelia.[36]

3. Pro muže je moc důležité, aby si uvědomil, že veškeré formy zbožnosti nejsou cílem, že nemají smysl samy o sobě, že měřítkem není v první řadě, jak je prožívá, co při nich cítí, ale že jsou „pouze“ prostředkem, cestou k úžasné skutečnosti, ve které člověk naplno realizuje své bytí, ve které se setká s Bohem tváří v tvář. Tato prostředečnost na jedné straně dává moc důležitý svobodný prostor ke kritice určitých forem zbožnosti, které člověka neoslovily a jsou mu vzdálené, na druhé straně otevírá ochotu účastnit se slavení liturgie i tehdy, když se s formami nemohu plně ztotožnit. Zároveň také naznačuje, že jsou naprosto normální stavy, ve kterých cesta k vytčenému cíli vede skrze okamžiky, kdy je třeba následovat Krista vůlí a ne pro krásné pocity.

4. Je třeba neustále zdůrazňovat poslání muže jako kněze své rodiny. A to ne v první řadě ve vnějších projevech, tedy že muž je ten, kdo začíná modlitbu, kdo se stará v rodině o náboženské věci. Ačkoliv i tento rozměr, pokud alespoň trochu odpovídá tomu, jak povahově a funkčně je manželský pár sestaven, vnímám jako moc důležitý, přesto jsem přesvědčen, že těžiště mužova kněžského poslání je někde jinde. Je ve vědomí muže, že má před Bohem za sobě svěřené zodpovědnost, že je povolán modlit se za sobě svěřené, že v okamžiku, kdy stojí, sedí či klečí v kostele, toto nečiní pouze sám za sebe, ale také za všechny ostatní ze své rodiny. Jsem přesvědčen, že tento rozměr před Bohem vážně vzatý velmi obohacuje modlitbu muže a je pro něho i velkým povzbuzením k modlitbě samotné.

5. Je velmi dobré pro muže vracet se při promýšlení své víry k postavě praotce Abraháma a konfrontovat se s ním. S mužem víry, který uvěřil Hospodinu a v síle svého slibu se vydal na cestu. Na cestu k cíli, do zaslíbené země. Na cestu, která vedla mnoha pouštěmi, mnoha situacemi, kdy Abrahám málem ztratil svou víru a podléhal opakovaně pokušení spoléhat se pouze na svůj důvtip a své triky.[37] Abrahám se vydal se na cestu, na které pravděpodobně musel vyslechnout mnohé stesky své ženy, jak jim bylo v Cháránu dobře a jak tam Abrahám patřil k uznávaným a bohabojným mužům, tak proč se vlastně na takovouto cestu do neznáma museli vydat. Ale Abrahám byl ochoten touto cestou jít, poněvadž jednou Bohu uvěřil, dal mu své slovo, a to slovo skutečného muže.[38]

6. Je zvláštní, jak s pokřesťanštěním Evropy je spojena postava rytíře. Tedy muže, který se boje ani navenek nezříká, ale bojuje podle jasných pravidel, bojuje čestně, chrání dámu a je ochoten stát na straně slabšího. V této souvislosti se přímo nabízí upozornit na slavné rozjímání z exercicií svatého Ignáce o službě králi a o praporech, pod kterými je možno bojovat. A závěrem rozjímání má být rozhodnutí skutečně bojovat, ale pod správným praporem, pod praporem Kristovým. Důležitost tohoto typu věřícího muže – svatého válečníka je možné cítit například při pohledu na galerii svatých z kaple sv. Kříže na Karlštejně, kde je na mnoha obrazech jako svatý muž zobrazen právě válečník. A to válečník se skutečně mužnými rysy, které nenechávají nikoho na pochybách, že autor malby měl na mysli válečníky z masa a kostí, které je skutečně možno postavit do bitvy, o které nebyla ve středověku nouze.

7. Je velmi důležité, aby pro duchovní život muže bylo jasné, že to, co člověka odděluje od Boha, nejsou přestoupení nějakého zákazu, ale skutečná provinění, která zatěžují vztah, která vzdalují člověka od Boží lásky. Jednou z největších ran pro duchovní život muže jsou svátosti smíření podle seznamu hříchů, které muž vnímá pouze jako porušení pravidel daných církví, pro normálního smrtelníka ale pravidel velmi těžko pochopitelných a mužem nepřijímaných.

8. Bůh respektuje svobodu člověka a očekává kreativitu. A i na cestě za svatostí platí zásada, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, nebo – řečeno slovy Písma: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7). Základem pro Boží blízkost není bezhříšnost křesťana, ale ochota vrhnout se do dobrodružství s Bohem naplno. Být ochoten se s Bohem přít, utkat se s ním, jako to čteme o Jákobovi (Gn 32,25-32), nepustit ho lacino, být ochoten vést s Bohem upřímný dialog.

9. Církev vytváří prostor pro osobní realizaci, pro osobní setkání s Bohem, liturgie vytváří prostor, ve kterém je možné být spolu a společně slavit ale zároveň být s Bohem sám svým vlastním způsobem.

10. Maria je nejen matkou, ale také madonou – mia donna – má paní, paní mého srdce – žena, pro kterou stojí za to se bít.

Ženské akcenty
Nejsem schopen jich vyjmenovat tolik jako akcentů mužských; myslím, že samotný tento fakt naznačuje určitou subjektivitu mého pohledu.

1. Prožitek pravdy, že Bůh poskytuje bezpečí a jistotu, že Bůh je ten, kdo člověka bere do náručí, u kterého je možné zažít bezpečnou jistotu (německý jazyk má pro tuto pravdu jednoznačně velmi těžko přeložitelný pojem Verborgenheit). Pro ženu je moc důležité tuto intimní skrytost skutečně zažít, vychutnat si ji.

2. Jako rozvinutí prvního bodu je možné vnímat bod č. 2: velmi důležité pro ženský přístup k Bohu je zažít Boží něhu. Uchovat si v srdci a v paměti ty pasáže z Písma a ty zkušenosti z osobního života s Bohem, které otevírají a umocňují pohled na Boha jako na něžného, na toho, kdo umí pohladit, obejmout. Tento pohled je mnohdy akcentován právě v osobě Ježíše Krista.[39]

3. Církev vytváří společenství, ve kterém si lidé jsou blízcí. Církev je možné prožívat skrze sdílení společné radosti a společného smutku, ve kterém je možno v modlitbě sdílet tíhu i povzbuzení pro zcela konkrétní situace života.

4. U Boha je možné být doma. Domov je rozměr Božího království, na který se těšíme, který ale už teď můžeme prožívat skrze společenství.

5. Bůh vždy odpouští s nesmírným taktem a jemností. Zkušenost žen – hříšnic, které Ježíš přijímá a chápe ještě dříve, než jim vyslovuje odpuštění (J 8, Lk 7,36-50), je zážitkem, který je pro ženu (a nejen pro ni) zásadní pro radost z návratu do Otcova domu.

Z výše zmíněného jasně vyplývá obrovská potřeba vzájemného doplňování různých, mnohdy protikladných akcentů.

Jen tehdy, jestliže tyto akcenty se v životě společenství vzájemně obrušují a korigují, mohou být pomocí pro pestrý a zároveň zdravý růst: akcent duchovního boje naprosto nutně potřebuje jako protiváhu a doplnění akcent něhy. Jen tak se může stát, že z požehnaného duchovního boje se nestane hrůzný fanatismus. A na druhé straně akcent něhy potřebuje nutně být doplněn skutečností duchovního zápasu, aby nesklouzl do nezdravých forem pietismu a emocionálních výlevů.

Toto doplňování není záležitostí jen jednotlivých mužů a žen a jejich vzájemného obohacování a ovlivňování se na osobní cestě za Bohem, ale existuje i uvnitř církve jako společenství. Když se podíváme na obrovskou šíři různých spiritualit, které tvoří pestrost katolické církve, je na první pohled zřejmé, že v církvi jsou žity spirituality, jež jsou pro celé společenství církve velikým obohacením a posilou, ale které jsou velmi rozdílné. Jsem přesvědčen, že i u jednotlivých spiritualit a duchovních hnutí je možné pozorovat a rozlišovat, která z nich v sobě nesou více ženských či mužských akcentů.

Když budeme porovnávat např. františkány a jezuity, je možné podle mého přesvědčení konstatovat, že františkánská spiritualita obsahuje více citových akcentů s důrazem na prostotu a dětskou důvěru v Boha, nežli je tomu u jezuitů, a naopak, že jezuitský přístup více zdůrazňuje rozměr duchovního boje a věrnosti, jak to nenajdeme u františkánské spirituality. Tak obě tyto spirituality svým pojetím zdůrazňují buď více ženské či mužské akcenty. To samé je možné říci i při srovnávaní mnohem mladších proudů v církvi, např. hnutí Focolare s mnoha jasně ženskými prvky na straně jedné a osobní prelatury Opus Dei s mnoha mužskými akcenty. A proto, jako je nutná vyváženost mezi jednotlivci na jejich cestě za Bohem, je možné to samé říci i o vztahu různých spiritualit ve společenství církve. Vzájemné doplňování se, obohacování a korigování je základem požehnání pro celou církev. Kulhání v prospěšnosti nastává v okamžiku, kdy se jedna spiritualita začne absolutizovat a vnímat jako univerzální budoucnost celé církve.

V tomto duchu se pak stává jednou ze zásadních praktických starostí odpověď na otázku, zda je toto vzájemné doplňování a korigování se také skutečností v životě farností. Zda ve farnostech existuje pestrost přístupů, jež se vzájemně mohou obohacovat.

V souvislosti s touto otázkou jsem přesvědčen, že může být smysluplné, tak jako jsem se pokusil nastínit pozitivní akcenty na straně mužů či žen, zmínit se i o charakteristických problémech mužů a žen, které tomuto vzájemnému obohacování mohou bránit.

U mužů bych zmínil jako první základní problém lenost – tedy neochotu vnést svůj pohled do duchovního života farnosti, nezájem snažit se nalézt svůj vlastní přístup k slavení liturgie a k formám zbožnosti. Mnohdy je samozřejmě mnohem jednodušší a pohodlnější realizovat se ve farnosti především v opravách, kde je možné použít bezproblémovou rutinu, než v duchovních věcech, které stojí námahu. Druhým velkým problémem se stávají zženštělé ideály mužské svatosti, které jsou mnohdy skrze výtvarná, sochařská i literární díla muži nepravdivě představovány a s kterými se v žádném případě muž jako reálná osoba nemůže identifikovat jako se svými skutečnými vzory. Zářnou výjimkou v realistickém a proto pro muže mnohem lépe přijatelném duchu zobrazování představují již výše zmínění svatí mistra Theodorika z kaple sv. Kříže na Karlštejně.

U žen vnímám jako největší překážku pro jejich přínos k pestrému a radostnému společenství především neochotu odolat mnohdy velmi silnému pokušení absolutizovat svůj pohled na duchovní svět. Vnímat svůj styl prožívání duchovních věcí jako ten nejlepší, a proto se snažit do něho dotlačit i své mužské okolí. Za další problém mnoha žen pokládám mnohdy jejich útěk do světa zbožnosti, do světa, jenž je velmi jasně oddělen od všedního života, od toho, který žena prožívá doma či na pracovišti. Tak se velmi rychle může z kostela vytvářet nereálný svět; sice krásný, ale pro skutečný život nepoužitelný.

Jestliže hovoříme o problémech, jsem přesvědčen, – ačkoliv souhlasím s Josefem Hesem, že kněží nejsou ze Saturnu, že netvoří nějakou zvláštní sortu a že je tedy třeba jasně chápat jejich prožívání jako mužské[40] – přesto se domnívám, že je správné zmínit se o nebezpečích a chybách kněží ve vztahu k danému tématu také odděleně.

Kněz je v drtivém počtu případů při svém působení ovlivněn ženským auditoriem, které v katolických kostelech tvoří mnohdy nepřehlédnutelnou většinu. Vliv takovéhoto auditoria může vést až k reálnému nebezpečí, že kněz si osvojí jako sobě vlastní ženský styl zbožnosti, a tak se značně vzdálí možnosti pochopit věřící muže. S touto skutečností pak souvisí druhé nebezpečí, že kněz může mnohdy nesprávně stát na straně ženy v problematických situacích jejích vztahů s mužem.

Tak jako u všech akcentů, které zde zmiňuji, i u všech nastíněných problémů zdůrazňuji, že se jedná pouze o tendence, které se mohou týkat procentuálně nezanedbatelného množství mužů a žen[41]. Je již zcela jinou otázkou (která již nepatří do tohoto článku), jak ti, kteří si uvědomí, že se zmíněné tendence týkají i jejich života, jsou schopni a ochotni s touto skutečností naložit.

V každém případě jsem ale přesvědčen, že vnímání různých akcentů na společných cestách mužů a žen do Božího království je velmi nutné, že vede k většímu vnímání lidské svobody, k radosti nad originalitou, kterou Bůh každému z nás vložil do srdce, a k pravdivějšímu svědectví o pravém smyslu církevního společenství.

Jako pro každé dobré dílo, i pro růst ve vzájemném obohacování jistě platí, že je cestou, na které se kráčí pomalu. O to větší smysl ale každý krok má.


4. Mezinárodní konference
„Rovné příležitosti pro ženy a muže“ (Equal Opportunities) 30. 8. – 3. 9. 2000


Motto: „zkoumejte všechno pečlivě a co je dobré, toho se držte“ (1 Sol 5,21)

Tisková zpráva

Ve dnech 30. srpna – 3. září 2000 jsme v Praze v budově Arcibiskupského semináře přivítaly s velkou radostí 105 účastnic konference z 22 zemí z celé Evropy. Svět, který nás obklopuje a ve kterém žijeme, nám není lhostejný, ale přejímáme za něj onu zodpovědnost, k níž Bůh člověka povolal při stvoření. Jako křesťanky – katoličky hledáme řešení všech aktuálních otázek s Kristem, který je pevnou součástí našeho života. Jedním z takových v současnosti „žhavých“ témat je právě otázka rovných příležitostí.

Kromě členek ženských katolických organizací sdružených ve WUCWO (World Union of Catholic Womens Organizations) jsme pozvaly i představitelky ženských nevládních organizací v ČR. Otázkou rovných příležitostí se totiž zabývají především ženské organizace, i když je to téma, které se dotýká celé naší společnosti, tedy i mužů, dětí, rodin a seniorů. V přednáškách, diskusích i při práci ve skupinkách, rozdělených podle jazyků i podle regionů, jsme si především vyjasňovaly pojmy.

Rovné příležitosti se někdy mylně interpretují jako boj za rovná práva. Rovnoprávnost je ve většině evropských zemí již v zákonech zakotvena a pro nás, věřící, není vůbec novou věcí: již 2000 let čteme v Bibli v knize Genesis: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.... jako muže a ženu je stvořil… aby vládli nad celou zemí…“ a u sv. Pavla: „Proto již není ani otrok, ani svobodný, ani muž ani žena, ani Řek ani barbar, ale všichni jsme jedno v Kristu, našem Pánu.“ Je tedy tato rovnost zakotvena v samém základu křesťanství, který je společným morálním kodexem celé Evropy. Ovšem sebelepší zákon nemůže fungovat, pokud ho lidé nepřijmou za svůj. Jde proto v první řadě o „znovuobjevení“ společného morálního základu křesťanství.

Rovné příležitosti pak znamenají uskutečňování tohoto Božího zákona v praxi. Jsou to rovné šance pro každého, bez rozdílu pohlaví nebo věku, prostě možnost volby, a to ve všech obdobích lidského života. Můžeme je rozdělit do tří oblastí:

1. vzdělání a výchova: mít možnost vzdělávat se podle svých zájmů a schopností, bez předchozího dělení na povolání typicky mužská nebo typicky ženská a bez předchozího zařazení do typu chování (např. tvrzení „ty jsi chlapec, tak nesmíš plakat, muž přece nebrečí“, vede k tomu, že muži nejsou zvyklí projevovat své city, stydí se za ně, což v dospělosti vede ke stresům, problémům v komunikaci a často i ke krizi manželství).

2. zaměstnání: stejná práce často není stejně odměňována, práce tzv. typicky ženské patří do nižší platové kategorie. Vykonávají-li muži a ženy tutéž práci, mohou do ní každý přinášet svá rozdílná obdarování (rovnost neznamená stejnost!), protože jsme byli stvořeni s různými dary. A právě tato různost přístupu může (je-li uplatněna v dialogu a ne v soupeření) pomoci realizovat onu komplementaritu muže a ženy, která byla od počátku Božím záměrem, a stát se tak velkou výhodou pro všechny. Nejde o to, kdo je lepší nebo horší (jsme prostě rozdílní), ani kdo bude mít moc a ovládat ty druhé.

Praktickým problémem v oblasti zaměstnání se jeví možnost sladit profesní kariéru s péčí o rodinu, o což usiluje stále více žen, ale i mužů, zvláště mladší generace. Stát zde může výrazně pomoci např. daňovou politikou (zvýhodnění rodin, lidí žijících v manželství, úlevy pro zaměstnavatele, kteří zaměstnají na částečný úvazek nebo umožní rekvalifikaci při návratu do zaměstnání poté, co člověk – týká se stejně žen jako mužů – pečoval o slabší členy rodiny: děti nebo seniory).

3. senioři: mít možnost volby, zda zůstat doma v rodině aniž by ji to příliš zatěžovalo, nebo odejít do domova pokojného stáří. Příklad: Německo v r. 1995 přidalo do všeobecného pojištění tzv. pojištění na péči, díky němuž může docházet do domu kvalifikovaný zdravotník podle potřeb seniorů. Smyslem takového opatření je umožnit ženám i mužům co nejdéle aktivní zapojení do života (zvyšuje se důchodový věk, populace výrazně stárne).

Hovořily jsme i o rovných příležitostech v církvi (záměrně jsme předem vyloučily otázku kněžského svěcení žen!). Zkušenosti ze všech evropských zemí potvrzují, že v kostelích je sice více žen, ale s menší možností uplatnění. Často lze pozorovat ze strany hierarchie a kněží vůbec jakýsi strach, obavy z uplatnění laiků a žen zvláště.

Ženy z různých částí Evropy referovaly o konkrétních opatřeních v legislativě a v oblasti sociální a daňové politiky ve svých zemích. Z přednášky paní Rodicy M. Stanoiu jsme se dozvěděly, co je to vlastně onen obtížně přeložitelný termín „gender mainstreaming“: takový způsob rozhodování, který bere ohled na všechny bez rozdílu pohlaví či věku (např. zruší-li se autobusový spoj do vesnice, jaký bude dopad na všechny obyvatele- muže, ženy, děti, seniory) . Shodly jsme se v tom, že legislativně je tato rovnost přístupu ve všech evropských zemích zajištěna, ale její skutečné uplatňování je záležitostí jednotlivců, jejich morálních kvalit, ochoty naslouchat a vést dialog, hledat společně řešení nejlepší pro všechny.

Příkladem takového hledání byla i tato konference, která vytvořila prostor pro vzájemné naslouchání. I když jsme se někdy v názoru na tutéž otázku neshodly, přece jsme mohly v různých příkladech řešení z jiných zemí nalézt inspiraci. Cílem konference nebylo najít jedno řešení závazné pro všechny, ale umět si vzájemně naslouchat a inspirovat se tím dobrým, co přichází od druhého. Zcela ve smyslu motta celé konference: „Všechno pečlivě zkoumejte, a co je dobré, toho se držte.“ (1 Sol 5,21) Proto jsme se v závěru shodly i na tom, že konference byla velkým obohacením pro všechny zúčastněné a pomohla nám v hledání na cestě k uskutečňování Božího království podle zásad Evangelia.

PhDr. Markéta Koronthályová

předsedkyně Unie katolických žen


Kázání kardinála Miloslava Vlka

pronesené na zahajovací mši svaté, středa 30. 8. 2000

Vážené účastnice (a účastníci) konference!

I když jste Světovou unií ženských katolických organizací, přesto bychom se mohli tázat: je nutné začínat naši konferenci mší svatou?

Je to důležité znamení na začátku vaší konference s tématem: „Rovné příležitosti pro muže a ženy“. Hlásíte se tím k důležitému východisku vašich úvah: na začátku musí být Bůh a jeho principy. Nemíním to z jednoduchých, bigotních a zbožných pozic, ale ze svobody dětí Božích, k níž nás Kristus vysvobodil. A s touto svobodou dnes s naším tématem předstupujeme před Boha.

Dnešní člověk Boha ztratil – to bychom trochu zjednodušeně mohli konstatovat – a proto ztratil sám sebe, své pevné ukotvení. Žije vykořeněně. Žádný strom však nemůže žít bez kořenů.

Člověk ztratil svůj střed, svou základní vazbu. Velmi často žije osaměle, sám. Hledá – často nevědomky – svou vlastní identitu, jak už zjistily mnohé konference, které se zabývají situací dnešního člověka.

Hledat a nalézat Boha znamená nalézt sebe sama. Nalézt sebe sama znamená najít vlastní identitu, najít to, co ženu činí ženou, čím by měla být. Řečeno ještě silněji: Jsem přesvědčen, že člověk nemůže být šťasten, dokud nenalezne svou identitu. A my jsme předurčeni – dokonce si troufám říci, že „odsouzeni“ – k tomu, abychom chtěli být šťastni. A proto jde o hledání vlastní identity.

Nejvyšší a nejvíce ceněnou hodnotou je dnes svoboda. Nejdříve ale musíme uznat, že my lidé jsme závislí – závislí na Bohu. Náš počátek je v Bohu, v jeho ruce. Když toto neuznáme – kde je pak náš počátek…? Nebojte se, že jsem řekl, že jsme závislí. Vezměme si k ruce Starý zákon a přečtěme si první stránku: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují…“ (Gen 1,26)

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,27) „Ať lidé panují“ tedy platí pro oba. V onom „ať panují“ spočívá podobnost Bohu – on je vládcem. Z jeho ruky jsme vzešli. Jím jsme určeni, abychom vládli. Proto jsme na něm také závislí. Zkusme to pochopit.

Bůh, k jehož obrazu jsme stvořeni, je trojjediným Bohem. On vládne v jednotě tří osob a jeho největší silou je božská láska mezi těmito osobami. Člověk je tedy stvořen podle vzoru nejhlubšího společenství Trojice a je stvořen k pospolitosti: „jako muže a ženu je stvořil“. Muž a žena nejsou stvořeni ke vzájemné konkurenci, ale k vzájemné lásce. Lidské fyzické a psychické předpoklady jsou sice různé, ale tyto rozdíly se doplňují. V síle vzájemné lásky ať společně panují.

Teď jsme se dostali k východisku identity ženy. A já vám přeji to štěstí, abyste vaši identitu našly. Vycházejte z toho, až budete uvažovat o vašem tématu.

A nezapomeňte, že darem srdce nadáním k lásce – při vší rovnosti – tu je i rozdíl, který vám, ženám, přináší větší blízkost k Bohu Stvořiteli, k Stvořiteli, který je Láska. Být závislý na Bohu-Lásce – není to krásné? Při úvahách během následujících dní nezapomeňte na své privilegium – na lásku.

 

Představení zemí, které byly na konferenci zastoupeny

(záznam z vystoupení účastnic během úvodního večera)

Bosna a Hercegovina
Zdá se, že Bosna je vždycky první zemí – nebo bývá zmíněna první. Nevěděla jsem, že budu muset vyprávět také o své zemi, o její historii a zeměpisu, jako vloni v Litvě, takže jsem si nic nepřipravila: nemohu vám ani říci, kolik máme obyvatel, protože si nepamatuji čísla. Mohu vám říci pouze to, že Bosna a Hercegovina je nádherná země s překrásnou krajinou a úžasnými lidmi. Přežili jsme válku. Jsme velice nábožní lidé, máme hodně katolíků – není jich tam už tolik jako dříve, ale jestli to tak mohu nazvat, vracejí se ke katolické víře a vracejí se do své země. Jsem ráda, že jsem mohla přijet do Prahy, že se mohu setkat se starými přítelkyněmi a poznat nové přítelkyně. Kdo ví, možná že Bosna a Hercegovina by se mohla stát hostitelskou zemí v budoucích letech.

Nizozemí
My Holanďané vám samozřejmě chceme pomáhat ze všech sil. Opravdu pocházíme asi z té nejmenší země Evropy, která je tu zastoupena, ale máme obrovskou motivaci vám pomoci. Chci vám toho říci během konference co nejvíc. O nás dnes jen stručně: máme přes 15 milionů obyvatel a máme velmi aktivní ženská hnutí.

Rusko
Rusko je hlavně pravoslavná země, ale je tam také hodně katolíků a jako výsledek stalinistické komunistické politiky většina těchto katolíků se přemístila spíše do východních, asijských nebo sibiřských částí Ruska. Všichni katoličtí kněží, biskupové byli povražděni a všichni věřící byli považováni za imperialistické špiony. Čili katolická církev skutečně utrpěla velkou ztrátu. Ale katolíků je přesto v Rusku hodně, a já jsem velice ráda, že jsem tady s vámi a děkuji za pozvání.

Lotyšsko
Symbolem Lotyšska je kříž nebo tedy Ukřižovaný. Raní křesťané na východě viděli v ukřižovaném Kristu symbol života a smrti. Ježíš byl reprezentovaný symbolem kříže, ale kříž někdy je také znázorněním Starého Zákona. Před šestým stoletím ještě žádné kříže nebyly, až papež Jan VII. zavedl kříž, který se stal symbolem ukřižování, s rozpjatými pažemi a se všemi znaky mučení. Teprve v 10. století se Kristus začíná zobrazovat, v gotickém umění se ukřižování Krista potom stalo normální pozicí Krista s velkým akcentem na dramatičnost. Kříž, krucifix, byl potom v bronzu, dřevu nebo z jiných materiálů a lotyšští křesťané mají velkou tradici křížů u cesty a na nejrůznějších jiných místech, na hřbitovech, rozcestích a různých přírodních stanovištích. Je to reprezentace triumfu Svatého Kříže.

Chorvatsko
Je pravda, že naše země je tak malinká, že jsem si musela nasadit brýle, abych ji na mapě našla. Nevím, jak naši zemi uvést, protože jsem se na to nepřipravila. Představit ji oficiálně nebo neoficiálně? Neoficiálně – dobře. Mám samozřejmě ráda Chorvatsko, protože je to moje otčina. Myslím, že každý by měl naši zemi rád, kdyby měl možnost ji navštívit. V naší zemi jsou různé části: jsou tam nížiny se spoustou pšeničných polí, se spoustou sadů, máme také hory, jako třeba ve Švýcarsku, a máme samozřejmě překrásné moře. A přestože je to malá země, má tisíc kilometrů mořského pobřeží s tisícovkami ostrovů. Vím, že Bůh stvořil celý vesmír a celou tuto naši nádhernou planetu. Proto je těžko porovnávat jednu zemi s jinou. Ale když Bůh stvořil Zemi, každému národu dal místo, kde by ten národ měl setrvat, tedy každý národ má svoji zemi. A když tedy dal každému národu tento dar, jeden národ zůstal bez přidělené země – to bylo právě Chorvatsko. A Bůh řekl: Promiňte, je mi to líto, zapomněl jsem na vás, co mám teď dělat, všechno už jsem rozdal a nic mi nezbývá, ale nechal jsem si takové maličké místečko pro sebe, pro případ, že bych měl čas na dovolenou. Protože už nemám žádné jiné místo, tak vám to předám, nechám to Chorvatsku. A to je právě Chorvatsko. Takže vás všechny uvítáme v Chorvatsku, přijeďte, jsem přesvědčena, že se vám bude v Chorvatsku líbit a budete je mít tak rádi, jako my máme vás.

Srí Lanka
Je to maličká země, je to ostrov v Indickém oceánu. Protože je nádherný, říká se mu perla Indického oceánu. Máme krásnou přírodu – spoustu řek a hor, a tudíž naši zemi navštěvuje spousta turistů. Takže pokud budete mít zájem, budete vítáni. Ale možná, že jste slyšeli, že probíhá válka, boje mezi jednotlivými etnickými skupinami – to je ta stinná stránka.

Slovensko
Slovensko je velmi malá země, která má jen 5 miliónů obyvatel, přesto je zde velká jazyková členitost. Je to možná i proto, že Slovensko je země členěná i geograficky. Jsou tam vysoké hory, doliny, kotliny, ve kterých tyto dialekty, tyto skupiny dialektů, vznikaly. Další charakteristikou je krásná příroda, křesťanský, katolický národ, který si zachoval víru po staletí, a v obzvláštní úctě máme v naší zemi Matku Sedmibolestnou. A to, čím můžeme přispět pro ostatní země, jsou právě tyto křesťanské hodnoty, které uchováváme v našich rodinách.

Polsko
Naši zemi charakterizuje především Matka Boží z Częstochowé, je to vyjádření polské ženy, která chce být pokojná, snaží se být pokojná, drží v náručí dítě – to vyjadřuje, že se snaží starat o rodinu; tato černá Matka Boží si bere energii z modliteb, takže jsem přivezla také růženec, který většinou držíme v ruce nebo máme v kapse, je to takový dobrý dáreček, který běžně dáváme přátelům, dětem nebo rodičům. Další typickou věcí pro Polsko je jantar.

Německo
Německo je sousední země a s Čechami má mnoho společného, nejen s Čechami, ale i se všemi zeměmi, z kterých pocházíte. Má velmi pestrou krajinu: na severu je moře – Severní a Baltské, kromě toho jsou tu pahorkatiny a na jihu vysoké hory Alpy. A musím říct, že ačkoliv máme navzájem určité problémy, jsme rádi, že Německo bylo znovu sjednoceno, poté co v roce 1989 padla zeď.

Malta
Malta je nejmenší ze všech zemí. Je to opravdu mrňavý ostrůvek uprostřed Středozemního moře a Malťanů je jenom 330 000, ale je to velice krásná země, která má velmi bohatou historii. Máme moře, které je důvodem, proč k nám jezdí hodně turistů, kteří si ho v letě užívají, máme celou řadu historických památek, které oceňují lidé nejenom z naší země, ale také všichni návštěvníci, kteří k nám přijíždějí.

Norsko
Že Norsko je nejsevernější zemí v Evropě, to pro vás určitě není novinka. Je také jednou z nejmenších zemí v Evropě, jenom čtyři a půl milionu obyvatel a přitom mnoho katolíků tam není. Mohu vám říci, že naše Liga katolických žen má 275 členek, což není přespříliš. Je to malá země z hlediska populace, obyvatelstva, ale podíváme-li se na mapu, je velice dlouhá: kdybychom ji pootočili podle jižního bodu směrem na jih, dostali bychom se až do Říma – až ke Středozemnímu moři. Přitom máme hodně práce. Jak víte, u nás se těží velké množství zemního plynu, jsme největšími producenty. Ale pokud jde o katolické ženy, je naše organizace malá.

Itálie
Itálie je most mezi Evropou, Afrikou a Asií, přes moji zemi přichází do Evropy celá řada emigrantů. Ne že bych tu chtěla hovořit o tomto problému, ale je to prostě trochu jiný pohled na Itálii. Celá řada lidí přemýšlí o Itálii jako o místě, kde je Vatikán a další historické památky, ale já si myslím, že je to skutečně nádherný most pro lidi, kteří hledají lepší život. Co bych ještě mohla říci? Nechci mluvit příliš dlouho, protože byla bych ráda, kdybyste se v příštím roce v březnu zúčastnily světového shromáždění WUCWO v Římě, abyste mou zemi viděly samy.

Španělsko
U nás máme velmi rozmanitou krajinu: na severu najdeme sníh a na jihu je naopak velice teplo. Je to země, která v současné době zaznamenává velmi silnou migraci a také imigraci cizinců. Na jihu roste velice dobrá vinná réva, ze které se vyrábí kvalitní víno.

Spojené Království Velké Británie, Skotska a Severního Irska
Jsem přesvědčena, že musíme být pyšní na to nejdelší jméno, byť tedy nejsme největší zemí. Je vždycky hrozně obtížné, jak to s Velkou Británií je, co znamená Spojené Království: jsme dva ostrovy, přičemž jeden se skládá ze tří zemí – Anglie, Walesu a Skotska, a druhý ostrov se skládá z Irska, které je rozděleno na dvě země. O tom asi zrovna rádi nemluvíme, protože to je oblast, která je patrně jedním z těch bolavých bodů. A myslím si, že by to skutečně vyžadovalo Šalamounův rozsudek, aby rozsoudil, co vlastně mezi dvěma zeměmi panuje. Na druhou stranu jsme známi tím, že u nás hodně prší, máme spoustu fotbalových fanoušků-chuligánů a děláme problémy. Nicméně máme nesmírně dobré úmysly, ty nejlepší úmysly, a já se dnes večer rozhodla, že také zmíním pár dobrých věcí, které jsme světu dali. Jednou z těch věcí, kterými se může Anglie chlubit, je policie, policejní složky. Policista je symbol zákona, zákonnosti a pořádku nebo řádu, založeného v 19. století. A druhá dobrá věc je kniha. Hostitelkám z České republiky jsme přivezly autobiografii Margarety Fletcherové, která založila Ligu katolických žen. Bylo to téměř před sto lety, a my jsme si říkaly, že by to opravdu pro Českou republiku bylo velice zajímavé, protože Margaret Fletcherová napsala tuhle knížku těsně před začátkem druhé světové války, takže de facto už zmizela z pultů; vlastně se ani nevytiskla kvůli bombardování Londýna atd. Ale v naší Lize katolických žen pod předsednictvím Anny Foxové jsme se zasloužily o nové vytištění této knihy a ukázalo se, že je to nesmírně důležité a že jsou tam věci relevantní i pro naši dobu.V roce 1919 řekl tehdejší kardinál, arcibiskup westminsterský, že by se Margaret Fletcherová měla vypravit do Československa, že to je nová země a že v podstatě se dostává do rukou ateistů, takže je zapotřebí něco udělat pro Československo, pro křesťanství a pro katolickou církev. A ona poslala jednu ze svých asistentek do tehdejšího Československa. Byla to strašná cesta v době, kdy všechno bylo rozrušeno válkou, železniční koleje končily na území nikoho, ale když se sem nakonec dostala, byla zde vítána, naslouchali tu jejím slovům o demokracii, o nutnosti dát volební právo ženám a jak vychovávat děti v křesťanské víře.

Irsko
U nás v Irsku se říká: Ať vás Panenka Maria požehná! Irsko je skutečně maličký ostrov na západním pobřeží Evropy, máme asi tři a půl milionu obyvatel a hlavní město je Dublin. Naše země nabízí krásné scenérie, krásná jezera, vysoké hory, spoustu zeleně, takže pokud někdo hledá hezké místo, kam by se uchýlil na dovolenou, pak je Irsko to správné místo. Jsme Keltové, a to nás odlišuje od Angličanů, kteří jsou saského původy. My jsme tedy Keltové a kdysi dávno řada našich mnichů cestovala do Evropy a šířila tam katolickou víru – například do Švýcarska, do Francie, do celé řady evropských zemí. Máme vlastní jazyk, i když se komerčně nevyužívá. Hovořily jsme o části Irského ostrova, který není součástí Irské republiky, ale my se modlíme za mír, mír tam v současné době je a my se modlíme, aby tam mír zůstal. Věříme, že lidé severního i jižního Irska budou bratry a sestrami a budou spolu nadále žít v míru a lásce, myslím si, že tímhle způsobem spolu všichni žít můžeme. Poprosila bych o vaše modlitby, protože v současné době je mezi nimi velké napětí.

Francie
Jsme zemí, která je velice opožděná, pokud jde o práva žen v politice, poněvadž ženy získaly volební právo až v roce 1946. Jsme v Evropské unii čtrnáctou zemí z patnácti, pokud jde o počet žen v parlamentu. Pokud to říkám, je to proto, že všechno se zčásti změnilo díky aktivitě naší organizace, která skutečně investovala velké úsilí. Také připravujeme odhlasování zákona, který je připraven pro příští volby v roce 2001 a tento zákon praví, že musí být povinné zastoupení co do počtu žen a mužů v parlamentu, jinak to bude trestáno pokutami a politické strany budou penalizovány, pokud nebudou mít stejné paritní zastoupení žen a mužů.

Dánsko
Máme pět milionů obyvatel, ale jenom asi 30 000 katolíků. Naše organizace, Svaz katolických žen Dánska, má jen asi 200 členů a jsme v naší zemi skutečně menšinou. I když je Dánsko malá země, je u nás spousta ostrovů. Nemáme sice hory, ale máme kopečky a na jeden z nich se pořádá pravidelně pouť.

Bulharsko
Bulharsko je malá země na Balkáně. Pokud jde o přírodu, máme hory, máme moře, a jak možná víte, máme u nás mnoho různých zajímavostí jako balkánská mysteria. Nejcharakterističtější rostlinou je bulharská růže. Katolíci v Bulharsku představují z osmi milionů obyvatel 300 000 a dá se říci, že problémy nejsou.

Rumunsko
Rumunsko je země na jižním cípu Evropy, má 22 milionů obyvatel. Je pravoslavnou zemí – 90 procent obyvatel je pravoslavných, pouze pět procent jsou římští a řečtí katolíci. Ale mají velké srdce a chtějí udělat spoustu věcí. V Rumunsku je také ekumenické hnutí, které pořádá dny společných modliteb.

Maďarsko
Naše země je sice malá, ale velmi pestrá, máme jak hory, tak údolí a nížiny i malé moře – tedy Balaton, který my sami považujeme za moře. Letos si připomínáme tisícileté výročí založení naší země, kdy náš první král, svatý Štěpán, převzal korunu od papeže v Římě. Bylo velmi důležité, že převzal korunu právě v Římě a ne v Byzanci, proto naše země patří ke katolické církvi a i dnes se většina lidí hlásí ke katolictví. V Maďarsku žije přibližně 10 milionů lidí, a myslím, že v takřka všech zemích, ze kterých pocházíte, žijí lidé, kteří jsou původem Maďaři.

Litva
Mí pra-pra-prarodiče i rodiče byli katolíci a katolická víra, i když byla absolutně potlačena a potlačována zhruba po dobu padesáti let, se dokázala udržet, a to jako nejrespektovanější síla, nejenom víra, což tedy znamená velmi mnoho. Znamená to, že katolická církev byla něčím skutečně mimořádným, absolutně zvláštním, aby ukázala náš odpor vůči těm změnám, které nám byly vnuceny. A byl to vlastně určitý způsob chování. Byla skutečně respektována, i když ne příliš široce, ale v současné době je naprosto jasné, že katolická církev je jednou z největších, nejsilnějších církví, v níž věří velké množství lidí. Před nedávnou dobou měla katolická církev velice těžký úděl, a i v té době mnozí zůstali pevní ve víře. A naše katolické kostely se měly stát muzei ateizmu. Možná někteří z vás navštívili Vilnius nebo další města Sovětského svazu a viděli takový osud kostelů. Nicméně dnes zažíváme to štěstí, že naše církev je už opět mocná. A nejenom církev. Chtěla bych vám říci, že během posledních čtyř let bylo u moci naše katolické politické křídlo a bylo podporováno i jinými stranami, třeba konzervativci. Neočekáváme nyní v nových volbách, že tato cesta bude tou nejlepší cestou pro náš vývoj, protože lidé jsou velice netrpěliví, chtějí všechno okamžitě, chtějí to teď a samozřejmě chtějí všechno a tato netrpělivost asi příliš nebude prospívat našemu politickému životu.

Finsko
Finsko má 60 000 jezer a je nejsevernější zemí, máme pět milionů obyvatel a katolických věřících je jenom 7 600, jsme tedy velice malou komunitou. U nás je také víra luteránská a ortodoxní-pravoslavná. Finsko je známé svými jezery a lesy. Na závěr svého představování řeknu pár slov o finské duši: potřebujeme dvě věci, bez nichž nemůžeme žít: lesy, musíme žít v lese nebo u lesa, potřebujeme chodit do lesa a říkáme tomu zelené zlato, protože nám poskytuje všechno, potravu, bydlení, atd., Naše lesy využíváme už celá staletí, budujeme domy. A druhá důležitá věc je sauna, která pochází z Finska. A třetí věc – já nevím, jestli je dobrá nebo špatná – ale my jsme nezůstali v lesích, v současné době jsme zemí skutečně s rozvinutou technologií, takže kromě toho lesa a sauny to jsou mobilní telefony, firma Nokia. Takže Nokia je z Finska.


Úvodní slovo ing. Aleny Trnkové, místostarostky Prahy 6

Čtvrtek 31. 8. 2000

Dobrý den, dámy (nevím, mohu-li říci také pánové).

Je mou milou povinností pozdravit vás a přivítat u příležitosti zahájení vaší konference v naší Městské části Praha 6. Je pro mě potěšením, že se mohu zúčastnit alespoň části vašeho jednání, jehož náplň mě velice zajímá. Dovolte mi chvíli uvažovat nahlas na téma rovné příležitosti. Člověku byla při stvoření dána do vínku svobodná vůle, současně však byli muž a žena stvořeni jako dvojice vytvářející nový život – rodinu. Zdá se mi tedy, že příležitost v přírodě zakotvena je. Muž a žena jsou dvě stránky lidské existence, obě stejně potřebné pro trvání a pokračování života. Na co však naráží lidská společnost, je neochota uposlechnout tento přirozený imperativ rovných práv muže a ženy a naplnit jej realitou. Je třeba si uvědomit, že realizace osobnosti je vždy úzce spojena se vzděláním. V raných českých dějinách existují dvě světlé postavy z rodu knížecího, případně královského, kde lze tuto zkušenost dokumentovat. Byla to Mlada, dcera knížete Boleslava, abatyše kláštera při kostele svatého Jiří na Hradčanech, a o něco později svatá Anežka Česká, sestra krále Přemysla Otakara I., abatyše kláštera klarisek. Obě byly vzdělané ve smyslu tehdejší vzdělanosti a o pozdější je dokonce známo, že se ve své charitativní činností sílila korespondencí se svatou Klárou. Uvádím to z toho důvodu, že v době jejího života schopnost psát a číst byla něco mimořádného.

Musím podotknout, že česká společnost historicky příliš velkými problémy v tomto směru netrpěla ani později. Právo na vzdělání pro všechny bez rozdílu pohlaví je základním principem pedagogických děl učitele národů Jana Amose Komenského. K určité realizaci jeho základních tezí došlo zavedením povinné školní docházky pro děti od šesti do dvanácti let bez rozdílu pohlaví v našich zemích v roce 1775. Postavení ženy v rodině mělo u nás obecně, až na jisté výjimky, které se ostatně vyskytnou v každém společenství, vždy určitou vážnost. To se projevilo i poměrně záhy získaným volebním právem v roce 1919, a to jak aktivním, tak pasivním. Již na konci 19. století pak bylo ženám umožněno se i vysokoškolsky vzdělávat, takže první česká lékařka Marie Bajerová ukončila vysokoškolská studia v roce 1881. Nedaleko odtud, u konečné stanice metra, stojí dům, dnes domov důchodců, který navrhla první česká architektka původně jako ubytovnu pro samostatně žijící zaměstnané ženy. I první prezident Československé republiky a významný sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, který byl ostatně k sociálním problémům přiveden díky své osvícené manželce, se ženské otázce ve svých filozofických pracích systematicky věnoval.

Nejsem povolána v tom směru, abych rozebírala přínos české vědy, případně zákonodárství, k tomuto problému. Sama jsem byla celý život zaměstnána a vedle svých pracovních povinností, které mě ostatně vždy uspokojovaly, jsem se snažila plnit své (neváhám říci) povinnosti manželky a matky a v posledních letech i velmi milé povinnosti babičky tak, aby rodina mohla fungovat tak, aby se naplňoval její smysl, tedy jako základní složka společnosti a státu. O povinnosti mluvím ne proto, abych ji chápala jako tíživé jho, ale proto, že si myslím, že každý člověk má vedle svých práv, které tak často dovede přesně formulovat a hájit, i své nepominutelné povinnosti. Přiznat si je a uvědomit si je a rozhodnout se je naplňovat je tím prvním krokem na cestě k chápání a naplňování rovných práv pro všechny bez rozdílu pohlaví, barvy pleti, zdravotních předpokladů a náboženství. Domnívám se, že pro vzdělanou ženu není ztrátou věnovat část svého produktivního věku péči o rodinu a není to ani ztráta pro stát, který poskytuje těmto ženám, tak jako ostatně všem, vzdělání zdarma. Vzdělaná matka je zárukou určité úrovně dětí v rodině, je chápající partnerkou svému muži a skutečnou tvůrkyní spořádané rodiny. Proto musí být v zájmu společnosti ocenit její práci pro rodinu a umožnit jí v době, kterou si ona sama zvolí za vhodnou, návrat do procesu zaměstnání a vytvořit všechny podmínky pro to, aby se pro ni ani pro rodinu nestal tento krok zdrojem stresu.

Na závěr mého vystoupení mi dovolte popřát vám úspěšné a plodné jednání a příjemné prožití volných chvil v naší Praze, která je bohatá na architektonické i urbanistické památky, církevní i jiné umělecké skvosty, přírodní krásy a může se pyšnit neopakovatelností ducha genia loci. Děkuji vám.

Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

Sešly jsme se dnes vlastně k prvnímu pracovnímu dni konference, jejímž mottem byl zvolen 21. verš z páté kapitoly z 1. listu Soluňanům. Verš zní: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte“. Než začneme zkoumat ony stejné příležitosti pro muže i ženy a než se začneme zabývat otázkami položenými pro dnešní den, to je co cítíme, co víme, co si myslíme, co chceme, přečteme si i další verše, které toto motto předcházejí a které následují. Tedy pátá kapitola 1. listu Soluňanům, verš 15 až 24:

„Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, a on to také učiní.“

Všimněme si, co všechno tento úryvek z prvního Pavlova listu a vůbec z prvního písemného křesťanského dokumentu napovídá k našemu tématu. Za prvé jsme povoláni, muži i ženy, věrným Bohem, Bohem pokoje – to je ta věta „Věrný je ten, který vás povolal.“ O věrnosti Hospodina, o jeho lásce, můžeme číst u proroka Ozeáše tato nádherná slova: „Zasnoubím si tě na věky. Zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ Hospodinova iniciativa, Hospodinova láska nás volá, abychom ji poznávali a na ni odpovídali.

Druhý bod: možná jsme se v životě setkali s někým, kdo se ať už vědomě či nevědomě pokoušel plamen Ducha v nás umenšovat. Možná jsme i my sami tento plamen dusili. Bůh pokoje může toto všechno napravit a uschopnit nás neoplácet zlé, ale naopak nastolit dobré mezi sebou navzájem.

A poslední bod, který jsem zvolila: jsme vyzýváni nejenom tímto biblickým úryvkem, ale i řadou dalších, k modlitbě, zde v tomto úryvku pak především k modlitbě chval a díků a k radosti vůbec. Nemáme v životě většinou tendenci stále se radovat, falešné úsměvy nám mohou přímo vadit a zraňovat nás. Pokud ale objevíme velikost obdarování, které jsme od Boha obdrželi, může nás to naplnit neutuchající radostí, která se zcela spontánně bude měnit v modlitbu právě chval a díků.

Modleme se tedy:

Trojjediný Bože, zdroji našeho života, dárce pokoje

děkujeme ti za to, žes nás povolal

děkujeme ti za to, že se nám dáváš ve své lásce poznat

děkujeme ti za to, že nám ve svém milosrdenství odpouštíš naše provinění

děkujeme ti za to, že nás oživuješ svým Svatým Duchem

děkujeme ti za to, že ti smíme sloužit

 

A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Ježíš naučil: Otče náš...

Dej nám Bože své požehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni.

Prezentace a shrnutí výsledků z práce ve skupinách nad tématem:
„Co pro nás znamená téma této konference: Rovné příležitosti pro ženy i muže?“

(co si myslíme, co cítíme, co známe a co chceme)
(Účastnice byly rozděleny do skupin podle jazyků.)

(1. skupina)
Je velice důležité, aby ženy měly možnost volby. Rovné příležitosti, pokud něco znamenají, tak je to volba. Je zapotřebí, abychom se mnohé rozhodly, zda chceme pracovat doma, anebo mít kariéru, mít profesi, nebo zda se budeme snažit vyvážit obé. Po těchto poznámkách přišly některé ženy s tím, že v některých zemích ženy prostě nemají volbu, musí pracovat. Rusko fungovalo jako obzvláštní příklad, protože poté, kdy se komunistický režim rozpadl, ženy musely pracovat. Samozřejmě že musely pracovat i předtím, ale teď musejí pracovat daleko více, protože v Rusku je spousta nezaměstnaných mužů.

Práce žen: pracují v nejrůznějších povoláních a za méně peněz. Nic k tomu neříkají, nesnaží se to zpochybňovat, zkrátka jsou rády, že pracují, byť za to dostávají málo peněz. V jiných zemích existuje ještě značná diskriminace. Asi ne taková jako dříve, tak otevřená, jak si to lidé dříve říkali: ne, nechceme vás pro tuto práci, ale najdou si jiné důvody pro to, proč si vyberou muže raději nežli ženu. Bojí se, že žena může otěhotnět, bude to stát peníze, budou dlouhé mateřské dovolené atd., proto volí zaměstnavatelé raději muže.

Postoje: postoje nejenom žen, ale i mužů, to, co tedy ženy mají vlastně na mysli, když hovoří o rovných příležitostech, to je nejdůležitější, protože sebedůvěra žen, jejich pohled na sebe samotné, sebedůvěra v zaměstnání, v kariéře, v práci, ale i doma, ta samozřejmě sídlí v jejich hlavách, to znamená to, jak samy sebe vnímají, kam až mohou dospět, čeho mohou dosáhnout.

Vzdělávání a příprava na povolání: vede k budování a posilování sebedůvěry. Rovněž muži musí změnit své postoje, pokud jde o přijímání žen ve všech sférách – a my víme, že tomu tak ještě v mnoha případech není. Rovné příležitosti začínají skutečně uvnitř, uvnitř člověka, v jeho hlavě, je to opravdu postoj. Velice často slyšíme, že lidé říkají: Já jsem jenom v domácnosti, já jsem jenom… – jako kdyby to bylo něco málo. Ženy, které to říkají, jako kdyby se za něco omlouvaly. Jedna z nás, myslím, že to byla naše přítelkyně z Dánska, řekla, že by tento název změnila – a to jí dodalo sebedůvěru: říká, že má svobodné povolání. Ne že je v domácnosti, ale že má svobodné povolání. A to de facto znamená, že může pracovat v jakékoliv sféře. Dodává to jakýsi respekt ze strany druhých lidí vůči ní, když se jí ptají, co dělá. Když řeknete: Jsem pouze ženou v domácnosti, je to něco úplně jiného: jako by se žena opravdu umenšovala.

Rozhodování: zabývaly jsme se také procesem rozhodování, obzvláště v politice a v církvi. Situace se každé zemi liší. V Norsku je daleko větší počet žen, které jsou zaangažovány do politiky. V České republice jich je velmi málo, dokonce méně nežli za komunismu. Jde o to, že je člověk – žena, že je starší, nemá dost peněz – to všechno jí brání v tom, aby mohla konkurovat mužům, dejme tomu ve volební kampani. Ženy se stávají jakousi ozdobou z hlediska mužské politiky, nebo ozdobou v mužské politice.

Rozhodování v církvi: církví, církevními otázkami jsme se nezabývaly příliš dlouho. V Holandsku jsou ženy dnes velice znalé v teologii, jsou stejně schopné a kompetentní jako muži. Máme nedostatek žen, které by byly kněžími. Ale řekly jsme, že tuto otázku nyní raději řešit nebudeme. Zazněl i názor, že v Dánsku jsou ženy ve vysoké politice a je možné, že to má vliv i na církev. Schopnost zapojit ženy do vyšších úrovní rozhodování – nemusí to být zrovna kněží, ale zkrátka ženy, které z těchto pozic mohou ovlivňovat politiku.

Vzdělání – vzdělávání: ve Velké Británii a v Irsku ženy nebo dívky dosahují mnohem lepších výsledků nežli chlapci. Letos poprvé nastala v Anglii situace, kdy dívky získaly v průměru mnohem lepší výsledky ve zkouškách „A-Level“, což je de facto maturita, než chlapci. Pokud má však dívka pokračovat dále ve studiu, je jich na univerzitní úrovni daleko méně. Pokud jde o doktoráty, ženy se v podstatě nehlásí k postgraduálnímu studiu, při němž by mohly získat doktorát. Hovořily jsem také o kvótách: jaké kvóty by mohly být užitečné pro politickou reprezentaci, to znamená, kolik žen by mělo v politice být. A tady samozřejmě byly různé odchylky v názorech, zmiňoval se tady jeden případ, když nějaká žena chtěla pracovat jako žurnalistka, ale bylo jí řečeno, že by se neměla tři roky vdávat, pokud chce tuto práci zastávat. A u chlapce to bylo naopak rok. Je zajímavé, že dívky většinou ta pravidla dodržují. Skutečně se zavázaly, že vezmou-li na sebe tuto novinářskou práci, tak se po tři roky nevdají. Ženy se snaží brát na sebe úplně všechno: mají rodiny, snaží se dosáhnout co nejlepších výsledků ve své profesi, v kariéře, a v podstatě končí tím, že jsou přetíženy a objevuje se u nich syndrom „vyhoření“, což je mimochodem fenomén, který lze zaznamenat ve všech zemích. I když v Holandsku a ve Velké Británii je daleko větší důraz na to, aby se muži podíleli na domácích pracích společně s ženami. Myslím si tedy, že ve Střední Evropě těch žen, které se věnují domácnosti, je daleko více než mužů.

Vrátily jsme se také k tomu, že v komunistických zemích ženy skutečně byly ve vysoké politice ve větším počtu. Dnešní politika je spíše mužským světem. Neshodly jsme se však v otázce, zda ty kvóty jsou dobré či nikoli. Myslím si, že jsme se k tomu opravdu postavily ambivalentně, protože jsme si nebyly jisté, zda kvóty jsou užitečné, protože někdy vedou k tomu, že s tím ženy počítají a mantinely nejsou stanoveny takříkajíc spravedlivě. Ženy se potom dostávají do politiky bez toho, aniž by se vybíraly ženy, které jsou skutečně kvalifikované, schopné atd.

Dotkly jsme se také otázky sítí, vytváření sítí, kamarádů ze školy. To brání ženám, aby se do politiky zapojovaly. Velice často ženy nejsou schopny takovéto sítě vytvářet a využívat. Zjišťujeme, že dívky a ženy jsou velice individualistické, nemají tendenci používat takovéto sítě, dokud nenastane později v životě situace, kdy sítě opravdu potřebují. To znamená přátelství atd. Solidarita žen je menší, když si vezmeme mladé ženy současné doby. Až jsme se také dotkly toho, že je zapotřebí mít určité schopnosti a dovednosti vytvářet takovéto sítě. To znamená, že potřebují určitou vizi. Myslím si, že je nejdůležitější, aby se vytváření sítí dělo společně s muži, to znamená, aby se neseparovaly ženy, které by hovořily pouze s ženami, a na druhé straně muži, kteří by hovořili pouze s muži, ale naopak, aby opravdu vytvořili sítě společně, aby se ženy zapojily do mužských systémů. A to, co opravdu ženy potřebují, je sebedůvěra.

(2. skupina)
My jsme na naši situaci nazíraly trochu odlišně. Samozřejmě na základě osobních výpovědí. Měly jsme tu lékařku, ošetřovatelku, inženýrku, učitelku, právničku, sociální pracovnici a také podnikatelku, takže to byla docela diverzifikovaná situace a věci jsme nazývaly velmi různorodě. Měly jsme také problém, že jsme pocházely z mnoha odlišných zemí a některé z těchto zemí mají ústavu, která je docela specifická, a zákony a jejich interpretace se může v různých zemích lišit. Mluvily jsme o rovnosti, rovnoprávnosti, všeobecně – a teď jsme hovořily o rozdílu mezi rovnými příležitostmi a rovnými právy, což jsou dva odlišné pojmy. Také jsme se dívaly na rozdíly, které existují i mezi ženami a mezi muži v rámci jejich skupin a také o tom, jaké jsou výhody, jaké jsou nevýhody. Samozřejmě víme, že ženy mají naprosto odlišný přístup k věcem než muži, my vidíme věci jinak. Ale obrovskou výhodou je, pokud s muži děláme stejnou práci. Zazněl také komentář, že muži mají spíše tendenci k černobílému vidění, zatímco my to vidíme v barvách, což je pravda. Také máme odlišný postoj k různým věcem, ale to je možná zapotřebí.

Ženy a jejich podíl na společenském životě: to je velmi různé. Ve veřejnosti se všeobecně postoj k ženám značně mění. Pro některé z nás je to možná způsobeno skutečností, že se ženy dostávají do politiky. Dnes ženy v podstatě mají příležitost se do politiky dostat, a to je velký rozdíl. Ženy totiž mohou přispívat k vytvoření lepší společnosti. Máme k tomu příležitost a víme, že to dokážeme. Jsme teprve na začátku. Můžeme dát dohromady výhody a nevýhody. Představte si, že jsme zjistily, že nevýhody převažují nad výhodami. Myslím si, že poprvé jsme si uvědomily, že skutečně ženský potenciál byl zaznamenán, byl uznán, já si uvědomuji, že se hovořilo o tom, že chlapci ne vždy dosahují dobrých výsledků, ale oni ti chlapci se prostě činí tak, jak to dokážou, ale ženy se snaží je překonat, čili to je možná i otázka vůle z jejich strany. Vyvážení rodinného života je stále obtížnější s tím, jak matka je zaměstnána. Je to velký problém. Podle našeho názoru, pokud se díváme na rovnost pro muže a ženy, někdy přehlížíme také rovnost pro naše děti. Rovnost života pro naše děti – to je teď velmi smutná stránka života: děti jsou buď u pečovatelek, ošetřovatelek nebo v nějakých předškolních zařízeních, a já si myslím, že tohle samozřejmě má co společného se skutečností, že žena pracuje; možná že bychom se měly spíše snažit pracovat na částečný úvazek anebo hledat nějakou podporu v rámci sociálního systému. Samozřejmě že to také souvisí s rozšířenou rodinou, je spousta žen, které chodí do předčasného důchodu. Vůbec lidé všeobecně žijí mnohem déle, a to je další problém, tady máme druhou stránku věci, my se musíme starat také o naše rodiče. Také bychom se měly snažit o určitou vyváženost. My jsme strašně dlouho bojovaly za rovná práva, ale v naší skupině byla různost názorů, někdy tam zaznělo, že možná jsme se dostaly až příliš daleko a že to působí určité potíže v nejrůznějších sférách života. Problémem je i rozdílný přístup k chlapcům a dívkám: už od nejranějšího věku říkáme chlapcům: Ty jsi kluk, ty nesmíš brečet – a už vlastně vůči těm holčičkám vytváříme určitou nerovnost. A jsme si také vědomy toho, že muži vlastně v primárním školství, v tom základním školství z nejrůznějších důvodů nehrají velkou roli, protože prostě tohle není mužská práce, a zase, tohle přitom by byla nezbytná součást mužského života nebo mužského světa. Čili my jsme to skutečně nahlížely z různých stránek a viděly jsme tam řadu nevýhod – a myslím si, že na řadu věcí bychom se jako ženy měly zaměřit. Musíme hlavně směřovat k rovnovážné a spravedlivé společnosti, nikoliv nezbytně nutně hledat rovnoprávnost nebo rovnost ve všech aspektech života. Tohle je velice důležité, a myslím si, že je to důležité pro naši další generaci, pro generaci našich dětí, protože děti by měly být naší hlavní starostí, protože nerovnoprávností a nerovností trpí.

(3. skupina)
V naší skupině číslo tři jsme měly zástupkyně mnoha různých zemí a diskuse byla velmi zajímavá. Podle našeho názoru prvořadé je, abychom v naší vizi měly vzájemný respekt jakožto základní hodnotu, vzájemný respekt pro jakoukoliv osobu bez ohledu na zdraví, rasu, věk nebo cokoliv dalšího. Podle našeho názoru ten respekt, který schází, je tím, co vede buď k přílišnému útlaku nebo k přílišnému strachu, který vstupuje do vztahu mezi mužem a ženou. Každý člověk musí mít v životě volnost volby, svobodu volby, ať už se jedná o muže nebo o ženu. Hovoříme o obou pohlavích, ale v naší oblasti práce víme, že teoreticky má v životě každý příležitost ke všemu, rovný přístup ke všemu, ale v praxi zpravidla zajímavé pozice na vyšších úrovních zaujímají hlavně muži. Také jsme hovořily o nutnosti změny mentality, to je vlastně změna postojů. Domníváme se, že je to práce, se kterou je nutno začít od dětství. Otázka vzdělání – o té už jsem se zmínila. Jak muži, tak ženy musí mít právo rozvíjet svůj vlastní talent, svou vlastní schopnost, a přitom ty schopnosti, dovednosti obou pohlaví mohou být komplementární. Na různých úrovních je třeba obou. Hovořily jsme také o faktoru církve, kde je podle našeho názoru všeobecně nedostatek dialogu mezi sekulárním světem a církevní hierarchií, to znamená církví jakožto institucí. Možná že bychom se potřebovaly více zaměřit právě na mentalitu církevních institucí, která nám někdy vštěpuje, co si máme myslet nebo co máme dělat. My samozřejmě musíme poslouchat, co nám církevní hierarchie říká, ale musíme mít také možnost mluvit – mluvit o tom, co my potřebujeme, co chceme a jaké jsou naše vize. Zase i v církvi by to byl vlastně určitý komplementární názor. Už jsme mluvily o vzdělání, o změně postojů, a také jsme hovořily o potřebě zaměřit se na osobu jakožto celek, na ženu jakožto osobnost. V posledních letech jsme samozřejmě zaznamenaly hodně velký důraz na kulturu těla. Je to určitý extrém, extrémní feminismus, je to extrémní postoj pohlížení sama na sebe. Jako bychom se zaměřovaly na ženu jenom z vnějšku, nikoli na její duchovní aspekt, nikoli na duši, na ducha, nikoli na ženu jako celistvou osobnost, na její aspirace, její vize. To všechno jsou vlastnosti, které ženu spoluvytvářejí. My jakožto ženy na sebe musíme mít určitý vyvážený názor, nenechat ho sklouznout některým jednostranným směrem.

(4. skupina)
V naší německy mluvící skupině jsme měly ženy z Lotyšska, z Maďarska, ze Slovenska, z Německa, z České republiky a také ze Švýcarska. Společně jsme si povídaly o otázce rovnosti příležitostí. Byly jsme velice smíšenou skupinou, protože tu skutečně byly ženy, které již mají zkušenosti z politiky, z klubové činnosti, měly jsme tam i mladé ženy, a myslím si, že náš společný rozhovor byl velice plodný. Vlastně ani nechci reprodukovat celou diskusi, ale především to, co jsme sepsaly. Na jedné straně je to naše společná vize, kterou skutečně sdílíme, totiž že muži i ženy by měli mít stejné příležitosti i stejná práva. Všechny z nás jsou toho názoru, že by měly plnit jak své úlohy v rodině, sociální, ale také pracovní úkoly, nejen by měly, ale také chtěly plnit tyto úkoly. Tam, kde jsme se také shodly, to byl názor, že by každá žena – a samozřejmě i každý muž – měli mít možnost svobodně se rozhodnout, zvolit si, co on chce, či co ona chce. Aby tato volba byla skutečně možná, pro to je velice důležité, aby to i okolní podmínky umožňovaly, aby poskytovaly předpoklady rozhodnout se třeba po určitý čas se věnovat rodině a určitý čas práci, ale aby tu byla i možnost mít děti nebo jít do práce na částečný úvazek. Aby to bylo možné jak pro ženu, tak pro muže, aby tu vznikla určitá flexibilita a podle vlastního rozhodnutí a podle vlastních schopností i podle vlastního vzdělání se tento člověk mohl zařadit a mohl se podílet na rodinném a společenském životě. Tato svoboda, tato možnost volby, zahrnuje také, že je podstatné mít určitý volný prostor, kde je možné vyměňovat si jisté myšlenky, zamýšlet se nad těmito podněty. Především, a to říkaly Maďarky, katolická univerzita je možností, určitou platformou, kde tato výměna názorů je možná. Kde vznikají obtíže, jisté problémy – to je otázka stejného odměňování, jestli mají ženy a muži stejné platy, tady jsou ohromné rozdíly. Ženy za stejnou práci nedostávají často stejné peníze anebo existují povolání, která jsou spíše pro ženy, jako například pečovatelská povolání, a ta jsou potom hůře odměňována než třeba povolání technická. Stále existuje situace, že ženy musí podávat větší výkony, aby získaly ve svém zaměstnání stejné postavení, ale také ve veřejném životě, v politice. Naše vize by byla, aby bylo zapotřebí vždy na obou stranách stejného výkonu, stejného nasazení. Viděly jsme, že opojení tržním hospodářstvím ve východních a bývalých komunistických zemích změnilo ve společnosti mnohé. Tlak této společnosti, že všechno musí být zvládnuto na sto procent, že nemůžete mít děti nebo že je potřeba omezit těhotenství, pokud chcete zastávat určité postavení – tento tlak je v těchto zemích stále větší, je to otázka tržního hospodářství, ale je to také otázka, jestli hospodářství může flexibilně reagovat na potřeby rodiny. Potom jsme krátce mluvily o tom, co to znamená stejné příležitosti v církvi pro muže a ženy a přitom jsme zjistily, že i zde máme úplně jiné zkušenosti, různou tradici a především úplně jiný obrázek o tom, jaká církev je. Může být církev, která na jedné straně zdůrazňuje hierarchii, tedy hierarchickou strukturu církve, určité lpění na dogmatech, a pak tu může být jiná církev, která je chápána spíš jako společnost, společenství, jako je třeba rodina, a je to také církev, která může žít se svou tradicí, anebo ji také měnit. Myslíme si, že také otázka postavení ženy v církvi souvisí velice úzce s tím, jaký obraz církve máme právě před sebou.

(5. skupina)
I naše skupina mluvila německy a byly v ní zastoupeny ženy z takzvaných východních i západních zemí. Nemám nic proti tomuto rozdělení, a proto říkám „takzvaných východních“ zemí. My všechny víme, co to znamená. Devět osob, které byly v naší skupině, pocházely z Chorvatska, Švýcarska, Maďarska, Německa. Uváděly jsme spoustu příkladů z našich zkušeností a náš první dojem byl ten, že pocházíme ze stejné země. A proč? Protože problémy se zdály být skoro identické. Teprve později, v rámci tohoto rozhovoru vystoupily na povrch nuance. Například – řeknu pouze příklad – u nás musí žena pět let odmítat mateřství, pokud chce dostat místo. Skutečně tomu v Chorvatsku často tak je. A potom jsme se dozvěděly, že podobně je tomu i v Maďarsku, že i tam může nastat podobný případ. Tedy co se týče práv žen, Evropa se globalizovala. Ale co je na tom pozitivní, že každý příklad měl i svůj opačný příklad. A tyto opačné příklady byly často velmi ojedinělé, byly to pouze výjimky, ale přesto to byly pozitivní případy. Zjistily jsme, že existuje ohromná diskrepance mezi realitou a teorií. Rodina a kariéra – to se nedá v životě žen často sloučit. Zdá se, že pozice žen co do geografického rozložení poměrně na tom geografickém rozložení závisí. Některé oblasti v rámci jedné země mohou vykazovat různé situace. Například u nás v Chorvatsku: na severu země mají ženy lepší pozici než ženy na jihu. Středomořské země jsou velmi patriarchální, pokud to vezmeme v celku. A část Chorvatska například skutečně patří k středozemnímu (středomořskému) regionu. Zároveň jsme dospěly k jednomu deprimujícímu závěru: feminizace určitých povolání, ke které dnes dochází například v medicíně, ale také v teologii, znamená současně nižší platy. Ale kromě toho byl uváděn i opačný případ. To znamená, že když muži přijímají určité práce, dostávají za to více peněz. Velmi jsme se soustředily na práci. Nikdy jsme nenarazily na problém násilí. Podle mého názoru je to ale také důležitý aspekt a všimla jsem si, že v jedné ze skupin o tom byla řeč. A každá čtvrtá žena v Evropě údajně trpí fyzickým nebo psychickým násilím. Je jasné, že demokracie v zemi, ať je to jakákoliv země, je charakterizována právě postoji k ženám. Pro mne je to známka vyspělosti demokracie. Ale samozřejmě někde existují i regrese směřované proti ženám, například válka u nás v Chorvatsku, ale myslím si, že to platí i pro Rusko. Válka vedla k jakési regresi.

Titul konference je podle našeho názoru ještě pouze krásným snem, protože šance skutečně ještě nejsou rovné. Stejné šance by znamenaly, že muži i ženy mají stejnou zodpovědnost a stejné úkoly. Rovnost mužů a žen závisí na ekonomice, to vyplynulo z našich příkladů. Velká šance jak pro církev, tak pro společnost spočívá v tom, že se ženy dostanou do kompetentních pozic. Uváděly jsme některé příklady, které o tom svědčí. Byly to příklady z Lotyšska, z Německa – a je z nich zřejmé, že ženy ve vedoucích pozicích skutečně vytvářejí jiné klima než muži, lepší klima. Církev by měla být v tomto smyslu příkladem – alespoň my si to tak myslíme. Naše názory byly v podstatě shodné. A já coby vedoucí skupiny jsem na konci řekla svůj názor, který ovšem nebyl akceptován. Já jsem řekla, že ženy jsou lepší než muži, a s tím se nikdo neztotožnil. Takže to je z mé skupiny všechno.

(6. skupina)
My jsme měly ve skupině rovněž různorodé zastoupení: Nizozemí, Švýcarsko, Bulharsko, Francie. Nicméně jsme se shodly na mnoha společných bodech. Nejdříve jsme se shodly na tom, že muži a ženy si musí být rovni v důstojnosti – a to nacházíme i v Genezi: Stvořil muže a ženu – čili nevidíme, proč by tu měl být nějaký rozdíl. Dále jsme došly k názoru, že rovnoprávnost mezi muži a ženami existuje z právního hlediska, ale neexistuje v mentalitách, a to ať už v mentalitě ženy nebo muže. Muž i žena se musí v tomto směru dále vyvíjet, je zapotřebí, abychom došly k určité solidaritě mezi ženami, která ne vždy existuje. Dále jsme hodně hovořily o mužích. Řekly jsme si, že muži se cítí určitým způsobem destabilizováni, když vidí nástup žen. V mnoha zemích dosahují muži méně dobrých výsledků. Například Španělé zdůraznili, že se cítí nepříznivě ve své rodině, protože děti se častěji obracejí na matku než na otce. Dále jsme hovořily o nedostatku struktury a organizací, protože je zapotřebí, aby existovaly určité organizace, instituce, které by umožňovaly jak ženám tak i mužům pracovat a zároveň se starat o rodinu, aby obě strany měly možnost skutečné volby, aby ta volba skutečně existovala, aby nešlo o určitý luxus, protože v některých zemích tato volba vlastně neexistuje. Dále potom zde existuje problém, že když žena nebo muž přestávají pracovat; získají zpoždění, které následně jen velice těžko dohánějí, velice těžko dosahují postavení, které měla nebo měl dříve. Dále jsme došly k názoru, že nesmíme nutit ženy k určitým pracím, například k práci s výpočetní technikou doma, nebo pracovat na částečný úvazek, protože taková práce doma brání ženám být ve styku se společností, s vnějším světem.

Dále jsme hovořily o církvi. Zjistily jsme, že v církvi vlastně veškerá zodpovědná místa zaujímají muži – a my se domníváme, že by bylo důležité, aby i ženy měly přístup k těmto funkcím. Dále jsme si položily další otázku: v církvích působí celá řada laických žen, ale laičtí mužové tam nevstupují, nemají o to zájem a je to rovněž problém. My se domníváme, že církev by měla být církví pro všechny, anebo zde spíš ve smyslu ne církev, ale kostel by měl být pro všechny. Dále je velice důležité se věnovat i otázkám smíšených manželství, je to problém například v Rumunsku, v Bulharsku. A poslední problém – to je věk žen. V některých zemích bylo řečeno, že žena velice obtížně nalézá po třicítce práci, a vzhledem k tomu, že ženy se dožívají vyššího věku, tak jaká bude jejich situace, až jim bude osmdesát, devadesát. A jedna z nás, z Rumunska, zdůrazňovala obtížnou situaci, v níž se nalézají tyto starší ženy, které nemají peníze, nemají rodinu a vlastně žijí ve stavu bez jakékoliv lidské důstojnosti. Závěrem takové hořké konstatování – a my bychom vás rády požádaly o váš názor – podíváte-li se na toto schéma, vidíte, že chodidlo muže nikdy není stejné jako chodidlo ženy. To znamená, právo ženy není stejné jako právo muže. Jaký si z toho uděláte závěr, záleží na vás.

(7. skupina)
Zde bylo zastoupeno Nizozemí, Španělsko, Slovensko, Rumunsko a Švýcarsko. Nejdříve jsme reagovaly na termín rovnost. Uvedly jsme si konkrétní příklady některých situací v jednotlivých zemích. A závěrem jsme se pokusily udělat syntézu a zjistit, které názory jsou shodné a kde existují rozdíly.

Co se týče shodných názorů, všechny jsme se domnívaly, že rovnoprávnost je absolutně nezbytná, je to otázka demokracie, spravedlnosti a je to ovšem také otázka změny mentality. Co se týče změny mentality, vypadá to, že zde ještě zbývá velká práce, kterou je třeba vykonat, aby důstojnost ženy byla skutečně uznávána, aby žena byla respektována jako žena. Změna mentality se týká také otázky rozdělení jednotlivých úkolů uvnitř rodiny. Znamená to například situaci mužů, kteří by zůstávali v domácnosti buď na částečný úvazek nebo na plný úvazek – ale to je opravdu výjimka. Dále potom stanovisko mužů k práci jejich žen – uvedly jsme příklad, kdy muž hraje velice důležitou úlohu ve společnosti, například zastává funkci ministra nebo významného manažera, a žena v domácnosti mu samozřejmě jeho práci usnadňuje. Pokud žena zastává stejnou funkci, pak se muž cítí trošku destabilizován, pociťuje takové určité příkoří, že žije ve stínu své ženy. Takže i zde je nutné mentalitu změnit. Dále jsme uvedly také následující skutečnost: je třeba požadovat rovnost příležitostí, rovnost práv, ale také rovnost úkolů, které by se měly rozdělit mezi ženami a muži. Každá žena, například i ta, která je v domácnosti, hraje určitou politickou úlohu, přestože třeba pouze nakupuje. Například jsme si uvědomily, že některé výrobky se zpočátku obtížně prodávaly a začaly se v širší míře prodávat teprve tehdy, když ženy začaly požadovat stejný přístup k těmto výrobkům v jednotlivých zemích. Ženy tedy mohou významně ovlivňovat hospodářský trh. Dále jsme se shodly na některých konkrétních akcích, například co se týče vzdělávání, došly jsme k závěru, že nesmíme dělat žádnou diskriminaci v přístupu k chlapcům a děvčatům ve školách, vyhnout se tomu, aby sestřičky dělaly služky svým starším bratrům, je třeba podnítit ženy, aby v okamžiku, kdy zaujímají určitá důležitá postavení, určité důležité funkce, aby zůstaly solidární s dalšími ženami, aby v nich vzbuzovaly důvěru v sebe sama, aby se necítily méněcenné. Tato solidarita by se měla projevovat nejenom mezi ženami, ale i ve vztazích mužů k ženám a bylo by dobré vybudovat určité struktury, určité instituce, které by pomáhaly ženám i mužům.

A v čem se naše názory rozcházely: mimo jiné v otázce kvót. Jedna z nás vyjádřila, že kvóty představují určité nebezpečí v tom smyslu, že by se ženám mohlo vyčítat, že svá pracovní místa dostaly pouze díky kvótám a nikoli díky svým schopnostem. Jiná naopak zdůraznila, že to je výhoda, poněvadž se lze dostat skutečně na výjimečné pozice. A vždycky i krajní názory nebo krajní situace umožní, aby se rozpoutala diskuse na toto téma. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že jsme z různých zemí, že jsme zažily různé zkušenosti. Kupříkladu ve východní Evropě ženy byly i s muži dlouho nuceni skutečně pracovat, protože to bylo dáno zákonem. Ženy jsou dnes mnohdy šťastné, že mohou být se svou rodinou, ale mnohdy se zase setkávají s materiálními těžkostmi. Mohou se sice lépe starat o rodinu, ale mají méně prostředků. Samozřejmě v západní části Evropy je materiální situace lepší, žena si může lépe vybrat, může pracovat na částečný úvazek.

Přednáška Margot Papenheim, zástupkyně německé katolické organizace žen kfd, referentky pro mezinárodní a ekumenickou spolupráci

Rovnost příležitostí se coby cílová hodnota našich společností stala pro mnohé z nás naprostou samozřejmostí. Jsme přesvědčeni, více či méně, o tom, že to, co v člověku spočívá, má býti rozvíjeno: společensky, sociálně anebo pohlavím způsobené překážky mají býti odstraněny. Zejména ženy, ale nyní již i mnozí muži, by na otázku, jestli má existovat rovnost příležitostí, bez zaváhání odpověděli: Ano. A skutečně lze požadavek rovnosti příležitostí pro muže a ženy snadno zdůvodnit, například článkem č. 1 Všeobecné deklarace lidských práv: Všichni lidé se narodili svobodní a se stejnými právy a důstojností. K této větě a z ní vyvozeným právům a svobodám bez rozlišování podle rasy, náboženství, atd., a také pohlaví, se zavázaly naše vlády také ve svých ústavách, podporovat a požadovat rovnost příležitostí pro muže a ženy je toho pouze logickou konsekvencí. Pro nás jako křesťanky existuje ještě další důležitá motivace, abychom se zasazovaly za rovnost příležitostí: přesvědčení, že Bůh stvořil všechny lidi k obrazu svému. Samozřejmě víme, jak velmi byla tato fascinující myšlenka stejné důstojnosti každé ženy a každého muže, každého člověka, která z toho vyplývá, v naší vlastní židovsko-křesťanské tradici pokroucena. Neměly bychom a nesmíme zapomenout, že nesmírné opovrhování ženami v naší církvi mělo strašlivé následky. Byly to takzvaní „otcové církve“, kdo ženy a také muže učili – a tady bych ráda citovala Tertuliána: „Vy (tedy ženy) jste dveřmi, které se ďáblovi otevřely. Vy jste to byly, kdo přemluvily toho, jehož se ani ďábel nedokázal zmocnit. Kvůli vaší vině musel zemřít Syn Boží.“ Byli to naši teologové, křesťanští teologové, kdo diskutovali o tom, zda ženy jsou lidmi.

Neztratila se ale úplně idea stejné důstojnosti mužů a žen. Pravým vykoupením pro katolické ženy bylo, když papež Jan XXIII. změnu v postavení žen nazval „znamením doby“. A druhý vatikánský koncil pak v pastorační konstituci o církvi v dnešním světě označil nerovnost mužů a žen za diskriminaci. To tedy v náboženském smyslu byly naprosto revoluční výpovědi. Již Rosa Luxemburgová říkala: „Je to ten nejrevolučnější čin, říkat to, co je tou pravou skutečností.“ Teoreticky je tedy všechno na nejlepší cestě, ale realita je úplně jiná.

Celosvětově o rovnosti příležitostí žen a mužů nemůže být řeč, to víme všichni. Potraty dívek v mnohých zemích tohoto světa, špatná výživa a vzdělání, třikrát více neplacené práce, než mají muži, ale zato jen třetinový podíl na příjmech za placenou práci, přičemž v tomto bodě jsou na tom průmyslové země a takzvaně rozvojové země úplně stejně. Dnes ráno už jsme mluvily o tom, že ženy jsou vyloučeny z rozhodujících pozic v politice a v práci také v našich zemích, i když dívky často a někdy i velmi často mají lepší a vyšší kvalifikaci než chlapci. Na celém světě je pro ženy stále ještě velmi těžké prorazit takzvaný „skleněný strop“, anebo jak se říká v Asii „bambusový strop“, a dostat se do horních pater hospodářského managementu. Old boys‘ network – dnes ráno už jsme o tom mluvily, mužská mafie – se ukazuje jako velmi nosná a odolná proti početně silnější skupině žen ve středních patrech ekonomiky a proti jejich často vyšší kvalifikaci. Když budou ženy – a teď právě, ženy, poslouchejte – v hospodářství nadále stoupat stejným tempem jako dosud, mohou s nadějí počítat asi za 475 let s rovným podílem na vyšších postech v managementu a v rozhodování. I v našich zemích jsou ženy od cíle vzdáleny celé generace. Peníze, práce, moc ještě zdaleka nejsou rozděleny rovným dílem mezi muže a ženy. Násilí je ve všech našich společnostech do velké míry násilím na ženách. A je každodenní, všudypřítomné. Asi nejvýraznější důkaz toho, jak nestejně jsou rozděleny příležitosti mezi muže a ženy i v Evropě a také, jak jsou opovrhovány ženy v Evropě – to je právě fenomén obchodu se ženami v rámci Evropy, mezi Východem a Západem. Další krok je, jaké existují cesty politiky, aby se narovnaly příležitosti. Dlouhou dobu se politika snažila, a často se snaží dodnes, problémy řešit takto: existují pracovní témata, trh, hospodářství, obrana, práce – a pak jsou tu ženská témata: rodina, děti, násilí na ženách. Ke zpracovávání ženských témat byla logicky vytvořena speciální zařízení jako pověřenkyně pro ženské otázky, ženská ministerstva, světové ženské konference, úřady pro rovnoprávnost atd. Postupně ale ženy pochopily, že to takhle, jenom takhle, nepůjde. Teď bych chtěla citovat pověřenkyni Spojených národů pro ženské fórum Světové ženské konference, která v Pekingu ve své zahajovací řeči řekla: „Rozlišování mezi hlavními tématy lidstva, jako je demokracie, životní prostředí, rozvoj, mír atd. a ženskými tématy, to je nesmyslné.“ A tento poznatek je důvodem k oslavě. Konečně jsme se naučily říkat: Tato hlavní témata přijímáme za svá a deklarujeme: všechna témata jsou ženskými tématy. A já bych chtěla dodat: Všechna témata jsou zároveň mužskými tématy. Evropská komise tento názor přejala a realizuje jej v politice, která má název „gender mainstreaming“. Konzultovala jsem svůj školní anglicko-německý slovník z roku 1977, a ten pojem tam ještě není, ale slovník cizích slov mi vysvětlil, že „mainstream“ se rovná hlavní proud a označuje formu moderního jazzu, kterou nelze jednoznačně zařadit do žádné stylové oblasti. To se mi líbí, protože to skutečně vyjadřuje podstatu věci. Pokusíme se tedy přeložit: „Mainstreaming“ označuje formu politiky, kterou nelze jednoznačně přiřadit k žádné tématické oblasti. A tím přesně je rovnost příležitostí pro muže a ženy. Realizuje se či zaniká, nachází podporu či překážky všude tam, kde spolu muži a ženy mají co do činění. V rodinách, na vesnici nebo ve městě, v povolání, ve sportovním oddíle, ve stranách, v parlamentech a v neposlední řadě – a i to jsme dnes ráno zjistily – také v církvi. Změny ve prospěch větší rovnosti příležitostí mohou proto nastat jen tehdy, když politika tento aspekt zohlední ve všech svých oblastech, když se spravedlnost mezi pohlavími stane všeobecným úkolem pro všechny resorty. Právní základ pro tuto politiku vytvořila v Evropské unii Amsterodamská smlouva v roce 1997. Článek 3 této smlouvy zní (a všechny ženy by se to měly učit zpaměti a muži vlastně taky): „Při všech v tomto článku zmíněných činnostech se Unie snaží odstraňovat nerovnost a podporovat rovnoprávnost mužů a žen.“ Díky tomuto ustanovení získala politika rovnoprávnosti na evropské úrovni alespoň teoreticky velmi vysokou hodnotu.

Budu teď citovat úplně strašnou větu: „Je třeba systematicky zahrnovat danou situaci, priority a potřeby žen do oblasti politiky. Přičemž musí být s ohledem na podporu a rovnoprávnost žen na tento cíl orientovány veškeré všeobecné politické koncepty a opatření již ve fázi plánování, jakož i ve fázi realizace doprovodných akcí a při vyhodnocování zvolených opatření musí být brán ohled na důsledky, které z toho pro muže a ženy vyplynou.“ A jestli tedy z této nádherné myšlenky se stane realita, na to si musíme počkat do příštích let, ale musíme to každopádně požadovat.

Ve třetím kroku bych s vámi chtěla probrat konkrétní příklad, co to vlastně znamená koncept mainstreamingu v praxi. Vybrala jsem za tímto účelem oblast, která – a to každá z vás zná z vlastní zkušenosti – je zcela rozhodující pro otázku rovnosti příležitostí, a dnes ráno už tato otázka hrála velkou roli ve vašich skupinách, tedy slučitelnost rodiny a povolání. S tímto tématem se nacházíme v bodě průniku dvou politických oblastí: práce a rodiny, politiky rodinné a politiky trhu, pracovního trhu. V praxi nelze zpracovávat tato dvě pole politiky skutečně odděleně, zásahy na jedné straně, v jedné oblasti, mají vždy důsledky pro druhou oblast. Pomyslete na opatření na pracovním trhu, třeba flexibilizace týdenní nebo celoživotní pracovní doby lidí, to má vždy přímé důsledky pro život rodin.

V několika bodech bych teď chtěla načrtnout horizont tématu. Slučitelnost rodiny a výdělečné činnosti je pro hodně lidí a pro oficiální politiky všech evropských zemí již jen zřídka zpochybňovaným cílem a hodnotou. Stále více žen a mužů chce mít rodinu a povolání, propojit je. Slučitelnost rodiny a povolání proto patří ke standardnímu repertoáru všech programů politických stran, jakož i ke katalogu požadavků skoro všech společenských organizací, především svazů žen. Jeden z důležitých důvodů proto spočívá v měnícím se společenském vzoru žen. Ať už zvolíte kterýkoliv z těchto pojmů – emancipace, rovnoprávnost žen a mužů, překonání patriarchátu – jedním z nejdůležitějších prostředků k dosažení cíle je překonání takzvané tradiční dělby práce mezi muži a ženami, především s cílem hospodářské nezávislosti a svébytné sociální jistoty žen, to je vždy žádoucí. Stále ještě se na otázku slučitelnosti nahlíží jako na ženskou otázku, a to i ze strany žen samotných, a také se tak většinou řešila. Dodnes slučitelnost rodiny a povolání znamenala, že ženy prostě pracují ještě o něco víc, aby všechno zvládly. Podle všech dostupných statistik převážnou část domácí a rodinné práce vykonávají ženy i v tom případě, že jsou plně výdělečně činné. Práce na částečný úvazek – dnes ráno jsme o tom mluvily – to je skoro jako zaklínadlo, to se vždycky vytáhne ven z kabelky a položí na stůl. Ženy se masově snažily uniknout přetížení tím, že alespoň na pár let pracovaly na částečný úvazek. Říkají: alespoň na pár let. Teď vám ukážu tabulku, na které tenhle fenomén uvidíte velice zřetelně. Z časových důvodů necháme stranou aspekt nevýdělečných činností a podíváme se dolů jen na částečnou pracovní dobu pro rodiny s dětmi pod 17 let v zemích Evropské unie. Už to určitě vidíte, zelené jsou ženy, modří muži. Některé země jsou daleko na špici, v pátek o tom něco uslyšíme, zejména Holandsko. V Holandsku, musíme je pochválit, je u práce na částečný úvazek mužů modrý proužek docela dlouhý. Většinou je to srovnatelné – podívejte se třeba na Belgii a Německo, na jakýkoliv případ se podívejte. Ženy na částečný úvazek – to jsou dlouhé sloupce, a maličký podíl práce na částečný úvazek mužů. To možná působí docela pozitivně, budí to dojem řešení, ale to, co vidíte na tabulce, se jeví jako past na ženy. Když totiž jsou děti z nejhoršího venku, jak se říká, a ženy by mohly třeba zase začít pracovat ve svém původním povolání, začínají pečovatelské starosti o rodiče a tchána s tchýní. Pozdě, často příliš pozdě pochopí ženy, že svébytná sociální jistota ve stáří je ve většině evropských zemí spjata s mužským, tedy „normálním“, výdělečným životem. To je plný úvazek od vyučení až do důchodu. Jenom pak, když pracujete na plný úvazek od vyučení až do důchodu, dostanete ve většině zemí nejvyšší sazbu důchodu, a tedy určitou jistotu ve stáří. Když přijdou nějaké těžkosti, jako že manželství nevydrží nebo že muž bude nezaměstnaný anebo jiné finanční katastrofy, potom ženy často čeká ošklivé procitnutí. Ne náhodou je stařecká chudoba ve většině evropských zemí převážně chudobou žen. Politický tlak jednat krom toho pramení také z demografického vývoje v Evropě a z toho plynoucích konsekvencí. Vidíte to možná na první pohled: roku 1995 bylo toto rozdělení věkové ve společnostech, modré, tj. nad 75 let, děti od 5 do 9 a děti do 4 let. A všechny výpočty tvrdí, že do roku 2010 – ani nemusíme počítat hypoteticky, ty děti se už narodily, že se to prostě změní a poměr lidí nad 75 let, v poměru k jiným skupinám, bude narůstat. To vede mimo jiné k tomu, že v příštích letech poroste poptávka po domácí péči. Tato poptávka – a to víte také – bude stejně jako dříve uspokojována výhradně ženami, a – to je taky téma pro ženy – z důvodu vyšší úmrtnosti mužů bude stále větší podíl lidí, kteří potřebují péči, tvořen právě ženami. Zároveň se ve všech evropských společnostech mění rozdělení životních fází na tři víceméně stejně dlouhá období: vývojová a přípravná fáze – to je tedy dětství, mládí; fáze výdělečného života; a doba klidu. Vždy to zatím bylo 25 let, 30 let a pak zase ještě 25 let. Protože ženy i muži mívají první dítě ve věku značně vyšším než dřív, spadá právě do té doby, kdy pečují o dítě, i péče o staré lidi. To znamená, že zatížení žen v určitém věku strašlivě narůstá a narůstat bude i v budoucnu. V této souvislosti je třeba upozornit na význam tohoto vývoje také pro organizace, které žijí z dobrovolné angažovanosti svých členů. Myslím si, že je bláhové, kdybychom se chtěli vydávat na hledání nadějných mladých žen. Ty mají tolik práce s dětmi a se starými lidmi, že naše svazy prostě nenajdou mladé členky, že budeme muset počítat s ženami nad 50 let, protože ty mladé mají spoustu práce. A tím uzavírám tuto poznámku.

A na tomto pozadí, na tomto horizontu, jak se dá vyřešit otázka slučitelnosti rodiny a zaměstnání? Máme k tomu podklady, je to poněkud jednoduché schéma, ale já myslím, že je celkem jasné, když chceme vidět předpoklad slučitelnosti života profesního a rodinného, máme dvě možnosti, jak se k tomuto cíli dostaneme. Buď budeme podporovat tradiční rozdělení práce – i tady lze udělat dohodu, že ženy se budou starat o rodinu a muži o povolání a bude to fungovat – anebo budeme požadovat, aby se práce v rodině, jakož i v povolání, rovnoměrně nově rozdělila mezi muže a ženy. „Gender mainstreaming“ znamená, že nevytvoříme ministerstvo pro ženy, které bude řešit tuto otázku, ale podíváme se, jaké politické oblasti nám jsou k dispozici, abychom to vyřešili. Rodinná politika, politika pracovního trhu, politika důchodu, daní, práva atd. – vždy jsou tu dvě možnosti: můžeme vydávat zákony anebo podnikat opatření, abychom nějakým způsobem vytvořili správné povědomí atd. A podle toho, jak tato opatření a zákony budou orientovány, budeme podporovat jednu cestu, anebo tu druhou. Ve většině našich společností většinou funguje obojí, ale můžeme tu pozorovat jisté tendence. A na konci máme celé množství různých řešení, ale o těch podrobnostech budeme mluvit až v pátek.

Teď bych vám ráda zmínila několik nejdůležitějších oblastí, ve kterých politické působení jeví jisté souvislosti s našimi tématy, přičemž motivy mohou být různé, musíte se nad tím zamyslet. Rodinná politika: Můžete dělat rodinnou politiku, například abyste ovlivnily demografický vývoj. Například Čína, politika jednoho dítěte, aby se zastavil nárůst počtu obyvatel. Nebo Francie, aby se zamezilo přestárnutí, preferuje se tu masivní rodinná politika, aby se narodilo víc dětí – ve Francii je více cílená rodinná politika s cílem, aby se rodilo víc děti. Můžete dělat pracovní politiku kvůli rovnoprávnosti mužů a žen, anebo protože se dá předpokládat, že brzy bude poptávka po ženských zdrojích, která je zapříčiněna demografickým vývojem. Můžete provozovat právní politiku. Například v Německu dlouho, myslím že do 60. let, měl muž možnost vypovědět zaměstnání své ženy. Anebo naopak – a o tom se uvažovalo v Rakousku, ale nakonec se to nerealizovalo, že by muži byli právně zavázáni vykonávat 50 procent domácích a rodinných prací. Můžete začít u daňového a důchodového práva. Například v Německu neplatí nejméně daní ti lidé, kteří mají nejvíc dětí, ale nejméně platí ti kdo uzavřou sňatek, kdo se ožení. A potom v kombinaci s německým právem mají partnera či partnerku, který vydělává buď málo nebo hodně; jak vypadá rozdělení příjmů mezi manžele, si potom dokážete představit. Dá se dělat vzdělávací politika. Ve škole i v přípravě na povolání, aby se rozšířilo spektrum pro ženy i pro muže.

Konkrétní opatření na národní úrovni jsou mnohá a některá z nich bych vám ráda představila, která podporují slučitelnost rodiny a práce, ať už jedním či druhým směrem. Všechny se objevují v jedné či jiné evropské zemi v určité formě. Je tu možné podporovat tradiční rozdělení práce mužů a žen. Jeden z modelů, například v NDR by o tom mohly ženy vyprávět, když si na to vzpomenu, tak to je třeba zavírání školek pro děti, to funguje velice dobře. Anebo když těmto institucím uzavřu kohoutek s penězi, tak to bude mít stejný efekt. Anebo upravím otevírací dobu tak, že kombinace hlídání dětí a zaměstnání již nebude možná. Teď bych mohla vyprávět opravdu hodně – mám dvě děti – jak to funguje ve škole, když škola ráno začne o dvě hodiny později a pozítří skončí zase o tři hodiny dřív, to je těžké.

K udržení tradičních struktur přispívá také podporování práce na částečný úvazek, zejména na takzvaných nechráněných místech, kde nevzniká povinnost platit sociální pojištění. A jsou to tradiční pracovní místa pro ženy. Takzvaný rodinný plat je jeden z modelů, o kterém se v našich souvislostech často diskutuje. Muži a ženy by tím měli získat svobodnou volbu. Problém je, že při skutečném rozdělení peněz mezi ženy a muže rodinný plat v podstatě mohou dostávat jenom ženy.

Uvolňování z práce kvůli péči o děti, to existuje ve všech evropských zemích, jak vám to teď ukážu v přehledné tabulce. Mateřská dovolená má zaručit, aby ženy po porodu se mohly vrátit na své pracovní místo. V současné době navíc všechny členské státy Evropské unie musí zaměstnankyním zaručit placenou dobu na výchovu v délce minimálně tří měsíců. A v téměř všech zemích přitom může tuto dobu zčásti nebo úplně nárokovat i otec. Z dostupných materiálů vyplývá, že této možnosti využívá něco mezi dvěma a půl procenty mužů například v Německu a necelými pěti procenty mužů v Itálii. Správný obraz ovšem získáme jen tehdy, pokud nebudeme srovnávat délku takové mateřské dovolené, která se pohybuje mezi 18 týdny v Irsku a asi 165 týdny ve Španělsku, Německu či Francii, ale pokud budeme srovnávat i finanční pomoc, které se v této době lidem dostává. Z tohoto pohledu se na první místo dostává Švédsko, Norsko a Rakousko, kde je plně zaplaceno zhruba 42 týdnů, tedy skoro celý rok. To tedy znamená, že úpravy týkající se této dovolené, se znovu orientují především na ženy a mohou přispět k vyrovnání příležitostí žen na trhu práce, na druhé straně však dlouhodobá nepřítomnost na trhu práce narušuje spojení žen s trhem a vede k domnělé či skutečné ztrátě schopností.

Dalším problémem je to, že u samoživitelek či párů s nižšími příjmy neplacená dovolená nepřipadá prakticky vůbec v úvahu. To znamená, že pokud má být mateřská dovolená chápána jako alternativa k zařízením pro péče o děti, tedy k těm veřejným zařízením, tak vlastně podporuje model tradiční dělby práce.

Další možnost spočívá v této oblasti ve státních finančních příspěvcích, tedy například v podpoře v mateřství, což může být účinným politickým nástrojem, zvláště když jsou tyto prostředky využívány v plném rozsahu. Některé země používají tyto příspěvky k tomu, aby prosazovaly péči o děti soustředěnou kolem žen. To znamená, že peníze dostane žena tehdy, když skončí v práci a zůstane doma. A to platí zejména tam, kde jsou tyto velkorysé finanční příspěvky kombinovány s mateřskou dovolenou.

Další možnost spočívá v tom, že budu podporovat rovnostářské rozdělení práce mezi mužem a ženou, a i v tomhle ohledu existuje celá řada opatření. Já vyjmenuji pouze některá, například můžete zabraňovat tomu, aby byly ženy vylučovány z trhu práce, anebo jim naopak ulehčovat opětovný nástup do práce. A jedním z nejúčinnějších nástrojů je garance pracovního místa. To je ve všech evropských zemích dáno zákonem: Žena se smí vrátit na své místo. Pokud má ovšem tato úprava umožnit účast žen na pracovním životě, musí být spojena s dalšími opatřeními, aby se vyloučilo takzvané riziko porodu. Prvním a nejdůležitějším nástrojem je nabídka kvalifikovaných zařízení pro péči o děti. K tomu vám ukážu také zajímavou – a slibuji, že poslední – tabulku. Vidíte, že státy Evropské unie jsou rozděleny a zařízení jsou rozdělena do oblastí do tří let, mezi 3 a 6 lety, a konečně pro děti nad 6 let. Zkušenost většiny žen, které se snaží sloučit rodinu a práci, hovoří o tom, že nejjednodušší je to právě v době mezi 3 a 6 lety, kdy se nabízí největší množství zařízení. Skutečně těžké je to pro děti nad 6 let, kdy děti většinou chodí do školy, protože šestiletým dětem nemůžete říct: Přijď ve tři ze školy, já se vrátím také, a společně se pěkně najíme. Pro zaměstnané matky je rozhodující, jestli za A) lze sladit dobu školního vyučování s pracovní dobou a za B) je-li k dispozici péče mimoškolní. V zásadě lze říci, že dobrá a veřejně podporovaná péče o děti přímo souvisí s vyšším podílem žen na trhu práce. Nejmarkantnějším případem je v tomto smyslu Dánsko – 80 % míst pro školní děti, a tomu také odpovídá podíl pracujících žen v Dánsku. Britské království se pohybuje kolem 5 %, takže si neumím představit, jak to britské ženy dělají.

Doba na výchovu, to je druhá možnost. To by zlepšilo šance žen na trhu práce, kdyby si tuhle dovolenou nemusely vybírat hned najednou, ale takříkajíc si ji uložit a nechat si ji k dispozici například až do věku 12 let dítěte. Znamenalo by to, že by nemusely z práce odejít úplně a hned se do ní úplně vrátit, ale mohly by s tou dobou manipulovat. Na pozadí demografického vývoje v Evropě se samozřejmě nabízí otázka o možnostech a kvalitě domácí péče. Jistě víte, že právě v této oblasti se největší odpovědnost přisuzuje ženám, a ženy tuto odpovědnost na sebe také berou. A ve všech evropských zemích, o kterých vím, se zastavil trend dávat starší lidi hned do starobinců. Oni sami chtějí co možná nejdéle zůstat doma a i jejich rodiny chtějí se o tyto lidi co možná nejdéle starat. Ale je otázka, co mají s tímto problémem potom dělat ženy. To je jedna stránka věci. Samozřejmě by existovala i druhá možnost: podporovat vstup mužů do domácnosti. Bohužel, naproti těm doslova katalogům opatření pro ženy, nestojí žádná srovnatelná opatření týkající se mužů, tedy činnosti mužů v domácnosti a v rodině vůbec. V tomto smyslu souhlasím s tou včerejší tezí, že rovnost šancí by vlastně měla být tématem i pro muže. Myslím si, že si ještě vzpomínáte, že před několika lety rakouská ministryně pro ženské otázky navrhla, že k rychlejšímu utváření veřejného povědomí by mělo být stanoveno, že povinnosti spojené s vedením domácnosti, péče o děti a péče o starší a potřebné rodinné příslušníky v případě že jsou zaměstnáni oba partneři, by měly příslušet stejnou měrou muži i ženě. To znamená, že zanedbávání těchto povinností by mělo být výslovně uvedeno jako důvod k rozvodu. Nechci se v tomto momentě pouštět do debaty, do jaké míry má stát právo zasahovat takovou měrou do soukromé sféry rodiny. Myslím si, že mnoho lidí to tak vidí – že stát nemá právo zasahovat do soukromí lidí, ovšem chtěla bych v této souvislosti uvést jednu skutečnost. V mé zemi, v Německu, se právě tímto argumentem, tedy tím, že by stát neměl zasahovat do soukromí lidí, až donedávna zdůvodňovalo to, že znásilnění v rámci rodiny není věcí veřejnou, a tudíž by se nemělo odsuzovat. Podle mého osobního názoru – a o tom samozřejmě můžeme diskutovat – by zrovnoprávnění mužů a žen velmi prospělo, kdybychom o takovýchto návrzích diskutovali vážněji než dosud. Podobný návrh, který měl přímo pobídnout muže, aby se více podíleli, je povinné rozdělení mateřské dovolené. V některých zemích je například zavedeno to, že mateřská dovolená propadne, pokud ji nevyužije otec. To by nepřispělo pouze k tomu, aby byla spravedlivým způsobem rozdělena práce v rámci rodiny, ale vyrovnalo by to i znevýhodnění žen na trhu práce, protože by tím bylo rozděleno i to „riziko porodu“, když by muži byli víceméně povinováni, aby si část této dovolené vybrali, a byli by na to dotazováni při nástupu na pracovní místo. Riziko mateřství nebo těhotenství by tak nesli oba partneři stejným dílem. Ale dokonce i země, které jsou v jiných ohledech docela progresivní, s tímto tématem zacházejí poměrně opatrně, například ve Švédsku takové opatření existuje, ale má spíše symbolickou hodnotu, protože se týká jen několika týdnů. Rakousko postupuje podobně – od roku 1996 jsou k dispozici takzvané peníze za péči, které jsou do 18. měsíce věku dítěte vypláceny muži, a dalších šest měsíců (nejedná se už o týdny, ale o měsíce) se mohou v rodině rozhodnout, zda je bude čerpat žena nebo muž. Tato opatření směřují k tomu, aby měly ženy větší šanci na trhu práce a aby se muži více angažovali v rodině, ovšem dá se předpokládat, že skutečným důvodem pro toto opatření byly finanční otázky, tedy úspory, protože například těch šest měsíců si nemohly nárokovat ženy-samoživitelky.

Nyní uveďme příklad ne z oficiální politiky, ale z hospodářství; bohužel ovšem nepochází z Evropy, ale z Ameriky. Některé firmy tam zavedly systém, ve kterém připisují takzvané kariérní body svým zaměstnancům, kteří prokazují ochotu podílet se na chodu rodiny a domácnosti. Myslím si, že takové opatření, když tedy by péče o rodinu přispívala kariéře, že by nás takové opatření skutečně dostalo dopředu. To, že se muži tak málo podílejí na chodu domácnosti, souvisí především s tím, že se v našich společnostech pouze pomalu mění ideál muže. I když ženy jsou často vtěsnány do svých tradičních rolí, stále častěji se objevuje i opačný trend, tedy nové ženské role. U mužů se to ovšem děje stejně, i oni mají tradiční role. To znamená, že musí celý život pracovat, celý život být plně zaměstnání, ale i to je už některým mužům málo, chtějí se starat o rodiny. Od mnoha mužů slýcháme výslovné přání, že chtějí mít víc času na děti a chtějí se více podílet na péči o děti a na jejich výchově. Ale i ti nejochotnější otcové v tomto ohledu rychle narážejí na hranice. Jsou to finanční problémy, ale také třeba komentáře kolegů, kteří takovými muži začínají pohrdat, nebo odpor žen, které si stále myslí, že ony jediné jsou takříkajíc geneticky vhodné, aby se staraly o děti. Já si to nemyslím, ale myslím si, že bychom o tom měly diskutovat, protože to skutečně problém je. Ale i ze strany zaměstnavatelů slýchávají muži něco o tom, že kariéra a rodina se nedají sloučit, a to potom vede muže k tomu, že práci upřednostňují a v domácnosti se tolik neangažují. To znamená, že je třeba pracovat na tom – a s tím máme co do činění i my ženy – aby se změnil společenský vzor muže. Zkušenosti především ze skandinávských zemí ukazují, že tam, kde se důsledně a vytrvale pracuje s různými opatřeními, která by měla změnit společenské rámcové podmínky, tam se mění i myšlení mužů. O Dánsku jsem četla – a naše kolegyně potvrdí, jestli je to pravda – že na trhu práce už není tolik konfliktů mezi pohlavími, ale spíše mezi generacemi, tedy mezi staršími muži a ženami, kteří mají privilegované postavení, a mladšími lidmi, kteří chtějí oboje: být dobrými otci a matkami a zároveň udělat kariéru v práci.

Kromě těchto dvou možností – a tím se dostáváme ke konci, tedy za prvé lepší nástup žen do práce, za druhé vstup mužů do domácností – je zde za třetí srovnatelné postavení mužů a žen. V tomto ohledu je prvním a nejdůležitějším bodem jednoduchá otázka stejných příjmů; dnes dopoledne na to při nejmenším jedna skupina narazila, tedy ta prastará forma stejných peněz za stejnou práci. Bohužel to není ani v evropských zemích úplně zastaralé téma, protože na ženské konferenci ve Vídni bylo nejdůležitějším závěrem právě to, že by měly být prosazeny stejné příjmy za stejnou práci. To znamená, že od takového ideálu jsme stále ještě daleko. Stejné příjmy mužů a žen ale předpokládají, že se novým způsobem rozdělí pracovní místa na částečný úvazek. Například dánská vláda navrhla, aby vznikla speciální pracovní doba -- například řekněme 30 hodin týdně – speciální pracovní doba pro rodiny. To znamená, že rodina pracuje méně v té době, kdy se stará o děti, a poté může pracovat více hodin, tedy zlepšit si své „konto“ odpracovaných hodin.

Poslední věc, kterou bych v této souvislosti ráda zmínila: mým úkolem bylo představit možnosti politiky rovných šancí. Pokusila jsem se vám na jednom příkladu vysvětlit, co by mohlo znamenat takzvaný „gender mainstreaming“ coby nadějný politický koncept. Jsem si jista, že všechna tato opatření, která jsem představila, jsou realizovatelná pouze tehdy, když my nebudeme pouze snít o té rovnosti mezi muži a ženami, ale když ji skutečně realizujeme. Rozhodující je – a proto se touto otázkou coby katolické ženy zabýváme – aby lidé, a především my ženy, abychom věděly co chceme. Rozhodující bude, abychom své pozice diskutovaly a formulovaly. A političky a politici potom mohou tato opatření prosadit. Nikde, v žádné ze zemí zastoupených na této konferenci, nám rovnost šancí nespadne s nebe, nikde nám nebude darována. Bude existovat pouze tehdy, když za ni budeme bojovat, pokud za ni nebudeme bojovat, nikdy nenastane.

Diskuse a příspěvky k přednášce Margot Papenheim

Rodica Stanoiu
Já se omlouvám, znám tady svojí úlohu, ale přesto bych ráda řekla několik slov k přednášce, pokud dovolíte. Dovolte mi nejprve, abych pozdravila organizátorky této konference, která je velice bohatá, a i tento příspěvek, ke kterému bych chtěla přednášející poblahopřát, byl velice bohatý co do podnětů. První poznámka se týká začátku přednášky, tedy koncepce toho termínu „mainstreaming“. Nejenom vy, ale mnoho dalších se zabývá tímto tématem a mají samozřejmě potíže převést toto slovo do jednotlivých národních jazyků z angličtiny. Ve francouzštině po velice obsáhlých diskusích v rámci veškerých komisí v Radě Evropy a jinde (řídící výbor pro rovnost práv a šancí se schází občas ve Štrasburku) mnoha diskusích dospěli k závěru, že mainstreaming lze do francouzštiny přeložit jako integrovaný přístup. Pro ty, kteří nemluví francouzsky, takový překlad není příliš výmluvný, já sama se to pokouším přeložit od té doby, co jsem se stala funkcionářkou pro ženské otázky ve své zemi. Byla jsem členkou vlády jakožto ministryně a především mě zajímala stránka politická, exekutivní náplň tohoto výrazu. Co to znamená, takovýto integrovaný přístup? Naše přednášející v určitých místech své přednášky poznamenala, že v některých zemích je tendence vytvářet zvláštní struktury pro vytváření podmínek pro ženy, ať už je to nějaké specifické ministerstvo nebo nějaký speciální útvar, ale musí to být vždycky nějaký institut, který by měl hájit rovnost možností a příležitostí. V různých zemích žádné takové zvláštní struktury nenajdete, ale je snaha starat se o řešení tohoto problému, který se týká rovnosti příležitostí ve všech oblastech života. Proto se vlastně znovu dostáváme k tomu termínu „mainstreaming“. Pokud o tom hovoříme z hlediska exekutivy, tak všechna ministerstva z hlediska legislativy pro všechny předlohy, které jdou do parlamentu, z hlediska všech podnětů, které jsou přijímány na té lokální úrovni veřejné správy, vždycky se tam hovoří o ospravedlnění nebo oprávněnosti rovnosti příležitostí. Co to znamená? Když hovoříme o rovnosti příležitostí pouze mezi námi ženami, aniž bychom vlastně tuto myšlenku sdílely a prodiskutovaly zároveň s muži, zůstáváme vlastně jen osamoceny mezi sebou. Je to sice progresivní, je to sice ušlechtilé, ale pořád jsme zamčeny v jakémsi kruhu, ze kterého není ten přesah k mužům. Domnívám se, že nejdůležitější je sdílet tento problém i s druhou polovinou společnosti, kterou tvoří muži.

Z druhé strany jde o to, abychom překonaly určité starosti, určité obtížné úlohy ženy, které musejí zvládat, ať už v rodině, ve své kariéře, a to je vlastně taková další složka toho mainstreamu, takže pokud hovoříme o rovnosti, musí tato rovnost existovat ve všech oblastech. Třetí věc: pokud se pokusíme postarat o všechny aspekty života, musí se to odrážet i v politice vlády, a to zejména politice rozpočtové. Mainstreaming vyjadřuje vlastně myšlenku, že počínaje sestavením rozpočtu až po jeho přerozdělení do jednotlivých resortů ekonomického života, vždycky tady musí vládnout myšlenka respektování rovnosti a samozřejmě také podporovat ekonomicky tento program rovnosti práv, aby se řešil. Pokud zůstaneme pouze na úrovni představ, myšlenek, když zůstaneme na úrovni otázky, kolik žen a kolik mužů musí být zastoupeno v politice, bez toho, že by tady byla ekonomická podpora ve všech sektorech činnosti, která může povzbudit, která může prosadit výchovný vzdělávací program, o kterém hovořila naše přednášející, programy zaměřené na opatření proti násilí vůči ženám, vždycky zůstaneme jenom na úrovni slov, pořád budeme jenom mluvit, a nedostaneme se dopředu. Mainstreaming je prostě integrovaný přístup, integrovaná koncepce řešení otázky rovnosti ve všech oblastech mezi všemi partnery, kteří fungují v životě. Takže to je taková myšlenka, která byla nastolena v Pekingu, je to také překlad, který do francouzštiny byl navržen, ale zatím to pořád ještě dostatečně nepokročilo kupředu. To je první poznámka, kterou jsem chtěla učinit. A druhá se týká závěrečné části vaší přednášky, týkající se dělby činností mezi rodinným životem a profesní kariérou, dělení úkolů mezi ženami a muži. OSN organizovalo k tomuto tématu před několika lety zvláštní shromáždění, kde jsme rovněž vyzdvihly určité studie provedené v některých zemích. Výsledky jsou velice zajímavé. Ale jen jeden bod bych tady chtěla vyzvednout a obrátit na něj vaši pozornost. My jsme prováděly šetření v různých zemích. Týkalo se partnerských dvojic, a zjistily jsme, že pokud se v této dvojici partneři dohodnou, že si přerozdělí nějakým způsobem práce v domácnosti, které vždy zabírají ženě velice mnoho času, pokud je na to sama a vlastně ji to odvádí od možnosti realizovat se v životě politickém a jiném,v šetření jsme došly k určitému velkému překvapení, a to v tom, že muži jsou mnohem více zajedno – v určitých kruzích, pochopitelně – v tom, že se budou na těchto pracích podílet a jsou ochotni jít dokonce dál za pouhé deklarování této ochoty. Takže v zásadě jsou muži daleko otevřenější a přístupnější podílet se na těchto úkolech. Zatímco ženy v některých částech společnosti nebyly ochotny předat určité své činnosti, které jim doposud připadaly, mužům. Je to velice zajímavé téma. My jsme velice zevrubně analyzovaly tyto záležitosti a vyvodily jsme určité závěry – nechci vám tu ubírat čas a seznámit vás obšírně, jaké byly tyto závěry, ale chtěla jsem jenom říci, že i tento aspekt byl vlastně konstatován, že je to nejenom otázka dělby činností, úkolů, je tady vždycky tendence nazírat na to tím způsobem, že muži se tomu vždycky protiví, jsou vždycky tak trošku jaksi v opozici proti takovému nápadu, zatímco ženy jsou ochotny se podělit. Není tato představa vždycky pravdou. Většinou to tedy vychází od určité části žen, které nemají příliš velkou kvalifikaci a které soudí, že to je jejich převaha, jejich síla, jejich pravomoc a že pokud ony tyto pravomoci předají, připraví se o určitou možnost něco ovlivňovat, vládnout v domácnosti. Takže jsem se chtěla jen podělit o tyto dvě poznámky a děkuji vám za pozornost.

Diskusní příspěvek č. 1 (ČR)
Já jsem byla překvapena jednou věcí, a sice když Margot hovořila o počtu plošných zařízení pro péči o děti od nula do tří let, tak vyzdvihovala Dánsko, kde jich bylo strašně moc. A já bych teď chtěla být trochu víc advokátem dětí. My tu mluvíme o ženách a mužích, ale asi je potřeba se podívat i na to, jak se na to dívají děti. Od nula do tří let věku – moje zkušenost je taková, že od nula do tří let kolektivní zařízení není nic moc dobrého, že dítě potřebuje i individuální péči, proto trochu se mi nehodí do toho tématu takovýto požadavek většího počtu plošných zařízení pro děti od nula do tří let, spíš bych právě podporovala rozdělení těch rolí v rodině nebo větší účast mužů na péči o děti. Musím říct, že jsem se schválně jednoho pediatra ptala, zda muži jsou schopni vychovávat dítě už od kojeneckého věku, jestli k tomu mají dispozici, nebo prostě je to můj takový dojem, že do čtyř let věku by hlavním partnerem dítěte měla být matka. A ten náš český významný pediatr, dr. Šturma, mi potvrdil, že muži k tomu vybaveni jsou, ale že nechtějí. Tak to je jedna věc. Ale druhá věc jsou ta kolektivní zařízení. Chtěla bych se tedy Margot zeptat, co na to říká.

Diskusní příspěvek č. 2 (Slovensko)
Řeknu ještě něco k těm kolektivním zařízením. Já jsem měla v jeslích tři děti a nebylo to nic moc. Vstávala jsem o půl páté a už v pět jsem táhla děti do jeslí. První dítě jsem musela ve čtvrt na šest vysvléct ze všech šatů a obléci mu šaty z jeslí. O půl šesté už jsem běžela s druhým děckem do školky, kde jsem musela udělat to samé. Pak jsem běžela ještě do druhé školky s větším dítětem a teprve potom jsem utíkala do práce. Všechny děti brečely a nebylo to nic pěkného, na co bychom já i moje děti rádi vzpomínali. My jsme jesle nechtěly a po revoluci jsme je zrušily. Nazývaly jsme je „studený odchov“.

Diskusní příspěvek č. 3 (Německo)
Když mluví ženy o svých zkušenostech, tak vám věřím. Ale na začátku tohoto referátu bylo řečeno, že by ženy měly mít šanci, aby si jesle, školku nebo být doma s dětmi zvolily. Nikdo tady přece nemluví o tom, aby se znovu zaváděl systém jeslí, který jste nám tak bolestně vylíčila. K tomu nás nikdo nemůže nutit. Vaše zkušenost je taková, že tehdy bylo vlastně skoro povinností to dělat takhle, pomocí školek a jeslí, ale my to zas známe úplně opačně, že je naprostý nedostatek takových zařízení. Když tedy budeme diskutovat, jestli ano, anebo vůbec ne, tak myslím, že to je špatně. Vždyť myslím, že je mnoho možností někde uprostřed. Existují přece i jiné formy školek, než právě ty, které jste zažila vy. Je mnoho katolických školek, je mnoho možností, jak spojit péči o rodinu s hlídáním dětí a prací, nemusíte tam dítě dát napořád, ale třeba jen na pár hodin. Nemusíme pořád diskutovat v černobílých barvách, ale musíme zvládnout to, aby ženy měly možnost volby, abychom se vzájemně respektovaly a vážily si jedna druhé, když jedna řekne: Já chci zůstat doma, a druhá řekne: Já chci mít jenom povolání, a třetí řekne: Já chci obojí, ale chci také vědět, že obojí bude možné, že najdu pro to podporu. A druhá věc, kterou jsem si zapsala při tom referátu: Prostě se tu nemluvilo o tom, že ženy mají dvojí vytížení a že je potřeba je podporovat, ale Margot řekla: Je potřeba zapojit otce do výchovy dětí. Jsem ráda, že vám lékař potvrdil, že otcové jsou schopni vychovávat i kojence, to je trošičku problém v německé společnosti, prostě tu chybí otcové, otcové přicházejí pozdě z práce, ale zato jsou váženi za to, že jsou živitelé rodiny. Ale svou otcovskou roli absolutně nezvládají. A ani tady nejde o buď a nebo, ale jedná se tu o otázku, jak nově ve společném zájmu tuto věc zorganizovat. Všechny návrhy udělat to nějak právnickým způsobem, to vidím negativně. Když nám ženám se nepodaří říct zcela jasně, co je pozitivního na této roli rodiče, jaké je to obohacení vedle profesního života, jaké je to obohacení vidět vyrůstat děti, tak nikdy nepřesvědčíme otce, aby tuto roli převzali. A to třetí, co chci říct, že na naši spolkovou společnost v Německu bych viděla spíš, že přichází otázka, jak rozdělíme příležitosti a šance mezi rodiče a nerodiče, protože je tu stále více párů, které se rozhodnou nemít vůbec žádné děti, už vůbec nejsou připraveni převzít tuto zodpovědnost, toto omezení v nejrůznějších oblastech, a dar rodičovství jako kdyby neviděli. Společenská otázka u nás už není otázka mezi otci a matkami, ale především mezi těmi páry, kde vydělávají oba dva, a jinými páry, kde jsou rodiče a mají děti.

Diskusní příspěvek č. 4 (Maďarsko)
Myslím, že bych měla přeci jen něco doplnit. Já sama se podílím na výchově v jeslích, pracuji v Metodologickém institutu. Práce v jeslích, ta výchova tam, se za posledních 25 let velmi změnila, a to i v pozitivním směru. Například pět dětí patří k jedné vychovatelce, což sice neznamená, že by to byly vlastní děti, ale je to skoro tak. Prakticky v jedné skupině je potom deset dětí a každá vychovatelka má svých pět dětí. Adaptační doba, což je vždycky hrozná doba, když je dítě odděleno od matky, tak to jsme propracovali tak – jedna moje kolegyně, psycholožka, se na tom podílela a jezdí k nám celá Střední Evropa, aby se podívala, jestli je to skutečně tak dobré. My jsme udělali dobrou zkušeností s tím, že při tom vstupu do jeslí byla matka u toho a že to dítě bylo potom mnohem lepší a dlouho neonemocnělo. A psychologicky jsme to všechno vysvětlili, a dá se to skutečně zařídit tak, aby to dítěti nepůsobilo velké problémy. I v jiných oblastech, například v rozdělení povinností, v hraní a všechny ty moderní přístupy, které existují, jsme do toho konceptu zapracovali a zavedli i to, že vychovatelky musí mít vysokoškolské vzdělání, musí vědět něco o literatuře, hudbě a psychologii, musí se vzdělávat, a to potom znamená, že naše děti už netrpí, když se dostanou do jeslí. Skutečně se to v posledních letech změnilo a my jsme vyvinuli takovou metodologickou práci, že rodiče se mohou podílet na chodu těch jeslí, mohou tam přijít, mohou pozorovat děti a částečně se skutečně můžou podílet na tom chodu. Můžou tam například nechávat děti jen čtyři hodiny, to záleží na potřebách v té rodině a je to zcela běžné a dnes už to nedělá větší problémy. A jak jsme zjistili z těch psychologických hledisek, žádné dítě nebylo vstupem do jeslí poškozeno. Všechny bych vás ráda pozvala do našich maďarských jeslí, protože z různých zemí, z Ameriky, z Austrálie k nám jezdili lidé a obdivovali, jak klidné naše děti jsou, jak se jim líbí v jeslích. Když člověk skutečně dělá takovou práci s láskou a s veškerým nasazením, tak je to možné, my jsme to dokázali. Tak jak to kolegyně vyprávěla, sama jsem to zažila tak před 25 lety, skutečně to tak bylo, že se tam řítily unavené a vyčerpané matky a ve dvě hodiny už zase byly zpátky, protože si už musely ty děti vyzvednout a zase spěchaly domů – já jsem to také zažila, bylo to skutečně hrozné.

Diskusní příspěvek č. 5
Chtěla bych trochu vytvořit spojení mezi naší slovenskou kolegyní a mezi tím, co řekla Klaudia (přísp. č. 3). Dnes už skutečně nejde o to, jestli jsou jesle dobré nebo špatné, protože existuje i tolik dobrých zkušeností, například Izrael, který udělal takovou zkušenost v kibucech, kde jesle jsou. Jde o rámcové podmínky, které byly skutečně na Slovensku špatné. Ale co říkala Klaudia, to je opravdu důležitý aspekt, a já bych ho chtěla ještě rozšířit. Myslím si, že v budoucnosti nepůjde pouze o to, aby se rozdělovalo mezi těmi, kdo má děti a kdo nemá děti, a že se na to bude pohlížet pouze ekonomicky, aby se ta věková pyramida příliš nepřeklopila. Myslím si, že výchova dětí musí být především věcí, která se týká celé společnosti, které se chopí celá společnost. Musí přece být samozřejmé, že vychovávat děti je přirozené, že se lidé nemusí vzdávat svého povolání, nesmí to být tak, že někdo se bude věnovat jenom svému povolání a jiný bude vychovávat děti. Sice se dá říct, že něco je pro kariéru ekonomicky špatné nebo ne, ale my bychom měli myslet především na práci s povědomím, s mentalitou, aby děti patřily k samozřejmosti lidského života, aby to bylo samozřejmé, že člověk vychovává děti, aby to nebyla nějaká výjimka a aby celá společnost dbala na výchovu, aby vytvářela podmínky k tomu, aby děti mohly dobře vyrůstat; stejně tak dobře, jako se například společnost stará o staré lidi, jako dbá na to, aby staří lidé ukončili svůj život důstojně.

Diskusní příspěvek č. 6
Paní Papenheim před chvílí říkala, že v politice existují mužská témata a ženská témata, a já si myslím, že když o tom budeme přemýšlet, o stejných šancích pro muže a ženy, tak musí být také cílem, že my jako ženy bychom se pokusily vyrovnat témata, aby si byla rovnoprávná, nebyla sledována rozděleně, ale diskutovalo se o nich současně. Dnes ráno v naší malé skupince již bylo zřejmé – a paní Papenheim to také řekla – že slučitelnost výdělečné činnosti a rodinného života musí být diskutována především v hlavách žen, že muži se tím zabývají příliš málo. Až se nám podaří v tom něco změnit, tak bychom udělaly další krok, i na této konferenci bychom se posunuly dál.

Diskusní příspěvek č. 7
Chcela by som reagovať na myšlienku pani Papenheimové, ktorá ma oslovila, že treba dávať na vedomie všetkým ženským organizáciám, že ženy v našom veku sú mimoriadne preťažené, jednak starostlivosťou o rodinu, zamestnanie, ale aj o príslušníkov staršej generácie. To by som chcela povedať, že tie podmienky, ktoré sú v postkomunistických krajinách a ktoré sú u vás v Írsku, v Anglicku, sú úplne inakšie. Tak isto zdravotníctvo – ja pracujem ako lekárka v zdravotníctve – dostáva sa do krízového stavu, naozaj tam nie sú prostriedky, zdravotné sestry majú tie najnižšie platy. Čiže toto sa bezprostredne potom týka tej starostlivosti o staré osoby, čiže je naozaj veľmi žiadúce, aby starý človek dožil v tom svojom známom prostredí v rodine, a myslím, že je oveľa lepšie, aby nebol daný mimo toho svojho prostredia. Takže bolo by dobré, aby sa aj v tomto smere vyvíjali tie opatrenia v rodinnej politike, ktoré budú nahrávať v tomto smere ženám a rodinám.

Diskusní příspěvek č. 8
Já jsem byla velice dojatá tím, co říkaly dámy z České republiky, jaké měly problémy se třemi dětmi a jeslemi, kam ty děti nosily. U nás v Chorvatsku přejímají roli jesliček babičky. Samozřejmě i tu je problém. Znám jednu babičku, která začala s novou kariérou – a jenom proto, aby nemusela převzít tuto roli pečovatelky. Já se ptám, jestli to je dobré, jestli vám to je sympatické, mně to třeba sympatické nebylo. Co si o tom myslíte?

Diskusní příspěvek č. 9
Já mám také problémy s kombinováním práce a péče o děti. Samozřejmě, když navíc ještě dítě onemocní, musíte ho vyzvednout, ale proč jste musela do těch všech předškolních zařízení utíkat vy, proč to neudělal váš manžel? Já si nemyslím, že musíme mít nějaké skvělé podmínky, ale je prostě nutné zapojit manžela. Samozřejmě že ta školní a hlavně předškolní péče musí být vylepšena, všechno to, co řekla Margot Papenheim. My tady hovoříme o podmínkách. Pokud zlepšíme rovnováhu mezi kariérou a domácí péčí, potom všechno bude mnohem lepší.

Diskusní příspěvek č. 10
Finsko dospělo k něčemu jinému, my teď máme – myslím že před třemi lety byl zpracován zákon, který se jmenuje „Subjektivní právo na denní péči“. Všichni rodiče mají právo na celodenní péči o děti, a to bez ohledu na jejich osobní situaci, jestli jsou zaměstnáni nebo ne, nebo jestli mají více děti. Samozřejmě je to dobré, ale má to své vedlejší účinky, jak si dovedete představit. A samozřejmě máme také nezaměstnané. Teď dokonce byl u nás soudní případ dítěte, kde matka byla doma s dítětem a otec byl bez zaměstnání. Dítě mělo právo zůstávat půl dne v předškolním zařízení. U soudu se projednávalo, má-li to dítě právo jít do takového předškolního zařízení, a bylo rozhodnuto, že ano, protože na něj se vztahuje tento zákon o subjektivním právu. Souhlasím s tím, co tu řekly některé dámy, že dětem mladším tří let je nejlépe u maminky, pokud je to možné. Samozřejmě v takovém případě, pokud je v té rodině všechno v pořádku a všichni jsou zdraví. Ale někdy jsem trochu smutná, když ke mně přijde maminka s tříletým nebo menším dítětem a ta maminka mi říká: Moje dítě je doma jenom se mnou a nikde jinde není. Myslím si, že si někdy představujeme, že jsme ta nejlepší společnost pro naše dítě – ale to je trochu smutné.

Naprosto souhlasím s tím, že nemůžeme zatěžovat naše prarodiče tak nějak strukturálně, tedy péčí o naše děti. My rodíme děti stále později, i naši rodiče. Nemůžeme očekávat, že naši rodiče, kteří budou stále starší, se budou starat o naše děti. Je to velice stresující. Navíc možná že právě ti rodiče potřebují vaši péči, vaši pozornost, lékařskou péči…

Margot Pappenheim – odpověď
Já bych krátce odpověděla na vaši otázku, jestli ta babička je sympatická nebo nesympatická. Spontánně mě napadlo, aby všechny katolické svazy žen v naších zemích takové babičky podporovaly, a sice proto, že si myslím, že i co se týče péče o starší lidi, je samozřejmě skvělé starat se o to, aby byly ve společnosti vytvořeny podmínky pro to, aby spolu jednotlivé generace mohly žít a aby se vzájemně podporovaly. Ale co se mi vůbec nelíbí, je to, že generace například mých matek, tedy současných babiček, by byly vlastně trestány za to, že v našich společnostech nebyly vytvořeny podmínky pro to, abychom lidsky žily s dětmi. A já osobně jsem se často setkala se situací, že moje matka nebo tchýně pomáhaly, když jsem najednou nevěděla, co s dětmi, když jsem třeba musela na tři dny do Prahy. Co jsem měla dělat v té chvíli? Vždycky jsem jim za to byla velmi vděčná, ale nemůže to být náhrada za funkční veřejný systém. A myslím si, že veřejné podmínky – a za to musíme bojovat – musí být utvořeny tak, aby nebylo nutné, aby ženy, které konečně dokázaly vychovat své děti a je jim třeba 60, aby zase byly vystaveny tlaku péče o děti. Myslím si, že ony mají skutečně nárok na to, aby přinejmenším v tomhle věku dělaly to, co je baví. A proto je mi tahle babička velmi sympatická – ta, která řekla: Teď jsem konečně na řadě já.

Novinky z WUCWO

informace prezidentky evropské sekce Marie-Louise van Wijk-van de Ven (Nizozemí)

Byla jsem požádána, abych poskytla několik informací o WUCWO. Je to samozřejmě trochu obtížné, nechci vás totiž příliš nudit, ale nebojte se, moje informace nebude příliš zdlouhavá. Jsou ženské organizace anachronismem? Toto byla první slova, která zazněla na prezentaci jednoho z organizátorů této konference, a to bylo přesně před rokem ve Vilniusu, ve velké sněmovní místnosti litevského Parlamentu, kde jsme byly přijaty panem Landsbergisem. Byla to velice zajímavá prezentace. A implicitní odpověď na tuto otázku zazněla na konci této prezentace, můžete si ji přečíst v bulletinu WUCWO z prosince 1999. Kdybych měla zde a teď odpovědět na tuto otázku, musela bych říci: Skutečnost, že jsme tady všechny dohromady znamená, že ženské organizace nejsou anachronistické, protože proč a jak bychom se sem jinam dostaly. Protože díky WUCWO se mnoho z našich katolických ženských organizací schází, jinak by takovéto konference nebyly konány. Je tady ale ještě jeden důvod. Naši čeští přátelé mi jednou řekli – a myslím si, že to bylo přinejmenším před třemi lety v Grazu na druhém evropském ekumenickém shromáždění – že mají sen, a ten sen, to bylo zorganizovat setkání nebo konferenci, která by svedla dohromady katolické ženy ze všech regionů Evropy. A tady jsme – jejich sen se uskutečnil. A myslím si, že nejsem jediná v tomto publiku, kdo je nesmírně vděčný, že se jim to podařilo nás sem pozvat. Takže vám děkuji, Markéto, Marie, Maruško Zacpalová a všem ženám ve vašem týmu!

Co to je vlastně WUCWO? Většina z vás ví, že WUCWO je zkratka World Union of Catholic Women’s Organisations. Ale co to vlastně znamená. Můj první impuls by byl: WUCWO – to jste prostě vy. Samozřejmě vím, že všechny z vás nejsou členkami katolických organizací, které patří do WUCWO, ale když říkám: „WUCWO – to jste vy,“ chci zdůraznit význam všech těch žen na lokální i regionální úrovni. Bez nich totiž by skutečně neexistovaly národní organizace, nebylo by WUCWO, ony jsou totiž tím srdcem, tím jádrem WUCWO, na to nesmíme zapomínat.

A teď stručnou historii. Abychom rozuměli tomu, co je dnes WUCWO, musíme se vrátit do minulosti. Ale to vlastně se vztahuje k nám ke všem. Pokud si chceme navzájem porozumět, chceme porozumět sobě, našim rodinám, naší politice, musíme si vysvětlit, co vlastně znamenají naše země a naše víra, naše kultura. WUCWO bylo založeno v roce 1910 na schůzce v Bruselu, kde se sešlo 11 ženských katolických organizací a vytvořily Mezinárodní unii katolických ženských organizací – to jméno se mezitím změnilo, samozřejmě. Tento svaz spočíval na pevné katolické bázi, na praktické povaze sociální činnosti ve prospěch žen, na mezinárodním charakteru, a byl nezávislý na politických stranách (tohle je skutečně důležité, i když to samozřejmě neznamená, že by ženy neměly být aktivní v politice). Ve svém úvodním projevu na této schůzi prezidentka jedné ze zakládajících organizací z Francie vytyčila cíle mladé unie: Chceme rozšiřovat naše horizonty, studovat překážky a připravovat se na budoucnost. Další delegátka na této schůzce prohlásila: Katolické ženy musí pochopit, že měnící se doba mění jejich povinnosti; už nemůžeme být uspokojeny uzavřenými organizacemi, kde se v diskrétní bázlivosti pěstuje jenom zbožnost a charita. Přišla doba, abychom si vytvořily širší rozhledy pro širší a adekvátnější vzdělání, doba, kdy musíme naši činnost sjednotit a vytvořit silnou federaci, která bude schopna stát se aktivní silou po celém světě. To bylo v roce 1910. Od té doby se samozřejmě hodně změnilo, ale myslím si, že nejdůležitější z toho, co bylo tehdy a tam řečeno, stále ještě platí a je stále ještě nezbytné i dnes. A není tohle právě jeden z důvodů, proč jsme tento týden tady?

Mohla bych dál pokračovat a vysvětlovat, jaký je právní statut WUCWO, jaké má členstvo, jakou má hlavní činnost, jaké má mezinárodní zastoupení, ale já si myslím, že to by šlo jedním uchem tam a druhým ven, jak říkáme v holandštině. A já jsem požádala Genevievu, aby dnes později ještě něco řekla o mezinárodním zastoupení WUCWO, a pokud máte nějaké otázky, budu velice ráda, když vám na ně budu moci odpovědět.

WUCWO je vlastně jako www v ženské podobě, je to prostě celosvětová ženská síť, která propojuje ženy po celém světě. Tyto vazby, toto spojení, jsou viditelné. Konkrétní věci – to jsou bulletiny, komunikace, jsou tady různé časopisy, máme je tu v různých výtiscích, letáky, zprávy atd. Také máme samozřejmě domovskou stránku na internetu. Důležité jsou schůzky, konference, jako je tato, studijní pobyty, kongresy, semináře a tak dále. Velice důležité v životě WUCWO je generální shromáždění, které se koná každé čtyři až pět let. Toto shromáždění má jednak statutární část, což je hlavně výbor, kde se hovoří o stanovách, o financích, o volbách atd., a potom takzvané „studijní dny“, které jsou mnohem více inspirující, protože právě tam se nejlépe seznámíte s lidmi, a pokrývají jednak tu diverzitu, ale také tu podobnost všech těch žen, které přicházejí ze všech částí světa. Ony s sebou přinášejí svoji životní zkušenost, své starosti, ale i své radosti a svou naději, o kterou se rády podělí s ostatními. Hovoří o své organizaci, o její činnosti, o snahách zlepšit životní podmínky žen ve svých zemích, a prostřednictvím WUCWO a jejích reprezentantek a mezinárodních organizací všude, po celém světě. Na konci těchto studijních dnů v rámci všeobecného shromáždění se potom vypracovávají tzv. „priority“, a to jsou právě oblasti, na něž WUCWO a její členské organizace zaměřují svou činnost v nejbližších pěti letech. Při posledním shromáždění v únoru 1996 se delegátky zaměřily na tři priority: bylo to 1) násilí – účelem této činnosti je poukazovat na všechny případy násilí proti ženám, nepokračovat v politice tabu a ticha vůči například násilí v rodinách; dále potom – 2) zdravotní podmínky a dále 3) účast žen v rozhodovacím procesu – podporovat jejich účast v takových funkcích, kde se rozhodování činí.

Umíte si představit, že tato velká diverzita kultur a historických vlivů ovlivňuje způsob, jakým ženy uvažují, jak chápou roli žen v různých sférách společnosti. Někdy se nám stává, že si jenom obtížně dokážeme porozumět, že těžko dokážeme dojít ke stejnému hledisku nebo přijmout jedno stanovisko či rozhodnout se pro určitou akci. Někteří lidé se dokonce cítí touto diverzitou ohroženi, dívají se na ty druhé jako na kohosi divného, cizího, možná dokonce horšího, a odsuzují jejich postoje, názory, jenom proto, že tyto názory nesouhlasí s tím, o čem ony samy se domnívají, že je jediná pravda. Zdá se, že zapomínají, že je pouze jeden jediný, kdo zná pravdu, a to je právě On, ta Pravda.

Hovořila jsem o WUCWO jako o světové asociaci. Teď bych se podívala blíž na Evropu, kde máme 43 členských organizací. Předchůdci sedmi z nich byly mezi těmi zakládajícími organizacemi WUCWO v roce 1910 a představitelky některých z nich jsou tady, jako například z Británie, Walesu, Francie, Německa, Španělska a Švýcarska. Některé organizace se připojily k WUCWO ve 20. a 30. letech a řada dalších krátce po druhé světové válce, některé teprve nedávno. Naším nejmladším členem je KNFE , což je asociace pro křesťanské vzdělávání dospělých v Maďarsku. Všechny tyto organizace ale nejsou skutečně aktivní v rámci WUCWO, některé zůstávají členy, protože prostě vždycky členy byly, některé zajímá jejich členství, ale nemají čas ani zájem podílet se na nějaké významnější činnosti, další naopak jsou velmi aktivní a podílejí se na úplně všem. Organizace mají různé členské základny. Jsou tu malé skupinky, 75 lidí, až po organizaci, která má 750.000 členů, a jakákoliv čísla mezi těmito dvěma extrémy jsou možná. Samozřejmě mají různou historii a strukturu, řada z nich stále ještě vychází z farností nebo diecézí, některé ženy vycházejí z Katolické akce nebo podobných hnutí, dále jsou to ženy z venkova, ženy, které se zaměřují na výchovu, vzdělávání, charitu atd. Další se prostě sešly s některými přáteli a všichni dohromady se rozhodli, že založí nějakou organizaci. Jejich činnost se samozřejmě velice různí, záleží na zájmech jejich členů, na jejich osobní historii i na situaci v jejich zemích. Stejně jako já dobře víte, že v rámci každé země a každé organizace členové vždy mají různé názory a různé zájmy, ale přesto všichni dohromady jsme WUCWO Evropa, stejně jako všechny země tohoto kontinentu vytvářejí Evropu.

Mohli byste říci: Jak je to s námi? Některé pocházíme ze Střední a Východní Evropy a nejsme členem WUCWO: jsme nějakou zvláštní kategorií? Na tuto otázku se dá odpovědět jak Ano, tak Ne. Proč? Víte, to je ta chyba historie, bych řekla já. Ve 20. a 30. letech byly v těchto zemích organizace WUCWO, dokonce v Polsku byla zvolena prezidentka WUCWO. Nicméně v důsledku historického vývoje byla tato spojení přerušena. Mnohé z nás nebo z vás pocházejí z bývalých komunistických zemí – a vy to víte lépe nežli já, do jaké míry to proniklo do všech sfér společnosti i do církve. Nicméně, já sama vím to, že tento režim, komunistický, ovlivnil také tu část Evropy, kde komunismus nevládnul. Pamatuji si, že nás ve škole učili, že lidé spoza železné opony by měli být považováni za nepřátele a vy jste se učili totéž o nás. A to samozřejmě mělo velice závažné důsledky. Takže v důsledku tohoto historického a politického vývoje o sobě hovoříme jako o zemích západních a východních, což je v současné době víceméně umělá kvalifikace, jak jsme mohly vidět na mapě, kterou jsme tu včera večer i dnes používaly.

Když se v roce 1989 rozpadla železná opona a s ní i komunistické režimy, byl to moment, kdy jste v historii začaly doufat v jednotu, v mír. Ovšem samozřejmě že se nedalo ignorovat všechno, k čemu došlo za tak dlouhou dobu, co se odehrávalo za čtyřicet let v myslích lidí. Máme tedy před sebou tradici minulosti, něco z minulosti, co se velice těžko překonává. Musíme překonat strašnou spoustu předsudků, fixních idejí, strašnou spoustu obav. Některé z nás začínají být zklamány, ztrácejí odvahu a zabarikádovávají se v tom, co je jim dobře známé, co je pro ně bezpečné, a obávají se otevřít se novým idejím a vizím. Ostatní, jiné ženy, se naopak snaží dosáhnout jednoty v myšlení i v chování. Myslím si, že ani jeden z těchto postojů nemůže k ničemu vést. Musíme skutečně objevit, jaké jsou naše různé názory, a musíme zjistit pomocí těchto různých názorů, kým skutečně jsme. Až si dopřejeme čas na to, abychom toto udělaly v úctě jedna ke druhé a v otevřenosti, pak patrně dokážeme postavit něco nového na popelu a ruinách minulosti.

Vy z vás, které jste byly v loňském roce ve Vilniusu, si možná vzpomenete, že jsem hovořila o Marii-Terez, která byla poslední prezidentkou WUCWO. Kontaktovala spoustu katolických žen v zemích bývalého sovětského bloku a povzbuzovala je k tomu, aby obnovovaly své organizace. Pozvala je na výroční zasedání v Mexiku a v Canbeře. Když navštívila v roce 1995 Litvu, jedna z otázek, která jí byla na tiskové konferenci položena, zněla: Jak silný je vliv žen? Já nevím, jakou odpověď jim tehdy dala, ale myslím si, že ta konference v té době měla možnost ukázat, že my jakožto katolické ženy máme určitý vliv a jaký ten vliv máme. Tématem naší dnešní konference je téma velmi důležité: Rovné příležitosti pro muže a ženy. Neznamená to, že jsme všechny stejné, že jsme jakýmsi uniformním typem ženy, která by se zčásti skládala z ženy, zčásti z muže, ale nicméně musíme mít stejné příležitosti, abychom mohly uplatnit svůj plný potenciál jakožto lidské bytosti. Pokud ovšem chceme něco špatného v našich společnostech a v církvi změnit a myslíme-li si, že ženy na to mohou mít vliv, pak by ženy skutečně měly dělat všechno pro to, aby se dostaly do politiky, do rozhodovacích pozic. Ale aby se do těchto pozic, na tato místa dostaly, měly by mít, musí mít stejné příležitosti jako všechny ostatní lidské bytosti, jako všichni ostatní lidé.

Musíme si uvědomit, že Evropa už nikdy nebude stejná jako byla dříve. Musíme začít od dnešního dne, od dnešní situace, jestliže chceme pro všechny ženy i muže v Evropě vybudovat nový domov. Jsem přesvědčena, že my, katolické ženy z Evropy, musíme mít starost o náš starý kontinent. V současné době, když tolik zemí už je členem Rady Evropy, když dochází k rozšiřování Evropské unie, vztahy mezi našimi zeměmi se neustále upevňují. Vidíme však, že rozvoj této evropské jednoty se zaměřuje především na ekonomiku a na technické otázky. A jak to bude s duchovnem, jak to bude se sociálním a lidským aspektem, jak to bude s morálkou, jak to bude s náboženskými hodnotami? Samozřejmě že můžeme a musíme se modlit – za mír, za méně násilí, za více spravedlnosti, za méně bídy. Musíme se modlit za lepší svět. Ale současně, a především proto, že máme svou víru, musíme také něco podniknout: musíme vstát a musíme mluvit proti nespravedlnosti a násilí. Nemůžeme pouze sedět a stěžovat si, musíme na sebe vzít zodpovědnost za tento svět, za společnost, v níž žijeme. Musíme k tomu použít svůj talent a svou sílu. Každá z nás má talent a tak, jak nás to Ježíš učil, máme tento talent využít pro dobro své i dobro ostatních. A můžeme jedna druhé pomáhat tento talent v sobě objevit, povzbuzovat jej a posilovat.

Několik posledních slov o světě WUCWO: Možná že víte, že v březnu 2001 bude WUCWO pořádat další světové shromáždění, a to v Římě. Já sním o tom, že toto shromáždění bude vypadat tak, že my jakožto evropské ženy od severu po jih, od východu po západ, se zúčastníme ve velkém počtu a budeme velice silné. Budeme tam mít příležitost pokračovat v onom poznávání jedna druhé, přičemž mám na mysli nejenom my z Evropy, ale ženy z celého světa. Tématem tohoto shromáždění bude prorocké poslání žen. Účastnice budou diskutovat takovouhle otázku: Co pro vás znamená výraz „být prorokem“? Jaké zkušenosti máte s prorockými ženami? Jak se může člověk stát prorokem? Jak vidíte toto poslání proroka pro sebe, pro organizaci, jaké to poslání může být? Účastnice budou rovněž požádány, aby se zabývaly ženskými proroky v Bibli. Takže ještě jiná otázka v tomto kontextu by mohla být: Potkaly jste někdy ve svém životě Ester anebo Máří Magdalenu? A proč jste ji považovaly za proroka? I kdyby se stalo, že se na toto shromáždění nedostanete, chtěla bych vás požádat, abyste se zúčastnily alespoň virtuálně, například tím, že se nad tímto tématem zamyslíte, že své zamyšlení dáte na papír a pošlete je redaktorce našeho zpravodaje. Myslím si, že tím bychom skutečně mohly pomoci vytvořit celosvětovou síť myšlenek a idejí týkajících se ženských proroků. Zatím využijme toho, že jsme těchto několik dní pospolu, hovořme, podělme se o naše problémy, o myšlenky, pokusme se stanovit cíle a strategie pro jejich dosažení. Třeba na další konferenci se nám to podaří. Děkuji vám za pozornost.

Příspěvek Genevievy de Diesbach:
WUCWO má poradní statut v různých zastoupeních a pobočkách OSN, v ekonomické a sociální radě v New Yorku a Ženevě, tam se zabývají vším, co se týká života lidí. Má zastoupení ve FAO v Římě, to je organizace OSN pro potraviny a zemědělství, dále zastoupení v UNESCO, to je zase organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, a také v Radě Evropy, kterou bychom neměly směšovat s Parlamentem Evropské unie. Evropská rada sdružuje 44 zemí, jejich cílem je obrana lidských práv v Evropě. Co to znamená, poradní status. Znamená to, že s mnoha dalšími mezinárodními organizacemi nevládního charakteru jsme zde proto, abychom mohly přinášet zpravodajství o životě lidí, které zastupujeme, to znamená o životě lidí, nás všech a nás žen. S ostatními nevládními ženskými organizacemi se často setkáváme a často se vždy dohodneme o tom, že budeme hovořit společně jménem žen. Snažíme se přinášet to, co jsme zažily jakožto členky katolických ženských organizací, s veškerým bohatstvím, které jsme nashromáždily. Ale toto bohatství vychází z našeho činění. Abychom mohly tyto činy dovést na úroveň evropské rady a UNESCO, musíme je znát. A když jsme hovořily o FAO , když se mě ptají, co vlastně děláme, když se mě ptají v UNESCO: Co děláte proti bídě, co děláte pro výchovu žen a mladých dívek?, tak my nemáme vlastně, co jim odpovědět, pokud vy nám ty informace nepředáte. Někdy se to zdá být velmi jednoduché. Mohla bych tady uvést takový malý příklad: jednou jsme kolem stolu hovořily s Taťánou z Rumunska, a ona nám vyprávěla, že pracovala v organizaci, která se kromě jiného stará o trávení prázdnin chudých dětí. Takže to je organizace, která skutečně něco dělá v boji proti chudobě, a já jsem o tom až do dnešní chvíle nevěděla. Takže neváhejte, piště nám, například přes sekretariáty, pište nám, kdo jste, i když se vám to zdá velmi prosté, jednoduché, že to snad nemůže nikoho zajímat, a my potom budeme moci říci: Toto jsme my, my katolické ženy, my děláme právě tohle a musíme tím získávat důvěryhodnost ve všech ostatních zastoupeních.

V současné době připravujeme chartu o základních právech Evropské unie a v úvodu budou uvedeny některé věci, ale katolické organizace tam chybí, takže zítra dopoledne vás seznámíme s tímto textem a navrhneme vám znění dopisu komisi, která připravuje tuto chartu.

Struktura WUCWO: je rozděleno do pěti regionů: samozřejmě Evropa, Severní Amerika, Latinská Amerika, Afrika, Asie a pacifická oblast, což zahrnuje Austrálii, všechny ty ostrovy a také samozřejmě Japonsko. Struktura je následující: Nejvyšším orgánem organizace je generální shromáždění. Máme 95 organizací po celém světě, představujeme zhruba 20 milionů žen. Mnohé z vás patří k těmto 20 milionům, čili pro vás je tento údaj zajímavý. Představitelky těchto organizací jsou delegovány do generálního shromáždění. Ony potom volí výbor, který se skládá z 27 žen, které rovněž zastupují různé části světa. Tento výbor volí světovou prezidentku a pro každý z těchto pěti regionů jednu regionální viceprezidentku, čili regionální prezidentku.


Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

Milé sestry (a bratři),

začínáme druhý den naší konference. V tomto ranním ztišení si nejprve poslechněme slova z 3. kapitoly listu Efesanům:

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích, a tak abyste zakořeněni v lásce, mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka,výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věků. Amen. Ef 3, 14 - 22

Hledáme stejné příležitosti pro ženy i muže. Všimli jste si už někdy blíže onoho slovního spojení bohatství Boží slávy ve vás, které jsme před chvílí slyšeli? Ať žena či muž, neseme v sobě Boží slávu, její bohatství. Je to pro nás stejně nepochopitelné, jako když máme poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání. Stojíme u tajemství, které sice přesahuje náš rozum, ale do kterého můžeme právě láskou ke Kristu pronikat. Touto láskou a touto slávou je v nás Duch sv. Může nás zcela zahalit, může nás zcela prostoupit a proměnit.

Podřiďme mu svůj rozum, který on přesahuje, podřiďme mu svou vůli, kterou on může sladit s vůlí Otce, svěřme mu svou paměť, kterou on může uzdravit a svěřme mu i své city, které on může usměrnit. A nechme se jím vést. Tam totiž, kde je Duch Boží, tam je láska, tam je život, tam s námi může Otec učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit. Takto uschopněni jsme posláni sloužit v lásce druhým na jakémkoli poli, ať už sociálním, zdravotnickém, politickém, kulturním či ještě jiném.

Modleme se:

Trojjediný Bože, zdroji našeho života a dárce pokoje, prosíme tě

· dej nám milost poznávat hlubiny tvé lásky a tvého milosrdenství k nám

· dej nám milost uvědomovat si bohatství tvé slávy v nás

· dej nám milost živé víry, radostné naděje a neutuchající lásky

· dej nám milost nechat se tebou proměňovat a obdarovávat

· dej nám milost nechat se tebou zcela prostoupit

A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Ježíš naučil: Otče náš...

Dej nám Bože své požehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni.

Přednáška paní Rodice Stanoiu z Rumunska
členky rumunského Senátu a členky Rady Evropy, čestného hosta konference

Nejdříve bych vám ráda poděkovala jménem Rady Evropy i svým jménem za toto pozvání. Musím přiznat, že pro mne je to mimořádná zkušenost, být zde s vámi, podělit se s vámi o naše zkušenosti v rámci tohoto velice zajímavého tématu rovnosti ženy a muže a práv lidí i všeobecnosti těchto práv. Jak jste již řekly při představování, já pracuji jako profesorka trestního práva, jsem senátorkou a předsedkyní výboru pro lidská práva rumunského Parlamentu. Existuje 14 parlamentních výborů, a pouze v jednom je předsedkyní žena, takže vidíte, jaká je situace v rovnosti práv žen a mužů u nás. Jsem také členkou rumunské delegace v Radě Evropy a zároveň jsem předsedkyní výboru Středního Východu – je to komise, která byla vytvořena nedávno a bude se snažit s podporou Rady Evropy prosadit mír mezi Palestinou a Izraelem. Doufejme, že se nám to podaří.

Stručně několik slov o těchto organizacích. Rada Evropy je vlastně Evropa politická, Evropa lidských práv, Evropa demokracie, Evropa 41 zemí v současné době, počítá se i se vstupem Kazachstánu – čili Evropa se rozšiřuje mnohem rychleji než Evropská unie. Evropská unie je unie ekonomická, i zde probíhá proces rozšiřování, ale je mnohem pomalejší, některé podmínky některé země jen velice obtížně plní, ale doufejme, že se to těmto zemím podaří. Já jsem zde proto, abych se s vámi podělila, jak již bylo řečeno, o naše zkušenosti, abych vás vyslechla a abych vám poskytla některé informace o naší práci na půdě Rady Evropy a samozřejmě i o tom, co my považujeme – a co já jako členka politické komise považuji – za velice důležitou věc, a to je vstup žen do politického života, podílení se na rozhodovacím řízení, aby ženy skutečně mohly bojovat za rovnoprávnost a mohly prosazovat, aby tato rovnoprávnost se stala realitou. V průběhu 15, nejdéle 20 minut bych se s vámi podělila o některé iniciativy a o stanovisko Rady Evropy k této problematice rovných příležitostí. Nehledě na úsilí v posledních letech, které bylo zaměřeno na prosazení paritního zastoupení v politickém životě, bylo dosaženo – musím upřímně přiznat – v jednotlivých členských zemích jen velice málo úspěchů. Jestliže vycházím z toho, že rovnoprávnost příležitostí je nezbytnou podmínkou pro fungování demokratické společnosti, Rada Evropy doporučuje přijetí konkrétních opatření ve snaze korigovat vlastně značně nízké zastoupení žen v politických orgánech. Mezi těmito opatřeními figuruje i doporučení výboru ministrů a rad ministrů týkajících se paritního zastoupení žen v politickém životě a zavedení paritního výchovného a vzdělávacího systému, takže naší snahou je především rovnost příležitostí jakožto ukazatele demokracie. Vždy při předkládání žádosti o přijeti do Rady Evropy já jakožto členka výboru pro rovné příležitosti a členka politické komise – protože v této komisi jsou tyto žádosti projednávány – vždy se dotazuji kandidátských zemí, jaká je v jejich zemi situace žen, jaké je jejich postavení a jak probíhá proces zrovnoprávnění. Musím vám říci, že odpovědi nejsou vždy uspokojivé, a i když je to ukazatel demokracie, často bývá tento ukazatel nejslaběji zastoupený v jednotlivých zemích, které kandidují do Rady Evropy. Takže jde o paritní zastoupení v politickém životě.

Vy jste včera diskutovaly o univerzálním rozměru práv žen. Vychází z všeobecné platnosti lidských práv a především tedy z rovnoprávnosti. Je třeba si především uvědomit, že abstraktní člověk je univerzální člověk – a tady je francouzská slovní hříčka, kdy „člověk“ ve francouzštině je i „muž“, takže „člověk“ je muž, a není žena. Takže je třeba si uvědomit, že je nutné prosazovat akce, které by zrovnoprávňovaly především ženy, pozitivní akce, jejichž cílem by bylo prosadit skutečnou rovnoprávnost, která nikdy neexistovala. Dále prosazovat větší účast žen na politickém životě, a je třeba také se zmínit o rovnoprávné účasti na rozhodovacím procesu v politickém životě. Takovouto rovnost nelze zajistit v případě, kdy polovina obyvatelstva je neustále méně zastoupena než ta druhá. Je třeba si klást otázku legitimnosti takovéto situace, a to i na úrovni volených orgánů, kdy složení těchto orgánů neodpovídá skutečnému složení společnosti. A je to skutečně propast, která existuje mezi těmito orgány a obyvatelstvem. Jestliže obyvatelstvo je tvořeno přibližně polovinou žen a polovinou mužů a jestliže v některých zemích jsou ženy dokonce početně více zastoupeny než muži a zastupitelské orgány tomuto rozložení neodpovídají, tak si klademe otázku, jakým způsobem může být realizována reprezentativnost těchto orgánů, jestliže v těchto orgánech je málo žen. Zastoupení žen v politickém životě by mohlo samozřejmě obohatit demokratickou diskusi a bylo by možné využít zkušeností žen, bylo by možné se dobrat i vyšší tolerance, protože ženy jsou tolerantnější, protože ženy mají větší smysl pro dialog, pro mír, pro klid, a domníváme se, že za jejich vyšší účasti by politický život možná mohl být klidnější, méně násilný, v případě, kdy by se tyto ženy mohly podílet na tomto politickém dialogu, který by byl založen na toleranci. Je třeba si uvědomit, že tyto rozdíly se velice často projevují především na úrovni politické, ne již tak sociální, protože ženy se na sociálním životě podílejí více.

Co se týče rovnoprávnosti žen a mužů v politice, řekla bych ještě následující. Různé orgány Rady Evropy pracují již několik let na tom, aby samozřejmě rovnoprávné šance mužů a žen byly nastoleny v celé oblasti jejich činnosti. Obzvlášť byla doporučena některá opatření, počínaje rokem 1980 v radě ministrů, aby se tedy v jednotlivých členských zemích prosazovala účast žen v různých národních institucích, aby se jim poskytovaly veškeré nezbytné prostředky pro účast v politickém životě a dosáhlo se tak vlastně rovných práv s muži. V politickém životě jde o to, že je nutno, aby se ženy soustavně zúčastňovaly veškerých debat a jednání o rovných šancích a příležitostech mezi muži a ženami. V Istanbulu proběhlo 13. a 14. listopadu 1997 shromáždění, kde se znovu připomněla nezbytnost rovných šancí pro ženy a muže v demokracii. Tyto aspekty vycházejí vždy z určitého úsilí jednotlivých vlád a politických stran, jejich úloha je nezastupitelná při prosazování úlohy ženy v politice. Jde zejména o zvláštní specifická opatření, která by umožnila ženám, aby se podílely na politickém životě. Akční program přijatý IV. světovým kongresem žen, který se konal v Pekingu v roce 1995, dal příležitost, aby politické strany a vlády se snažily zajistit ženám rovnost přístupu do různých struktur a aby zde ženy měly rozhodovací pravomoci. Ovšem samozřejmě další vývoj po tomto kongresu ukázal, že veškerá doporučení, která tam byla přijata, byla skutečně jen málokdy a málokde dodržována a uváděna v praxi.

Já vám teď uvedu některá vybraná čísla. Ve velké většině evropských parlamentů jsou ženy zastoupeny méně něž 30 procenty. Ve velice málo parlamentech zastoupení překračuje těchto 30 procent: to je Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko a Německo – tam tedy to zastoupení žen přesáhne 30 procent. Jak vidíte, já hovořím o této hranici. Pak je hranice 16 procent – to je otázka horní a dolní komory, protože například v Rumunsku je to Poslanecká sněmovna sedm procent a druhá komora, Senát, tam jsou pouze dvě ženy ze 141 senátorů. Světový průměr představuje 11 procent.

My se tady vlastně dostáváme k určité velice kontroverzní otázce, otázce určitých kvót – mají či nemají být takové kvóty, na základě kterých se vlastně ženy dostávají k moci, k vládnoucím složkám. Ve Francii se připravuje takzvaný paritní zákon, to znamená na jednoho muže musí v těchto strukturách připadat jedna žena. Takže je to dobře nebo není? Já nebudu tady rozvádět tuto diskusi do podrobností, protože existují argumenty pro a samozřejmě i proti. Ovšem jedna věc je jistá, a to je otázka, pro kterou jsem já zdůrazňovala tu hranici 30 procent. Podle výzkumů a studií, které byly provedeny, a ze zkušeností, které máme, těch 30 procent představuje tzv. kritickou masu, kritickou hranici. Takže od této úrovně každé významné zlepšení si můžeme samozřejmě představit jakožto velice výrazný kvalitativní pokrok. Co tím myslím: zejména nad touto kritickou hranici se mohou ženy skutečně osvobodit od určitého vzorce maskulinního, který v současné době vládne v exekutivních vládnoucích složkách, a dosáhnout určitého vlivu, než když jsou méně početné. Takže pokud to nedosahuje ani těch 30 procent v parlamentu a v politickém životě, nejsou ženy dostatečně početné a ženy vlastně mají tendenci kopírovat určité maskulinní vzorce chování. Je potřeba prosazovat naše schopnosti, naše kvality ženy, naši toleranci, naši citlivost, do politického života. Ale když nejsme dostatečně početné, potom nastává vlastně kopírování mužského vzorce chování, takže dá se říci, že pak to vlastně ani nic nepřináší všeobecně pro politiku a pro situaci žen. V těch zemích, kde se podařilo překonat tuto hranici 30 procent, se dá samozřejmě již budovat určitá solidarita mezi ženami, je možné se prezentovat jako sebevědomé, odhodlané ženy. Pokud se zvolí potom nějaká žena, víme, proč jsme ji zvolili, právě tuto, zatímco když se zvolí muž, nikdy si nemůžeme být tak úplně jisti, komu jsme svůj hlas odevzdali.

Je samozřejmě také namístě poznamenat, že na těch rozhodovacích místech, kde probíhají jednotlivé rozhodovací pravomoci, totiž v těch strukturách vládních a parlamentních, jsou prakticky výhradně muži, i když občas je tam nějaká ta žena. Pokud ty ženy tady jsou zapojeny do politického života, stejně ty nejvyšší posty jsou vlastně obsazeny muži, jako kdyby tam byl tzv. skleněný strop: ženy se dostanou až k tomu skleněnému stropu, ale už nejsou schopny propracovat se výše. I tato situace si zaslouží takovou zevšeobecňující poznámku: různé mandáty na úrovni místních zastupitelstev – a nehovořím už o těch vyšších složkách – jsou vždycky jakýsi odrazový můstek pro získávání dalších funkcí a postup v těch vyšších strukturách. Pokud ženy budou početnější i na těch nejnižších složkách, budou mít mnohem vyšší šanci pronikat do těch vyšších struktur. Jakmile tedy poměr žen zastoupených v rozhodovacích orgánech bude vyšší, umožní jim to pronikat až na úroveň různých funkcí předsednických.

A nyní o vládách. Průměrné číslo obecné – může být o něco vyšší, ale ne o moc – je 15 procent zastoupení žen. Samozřejmě že tu je určité rozpětí, jsou tady ty nůžky od nuly do 50 procent, které můžete najít v jednotlivých zemích. Řekla bych, že jsou země, kde třeba i polovinu vlády tvoří ženy, ale i když jsou ženy třeba ve funkci ministra, ženy obvykle dostávají ministerské kompetence vždycky v oblasti sociálních problémů, zdravotních problémů, zajištění podmínek žen a životního prostředí. Prakticky skoro nikdy nenajdete ženu na postu hospodářského ministerstva, ministerstva financí a rozpočtu. Je velice málo zemí, kde byste se s tím setkaly, mám takový dojem, že to bylo jen Finsko, kde byla žena ministryní obrany a financí, to snad je takový konkrétní příklad, ale všechny ostatní země ty ženy odesílají do takzvaně „měkčích“ resortů. Protože tady hovoříme o určitých limitech, mezích v politice, je jich tam skutečně velice mnoho, dá se říci, většina jich ještě zůstává před námi, které musíme odstranit a překonat. Já bych ještě dodala, že ženy jsou ještě příliš často obětí určitých předsudků, určitého násilí. Hovořily jste tady už o násilí vůči ženám, to je také součást toho velkého námětu. Vedle problémů souvisejících se školstvím, výchovou, vzděláváním, harmonizace profesní kariéry s rodinným životem je vždycky velice důležitá. A myslím, že je důležité, abyste znaly doporučení, která byla přijata v tomto ohledu.

Takže první doporučení: vytvářet na úrovni národních parlamentů speciální komise, které se budou zabývat rovnými příležitostmi.

Druhé doporučení: pokusit se všemi prostředky, samozřejmě které jsou přizpůsobeny podmínkám té které země a jejím politickým strukturám, o paritní zastoupení na úrovni politických stran.

Třetí doporučení: přijmout taková opatření a ustanovení, která umožní sladit rodinný život a politickou kariéru, protože můžeme zdlouha a zeširoka pojednávat o těchto otázkách, ale pokud vláda nepřijme opatření, kterým usnadní manželským dvojicím, rodinám, sladit tyto věci, nikdy se nedobereme cíle.

Čtvrté doporučení: snažit se zavést takový vzdělávací systém, který bude paritní. Pokud nezačneme od mateřské školky s výchovou v určité atmosféře rovnoprávnosti mezi mužem a ženou, pak se v této oblasti nikdy nikam nedostaneme. Bude bohužel nadále pokračovat nerovnost jak na úrovni domácnosti – jsou to obvykle matky, které vychovávají své děti někdy v této atmosféře ve smyslu „chlapec, ten je silný, můj syn – to je muž“, zatímco ty ženy, to je ta slabší polovička, a pokud tyto modely, tyto vzorce představ nezměníme už v zakotveném základním systému vzdělávání a výchovy, skutečně neuděláme žádný větší pokrok.

Páté doporučení: prosazovat informační kampaně, které budou určeny k dalšímu zkvalitnění představ o tom, co to jsou rovné příležitosti a účast žen v politickém životě. Řídící výbor, který se zabývá v rámci komise Rady Evropy těmito otázkami, to jsou struktury, které jsou poměrně málo známy. Mají k dispozici obrovské množství materiálů, a vy byste skutečně měly mít k nim přístup. Je proto nutné, aby vaše organizace a všechny nevládní organizace, které u vás existují, navázaly kontakt s těmito komisemi pro rovné šance. Víte, že Rada Evropy existuje od konce 40. let, nedávno byly oslavy, a Komise pro rovné příležitosti existuje teprve tři roky. Bylo to velké úsilí, vytvořit tuto komisi, a my jsme v parlamentu a v evropské radě předložily své zprávy. Je vždycky velice obtížné tyto zprávy sestavit, předložit a vydat doporučení, jsou to tedy neustále jen dvě zprávy, které se týkaly znásilňování žen při konfliktech a dále všeobecně násilí na ženách. Ty materiály jsou vám skutečně k dispozici, abyste se obeznámily se všemi doporučeními, abyste skutečně vyžadovaly prostřednictvím vašich nevládních organizacích nebo na vašich vládách, aby tato doporučení uváděla v praxi, poněvadž když už je evropské orgány vydávají, je potřeba s tím něco udělat. Je tam celá řada doporučení v oblasti výchovy, ale vždycky se to tak trošku zapomene, strčí se to někam do šuplíku a lidé neumějí říct: To je vaše odpovědnost, vážená vládo, jste povinni se obeznámit s těmito doporučeními a snažit se je uvést v život.

Mohla bych se podělit o svoji osobní zkušenost: téměř se mi podařilo ve vlastním parlamentě prosadit materiál proti násilí v rámci rodiny, ale je to skutečně obrovské úsilí. Věřte tomu, že v Senátu máme tedy ty dvě ženy, a abychom tady prosadily zákon, který se týká násilí v rámci rodiny, není to vůbec snadné. Opravdu musíme velice tvrdě o to bojovat. Ten návrh zákona prošel všemi parlamentními složkami, horní i dolní komorou, a domnívám se, že teď už to je ve fázi, kdy ten zákon skutečně projde a bude přijat. Takže to je takový malý krok, který se nám podařil. Ale spoustu věcí ještě zbývá udělat. A proto komise pro rovnoprávné příležitosti byla velice ochotna se podílet na organizaci této konference, vyslat sem svého zástupce, který by se s vámi podělil o zkušenosti této komise, byl vám k dispozici a informoval vás o všech možných kanálech, které můžete využít pro bližší seznámení s problematikou, která vás bezprostředně zajímá. Děkuji vám všem za pozornost.

Otázky a příspěvky k diskusi:

Diskusní příspěvek č. 1
Se zájmem jsem poslouchala o tom, že ženy jsou tolerantnější než muži a že politika by se změnila, kdyby se na ní podílelo více žen. Někdy se mi tato myšlenka zdá lákavá a vzpomínám si na starý vtip, že to jsou teoložky, které říkají, že když Bůh stvořil muže, tak že to jenom zkoušel. stvořit člověka. Ale vážně si nemyslím, že by to tak bylo. Tedy o tom stvoření to možná platí, ale že by byly ženy mírumilovnější a pokojnější, to si nemyslím. Na druhé straně si myslím, že my ten argument vůbec nepotřebujeme. To je přece stará past, to staré myšlení; pokud ženy chtějí dělat to samé co muži, tak že musí být lepší. Nemyslím si, že by to bylo potřeba. Myslím si, že stačí právo a samotná spravedlnost. Základem demokracie přece je, že ženy se podílejí na politice ve stejné míře jako muži, a ne teprve tehdy, když jsou lepší, tolerantnější a mírumilovnější než muži.

A druhá otázka, kterou bych ráda položila: mluvila jste o pozitivních akcích, o různých kvótách, jako o prostředcích politiky, a stará zkušenost říká, že vliv je možný teprve od té hranice 30 procent.

To je jedna stránka věci. Na druhé straně si myslím – a podobnou zkušenost dělá i celá řada jiných lidí – že vlastní problém nespočívá v těch třiceti procentech nebo v nějakých podobných číslech, ale v hlavách žen, protože platí přece, že muži volí muže a ženy také muže. Myslím si, že naším největším problémem je to, že je nás vlastně dost, ale ženy nejsou schopny snést, když jsou jiné ženy silné a kompetentní, a já sama se ptám, jestli nedosáhneme skutečných změn teprve tehdy, když nám samotným bude jasné, že je dobré, když takové silné a kompetentní ženy existují a že to skutečně není katastrofa, když je jiná žena rychlejší, chytřejší a kompetentnější než já sama a že jí svěříme nějakou zodpovědnost a že chceme, aby nás zastupovala. A jakkoliv považuji kvóty za nutné a smysluplné, ptám se, jestli řešení tohoto problému nespočívá skutečně v našich hlavách a jestli není vyřešení tohoto problému předpokladem pro úspěch v politice.

Diskusní příspěvek č. 2
Já bych ráda dodala jenom několik slov, abych vám posílila ducha. Jak víte, já pocházím z Asie, jsme rozvojová země, ale máme svého prezidenta, a je to žena. Je to už šestý rok, kdy je ve funkci. A také si myslím, že první ministerská předsedkyně na světe v sedmdesátých letech byla na Srí Lance. A myslím si, že to bylo poprvé na světě, kdy žena dostala šanci dostat se do funkce v padesátých letech, to bylo také na Srí Lance.

Rodica Stanoiu:
Pokusím se odpovědět na vaše otázky, ale musím přiznat, že to jsou otázky velice obtížné. Jsou to otázky, samozřejmě, které jsou neustále předmětem diskuse v politickém životě. Já se vám svěřím zcela důvěrně, že když jsem byla jmenována státní tajemnicí pro ženskou problematiku – já jsem pracovala jako profesorka na univerzitě, nezabývala jsem se tehdy politikou a nabídnutou funkci jsem nechtěla přijmout, protože jsem chtěla pokračovat ve své práci univerzitní profesorky. Premiérovi jsem přednesla celou řadu argumentů, pro které jsem nebyla rozhodnuta opustit svoji funkci univerzitní profesorky. A mezi těmito argumenty jsem uvedla také: „Víte, já si velice dobře uvědomuji nezbytnost rovnosti příležitostí a hodně je prosazuji, ale nejsem žádná feministka v tom smyslu po americku, americká feministka, takže já samozřejmě jsem silně motivovaná v tomto boji, ale nepodílím se na žádném ženském hnutí, to vám musím říct velice čestně, abyste věděl, s kým hovoříte. Já jsem pro rovnoprávnost, ano, ale pro rovnoprávnost, která nicméně zachová rozdíly mezi ženami a muži. Ať ženy si ponechají svoje kvality a svoje nedostatky, protože i ženy mají nedostatky, a ať muži také zůstanou a zachovají si svoje kvality a svoje nedostatky. Ale aby se udělalo vše po pokrok sociálního života, demokratického života, rodinného života. Já s vámi plně souhlasím, když říkáte, že je třeba přiznat rovnoprávnost ženám i mužům, ale že je zapotřebí aby žena tedy byla vlastně třikrát kompetentnější nebo třikrát schopnější než muž. Bohužel je to tak. Proto abyste se prosadily, aby vás uznávali, musíte být mnohem lepší, musíte mít mnohem silnější motivaci, být mnohem profesionálnější, aby to lidé okolo vás uznávali. To je jisté. Co se týče tolerance, já nepovažuji toleranci za nedostatek, já ji považuji za velkou kvalitu. To znamená toleranci v tom politickém, diplomatickém slova smyslu, čestném slova smyslu, jakožto schopnost vyjednávat, schopnost vést dialog, schopnost především poslouchat toho druhého a teprve poté přijímat rozhodnutí. Proto říkám, že žena je tolerantnější – ne v tom smyslu, že jsme méně aktivní, že nejsme tak agresivní, ale to slovo já nemám ráda – je to ve smyslu, že my přinášíme do tohoto velice neklidného, dalo by se říci i násilného politického života trochu více rovnováhy; v tomto smyslu toleranci, ne ve smyslu tolerovat negativní aspekty života, ne ve smyslu tolerovat nezdravý politický život, nezdravou politiku. Neznamená to tolerovat mužský model, který se snaží tuto politiku prosazovat. Ale je to ve smyslu schopnosti vyjednávat, vést dialog, který může být jednak plodný a jednak může přinášet i pozitivní řešení. Je to ve smyslu vlastně pozitivního nahlížení, pozitivního myšlení. Tak chápu toleranci. Takže v tomto smyslu slova jsem o toleranci hovořila.

Ještě jste říkala jednu velice pravdivou věc: některé ženy se setkávají s velkými problémy, když se chtějí účastnit politického života. Ženy nevolí ženy. Sdělovací prostředky nejsou příznivě nakloněny ženám, naopak. A možná i z tohoto důvodu ženy nutně nevolí ženy. Tady bych ještě odbočila, abych vám řekla, že v rámci jedné služební cesty – ne politické, byla to otázka trestního práva a kriminologie, já jsem se velice zajímala o trestní procesy, protože jak víte, v některých evropských zemích také existují porotní soudy, ale u nás například ne, takže mě velice zajímalo, jakým způsobem advokáti a státní zástupci přijímají rozhodnutí. Je to způsob, jakým se vybírají osoby, které budou zasedat v té porotě soudu, které budou nebo nebudou příznivě nakloněné těm obžalovaným. Já jsem hovořila s jedním advokátem ve Spojených státech, a on mi řekl, jak výběr členů té poroty probíhá. Oni říkají: Pokud já mám obhajovat nějakou ženu, tak si nikdy, nikdy říkám, nevolím ženu do poroty, protože ženy požadují po ostatních ženách vysoce korektní chování, jsou daleko náročnější. Takže vidíte, na jedné straně je to sice tolerance, o které jsem hovořila, ale na druhé straně požadavky ze strany žen na ženy, aby byly lepší, silnější než muži. Takže ženy nevolí ženy. Hovořily jsme o tom, že tady není solidarita mezi ženami, ta solidarita ženská chybí proti té solidaritě mužské. A to je velice zajímavé téma, které jsme velice často zkoumaly. My jsme na závěr dospěly k tomu, že zejména nejde o solidaritu v pozitivním smyslu toho slova. Otázka solidarity mezi muži, to je zejména jakási solidarita, která se zakládá na zájmových skupinách. To znamená, máte zájmové skupiny, které se vytvářejí, formují třeba kolem nějakého stolu v hospodě, v restauraci nebo v těch obchodních kruzích, a to se nazývá solidaritou, ale to není pozitivní solidarita v tom smyslu ve významu dobra pro společnost. To jsou zájmové skupiny formované muži, které mají ve svých rukou nitky od finančních prostředků a ekonomických pák. Ženy, pokud jsou v politice a musí skloubit rodinný život a svou kariéru, tak příliš nemají tendenci vytvářet tuto takzvanou solidaritu, tyto spolky, sítě. Dá se říci, že profesní kariéra a jejich kariéra v politice vždycky končí svým způsobem tak, že lidé tam rychleji stárnou a stávají se čím dál osamocenější. Muži, když jsou zapojeni v politice, žena jim stárne v domácnosti, musí se o všechno starat a je trošku jakoby odtržena. Zatímco mezi těmi muži, tam se vždycky vytváří ještě další solidarita na úrovni třeba i toho důchodového věku. Oni neustále drží pohromadě. To žena nemá tyto tendence. A my si uvědomujeme, že za tím vším, za tou takzvanou solidaritou, je cosi falešného, cosi nepravdivého, protože sice mezi muži existuje jakási solidarita, ale není to ta správná, ta pravá. Lze říci, že u žen je to také způsobeno tím, že ta solidarita zde není kvůli nedostatku času. Ony jsou daleko více vytížené. Samozřejmě můžeme najít jiná vysvětlení. A to, že ženy nevolí ženy, to je otázka sdělovacích prostředků, médií. Je mnoho žen, které pracují ve sdělovacích prostředcích. Ale já teď hovořím zejména o těch zemích, které jsou ve fázi přechodu k tržnímu kapitalismu. Například u nás je velice mnoho žen pracujících ve sdělovacích prostředcích, ale mezi nimi je velice málo těch, které by se zajímaly o podmínky žen, o jejich možnosti, a ony vlastně podávají zcela mylný obraz o ženách. Bohužel v těch zemích, kde teprve probíhá transformace, samozřejmě velice rychle směřují k demokracii, tam se velice rychle prosazují určité věci. Ale ten obraz ženy, který se podává, to je vždycky ta žena krásná, která se jaksi prodává na prvních stránkách, to je vlastně iluze toho vzoru ženy tak, jak má vypadat. Ale žena v životě politickém, to není něco, co by se prezentovalo příliš příznivým způsobem. Já mám velice dobré vztahy s představiteli sdělovacích prostředků, nemůžu říci, že by tam byly nějaké konflikty, ale stejně jsem se vždycky snažila udržovat si určitý odstup od médií. Zkouším s nimi spolupracovat, ale pouze s těmi, kteří jsou opravdu motivováni pracovat pro zlepšení podmínek života žen. Takže to jsou věci, které je nutno prosazovat, a tolik jsem tedy chtěla říct ke všem těm otázkám tolerance.

Diskusní příspěvek č. 3
Já budu mluvit o situaci v ČR. Nechci mluvit za všechny, takže nebudu říkat: všechny my ženy v České republice, zevšeobecňování se mi příčí. Ale jak to vidím já, tady v poslední době politický vývoj, ženy se o prosazení v politice snaží. Nevím, jestli všechny víte, že Sociálně demokratická strana, která je jednou z našich nyní vládnoucích stran, sestavila stínovou vládu žen. To znamená, že máme dostatek odbornic, máme třeba paní Kořínkovou, paní Štěpovou, které jsou racionálně myslící a jsou schopny spravovat i resorty jako doprava, finančnictví a podobně. Musím potvrdit, že v médiích se to setkalo s jakousi lehkou ironizací a dokonce i náš premiér Zeman to ironizoval dost nehezkým způsobem jako vládu bojovných Šárek nebo něco podobného. Ženy, které jsou v naší politice – zkušenost našich deseti let je křehká. Ale co jsme zatím vypozorovaly, nebo co jsem já vypozorovala, že ty ženy, které jsou na nejvyšších postech, nemusí být lepší na výkon, nějak kvalitnější, že by musely víc pracovat. Ale jsou jiné. A je vidět, že přistupují k problematice řešení jinak, připomněla bych jenom televizní debatu, kde byla paní Vlasta Parkanová, tehdy ministryně spravedlnosti, a paní Petra Buzková jako předsedkyně parlamentu, to byla televizní debata na vysoké úrovni, ty ženy argumentovaly pouze odborně, nevkládaly do toho svá osobní stanoviska, čili to, čím jsou ženy v politice jiné – u nás, jak my to vidíme – je to, že dokážou bojovat za myšlenku, za ideu, za věc. Jde jim o věc, ale neprosazují sebe, svou osobu a své nějaké vztahy a politické pletichy. Dokážou prostě potlačit to nedůležité a vložit se cele do problému. Tyto kvality jsou respektu hodné a myslím, že takové ženy my volíme rády, i bez ohledu třeba na jejich politickou příslušnost, ale protože vidíme, že jsou schopny nasadit se – to patří tedy k těm obdarováním ženy, která jsou ženě dána, prosazovat se za věc a potlačit sebe, své osobní zájmy, osobní pocity. Čili to tvrzení, že volíme jenom muže – nezevšeobecňovala bych, že ženy volí silné muže. Není tomu tak. My jsme zvyklé uvažovat o těch kandidátech, které volíme, a když je tam žena, silná, tak ji volíme. Ale je těch žen ve vládě velice málo.

Média – to je velmi bolavá oblast. Informují pouze o skandálech, o věcech, které vzbuzují pozornost, ne o tom, co funguje, nikoli o fungujících rodinách, jenom o problémech a v určitých vzorcích, o kterých jsme tady mluvily. Jak ovlivnit média – to by možná mohlo být zítra předmětem diskuse v těch regionálních skupinkách, kde se sejdeme, jak doufám, v těch oblastech, podle místa bydliště, a budeme si o tom povídat.

My jsme se snažily jako Unie katolických žen vytvořit časopis, ale protože nemáme finance, je z toho vlastně jen takový informační zpravodaj v počtu 500 kusů. Na to, abychom mohly vstoupit do trhu médií, bychom musely mít miliardy, protože časopis, který by dnes oslovil ženy, musí mít lesklou obálku, barevné přílohy na křídovém papíře – čili ohromné peníze, které my nesesbíráme z členských příspěvků, i když víme, že by bylo potřeba takového časopisu, který by formuloval toto pozitivní myšlení a nedělal ze ženy jenom atraktivní obal na časopisy. Nechci už více zdržovat, necháme to třeba do diskuse do skupinek.

Diskusní příspěvek č. 4
My máme tiež dve ministerky, ministerku financií a ministerku privatizácie. A skutočne musím povedať, že majú viac podpory zo strany žien zo všetkých iných partají ako z vlastného straníckeho klubu. To je ministerka financií a ministerka privatizácie – zo strany sociálnej demokracie, čiže bývalých komunistov, a napriek tomu by som povedala, že majú dosť vysokú podporu zo všetkých ženských organizácií. Ale keď ste hovorili o tých ženách-političkách, ja môžem povedať z vlastnej skúsenosti, že sme veľmi úzko spolupracovali s všetkými ženskými organizáciami, bez ohľadu na politickú príslušnosť, práve preto, aby bola väčšia účasť žien na politickom živote. A práve sme skúmali, rozprávali sme sa zo ženami, a každá jedna politička vyjadrila svoje stanovisko, prečo sa jej špatne spolupracuje, a vznikli z toho také dva vtipy – teraz nechcem, aby ste si mysleli, že vás chcem zabávať – sú to vtipy také horko smutné, a bolo to definované asi takto: ženy sedia na konferencii od rána do večera s mužmi, ktorí prídu večer domov a doma majú manželku. A keď sme sa týchto žien pýtali: Čo by ste najviac chceli, keby sa tu teraz objavila čarovná zlatá rybička? A všetky ženy povedali: Ja by som chcela mať, prosím, manželku. Aby som aj ja mala doma navarené, upratané, aby deti boli obriadené. A druhý vtip vznikol z toho, čo jedna žena z reálnej skúsenosti rozprávala. Sedela v takej veľkej zasadačke, bolo tam 150 mužov a ona sama žena, mladá žena, politička, politológiu vyštudovala, a vždy niekto prišiel k predsedajúcemu, niečo mu šepkal, telefón mobilný zazvonil a niečo šepkal, prišla sekretárka a niečo šepkala, Áno, áno, máš rodinu, choď, potom prišla tá čo obsluhuje, kávu nosí, a zase niečo šepkala, áno, áno, choď, potom pár chlapov sa zdvihlo, jo, jo, ty máš rodinu, jo jo, choď, choď, a potom sa ona postavila, už bolo deväť hodín a tak sa i ona zdvihla, mladá žena pred tridsiatkou, a on jej hovorí, že: Ale kam ty ideš, veď nemáš rodinu, a ona: Veď keď tu budem sedieť každý večer, ani mať nebudem.

Proste toto je ten problém žien. A zakončím to tak, že mala pravdu ta predsedníčka komisie Európskej únie, že naša jediná nádej po desiatich rokoch krátkej demokracie a veľmi intenzívnej práce je jedine v myslení mladých ľudí novej generácie, kde sa naozaj jeden aj druhý partner môžu spolu dohodnúť a keď aj mladí muži uznajú, že aj žena môže mať profesionálnu orientáciu a profesionálnu kariéru. To znamená, že premena príde len zvnútra. Inú zmenu ja nevidím

Diskusní příspěvek č. 5 (Zdeňka Hajná – předsedkyně Českého svazu žen)
Velice se mi líbily dvě otázky, které tu přednesla jako první dotazy paní kolegyně. Také bych se přikláněla k názoru, že prosazování rovnosti příležitostí není pouze otázkou, v čem jsou ženy lepší, ale přikláněla bych se k myšlence, která tu diskutující byla řečena. Hlavní věc je, že jde o změnu myšlení a o to, co máme v hlavách. U nás v České republice, a myslím si, že to bude charakteristické pro značnou část zemí, které jsou v transformaci, se samy ženy podceňují a nemají dostatek sebevědomí; u nás se to například už projevuje v tom, že se ženy začnou bavit a řeknou: Já jsem jenom žena, ale myslím si.... To je jeden mechanismus, který působí velmi negativně ve vztahu k prosazování rovných příležitostí. Chtěla bych ještě reagovat i na vliv masmédií. Je u nás velmi mnoho novinářek a nám se podařilo najít mnoho těch, které napsaly články snažící se o změnu image ženy. Problémem je to, že v našich masmédiích rozhodují muži: šéfredaktory jak v tisku, v rozhlase i v televizi jsou muži, a když se žena sebevíc snaží prosadit svůj článek, nemá šanci, protože to nezapadá do koncepce. Proto bych se velmi přikláněla k tomu, jak se zde hovořilo o pěti doporučeních: pro naši zemi a myslím i pro ostatní země v přechodu by se vyplatilo prosazování informační kampaně o tom, co jsou rovné příležitosti, protože nejde jen o změnu myšlení žen, ale i o změny myšlení mužů, protože v naší společnosti se vytvářejí určitá klišé, proti kterým se nedá absolutně bojovat. Například v reklamě – jak vystupuje žena, jak vystupuje muž. Přitom to vůbec neodpovídá realitě. Velmi bych se přikláněla k tomu, že pokud chceme něco dosáhnout v rovnosti příležitostí, je strašně důležitá výchova a věřme tomu, co tady řekla i kolegyně ze Slovenska, že mladá generace, která není poznamenána lety předchozího vývoje, je jiná a začne se dívat na svět trochu jinak a začne skutečně budovat partnerství. To já vidím jako základ budování rovných příležitostí.

Diskusní příspěvek č. 6
Pokud řekneme, že vina v tomto smyslu leží na médiích, nebereme to dostatečně vážně, protože ženy se zdráhají si myslet, že chtějí moc. Říkají: nám jde o věc, o moc jde mužům. Podle mne je to velmi nebezpečné, protože podle mých zkušeností ženy, které říkají: „Nám jde o věc“, jsou ochotny jít přes mrtvoly. Druhá věc je, že v masmédiích sice rozhodují muži, ale většinou rozhodují racionálně podle různých kvót sledovanosti a jiných kritérií. A my představujeme 50 procent obyvatelstva, ale problém je v tom, že se nebereme dostatečně vážně. Který svaz žen by byl ochotný reagovat vážně na média a říct, že tento časopis přestaneme objednávat, od tohoto okamžiku, a konec. Je velmi jednoduché nadávat na média a obcházet tu otázku, jakou moc máme my samy a jak tu moc využíváme.

Diskusní příspěvek č. 7
Velmi mě zaujalo, paní Stanoiu, co jste vyprávěla o svých dlouhých bojích za myšlenku parity v Radě Evropy, jak jste se ji snažila prosadit. Já se teď nacházím v nevládních organizacích, v Radě Evropy, a musím vám říci, že první velké překvapení, ovšem negativní překvapení, pro mne bylo, že v uskupení égalité-parité, tedy parita mezi mužem a ženou, bylo tolik překážek především v hlavách žen. Přímo v tomto uskupení, které mělo prosazovat paritu. Tedy rozpor mezi tím, co jste říkala vy nám, a mezi tím, co se diskutovalo tehdy v tom kroužku - rozdíl by už nemohl být větší v rámci jedné instituce. Myslím si, že problém je právě v mentalitách lidí. Chtěla bych vaše myšlenky o změně mentality sledovat dále. Vy jste říkala, že to musí začít už ve školce, a já si myslím, že při volbě mentality musíme zvolit jiné cesty. Dosud se říkalo, že musíme pracovat zejména na stereotypech, třeba že chlapeček nebrečí nebo že holčičky nejsou tak silné, že jsou vždycky slabší. Když budeme pokračovat v těchto stereotypech, nic se nezmění. Co by bylo daleko lepší, je podle mě samozřejmé soužití – že se nebudou porovnávat kvality mezi pohlavími, ale budou prostě společné. Dobrý příklad v německém parlamentu je např. tam, kde se jedná o věcné otázky – a myslím, že už jsme si rozuměly, co se moci a věcného chápání týče – třeba když jsme se tady bavily o zákonu o potratech, což je velice rozumný zákon, který pomůže ženám – na něm se u nás dohodly ženy ze všech politických stran. Když šlo o problémy životního prostředí, různost názorů opět narostla. Když se nám podaří budoucím generacím, a tedy i dětem ve školkách, vysvětlit, že je potřeba zacházet spolu zcela přirozeně a když se děti odnaučí říkat: to smíš, to nesmíš, protože jsi holčička nebo chlapeček, tak rozbijeme stereotypy a pohřbíme je jejich vlastními zbraněmi.

Diskusní příspěvek č. 8
Já bych znovu chtěla zdůraznit aspekt generací. Byla jsem aktivní v několika německých křesťanských mládežnických organizacích. Tam se samozřejmě hovořilo o postoji mladých dívek k vlastní situaci, byla tam také debata, že mladé dívky dnes ve věku 15 až 25 let se rozhodně necítí nějak odlišné nebo diskriminované, že se cítí velmi svobodné z hlediska toho, co jsou a co smějí nebo mohou dělat, ale na druhé straně že nemají žádné vyhraněné politické postoje. Je to do jisté míry paradox, na jedné straně tvrdí, že se necítí diskriminované, což je bezpochyby úspěch, ale na druhé straně to znamená, že mohou pohlížet na věci trochu povrchně, nepociťují potřebu se pouštět do nějakých témat, bojovat za něco. Myslím si, že je tu skutečně velký rozdíl mezi generacemi, je tu rozdíl v postojích, ale nevíme, jak to bude v budoucnu fungovat, v co to vyzraje, až tyto ženy budou mít třeba své rodiny nebo děti, jestli budou bojovat se svými partnery, jak na tom budou, až se budou ucházet o zaměstnání apod.

Diskusní příspěvek č. 9
Chtěla bych vám jen uvést drobnou ilustraci z mé vlastní země, z Bosny.. Je to smutné, ale musíme přiznat, že v mé zemi není ani jedna ministryně ani náměstkyně ministra. Pracují jako asistentky ministrů, ale i na toto místo byly „prověřeny“ a jmenovány muži. Čili muži jsou politici, a ženy političkami nejsou, a pokud se dostanou blízko k mužům-politikům, není to kvůli jejich politickým kvalitám, ale proto, že jsou loajální vůči těmto mužům-politikům. Pokud jste schopná udělat dobře nějakou práci, potom je důležité, jestli umíte naslouchat, pracovat a dělat to, co vám přikazuje váš šéf. Situace je horší než před válkou: ženy nejsou vítány se svými nápady, se svými řešeními, protože hledají východisko ze své situace. Ale muži si to nepřejí, oni jsou spokojeni se situací, jaká je, protože jim přináší privilegia, a proto se nehodlají snažit o nějaká řešení, protože by to bylo proti jejich vlastním zájmům. Když jsme hovořili o médiích, chtěla bych vám říci, že v mé zemi je řada médií pod kontrolou vedoucích politických stran a pokud se některý politik chce v médiu objevit, prostě zavolá redaktorovi do jeho kanceláře a řekne mu: Udělejte to nebo ono, a dokonce dokáže prosadit i to, že je jeho politický oponent představen v těch nejčernějších barvách.

Uvedu jeden případ ženy-novinářky. Napsala o věcech, které byly všeobecně známé. Ale protože byla žena, jeden politik jí zavolal a řekl jí, že takto psát nesmí, protože na ní něco vědí – že se vyspala s jedním nebo dvěma politiky, kteří byli ženatí. A že tedy má „držet hubu“, pokud si nepřeje, aby tohle na ni někdo vytáhl, anebo že už si taky jako novinářka „neškrtne“. My jsme stále pod kontrolou někoho. Pokud se chceme dostat výš, musíme někoho poslouchat, stranu, anebo máte za zády muže, který vás kontroluje. V Chorvatsku je situace taková…

Národní chorvatská unie, která v parlamentu prosadila celou řadu nedobrých věcí vůči ženám, ženy dokonce pokořila a v jedné opoziční straně řekli: Běž domů a vychovávej děti, nebo Běž domů a starej se o domácnost, tady akorát marníš čas! Čili tak ještě dnes v naší zemi situace vypadá.

Diskusní příspěvek č. 10
Já si myslím, že pokud se chceme připojit k Radě Evropy, musíme vyměnit naše politiky, protože jsou to oni, kteří rozpoutali válku, oni se na válce podíleli, a pořád jsou tady. Jejich názor se nezměnil. Pořád uvažují stejným způsobem a já vím, že v Bosně je celá řada moudrých žen, které jsou zahnány do kouta a jsou v koutě proto, že vědí, že život je těžký a že je potřeba jej změnit. To je situace v mé zemi. Ale my tu situaci změnit musíme, chceme-li dosáhnout normálního života. Ale nám se to neumožní, nikdo nám to nedovolí, protože jsou tam stále ještě určití lidé, prakticky zločinci, kteří chtějí, aby situace zůstala, jaká je. Pro nás bude nejlepší, když se dostaneme do Rady Evropy, protože si myslím, že ostatní evropské země by nám mohly pomoci dosáhnout pokroku v naší zemi a mohou pomoci umožnit ženám, a také mužům, kteří uvažují jinak a chtějí dosáhnout velkých změn a propůjčit naší zemi důstojnost a dosáhnout prosperity – myslím si, že těmto lidem je třeba pomoci.

Diskusní příspěvek č. 11
Chtěla bych říct jen několik slov o situaci v Rusku, snad to bude zajímavé. V Rusku je situace naprosto stejná jako v Chorvatsku nebo v Bosně. Máme jednu ženu vicepremiérku, je to náměstkyně předsedy vlády pro sociální otázky. Je to ovšem bývalá aktivistka komunistické strany a není to zrovna příjemná osoba.

Ostatní otázky jsou spojeny s masmédii. Nevím, jestli víte, že největším problémem ruských novin je prodávat – aby byl zájem, píší o skandálech. A ženy v těchto novinách mají v podstatě jediný úkol, a to získávat nějaké očerňující informace o soukromých životech politiků nebo podnikatelů. Tím se zase posiluje negativní image žen. Já sama jsem novinářka a vím, o čem hovořím. Když přijdeme s nějakým zajímavým příběhem, s nějakou analýzou nebo s něčím, co postrádá příchuť skandálu, tak nám šéfredaktor řekne: To pro nás není zajímavé, tohle nikdo nebude číst. Takže si možná ve východních zemích skutečně mnohé ženy musí říkat, že v podstatě mohou dosáhnout kariéry jenom skrze postel anebo jako loutka nějakých politiků, někoho, kdo se sám nechce ukázat v mocenských strukturách, a tak tam za sebe posadí ženu, která je jenom jako hezká panenka.

Diskusní příspěvek č. 12
Já bych řekla, že v Chorvatsku jsme měli možnost v tomto směru zaznamenat výrazné zlepšení ve veřejném životě. Například nedávno proběhly volby, a celá řada stran dosáhla úspěchu, protože na jejich kandidátkách byly ženy. Teď máme dvě ministryně: typicky je to ministryně zdravotnictví a ministryně turistiky, ale přesto – dvě ženy tam jsou. A my skutečně na ženy nahlížíme tak, jak bylo předtím tady uvedeno, že ženy jsou silné a jsou schopné se v této situaci prosadit. Ale musíme si uvědomit, jaká je naše minulost a jaký vliv tato minulost má na naši přítomnost. To znamená, že změny v myslích lidí probíhají velmi pomalu. Ale probíhají. Já si myslím, že pokud se staneme součástí Evropské unie, potom se naše situace usnadní. Bude-li překážek příliš mnoho, potom budeme posuzováni jako někdo, kdo není dostatečně dobrý. Samozřejmě že v naší zemi je spousta lidí, kteří by si zasloužili stát se občany Evropské unie, ale na druhé straně je u nás řada lidí zaostalých, primitivních, násilnických, ba zločinných – a to je zase důvod, proč se k Evropě připojit nemůžeme. Já se v politice nevyznám, jsem laikem, spíše mě zajímají církevní záležitosti, ale jsem přesto Chorvatkou a musím říci, že se z mnoha důvodů cítíme méněcenní, ne snad proto, že bychom méněcenní byli. Samozřejmě jsme prodělali válku, odehrávaly se strašlivé věci, navíc je u nás nedostatek pracovních příležitostí, celkový nedostatek příležitostí zlepšit svou situaci. Samozřejmě v čele země stojí celá řada schopných lidí, kteří mají skvělé vzdělání, a bojují vlastně i za sebe i za zlepšení své ekonomické situace.

Přednáška Mgr. Stanislavy Horské (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR): „Rovné příležitosti v politice ČR a úloha ženských nevládních organizací“

Byla jsem vyzvána, abych rekapitulovala a popsala, jakým způsobem se vláda ujala provádění politiky rovnosti mužů a žen, jak se jí tato politika daří, zda a jaké překážky jí v tom brání a v čem by vládě při této aktivitě mohly pomoci nevládní organizace žen.

Koncem roku 1997 vláda dospěla k přesvědčení, že její politika vůči ženám, respektive problematika rovnosti žen a mužů, vyžaduje systematické a koordinované provádění. Předtím se to tady dělalo jak bylo potřeba, ale systémově tato oblast politiky řešena nebyla. K tomuto přesvědčení vláda dospěla jednak na základě závěrů IV. světové konference o ženách, která se konala v Pekingu v roce 1995, a dále pak v důsledku probíhajícího procesu přidružení k Evropské unii. V jeho rámci se České republice coby kandidátské zemi ukládá, aby sblížila své národní právo s komunitárním právem Evropské unie. Princip rovných příležitostí, má v právu Evropské unie relativně významnou oporu v článcích smlouvy o založení Evropského společenství. Je třeba též dodat, že souběžným impulsem následného kroku vlády byl i nesouhlas nevládních organizací žen s absencí politické koncepce vlády, pokud jde o její přístup k postavení žen ve společnosti. Vzhledem k tomu, že k nejzávažnějším nerovnostem mezi muži a ženami tradičně dochází v pracovně-právní a v sociální oblasti, rozhodla vláda v lednu 1998, že koordinací vládní politiky vůči ženám pověří ministerstvo práce a sociálních věcí. Původní odpovědnosti ostatních ministerstev za rovnost mužů a žen, například v oblasti vzdělávání, při ochraně před násilím nebo při podpoře podnikání, zůstala nedotčena, ty leží na resortech tak, jak jim patří. Ministerstvo práce a sociálních věcí je koordinuje. Současně s tímto pověřením uložila vláda ministerstvu práce a sociálních věcí přípravu koncepce příslušné vládní politiky, tedy obdobu akčního programu. V dubnu 1998 ministerstvo koncepci vládě předložilo v podobě takzvaných Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen. Při přípravě tohoto dokumentu se orientačně vycházelo z doporučení pekingské konference o ženách, ze závěrů, které bezprostředně předtím – v lednu 1998 – přijal Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen při projednávání české periodické národní zprávy o plnění úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. Vláda program schválila a zároveň rozhodla, že se jeho plnění bude pravidelně každoročně vyhodnocovat. Tento vyhodnocovací mechanismus má v sobě zabudovánu možnost aktualizovat opatření, která byla přijata, to znamená, že opatření priorit jsou doplňována, rozšiřována a modifikována tak, aby odpovídala stávající situaci. Čili od přijetí akčního plánu byl původní program dvakrát vyhodnocován a dvakrát zároveň měněn.

Vládní politika rovnosti mužů a žen je rozčleněna do sedmi základních oblastí. První oblastí je prosazování principu rovnosti mužů a žen jako součást politiky vlády, aby vláda vytvářela obraz opravdu demokratické vlády, která má na mysli veškeré demokratické principy - a nejenom že je má na mysli, ale že je i provádí. Druhá oblast se týká právního zabezpečení předpokladů rovnosti mužů a žen, to znamená úpravy právních předpisů tak, aby odpovídaly požadavku a základnímu principu rovnosti. Zajištění rovných příležitostí žen a mužů v přístupu k ekonomické aktivitě. Třetí oblast se týká rovnosti zacházení s muži a ženami v zaměstnání, rovnosti mzdové, rovnosti pracovních podmínek. Pak jde o čtvrtou část – o vyrovnávání sociálního postavení žen a mužů pečujících o děti a potřebné členy rodiny, čili vytváření prostoru pro výkon rodinných povinností v souběhu s výkonem zaměstnání. Šestou oblastí je potlačování násilí páchaného na ženách a sedmou částí je monitoring – jakým způsobem bude sledován vývoj rovnosti, eventuálně nerovnosti, mezi muži a ženami.

Politika rovného postavení mužů a žen dosud zaznamenala největší úspěch ve druhé oblasti: formálně právní úprava principu rovného zacházení s muži a ženami v zaměstnání. Od října 1999 se stala účinnou novela zákona o zaměstnanosti, která zakazuje diskriminaci v oblasti před vstupem do zaměstnání, při zprostředkování zaměstnání, a zakazuje diskriminační inzeráty atd. Od ledna 2001 vstoupí v účinnost další novela - novela zákoníku práce, která je velmi podstatná pro oblast rovného zacházení s muži a ženami v zaměstnání. V zaměstnání bude platit zásada stejného zacházení s muži a ženami – bude aplikován zákaz diskriminace zaměstnanců na základě pohlaví, v přístupu k zaměstnání, ve funkčním postupu, v pracovních podmínkách, včetně odměňování, zavádí se rodičovská dovolená transformací další mateřské dovolené. Zakazuje se sexuální obtěžování na pracovišti, a co je neméně důležité, zavádí se druhy individuálních nároků diskriminovaného zaměstnance; to znamená, jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem soudí, že byl diskriminován, může už konkrétně stanovit rozsah a druh žalovaného nároku, protože právní úprava už rozlišuje různé druhy a rozsahy tohoto nároku.

Další velmi podstatná novela je novela občanského soudního řádu. Její pomocí u nás dojde k přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného. Tuto novelu už parlament přijal, ale bude účinná od 1.1.2001.

Novelizovány jsou i zákony o mzdě a platu. Je v nich zakázána nejenom diskriminace v odměňování, ale co je podstatné, jsou tam stanovena přesně měřitelná kritéria k porovnávání stejného druhu práce a práce stejné hodnoty.To je velký pokrok. Až se bude občan domáhat rovnosti odměňování a bude to uplatňovat u soudu, ten už bude mít vodítko na to, aby porovnal, jestli práce, kterou dělá jeden zaměstnanec, je srovnatelná s prací druhého zaměstnance. I když se dá očekávat, že důležitou roli určitě budou hrát znalci, základní vodítko je v zákoně. A právní jistota se tak dostává na vyšší úroveň.

To by byla část formálně právní. Ale jistě všichni víte, že vytvoření právního základu jako takového ještě pořád neznamená, že příslušné principy a zásady budou v praxi dodržovány. Jako velmi významná překážka se v dané souvislosti ukazuje problém, že tady máme absolutní nedostatek úředníků, kteří by byli odborně vyškoleni k tomu, aby mohli toto právo aplikovat. Jde o úředníky úřadů práce, kteří kontrolují pracovně právní předpisy, jde i o úředníky ministerstev, kteří mají provádět politiku stanovenou v těchto zákonech. A tato okolnost je obrovským problémem už proto, že ani ve školním vzdělávání není patřičná pasáž, která by se týkala vzdělávání o principu rovnosti mezi pohlavími. Čili problém spočívá v tom, že jsme plně odkázáni na školitele zvenčí, zejména z Evropské unie. Momentálně se opravdu v praxi projevuje, že nejen narážíme na nedostatek peněz, ale naše představy jsou příliš optimistické pokud jde o to, za jak dlouho sem lze dostat skupinu lektorů…V tomto ohledu je úžasné třeba pořádání této konference, která sice není určena odborníkům, ale přece jen se věci tohoto druhu dostávají do povědomí veřejnosti ze všech stran, čili nejenom pokud jde o exekutivní část společnosti, ale zejména o občanskou společnost.

V horizontu jednoho či dvou měsíců by se měl rozjet projekt, který organizuje agentura Europrofis.Zhruba asi 50 vrcholových úředníků našich ministerstev by se mělo zúčastnit školení, které budou provádět němečtí a rakouští odborníci a které by mělo komplexně tyto nejvyšší úředníky vzdělat v otázkách principu rovnosti pohlaví, v genderové politice, v metodách odstraňování diskriminace atd. Zmíněné školení 50 úředníků bude spolufinancováno Evropskou komisí.

S úkolem naučit úředníky odstraňovat diskriminaci úzce souvisí problém přetrvávajících pochybností o legálnosti využívání pozitivních akcí neboli kvót, o kterých se tu mluvilo. Myslím, že nemusím znovu opakovat, o jaké opatření jde, ale určité skupině se na určitou dobu omezí jejich práva, aby se jiné skupině, která je v určitou chvíli podreprezentována, naopak jistá práva přidala a aby se vytvořilo takové preferenční prostředí, které existující rozdíly vyrovná. Obáváme se, že naše občanská společnost bude k těmto opatřením velmi podezíravá, protože přece jenom jisté preference, které tady byly známy z minulosti, v lidech neustále vyvolávají odpor. Možná nastane asi dost problémů s vysvětlením podstaty tohoto opatření a jeho cíle občanům. Zatím pokud jsme se s touto záležitostí dostali na veřejnost, je zřejmé, že tato otázka je v podstatě pozitivně vnímána pokud jde o opatření ve prospěch ras nebo ve prospěch zdravotně postižených, ale pokud jde o opatření ve prospěch žen, zřejmě nastane jistý problém, protože společnost neprojevuje tolik tolerance.

Opatření, ať už mají podobu kvót nebo jiných druhů pozitivních opatření, považujeme za účinná a rychlá. A byli bychom vděční komukoliv, kdo by nám v boji pomohl. U nás je ještě problém technický: spočívá v tom, že máme v ústavě ustanovení, které mluví o takzvané absolutní rovnosti – „všichni jsou si rovni“- ale už neříká, že za určitých okolností, kdy je to společensky nezbytné, potřebné a žádoucí, by bylo možné vytvořit prostředí, aby se příležitosti vyrovnaly. A takové ustanovení podle našeho názoru bude třeba do ústavy vsunout. Proto jsme požádali o názor legislativní radu vlády, konkrétně místopředsedu vlády Rychetského, aby nám k této záležitosti dal stanovisko. Pan ministr Rychetský si vyžádal prodloužení původně stanovené lhůty, takže jeho vyjádření se očekává v dubnu příštího roku.

Dalším perspektivním záměrem, který bychom chtěli v budoucnosti zavést, by bylo, aby si jednotlivé resorty začaly samy vytvářet vlastní koncepce, kterými by zaváděly rovnost příležitostí mužů a žen vždy do své oblasti působnosti. To znamená aby si v rámci ministerstva školství vytvářelo vlastní koncepci rovností studentů ve školách, žáků ve školách, učitelů, učitelek, vždycky v rámci svého oboru. Totéž na ministerstvu vnitra, kde se v rámci prevence kriminality přijímají jistá opatření ve prospěch žen zasažených násilím nebo při prevenci žen před násilím atd. To by byl náš záměr, jakmile vyškolíme zmíněných 50 koncepčních pracovníků jednotlivých ministerstev, abychom je též přiměli k tomu, aby politiku začali provádět v rámci svých resortů. To bude další krok. Pokud se nám toto všechno podaří, byl by to solidní základ pro to, abychom se už opravdu přiblížili evropské úrovni.

Dostávám se k poslední části. Vládní koncepce politiky rovných příležitostí mužů a žen počítá samozřejmě i se spoluprací s nevládními organizacemi. K takové spolupráci jsou dokonce všichni ministři zavázáni. Spolupracovat s nevládními organizacemi je jejich povinnost. V praxi to podle našich zkušeností znamená, že ministerstva nemohou nevládním organizacím vzít možnost, aby se s nimi radily, předkládaly jim vlastní návrhy svých podnětů nebo opatření. Nemyslím si však, že by se to až tak moc využívalo. Naše ministerstvo se snaží každoročně pořádat přímá setkání se zástupci nevládních organizací žen a přímo tam se vzájemně informujeme o našich aktivitách. Teď se už spolupráce dostává na vyšší úroveň, protože nevládní organizace žen předkládají projekty prostřednictvím české účasti v komunitárních programech Evropské unie atd.

Pokud jde o spolupráci s nevládními organizacemi, v České republice hraje velkou roli Rada vlády České republiky pro lidská práva. Je to poradní orgán vlády a jeho úkolem je dbát na dodržování mezinárodních úmluv, úmluv OSN. Protože jejich součástí je i úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Rada vlády pro lidská práva zpracovává pravidelná vyhodnocení plnění této úmluvy.

Rada vlády je v první řadě vrcholovým orgánem, kde sedí zástupci ministerstev a zástupci občanské veřejnosti. Tento orgán, který se rozhoduje kolektivně, má jako pracovní sekce šest dalších sekcí, které zhruba odpovídají tématům mezinárodních úmluv. Jednou ze sekcí je i sekce rovnosti mužů a žen. Tato sekce měla spolupracovat na vyhodnocování úmluvy. Sedí v ní polovina zástupkyň nevládních organizací žen, i když tam jsou i muži-odborníci, a pak tam jsou zástupci rezortní. Sekce se nejen podílí na zpracování vyhodnocení úmluvy, ale zároveň má i iniciační kompetenci. To znamená, pokud při zpracování podkladů k vyhodnocení úmluvy narazí na problém, který není uspokojivě řešen, může prostřednictvím velké rady podat podnět vládě. Ta by se jím měla zabývat a pokud své řešení dá do konkrétní podoby písemného návrhu formálně a věcně správného atd., není problém, aby se tento podnět rovnou stal návrhem nějaké legislativní úpravy.

Tady ještě bude hrát roli i orgán ombudsmana, jehož zákonná úprava kompetencí a působení sice už prošla parlamentem, ale přes několik pokusů se ho nepodařilo zvolit, takže o jeho činnosti teď nemá smysl mluvit, protože bychom mluvili hypoteticky. Pokud je z právní úpravy zřejmé, bude jenom vyřizovat stížnosti občanů na nesprávný postup nebo nečinnost resortů. Takže role ombudsmana zdaleka není srovnatelná s rolí ombudsmana například v severských státech.

Pokud jde o nevládní organizace žen, přestavujeme si, že by se spolupráce s nimi mohla rozběhnout ještě do lepší podoby, a to v těchto základních třech směrech: v první řadě bychom velice uvítali a potřebovali podobné akce jako je tato. Aby se tyto záležitosti, tato témata a vědomí o jejich nesmírném dosahu dostalo do veřejného povědomí, aby se o něm mluvilo, aby se o něj lidé začali zajímat, aby se našla určitá diskusní, třeba i konfrontační fóra v rámci občanské společnosti. Dále bychom uvítali, ale chápeme, že to není až tak úplně jednoduché, kdyby se nevládní organizace mohly ujmout základního poradenství ve směru k obětem diskriminace, k lidem, kteří se dostávají do velmi obtížného postavení, kdy se mají domáhat svých práv nebo mají se obracet na úřady atd. Někdy třeba stačí jim jenom dodat kuráž. Tady kolektiv nevládní organizace může sehrát velmi podstatnou roli. V Západní Evropě se nevládní organizace žen dokonce podílejí i na projednávání individuálních případů diskriminace žen: jednotlivec, který byl diskriminován, se obrací k jakémusi veřejnému tribunálu, kde jsou i zástupci nevládních organizací, většinou odbory. Typický je holandský příklad, kde se nevládní organizace podílejí i na vyřizování individuálních případů a samozřejmě pomáhají diskriminovaným během soudního sporu.

Jedinečná a svým způsobem nezastupitelná je sociální pomoc, kterou poskytují nevládní organizace ženám. To je asi nejspíš případ vašich každodenních činností a starostí – sociální pomoc osamělým ženám s dětmi, někdy to bývá i pomoc osamělým mužům s dětmi. Tyto charitativní činnosti jsou nedocenitelné, jsou opravdu pro nás velice podstatné, pokud se jich ujmou nevládní organizace. I u nás máme různé druhy azylového bydlení a charity, která je poskytována, ale o tom vy víte daleko víc než já. Výčet možností společných nebo prolínajících se akcí je zpětným potvrzením toho, že záležitost rovnosti mužů a žen je naším společným zájmem a je pro nás velkým uspokojením, že se dostává toto téma do popředí a že můžeme tímto způsobem navazovat kontakty a vzájemně hledat spojence. Myslím, že nejlépe tento trend potvrzuje tato konference. A na závěr bych znovu chtěla říct, že jsem moc a moc ráda, že zde mohu být. Děkuji vám za pozornost.

Diskuse k přednášce

Diskusní příspěvek č. 1 (Holandsko)
Děkuji také za vaše vystoupení. Hovořila jste zde o velice důležité úloze nevládních ženských organizací. Plně s vámi souhlasím, úloha dobrovolných organizací je skutečně obrovská. Ráda bych vám položila otázku: Poskytuje česká vláda a vlády v jiných zemích finanční prostředky těmto nevládním organizacím, aby jim umožnily provádět tuto činnost, velice důležitou pro společnost? Zkušenosti prakticky všech ženských organizací ukazují, že vykonáváme skutečně velký objem velice užitečné práce, ale často nám chybí prostředky, proto mě zajímá, jaká je situace v České republice.

S.H.: Peníze nám samozřejmě nepřebývají. Máme jich málo, abych byla upřímná. Loni jsme měli asi tři miliony korun, které jsme vložili do komunitárního programu rovných příležitostí pro muže a ženy. To je ten čtvrtý komunitární program. Jsme kandidátská země, proto jsme museli vložit hned úvodem, vstupem do toho programu dost vysokou sumu peněz. Tudíž nezůstalo skutečně na nic jiného. Ovšem neznamená to, že by tyto peníze nemohly být určeny coby konečným uživatelům nevládním organizacím žen, protože pokud nevládní organizace žen přijdou s projektem, který projde Evropskou komisí a podporuje ho Evropská komise, pak se tyto peníze dají použít na aktivity té nevládní organizace. Tímto způsobem jsme hospodařili s penězi, které jsme měli loni. Letošní peníze vlastně padnou na téměř stejný účel, protože nevládní organizace, které prošly sítem Evropské komise a byly schváleny v rámci toho programu, nemají dostatek vlastních prostředků, aby si mohly financovat zbytek svých aktivit, tedy ten podíl, který ony samy do toho musí vložit. My jsme se jim zavázali tomu, že jim prostřednictvím naší dotační politiky poskytneme peníze na realizaci jejich projektů v tom rozsahu, který potřebují. Peníze nakonec skončily u nevládních organizací, jak loni tak letos, ale tyto organizace musely projít sítem toho evropského programu. Příštím rokem, bohužel, Evropská komise, která tento program organizuje, nebude spolufinancovat projektové aktivity tak jako doposud. Pro kandidátské země se tak ztrácí význam účastnit se tohoto projektu. Naše ministerstvo teď připravuje program, který se bude v podstatě snažit držet tytéž priority, jaké drží Evropská komise, a podporovat aktivity nevládních organizací, které budou zaměřeny stejným směrem. Tedy zejména to, co třeba dělá náš svaz žen – uvědomovat ženy o jejich právech, o způsobech, jak se těchto práv mohou dobýt, jak je uplatnit, jak se dostat k cílům. My peníze, které budeme mít příští rok, budeme prostřednictvím dotační politiky poskytovat přímo. Ale pokud sledují místní účastnice jednání o státním rozpočtu, dovedou si představit, kolik se nám podaří získat.

Diskusní příspěvek č. 2
Mnohokrát vám děkuji za výčet aktivit českého ministerstva sociálních věcí. Je mi trochu líto, když jste na jednom místě řekla: Když se nám toto všechno podaří, přiblížíme se evropským představám; já jsem si myslela, když se vám to všechno podaří, tak katapultujete Českou republiku přímo do čela Evropy, protože problém propasti mezi teorií a praxí máme všichni a některé země měly výhodu, že na této problematice mohly pracovat daleko déle než vy. Ale jinak mám dvě konkrétní otázky. Zajímalo by mě, do jaké míry se dobrovolně či nedobrovolně účastní vaši úředníci plánováného trainingu v gendru, a druhá otázka: Říkala jste, že máte problémy s akceptací ve společnosti, co se týče kvót. Mě by zajímalo, jaké jsou zkušenosti vašeho ministerstva, jestli vidíte nějaké rozdíly, jak to akceptují muži a jak ženy.

S.H.: Zda jsou úředníci ochotni účastnit se zmíněného školení, je odpověď jednoduchá: Nařídí jim to jejich ministr. Bude to totiž součástí profesního vzdělávání, nikoli akce navíc. Půjde o normální odborný trénink. Co se týče pozitivních akcí, jsme úplně na začátku. Vůbec vám neumím odpovědět, nemám představu; soustavné postojové šetření na veřejnosti zatím provedeno nebylo.

Diskusní příspěvek č. 3
Řeknu něco o Německu. Když to porovnávám, jde o stejné fenomény a problémy. A my také máme nápady, jak to řešit. V Německu jsme už před Pekingem měly mnoho pověřenkyň pro ženské otázky, ministryně zodpovědné za ženské věci, jak na zemské, tak na celostátní rovině, ale také v diecézích. Po několika letech práce vystupují na povrch následující problémy: stále znovu zřizováním jistých pověřenkyň pro ženské otázky se centrálním téma, které má ošetřovat ženské otázky, neodehrává na této nízké rovině, ale na ministerstvech, a právě ideu mainstreamingu se nepodaří prosadit na ministerská místa, někam nahoru. Ženy, které se snaží angažovat v této oblasti, říkají: „V žádném případě nechci být pověřenkyní pro ženy, nebudu ani pracovat na ženském ministerstvu, protože to je cesta do slepé uličky. Já bych se marginalizovala touto funkcí.“ V Německu je mnoho dobrých nápadů pro úpravy právní, pro podpůrné programy, ale vždy máme zkušenost, že každá dobrá úprava zároveň dává možnosti, jak ji obejít, jak ji „vytunelovat“, pokud ti, kdo prosazují tuto novelu, opravdu nemají úmysl tím podpořit ženy, pokud to je jenom úřednický požadavek. Úpravy prostě nefungují, pokud tu není skutečná vůle nějakým způsobem zlepšit situaci žen. Důsledkem je, že poslední dobou máme v Německu tendenci, že už nejsou zřizována místa pověřenkyň pro ženy, a pokud nějaká byla, tak se dokonce ruší, protože se šetří vždycky nejdřív na ženách. Ženy vlastně už nemůžou vůbec pracovat na této věci a bojují už jenom o svou existenci, jenom aby byly zaměstnané. Nějakým způsobem musí dokazovat svoji důležitost, aby ještě dostaly peníze. To je situace ze Spolkové republiky, jak to zažívám já. U vás je na začátku spousta dynamiky, ale vidíte, jak se na vás hrnou problémy. Máte nápady, jak my bychom naši zkostnatělou situaci mohly řešit?

S.H.: Netroufám si vám radit. Ale myslím si, že by ženy v boji neměly zůstat osamocené. Nezbytné asi bude získat pro společné cíle i muže. V tom jsem docela optimista, myslím, že rozumní muži to chápou, a hlavně mladí muži to chápou. Tam by se mohlo začít stavět

Já mám na ministerstvu v této politice moc dobré spojence-muže tam, kde bych je nečekala, v naprosto odlehlých částech působení ministerstva, odtamtud mi volají a říkají: Dobře, že se to tak dělá, protože moje žena, chudák..., a udělejte něco pro tu moji ženu….

Diskusní příspěvek č. 4
Jenom poznámku k tomu, když jste mluvila o tom, že je potřeba zapojit mladé muže. Včera na našem workshopu jsme došly k závěru, že se ženy musí naučit vytvářet sítě, nejen mezi sebou, ale zapojit do těchto sítí i muže, a mně se zdá, že vám se to už trochu daří. Mám dojem, že už získáváte dovednost vytvářet ony sítě a zapojovat do nich muže, mladé muže.

Diskusní příspěvek č. 5
Velice mě zaujalo vaše vystoupení a znovu se tady zmiňoval školící program pro úředníky. Mě by zajímalo, kdo zkoncipoval curriculum pro tento program. Budou se ho účastnit také ženy, které budou v podstatě školit muže? A za druhé, ve vašem vystoupení jsem slyšela, že mainstreaming, tedy tento přístup mainstreamingu, se velice těžce v České republice uplatňuje. Vy jste nám řekla, že právě tento přístup, založený na mainstreamingu, v podstatě znamená otázku rovných příležitostí ve všech sférách, nejen v oblasti gendru, a že nejdůležitější je, jak se toto bude odrážet v tom školení.

Velice mě potěšilo, že berete tolik do úvahy spolupráci s nevládními organizacemi a že vám na ní tolik záleží. Já vím z osobních informací z České republiky, že odchod starších žen ze zaměstnání je velkým problémem. Ženy v Rakousku a v Německu, které nemají dostatek prostředků právě poté, kdy odcházejí do důchodu, mají projekty vypracované nevládními organizacemi. Zajímá mě, co děláte pro starší ženy, které musí skončit s aktivním zaměstnaným životem nebo pracovním životem a pak nemají dostatek prostředků?

S.H.: Začala bych školením. Program zkoncipovala firma Europrofis, která je dceřinou společností rakouské firmy. Je to vzdělávací, školící agentura, která má velmi úzké vazby na resorty a vládní orgány. Při předkládání tohoto projektu byl jeho součástí i modul vzdělávání. Těžko se tady najde někdo, kdo by si u nás troufl říct: Je to stoprocentní, je tam všechno, je to dobře sestaveno, má to tu potřebnou gradaci. Ovšem mám za to, že pokud to odsouhlasila Evropská komise, pokud odborníci, nejen rakouští, ale i němečtí přivolili, že se toho v těchto částech účastní, mohlo by to být zárukou kvality. Ale samozřejmě stoprocentně nevím.

Ve druhé záležitosti zdaleka nejsme tak daleko, jak vy předpokládáte. Jsme schopni vytvořit si okruh organizací, které zásobujeme informačními materiály, se kterými se radíme o změnách akčního plánu. To všechno v podstatě funguje. Potom se na jednotlivá ministerstva váží speciální ženské organizace, které působí v úzké oblasti, třeba v oblasti pomoci obětem násilí nebo organizace působící v charitě, ženské organizace atd. Ty se navazují přímo na odborná pracoviště, která se zabývají problémem ochrany před násilím, problémy sociální nouze atd. Tedy organizace, které se zabývají konkrétními úzkými činnostmi, s námi v podstatě ani nepřicházejí do kontaktu. O tom, že by se ženy, co by byly bez prostředků nebo v nějaké nouzi, sdružovaly v nevládních organizacích, nevím. Nevím, zda o tom někdo z nevládních organizací něco ví, ale já jsem se s ničím takovým nesetkala.

Diskusní příspěvek č. 6
Chci jen připomenout, že u nás existuje organizace seniorů Život 90. Je tam celá řada projektů pro to, jak ulehčit život seniorům obecně a určitě je tam pamatováno i na ženy. Já přesně neznám její náplň a míra spolupráce se státními orgány mi také není známa. Ale přesto se říká, že to není nejslabší organizace a má finanční prostředky.

Diskusní příspěvek č. 7
Já bych chtěla k tomuto doplnit, že organizace, o které mluvila předřečnice, skutečně dostává nemalé finanční prostředky z ministerstva práce a sociálních věcí, ale jde to z jiné kapitoly a z jiného fondu, než se bavíme zde. Jde to z fondu spíš sociálního. Pak tu existuje ještě Svaz důchodců, který dostává také určité příspěvky na svoji činnost.

Ale já bych chtěla říct jak vypadá v ženském hnutí. Konkrétně Český svaz žen je vlastně organizací, která působila i v období socialismu, díky tomu má velmi bohatou členskou základnu a strukturu po celé republice. Ale musím říci, že máme dvě třetiny ženské základny na venkově, a v ní jsou velmi často i ženy důchodového věku. U nás na ministerstvu pro místní rozvoj existuje určitý program, který se jmenuje „Program obnovy venkova“, a z tohoto projektu mohou obce získat určité finanční prostředky na rozvoj své vesnice a součástí těchto projektů je, že se mohou nevládní organizace, konkrétně i ženské organizace, dostat do tohoto projektu a obdržet finanční prostředky. Zrovna tak máme strukturu i okresní. Na ní jsou zastupitelskými orgány vypisovány určité projekty, do kterých patří i problematika ženského hnutí, a pokud jsou ženy akceschopné a mobilní zpracovat do určitého termínu projekt, mají možnost od okresů získávat určité finanční prostředky na spolkový a sdružovací život.

S dalšími třemi organizacemi se podařilo získat možný potencionální grant přes Evropskou unii a plánujeme některé, o kterých se tady hovořilo: za prvé by měla být velká mezinárodní ženská konference, která by měla diskutovat zejména problematiku rovnosti příležitostí na trhu, protože diskuse v naší organizaci ukázaly, že největší problémy mají ženy na trhu práce a je iluzorní počítat s tím, že ženy nebudou chtít využívat svoji kvalifikaci. Že zůstanou v domácnosti. Je to spíš otázka životních cyklů, než nějakého celoživotního problému, a v návaznosti na to si chceme vyzkoušet v jednom regionu proškolit asi dvacet žen, představitelek ženského hnutí, ale i ženy a muže z úřadů práce, a proškolit je v tom, aby mohli ve svém regionu pomáhat ženám, které budou mít pocit, že jsou diskriminovány, a nebudou vědět, jak mají uplatnit své právo. Výsledkem celého projektu by potom měla být i publikace, která by se mohla jmenovat „Obrana ženy na trhu práce“. Měla by v ní být nějaká doporučení, jakým způsobem postupovat v této oblasti.

Diskusní příspěvek č. 8
Ja by som chcela uviesť za Slovensko taký príklad spolupráce mimovládnych organizácií a ministerstva práce a sociálnych vecí. Ja som zapojená v organizácii Donum vitae a ta je združená v spoločnosti pre zodpovedné rodičovstvo a pre rodinu. Minulý rok sme usporiadali konferenciu na tému Rodina a problémy zamestnanosti. Na tejto konferencii boli tiež účastníčky z ministerstva práce a sociálnych vecí a rodiny, ktoré prezentovali podobné dotazníky a práce, ako my v rámci mimovládnej organizácie Donum vitae, ktorá je zase zapojená v svetovom hnutí matiek. Ja som aj priniesla túto anketu Neplatená rodinná práca. Tieto dotazníky boli na medzinárodnej úrovni preložené z francúzštiny do nemčiny aj do angličtiny a do slovenčiny. Tú len takú poznámku: ako nevládna organizácia sme na túto prácu nemali žiadne prostriedky. Takže tu by bolo žiadúce určité takéto prepojenie, pretože tam sme na tejto konferencii Rodina a problémy zamestnanosti videli, že nás zaujímajú rovnaké problémy. Snáď aj v tomto je taký príklad čo by bolo možné urobiť preto, aby viac prostriedkov bolo dané týmto nevládnym organizáciám, pretože všetko robíme vlastne len bez prostriedkov a na úkor rodiny a z vlastného času.

S.H.: Já bych zareagovala na financování. Asi před čtyřmi měsíci vyšlo vládní usnesení o základních principech dotační politiky. Z těch vyplývá, že na běžnou činnost, na náklady spojené s běžnou činností, s udržováním chodu organizace, se tyto dotace neposkytnou. Dotace se poskytnou jenom na to, když nevládní organizace přebírá určité úkoly, které jsou úkolem státu. Když si je bere svá bedra a úspěšně je plní, saturuje to, co měl udělat stát. Takže to, co by bylo bývalo stálo stát, kdyby to dělal sám, to by měla dostat ta organizace. Dostává to na základě projektu, ve kterém musí být všechno velmi přesně popsáno. To mluvím o domácích podmínkách; to, co jste zmiňovala vy, byl projekt Evropské unie. My chápeme, že se to zdá nevládním organizacím komplikované. Nezapomenout na všechny aktivity, všechny formy, všechny peníze, které to bude chtít, prostě aby organizace ten projekt uspokojivě zpracovala, to stojí spoustu práce. My to chápeme.

Přednáška paní Ramune Trakymiene, státní tajemnice Úřadu předsedy vlády Litevské republiky pro otázky zahraničních vztahů, rovných příležitostí a nevládních organizací

Chtěla bych zde hovořit o litevském modelu. Z velkého počtu zemí Střední a Východní Evropy je Litva jedinou zemí, která ustavila speciální instituci, která se zabývá rovnými příležitostmi pro ženy a muže. Je zde speciální zákon o rovných příležitostech a také ombudsman, který se věnuje otázkám rovných příležitostí. Ve statistice z roku 1997 – jsou různé statistiky, které se každým rokem vydávají, pak je tu jedno menší vydání tohoto materiálu, které se vydává každý měsíc – se uvádí více než 70 ženských organizací, které v Litvě fungují a pracují. Téměř ve všech politických stranách – je jich 39 mimo jedné nové, která byla nedávno ustavena – všude mají ženy organizační struktury. Neexistují pouze sítě žen v rámci stran, ale existuje také velký počet nevládních organizací, které vybudovaly velice silné sítě s desítkami místních svazů. Chtěla bych vám uvést jasný příklad litevské organizace katolických žen. Mohu s vámi hovořit zcela otevřeně, protože nejsem členkou katolické organizace, a tudíž mám možnost ji v podstatě propagovat a prosazovat její činnost opravdově, v realitě. Protože kdybych byla její členkou, tak by se mi to tolik nedařilo.

Litevská organizace katolických žen funguje v Litvě od samotného počátku století. A byla to jedna z těch organizací, která napomáhala organizaci první ženské konference v roce 1907. Této konference ze účastnilo tisíc litevských žen. Formálně tato organizace zahájila svoji činnost o půl roku později, právě touto konferencí. Zdálo se, že ženy jsou velice dobře organizovány a že mohou ve své práci dosahovat dobrých výsledků. V roce 1912 byla tato organizace zakázána, ale ženám se ještě v témže roce podařilo tuto organizaci znovu obnovit. A je velice významné, že v té době měly katolické ženy v Litvě pouze politické cíle: nezávislost, aktivity zaměřené na bezpečnost země, a po obnovení nezávislosti země v roce 1918 získaly ženy volební právo. Bylo to zakotveno do ústavy Litevské republiky v roce 1920 a 1922. Byla to skutečně plnokrevná organizace, která zajistila ženský zákon, zákon prosazování práv žen. V roce 1926 připravila tato organizace návrh zákona týkající se žen, které chtěly sloužit jako úřednice, a tudíž se směly i vdávat. Předtím se úřednice vdávat nesměly. Katolické ženy v Litvě, respektive jejich organizace, se zabývala nejrůznějšími aktivitami: sociálními aktivitami, činnostmi ve školách, lékařská pomoc, různé azylové domy, domovy péče, vytváření pracovních míst v hotelech, v kavárnách, v obchodech, celá řada drobných podniků byla zakládána a vlastněna touto organizací. Bohužel veškerá tato tvůrčí činnost v naší zemi skončila, když Sovětský svaz Litvu okupoval. Dodnes si vzpomínám na paní Aldonu, která byla jednou z členek ústřední rady této organizace, byla takovým tělem i duší této organizace. Její činnost byla v podstatě zárukou toho, že organizace katolických žen zůstane vždy na živu, že zůstane živá. Chtěla bych říci, že litevské katolické ženy jsou aktivní i dnes.

Litva vítá první rok jedenadvacátého století jakožto hostitelská země, kde se bude konat další konference. 9. prosince 2000 se sejde ve Vilniusu obrovské množství žen u příležitosti 3. kongresu litevských žen. I když tuto konferenci svolávají nevládní organizace, především Ženská asociace litevských univerzit. Měla bych zdůraznit také činnost některých dalších organizací – zejména Litevský svaz zemědělců, především žen pracujících v zemědělství, Ženské informační středisko, které funguje jako zastřešující organizace. Mimochodem přípravy tohoto kongresu či konference se účastní celá řada dalších ženských organizací, je jich v naší zemi 70. Myšlenku velice široce podporují nejrůznější skupiny žen, které představují celou škálu stran. Každého z prvních dvou sjezdů, které proběhly v roce 1907 a 1937, se zúčastnilo tisíc žen. I tady organizace katolických žen byla hybnou silou. A já bych vám ráda představila alespoň dvě členky národního výboru pro přípravu třetího kongresu: bude to paní Filomena Krasauskiene a paní Boguševičiene – obě se této konference účastní. Třetí kongres bude organizován za pomoci různých promotérů a veřejných iniciativ. Cílem tohoto kongresu není hovořit o některých bolestných problémech, ale spíše učinit určité reálné návrhy, jak život žen usnadnit. Prosincový sjezd bude vrcholnou událostí ženského života. Bude to určitě událost, která se dotkne celé řady organizací a celé řady jejich regionálních poboček. Na přípravě tohoto kongresu všechny pilně pracují už od jara a snažíme se zajistit co nejširší, co nejreprezentativnější účast. Chceme, aby ženy, které se kongresu zúčastní, dokázaly uvěřit ve svůj potenciál. Přičemž tato událost uzavřením kongresu neskončí. Celá řada dalších iniciativ bude pokračovat. Mimochodem, pokud byste chtěly přispět, můžete si pohovořit s účetní, paní Filomenou Krasauskiene. Vilniuská konference od 15. do 17. června 2001 bude další mezinárodní událostí, která vlastně přivádí Vilnius na mezinárodní Kapitol ženských hnutí. Tato konference žen se bude týkat vztahů mužů, žen a demokracie.

V roce 1999 proběhla pravidelná konference Ženy a demokracie, a tehdy byl Vilnius vybrán mezi třemi pobaltskými státy, pěti skandinávskými státy, Ruskem a Spojenými státy. Vilnius tedy zve všechny představitele, přičemž Litva není jen náhodně vybraný stát, je to uznání politiky, kterou provádí litevská vláda a kterou se snaží zlepšit postavení žen. Klíč na řešení mezinárodních problémů, postavení menšin, postavení žen – tyto politické přístupy, které vyústily ve vytvoření institutu ombudsmana, který funguje jako správní soud, ale také další instituty – to vše je životní realita v Litvě. Například skutečnost, že ombudsman zastává roli správního soudu, je naprostou novinkou, a v některých dalších zemích, které už mají instituci ombudsmana dávno zavedenou, vlastně tuto instituci dnes přebudovávají, aby z ní vytvořily výkonnější nástroj při dosahování rovných příležitostí. Propůjčují instituci ombudsmana pravomoc působit jako správní soud, právě tak, jako je to u nás, lépe to zkrátka funguje. Skutečně novou věcí je, že vilniuská konference se nesnaží tvrdit, že ženy mají na demokracii monopol – demokracie je jediná, jednotná, a rovné příležitosti, o ty se musejí podělit muži i ženy. My doufáme, že některé z vás 15. až 17. června 2001 přivítáme ve Vilniusu na konferenci Ženy, muži a demokracie.

Teď se podívejme, kam dospěly litevské ženy v každodenním životě. Vzhledem ke vzdělání žen je Litva skutečně v prominentním postavení. 58,6 procent absolventů vysokých škol a 70 procent absolventů středních škol jsou ženy. Ale je to až trochu děsivá perspektiva, že ženy možná v blízké budoucnosti budou mít co do činění jen s nevzdělanými muži, kteří se budou hodit jen na roli otců rodin – a to není příliš veselé. Ženy samozřejmě vyhledávají vzdělání. Ale průměrný plat žen představuje pouze 80 procent platu mužů, v loňském roce byl rozdíl dokonce 22 procent, ale stále je tento rozdíl nejnižší mezi pobaltskými státy. Stejné trendy patrně naleznete i ve vašich statistikách, včetně těch států, které se jako například skandinávské země dostaly v prosazování ženské rovnosti nejdále. Čili v konkurenci o nejvyšší místa ženy ztrácejí, a proto se také liší jejich platy, protože za stejnou práci v naší zemi skutečně mají ženy zajištěnou stejnou odměnu, a rozdíl vzniká proto, že ženy nejsou ve stejných pozicích, že nejsou na stejných místech. Samozřejmě že vyšší místa jsou placena lépe než místa nižší. Příliš často jsou ženy zatlačovány do pozadí, pokud se jedná o povýšení na nejvyšší exekutivní místa. Statistiky ukazují, že řídící místa jsou převážně obsazována muži. Situace se nicméně mění. V uplynulých několika letech máme důvod mít větší naději v účast žen na rozhodovacím procesu. Svědčí po tom růst počtu žen v litevském parlamentu v průběhu posledních všeobecných voleb v roce 1996 – tam jsme měly nárůst o 210 procent. V reálných číslech to bylo z 10 na 22, a to je skutečně nejrychlejší proporcionální nárůst. Účast žen ve volbách byla dokonce ještě vyšší a výsledkem toho je, že dnes máme 17,1 procenta žen zastoupených v parlamentu. Za chvíli budou další všeobecné volby, parlamentní volby, kde – jak doufáme – budou mít ženy jakožto členky parlamentu ještě větší úspěch.

Účast žen ve volbách do místních orgánů byla velmi vysoká. V předchozích komunálních volbách byly na kandidátkách v zemi zastoupeny 30 procenty a z nich 22 procent zvítězilo. To znamená, že byly zvoleny ve volbách v roce 1997. Komunální volby jsme měli v letošním roce a vyplynulo z nich, že sebevědomí žen se zvýšilo, protože teď už bylo na kandidátkách 42 žen. Bohužel pouhých 17,8 procent zvolených zástupců byly ženy. Což znamená, že naše společnost zatím ženy na vládnoucích místech neakceptuje a musí se ještě udělat hodně práce, aby se zvětšilo povědomí o kvalitách žen jakožto kandidátek na zastupitelská místa i na místní, komunální úrovni. Počet žen v diplomatických službách prudce roste. Za jediný rok například ve srovnání – v roce 1998 se počet žen-velvyslankyň zvýšil trojnásobně, tedy v roce 1998 jsme počet ze dvou zvýšily na šest a dnes jich máme sedm. Pravda je ovšem taková, že i v diplomatických funkcích ženy zpravidla zastávají nižší funkce než muži. Došlo k nárůstu podnikatelek: jedna ze dvou největších soukromých bank je řízena ženou a je tomu tak i v dalších případech. Účast žen v malých podnicích ukazuje rovněž zvýšenou tendenci. Vláda i nevládní organizace na tento proces dohlížejí. Vláda realizuje svůj program dalšího postupu žen a dále existují ještě další programy včetně programu pozitivní diskriminace žen. Před necelým rokem se v našem tisku objevoval jen malý počet článků týkajících se otázky pohlaví. Litevská vláda společně s některými stranami a společně s některými dalšími orgány uspořádala dvoudenní seminář pro novináře, který se konal v roce 1998. Další událost proběhla v letošním roce, také byla zaměřena na novinářskou obec, a nyní připravujeme pro naše novináře nový projekt, který nazýváme „Sociální zpravodajství“. Jde o to, aby se novináři snažili zpravodajsky pokrývat také pozitivní události – novináři se zpravidla zaměřují na události záporné. I představitelka Svazu katolických žen poukázala na to, že bezpochyby kdybychom se tady navzájem popraly nebo v podnapilém stavu tancovaly na stolech, potom bychom měly určitě mediální pokrytí zaručené. Ale to, že se tady zabýváme společenskými problémy a postavením žen, to už zájem médií nepřiláká. Musíme se tedy všichni zamyslet nad tím, jak přimět novináře, aby se zabývali i tím pozitivním zpravodajstvím. Myslím si, že prvním krokem k tomu je vzdělání. Je velmi snadné někoho obviňovat, ale napříč naší společností o tom povědomí není příliš dobré. Litevská vláda prokázala, že bere vážně problémy žen ve venkovských oblastech tím, že uvedla v život vládní program týkající se problémů žen právě v těchto venkovských oblastech.

Aktivní práce litevských nevládních organizací zabývajících se postavením jednotlivých osob z hlediska pohlaví musí být v této souvislosti také zdůrazněna. Mohu vám říci, že díky tomu všemu jsou sdělovací prostředky také nápomocné při vzbuzování povědomí o těchto problémech ve srovnání se situací před několika lety. Nicméně jsou určité oblasti, kde by ženy mohly získat ještě výhodnější pozice. Na druhé straně práva mužů, například právo ponechat si děti po rozvodu – byla omezena. Máme zákon o rodině, který sice zdánlivě zajišťuje rovnoprávnost pohlaví, ale je nutné, aby jeho úprava proběhla ještě veřejnou diskusí a diskusí v parlamentě, protože stávající legislativa ještě naprostou rovnoprávnost nezaručuje. Vytváření povědomí ve společnosti o rovnoprávnosti muže a ženy je skutečně prioritou na programu veřejných sdělovacích prostředků, nevládních organizací a také vlády. Mohu vám říci, že toto jsou skutečné úspěchy, a Litva jich skutečně dokázala dosáhnout.

Teď bych chtěla stručně pohovořit o historii. Chtěla bych zdůraznit, jak se ženami zacházelo ve středověké Litvě. První evropský zákon, litevský zákon ze 16. století, zdůraznil zpřísnění sankcí za zabití nebo způsobení tělesného zranění ženě, a tyto tresty byly dvakrát přísnější než v případě podobné újmy způsobené mužům. Žena si rovněž směla ponechat svůj vlastní podíl na rodinném majetku, což bylo naprosto neuvěřitelné v tehdejším dobovém kontextu. Navíc ženy měly právo hájit právní zájmy rodiny u soudu. Další ustanovení rovněž zahrnovala velice pokrokové myšlenky, dokonce i z dnešní perspektivy. Tohle je naprosto bezprecedentní případ ve světové historii společnosti, která je v naprosté převaze patriarchální. Litva ztratila nezávislost koncem 18. století. Zdá se téměř nemožné si představit oněch tisíc žen, které se sešly v režimu carského Ruska, a v podstatě tehdy neměly k dispozici žádná masová média, žádné prostředky, které by jim pomohly takovou konferenci svolat. Přesto se tato událost v Litvě konala v roce 1907.

Teď bychom se měly vrátit k otázkám sociálního zabezpečení, což už někdy znamená velké úspěchy pro naše ženy, protože máme velice dobré či progresivní – nevím, jak bych popsala tato práva – zákony, ale na druhou stranu to zůstává pouze takříkajíc na té základní úrovni. Onen „skleněný strop“ existuje v podstatě v případě každé ženy, když se snaží dosáhnout nějakého vyššího postavení, protože žádný zaměstnavatel nechce ženy, které jsou schopny dosáhnout téhož jako muži a měly by stejné právo na dovolenou jako muži. Zaměstnavatelé nechtějí mít ve svých podnicích ženy, protože tuší, že ženy se budou muset starat o děti, o nemocné, budou třeba odmítat noční práci a budou muset odejít na mateřskou dovolenou až na dobu tří let, což je do 36 měsíců stáří dítěte. Takže jak je to s pozitivní diskriminací? Pozitivní diskriminace začíná být velice negativní právě ve chvíli, kdy se žena snaží dosáhnout nějakého vyššího postavení.

Teď mi dovolte pohovořit o právech na sociální zabezpečení. Legislativa v Litvě zaručuje právo na sociální zabezpečení všem lidem bez ohledu na jejich pohlaví. Je to zaručeno ústavou a samozřejmě není třeba, abych vám tu vypočítávala jednotlivé paragrafy, které stanoví toto právo, protože to není zase až tolik zajímavé. Ale stanoví se, že všichni občané mají právo na starobní a invalidní důchod, na sociální podporu v případě nezaměstnanosti, onemocnění, v případě ztráty manžela či manželky nebo ztráty toho, kdo zajišťuje pro rodinu obživu. Ústava zaručuje práva týkající se sociální ochrany v případě nezaměstnanosti. Stanoví také sociální podporu pro rodiny, které vychovávají své děti doma. Poskytování podpory je stanoveno zákony. Tato legislativa také zaručuje příspěvky pro matky před narozením a po narození dítěte, zaručuje také příznivé podmínky pro ženu a nějaké další výhody.

Co konkrétně obsahuje zákon o rovných příležitostech?

Zákon o rovných příležitostech stanoví, že je možnost jak pro muže tak pro ženy, aby se odvolali, pociťují-li vůči sobě odlišný přístup. Mohou se odvolat na naši instituci – ombudsmana. Ombudsman může ovlivňovat vládní instituce, ale může zasahovat v tomto ohledu – pokud je tam nějaká diskriminace – i do činnosti soukromých podniků. A nástroj, pomocí kterého ombudsman funguje, jsou v podstatě pokuty. Již jsem hovořila o tom, že je to vlastně správní soud. Institut ombudsmana je součástí celonárodní legislativní struktury, která se skládá z několika částí: především je to naše parlamentní část struktury, která se skládá ze dvou institucí – je to Parlamentní skupina pro ženy, která zahrnuje ženy ze všech stran zastoupených v parlamentu. Něco velice podobného existuje ve finském parlamentu; ve Finsku se to jmenuje „síť žen“, ale je to také vnitroparlamentní skupina, kde všechny finské ženy ze všech stran, počínaje těmi nejlevějšími, přes centristické až po nejpravicovější, fungují v této skupině a mohou formulovat své názory nebo se dobírat různých rozhodnutí. Možná že jsme se nechaly inspirovat touto finskou strukturou, a jsme rády, že něco podobného existuje i ve Finsku. Mimochodem využily jsme komunikace i s jinými pobaltskými zeměmi, a bylo to velice dobré, když jsme před rokem navštívily lotyšský parlament, kde jsme mohly lotyšský parlament oslovit a popsat jim, jak jsme se v naší zemi zorganizovaly. Další parlamentní instituce je Komise pro rodinu a děti. Má to být skutečně zase ženská komise. Byl to takový trochu paradox, když šéfem této komise měl být muž, který patřil ke straně, která má být největším podporovatelem ženského hnutí. Nechci ho jmenovat, myslím, že víte, která strana nejvíce podporuje ženskou otázku. A my jsme si říkaly: ženská komise – a povede ji muž! Takže je to skutečně komise pro rodinu a dítě.

Pak máme ve struktuře exekutivní část, což je vlastně vláda, v níž máme komise, které se rovněž zabývají otázkami rovnosti; například je to ta pozice, v níž jsem i já za poslední čtyři roky, ale byla vytvořena dříve, už v roce 1994 a já jsem funkci převzala v roce 1996.

Pak je tu státní rada, to je stejná funkce na stejné úrovni jako jsem já, a ta je pro lidská práva. Nějak se to tak vyvinulo, že jsme se rozhodly, že skutečně je zapotřebí to státních struktur takto zabudovat, že to musí být i v těch vládních institucích. Proto jsme vytvořily zvláštní skupinu ve Statistickém úřadě při litevské vládě, a ta se zabývá otázkami rovnosti a zpracovává statistické údaje týkající se účasti mužů a žen ve veřejném a společenském životě. Tato brožurka se sestavuje a vydává každý rok. Toto je menší brožurka, vydává se rovněž jednou ročně ve dvou jazycích, anglicky a litevsky. Pro naše sdělovací prostředky se snažíme poskytovat statistické údaje zdarma, protože když znáte statistické údaje, znáte situaci, pak můžete skutečně vymyslet způsoby, jak věci řešit.

Dalším orgánem, který byl vytvořen, je orgán v rámci ministerstva práce a sociálních věcí, protože jestli někde musí ženy čelit nerovnosti, i když mají třeba vzdělání velice dobré, a ne vždy získají funkci nebo pozici, kterou by mohly dostat, je to právě náš trh práce. Tedy ministerstvo práce je tím pravým místem, kde by tyto otázky měly být řešeny. Čili je to jedno z dalších oddělení v rámci naší struktury.

A pak tu byla vytvořena ještě jedna věc – takzvaná meziministerská skupina. V letošním roce se skládala pouze z deseti členů, deseti ministerstev, ale v současné době už to je všech 14 ministerstev, to znamená, že všechna ostatní oddělení, všechny ostatní orgány jsou zastoupeny v tomto orgánu, to znamená, že tato ministerská skupina, se dnes skládá z 18 osob. A myslím, že hlavním nástrojem, který může prosazovat „mainstreaming“, je tato skupina.

A poslední orgán je ombudsman, o kterém už jsem hovořila. Tato instituce má specifické charakteristické rysy, může totiž zasahovat i do neveřejného sektoru, to znamená i do soukromých podniků. Vládní sektor zahrnuje i tu nejnižší úroveň, obecní úroveň, lokální úroveň; a pak tu je ještě nevládní sektor, který je rovněž zapojen do řešení těchto otázek. Myslím si, že skutečně první definice sexuálního „harašení“ u nás se oficiálně objevila v zákoně o ombudsmanovi. V květnu letošního roku, tedy asi po roce práce, se ombudsman zabýval již asi 400 případy. Mohu říci, že je to opravdu velké množství případů a většinou šlo o ženy, ale někdy se odvolávají i muži a potřebují řešit své případy.

V rámci parlamentu máme ještě jednu instituci, která se stará o zajišťování lidských práv a v podstatě by mohla nést název ombudsmana, ale nemá žádné právo zasahovat do veřejného sektoru. Je to institut, který funguje pouze na vládní úrovni a de facto postupuje proti úředníkům v případě, kdy úředníci nějakým způsobem potlačují práva, ať už sociální nebo lidská práva všeobecně. Ombudsmanovi se v litevštině říká „kontrolor“ nebo někdo, kdo něco hlídá a podle toho postupuje.

Příspěvky o politice rovných příležitostí z různých západoevropských zemí:


Norsko:
Budu hovořit o tématu, které již bylo dnes probíráno ze strany mnoha zemí: Zákon o rovnosti pohlaví – tak mu říkáme v Norsku, původně se mu říkalo Zákon o rovném postavení a pak to byl Zákon o rovnoprávnosti pohlaví. Zákon je z roku 1979, tedy už dvacet let starý. Původním cílem bylo podporovat rovnost mezi muži a ženami a obzvláště zlepšit podmínky žen. Ze zákona bylo zřejmé, že se tam nejednalo pouze o rovnoprávnost, ale hlavním cílem bylo zlepšení podmínek žen. Především veřejné instituce, vládní instituce, musí ve veřejném sektoru dbát na dosažení této rovnoprávnosti, což zahrnuje celou řadu činností. Znamená to, že muži i ženy musí mít stejné příležitosti jak ve vzdělání, tak v zaměstnání, tak v kultuře a v profesním postupu. Tento zákon se vztahuje na veškeré oblasti, ale v jedné oblasti, což je trochu výjimka, jsou interní vztahy mezi religiózními komunitami. Vždy bylo víceméně akceptováno, že v rámci těchto komunit se tento zákon uplatňovat nemusí. Ale v současné době probíhá v Norsku diskuse, jakým způsobem uplatnit zákon o rovnosti pohlaví také na státní církev, což je státní luteránská církev. Ale nedomnívám se, že se bude stejným způsobem aplikovat i u jiných církví, například u katolické církve. Budeme muset zjistit, dojde-li i u této státní církve k nějaké změně. Jak už jsem říkala, cílem zákona při jeho zrodu bylo zlepšit postavení žen a zavést tedy určité diferencované zacházení, to znamená pozitivní diskriminaci s cílem zlepšení podmínek žen. To bylo vždy možné. Zákon například neumožňoval v inzerátech hledajících pracovní síly žádat muže. Na druhé straně bylo možné se zmínit v takovém inzerátu, že přednost bude dávána ženám. To se ovšem změnilo: v roce 1998 došlo ke změně zákona a v současné době je možno žádat muže na určité profese, například ve vzdělání, péči o děti anebo o staré osoby. A samozřejmě jedním z důvodů, proč právě v oblasti zdravotní péče je možné požadovat muže, je to, že v těchto oblastech pracují převážně ženy. Kromě toho je tu další spojení, další věc pokrytá zákonem, a sice jedná se o to, aby stejná práce byla stejně hodnocena. Ovšem co je stejná práce a co je stejné ohodnocení, to je otázka, která se nabízí. Máme zde příklad ošetřovatelek, které mají tříletou školu, ale vydělávají mnohem méně než některé profese zastávané muži, které rovněž vyžadují tříleté vzdělání, a přitom jsou mnohem lépe ohodnoceny. Hovoříme také o rovném právu na vzdělání, ale pokud se jedná o některé profese, jako jsou například ošetřovatelky nebo učitelky, je tam mnohem více žen. Zase se uvažuje o zavedení nějakých kvót už ve školách, které připravují toto vzdělání. Už se tu hovořilo o otázce kvót. Zákon stanoví, že ve všech demokraticky zvolených veřejných orgánech, to znamená politických orgánech, ať už se jedná o orgány na místní nebo vyšší úrovni, že všude musí jedno pohlaví být zastoupeno alespoň 40 procenty. Ale je naprosto jisté, že toto ustanovení se při aplikaci setkává s velkými potížemi, například pro malou obec není snadné naplnit ten patřičný počet žen ve svém zastupitelském orgánu. Hodně se tu hovořilo o institutu ombudsmana, který byl uzákoněn zákonem společně s apelačním výborem. Jejich společná role spočívá v dozoru nad zachováváním práva. Zajímavé je, že zvláštním tématem při debatách o rovnoprávnosti je jazyk, protože muži a ženy se jmenují trochu jinak. Slovo „ombudsman“ vlastně pochází ze staronorského jazyka, a už zakončení –man znamená „muž“; ale v norštině je možné tuto koncovku vynechat, a tak říkáme „ombud“, protože jsme nechtěly zachovat tuto maskulinní koncovku. Víc času nechci zabírat. Myslím, že zásady jsou jasné a od účastnic slyším, že je tu mnoho zemí, kde se implementují zásady, jaká my máme už dvacet let. Chci jen popřát všem mnoho úspěchu.

Dánsko:
Na začátek musím říci jednu věc: nejsem profesionální úřednicí ministerstva práce a sociálních věcí, takže když jsem byla požádána, abych hovořila o možnostech péče o děti, informace jsem si vytáhla z webové stránky: mimochodem jich tam bylo 80 stran, které vám tu teď prezentuji – doufám, že se mi podaří sdělit vám to nejdůležitější a že se mnou budete mít trpělivost.

Místní orgány v zásadě musí zajišťovat nabídku institucí, které budou pečovat o děti od šesti měsíců až po věk šesti let, kdy jdou do školy. Není to pouze jakýsi slib dánského parlamentu nebo povinnost parlamentu, ale je to vždycky povinnost místních orgánů. Takže nějaké seznamy čekatelů jsou u nás neznámým slovem. Mimochodem ale neznám žádnou ženu, která by se musela vzdát povolání proto, že neměla kam umístit dítě nebo nemohla najít řešení, způsob jak by nechala pečovat o děti. Je to skutečně na místních orgánech, aby zřídily různá centra nebo způsoby péče o děti. Existují veřejné instituce, což jsou jesle a školky. A za druhé jsou to pečovatelské služby v soukromých domech. Je to někdo, kdo se stará o děti, většinou si jich bere asi pět, a místní orgán, místní úřad, funguje jako jakýsi „supervisor“, že tyto činnosti probíhají správně. Třetí možností je, že se rodič postará sám, že si najde nějakého babysittera nebo nějaký jiný způsob, jak si zajistí péči o dítě. Samozřejmě že rodiče nemohou trvat na tom, že chtějí takový a takový způsob péče, ale pokud je to možné, tak ta jejich priorita je vždycky brána v úvahu. Rodiče platí asi 30 procent nákladů na takovouto vnější péči o dítě. To co člověk musí zaplatit, bývá různé v různých obcích. Máme 277 obecních úřadů – obcí. V Kodani se platí 2000 dánských korun, což je asi 250 dolarů, za měsíc, pokud dáte dítě do jeslí, a pokud dáte dítě do mateřské školy, je to 1500 dánských korun, což je asi 190 dolarů. Pokud patříte do kategorie s nízkými příjmy, můžete nalézt buď péči, která je zcela zdarma, anebo péči, kde platíte mnohem méně, čili závisí to na vašich příjmech. Pokud pracuje člověk na půl úvazku, může si také nalézt péči jen na tu část, kdy pracuje, a platí samozřejmě méně. Rodiče mají také jistý vliv na to, jak se o tyto děti v centrech starají, to znamená, že vlastně jejich život takto ovlivňují. Většinou se odehrávají pravidelné schůzky rodičů s těmi soukromými osobami, které si berou na starosti těch např.pět dětí. Je velice důležité, aby ve všech těchto střediscích péče o děti bylo místo pro pozitivní vývoj dítěte. Když děti začnou chodit do školy, mají možnost účastnit se mimoškolních aktivit, „družinových“ aktivit. Někdy je to možné i od 6 hodin ráno a většinou odpoledne to bývá do 5 hodin. Teď mi dovolte několik slov o mateřské dovolené. Je možné si vzít mateřskou dovolenou čtyři týdny před porodem, přičemž už máte nárok na příspěvek v mateřství, což je 2758 korun týdně, je to asi 350 dolarů. Pokud pracujete takříkajíc ve veřejné instituci, máte nárok na šest týdnů s normálním platem. Po narození dítěte má žena nárok na 26 týdnů mateřské dovolené a otec má možnost si vybrat dva týdny v době věku dítěte do 14 měsíců. Dalších 14 týdnů mají volbu, kdo z rodičů si vezme mateřskou dovolenou, tedy mateřskou nebo otcovskou; většinou je to v Dánsku žena, kdo si bere dovolenou, mužů, kteří se tímto způsobem starají o děti, je zatím velmi málo. Je také možnost nalézt práci na poloviční úvazek a pak dostáváte polovinu příspěvků v mateřství. Rodičovská dovolená může trvat až jeden rok na jedno dítě, ale musíte ji využít do devátého roku dítěte. Ovšem během tohoto období máte nárok na 60 procent té dávky, což je 1600 korun za týden, rovná se 200 dolarů. A opět závisí na matce a otci, kdo z nich si chce tuto rodičovskou dovolenou vzít.

Myslím, že je velice dobré, že v Dánsku existuje tato možnost poskytnutí péče o děti a pochopitelně že existuje otázka, zda je vždycky dobré tuto péči využívat, to znamená, zda není někdy lepší, aby matka s dítětem zůstala doma. Myslím si, že o tom jsme hovořily už během prvního dne konference.

Ramune Trakymiene:
Reagovala bych na ten dánský systém rovných příležitostí. V minulém měsíci došlo k reorganizaci a de facto šlo o jednu instituci, protože v Dánsku neměli skutečného ombudsmana. Nyní se vydali trošku jinou cestou a zavedli poněkud jiný systém, mají centrum pro rovnost příležitostí a centrum pro podávání stížností; funguje to vlastně jako instituce ombudsmana, ale neříká se tomu tak. Je tam právník, který je zodpovědný za řešení různých případů diskriminace nebo nerovných příležitostí. Toto centrum dělá také veškerou administrativní práci. Tento úřad nefunguje jako správní soud, ale je to jakýsi dodatek k tomu systému, který řeší otázky rovnosti příležitostí. To je ta reorganizace, ke které v Dánsku nedávno došlo.

Nizozemsko:
Od roku 1981 máme Radu pro emancipaci – tedy měli jsme, ale v roce 1997 byla zrušena, protože vláda ji považovala za nadbytečnou. Nyní z 59 procent ženy pracují. Nejde jenom o sociální aspekt, ale také o ekonomický aspekt, který získává stále větší důležitost, protože máme téměř nulovou nezaměstnanost. Vláda i ostatní instituce se snaží udělat práci pro ženy co nejpřitažlivější, ale mohu vám říci, že je to nicméně velice obtížné, když máte malé děti. Podporujeme, dotujeme péči o děti, ale pochopitelně že na venkově je to velice problematické, protože tam ta centra zavírají dříve odpoledne, takže pro ženu je to těžké, pokud pracuje déle do večera. Někdy je to kombinace různých způsobů péče a žena, která má malé děti, má opravdu značné problémy. Pokud jde o mateřskou dovolenou, ta v Holandsku trvá 16 týdnů a je placená. Otcovská dovolená je půl roku za podmínky, že máte práci pouze do 20 hodin týdně. Existují některé firmy, které jsou flexibilní a které vám dovolí rozložit si tu dovolenou během celého roku. Máme potom další dovolené, jako studijní, péče o nemocnou osobu atd., čili ty se pak různě kombinují. Máme tzv. model capuccino, což je v podstatě přizpůsobená pracovní doba tomu, jak potřebujete odvést dítě do centra péče, ale není to zas až tak obvyklé. Problém spočívá v tom, že si ženy stále ještě myslí, že jsou to jenom ony, kdo se musí starat o děti, prostě proto, že si myslí, že jsou lepší než muži a že by to měly být ony, kdo by měl být odpovědný za péči o děti. Takže tlak na ženy, které mají malé děti, pracující ženy, je skutečně velice značný. Musíme pracovat v tom smyslu, abychom v ženách více vzbuzovaly vědomí toho, že to není jenom žena, která se má starat o děti, ale že má vzniknout určitá vyváženost mezi prací a mezi péčí o děti, ze strany mužů i žen. Budete-li mít nějaké otázky, samozřejmě na ně ráda odpovím. Děkuji za pozornost.

Německo:
Chtěly bychom zmínit speciální druh pojištění, které existuje v Německu, jako příspěvek k diskusi, co může toto pojištění přinést ženám. Je to takzvané pojištění na péči. Německé sociální pojištění se skládá z určitých částí. Ta část, kterou znáte také, je pojištění na důchod, pojištění zdravotní, pojištění proti ztrátě zaměstnání a ve SRN v roce 1995 byla zavedená nová verze pojištění – „pojištění na péči“. Tím se měla nově řešit otázka, jak se postarat o lidi, kteří potřebují péči. Samozřejmě to má velmi co do činění se ženami, protože většina lidí, kteří potřebují péči, jsou staří lidé, a jsou to tedy rodiče či tchán s tchýní žen. Cílem tohoto pojištění je, aby většina lidí, kteří potřebují péči, zůstala v rodině či doma ve svém bytě, aby tito lidé nemuseli jít do domovů důchodců, jak tomu bylo často před zavedením tohoto pojištění. Toto pojištění je všeobecné, platí pro všechny, i ti, kteří jsou zákonem pojištěni proti nemoci, každý si toto pojištění může nárokovat. Úkol tohoto pojištění spočívá v tom poskytovat pomoc těm, kteří potřebují péči, a další cíl je, aby oni sami mohli daleko více rozhodovat o tom, jakým způsobem budou opečováváni. Ustupuje se tedy od starého konceptu dát ty, kteří potřebují péči, někam pryč, ale cílem je, aby všichni zůstali co nejdéle aktivní, zařazeni do života, do běžného života. Všichni mohou zůstat co nejdéle doma, ve vlastním domově, nemusí jít do domova důchodců. Toto pojištění nabízí různá plnění, určité služby, věcné i finanční plnění, zajišťuje to také peníze na péči profesionálů či laiků, to jsou třeba sousedé, přátelé nebo rodina. To co bude zaplaceno, je samozřejmě závislé na tom, jak moc někdo potřebuje péči, a definitivním cílem tohoto pojištění je, aby při péči doma všechno pokud možno co nejvíc bylo uděláno privátní sférou, tedy rodinou, sousedy; profesionální pomoc má být pouze doplňující, např. že třeba ráno přijde někdo ze sociální služby umýt dotyčnou osobu a potom opět odejde, a vaření a nakupování potom zvládne rodina. To je tedy kombinovaný model. Potřebnost péče znamená, že tuto pomoc můžete nárokovat teprve tehdy, když už nemůžete vykonávat veškeré denní úkony pro svůj život potřebné. Máme tři kategorie, potřebnost péče I, II, III, podle toho, kolik péče potřebujete, přijde potom lékařská služba do vašeho domu, ta ohodnotí vaši situaci. Vzpomínám si třeba v mé rodině, jak to bylo s babičkou: když potom přišla pečovatelská služba, vždycky se říkalo: Babičko, přijde pojištění, vzpomeň si, že jsi stará a nemohoucí!, abychom dostali co nejvíc peněz. Tak to jsou historky, které od roku 1995 v Německu můžete potkat.

V těžkých případech samozřejmě každý může jít do domova důchodců. Tímto pojištěním se vlastně staly domovy důchodců pečovatelskými domy, ocitají se tam lidé, kteří už nemají jinou šanci, už tam nejsou regenerační projekty, je to něco jako léčebna dlouhodobě nemocných. Takže se mění charakter domova důchodců de facto v pečovatelský dům.

Pro nás je také zajímavé, co to znamená pro rodinu, jaký je přínos tohoto nového pojištění pro rodinu. Rodina – a to je to nové – může za to, že poskytuje péči, požadovat peníze z tohoto pojištění. Většinou jsou to potom ženy, které si to mohou nárokovat. Řeknou si: Budu se starat o rodiče nebo o tchána s tchýní, a od roku 1995 mohou za to ty ženy dostávat peníze, to je to nové. Specialitou tohoto pojištění je, že ty ženy nemusí chodit na celou dobu do práce, když pobírají od státu toto pojištění, dokonce stát za ně platí jejich vlastní pojištění do státní pokladny. Tudíž i když zůstanou doma na určitou dobu, aby se mohly starat, neztratí státní pojištění zdravotní a starobní. Samozřejmě nemusí vystoupit ze svého povolání kvůli péči o staré lidi tolik, jako se to stává, když žena porodí dítě. Je to ulehčení jejich situace.

V Německu se hodně diskutovalo o tom, jaké následky bude mít toto nové pojištění. Často se zdálo, že mnohé ženy ze svého vlastního postoje to pociťovaly tak, že se stejně musí starat o svoji rodinu. Mnohé ženy jsou kvůli tomu velmi přetížené, protože se snaží starat o své příbuzné a skloubit to s vlastní výdělečnou činností. Musíte se zamyslet nad různými aspekty. Nevím, jaký bude trend pokračování tohoto vývoje, ale skoro ve všech státech v Evropě se mění struktura obyvatelstva, v budoucnosti bude stále víc starých lidí, a je zajímavý také fakt, že stále více těch starých lidí jsou ženy. A to má tedy ten důsledek, že ženy jsou ty, které se starají, ale jednou se o ně bude někdo muset starat rovněž. Otázka je také, jestli toto nové pojištění má pro německou situaci ten přínos, že se ženy budou vracet do rodin, domů, to, o čem mluvila Margot Papenheimová, nejdřív dvacet let vychovávat děti a okamžitě potom zase další úkol v domácnosti, starat se o rodiče či tchána s tchýní. Na jedné straně je to tedy pozitivní vývoj, že tu existuje pojištění, které má za cíl nemuset posílat lidi do domovů důchodců, nechávat je doma, ale na druhé straně vzniká společenská realita, v níž jsou to vždy ženy, které vstanou a řeknu: Já mám tu úlohu postarat se o svoji rodinu. To je právě ten kritický problém, že ženy budou tak solidární, že ztratí své zaměstnání a vrátí se domů. Je to tedy něco specifického. Doufám, že to pro vás nebylo příliš komplikované pojišťovnictví.

V Německu máme ženské ministerstvo jako v ostatních zemích, ale čím je Německo specifické je to, že máme dost rozvinutý systém pověřenkyň pro ženy, je to jiné než v jiných státech Evropy, máme speciální komunity, máme tam instituci pověřenkyně pro ženské otázky, a to platí město. Potom tam máme samozřejmě ministerstvo pro ženské otázky – a teď nevím, co všechno se na tom ministerstvu ošetřuje, tedy: mladí, staří a rodina, jako obvykle, to je tedy ženské ministerstvo. A to co je zvláštní na Německu, to je síť pověřenkyň pro ženy, a právě tato místa jsou velmi oslabena tím, že je nedostatek financí.

Švýcarsko:
Co bych vám chtěla říct, to jsem si nechala napřed doma vysvětlit: ve Švýcarsku je naprostý unikát, že se vypočítávají starobní důchody zcela individuálně pro každou osobu. Je tu jistý „splending“, je tu speciální pojištění, říkáme mu AHV, a vloni jsme to znovu revidovali – je to určitý „splitting“ (záměrně užívám anglické slovo), který ošetřuje individuálně každého klienta pojištění. To je pro nás ženy velice pozitivní, bohužel jsme to musely vykoupit tím, že odcházíme do důchodu později. Dosud chodily ženy do důchodu ve 62 letech, nyní se to vyrovnalo s mužskou hranicí, ti mohou jít do důchodu teprve v 65. roce života, u žen už je to teď stejné. Nyní se bude konat další státní revize starobního pojištění, a pravděpodobně tu budou ženy opět bity: dosud totiž vdovy měly důchod, vdovci ne, a nově nyní budou mít nárok i vdovci na důchod, ale ty vdovy, které dosud měly nárok na vdovský důchod, budou nově mít toto právo pouze pokud budou mít děti pod 18 let a budou se o ně starat. Tyto redukované vdovské důchody budou právě pro starší ženy ohromným negativem, a při této nové revizi pojištění, která je právě v jednání, se to ještě nějakým způsobem pokusíme změnit. Budeme se samozřejmě bránit, aby takto staré ženy byly diskriminovány. Což se týká především žen-samoživitelek, které si musí vzít práci na částečný úvazek a mají ty nejnižší platy.

(Následující diskuse byla zaměřena víceméně tématicky na péči o děti, sociální pojištění, trh práce, důchodové zabezpečení. Byla vedena snahou vybírat to, co je v jednotlivých zemích dobré, přínosné k tématu rovných příležitostí, co se osvědčilo nebo osvědčuje, abychom se snažily hledat cestu kupředu, dobré příklady, které si můžeme navzájem sdělit.)

Polsko:
Jmenuji se Jolanta Radecka, jsem z Polska, z Varšavy, zastupuji Polskou asociaci katolických žen. Dovolte, abych vyslovila krátký názor na rovné příležitosti. My jsme přesvědčeny o tom, že je to Boží plán a že nejdůležitější pro nás je nesnažit se narušit plány Boha. Přijímáme muže nebo člověka v každé oblasti života, v sociální, kulturní, umělecké i politické. Stejný plat za stejnou práci. Ale na všechno musí nastat pravý čas. Víme ze zkušenosti, že když je člověk mladý, tak toho moc ještě neví, byť by si myslel že toho ví hodně a perfektně. Stěžujeme si na děti, stěžujeme si na těžký život, když jsou děti malé, považujeme to za velkou tíhu pro nás. Pro nás katolíky je nicméně život zvolen. Samozřejmě že život Matky Boží Panny Marie nebyl jednoduchý. Jde o to, jak získávat energii a pokoj, jak přijímat to, co je sice těžké, ale dobré. Samozřejmě že jednoduchý život nemusí být úspěšný. Vím ze zkušenosti, že bychom měly svým dětem ukazovat, co je dobré a co je špatné.

Sama bych rozdělila život ženy na tři části. První je dětství, mládí a studia, druhá etapa je etapa rodinného života, čas, kdy se žena stará o děti. Pro spoustu žen je to také doba, kdy budují svou profesionální dráhu, je to velice úspěšná doba, a vychovat děti není důležité jen pro rodiče, pro rodinu, ale i pro tu zemi a tudíž pro celý svět. A pro nás je důležité, abychom dělaly něco pro ochranu matek. Abychom je podporovaly, abychom jim poskytly slušné mzdy za jejich velice těžkou a zodpovědnou práci. A pak je tady ta třetí část nebo etapa života ženy, kdy dětem už je více let, přes tři či přes šest let, kdy matka může začít znovu být aktivní ve svém profesionálním životě. A zase víme z vlastních zkušeností, jak to chodí. Mám určité zkušenosti se starými lidmi, protože jsem se narodila, když mému otci už bylo 50. Já jsem tedy měla možnost pochopit mentalitu starých lidí. Před šesti lety jsem se rozhodla, že budu pomáhat starým lidem, a od té doby pečuji o 12 až 14 starých osob. Někteří jsou slepí, někteří jsou handicapovaní, jiní mají zkrátka jiné zdravotní problémy, protože už je jim přes 80. Někteří z nich naopak jsou docela zdraví, je jim dobře, a říkají, že je to jejich volba, být v takovém pečovatelském domě, ale nikdo neříká, že by chtěl žít v domově důchodců. Chtěli by žít v nějakých penzionech nebo takových pečovatelských domech, anebo samozřejmě v rodinách. Kdysi mi jeden člověk řekl: „Víte, proč ve vašem domě jsou staří lidé šťastni?“ Já jsem to nevěděla a ten člověk mi řekl: „Protože vy jste ty lidi vzala do svého domu. Oni to cítí, že jsou jako ve své rodině, cítí se bezpeční a důvěřují vám.“ Pro mě je to opravdu velice těžká práce a několikrát za rok se rozhoduji, že to vzdám, protože mě to nesmírně unavuje a nikdo mě nepodpoří. Platím daně, jako kdybych měla třeba restauraci nebo pětihvězdičkový hotel. Teď u nás dochází k reformě sociální péče. Je to pro nás velice obtížné období. Já chápu, že změny si vyžadují určitý čas a že bychom měli být trpěliví, ale skutečně platíme za všechno, platíme za lékařskou péči, za léky, a v takové situaci skutečně potřebujeme ženy, které budou tyto problémy vidět a budou se snažit na té rozhodovací úrovni změnit to, co je špatné. Naše ministryně zdravotnictví je žena, a já nemám pocit, že by se situace zlepšila. Myslím si, že nejde o to, zdali je to muž nebo žena, ale prostě by to měl být správný člověk, který správně uvažuje. A souhlasím s tím, že ženy mají určité schopnosti, ale muži přece také. Tedy de facto i muž i žena mají ty stejné příležitosti. Myslím si, že tady zazněla velice dobrá otázka, když Marie Louise se zeptala na to, zda jsou různé organizace podporovány vládou. My to cítíme také. My samozřejmě víme, že v Polsku existují těžké ekonomické problémy a že bohužel se peníze utrácejí velice snadno, protože těch problémů máme tolik. Musíme platit za všechno: za prázdniny pro děti, za nejrůznější kulturní aktivity organizacím, které prosazují katolické hodnoty, poskytujeme svobodným matkám finanční pomoc. Nejdůležitější aktivitou naší organizace je formování ducha. Devátého prosince letošního roku budeme organizovat pouť do Częstochové, všechny polské ženy, abychom prostřednictvím černé Matky Boží poděkovaly Bohu za druhé tisíciletí a pomodlily se za tisíciletí třetí. Ráda bych vám poděkovala, že jste nás pozvaly na tuto konferenci a jsem skutečně velice ráda, že si zde mohu vyměnit s ostatními ženami zkušenosti. Jsem ráda, že mám možnost tady vyslechnout tolik zajímavých názorů, tolik zajímavých příspěvků.

Itálie:
Jmenuji se Maria Giovanna. Když se hovoří o rovných příležitostech v Itálii, když to vezmeme z hlediska práce nebo zaměstnání, tak je velký boj mezi těmi, kdo mají práci a těmi, kdo mají stabilně zabezpečenou práci, což je většinou ve státním nebo veřejném sektoru, protože v soukromém sektoru se může stát, že se člověk stane nezaměstnaným ze dne na den. Tohle je takový zápas, takový silný boj, v němž žijeme. Já tedy patřím k těm, kdož mají štěstí, že mají bezpečný „job“, pracuji jako učitelka ve škole a vím, že mám určitou výsadu v Itálii tím, že jsem učitelkou a ať se stane cokoli, budu mít svou mzdu, což samozřejmě neplatí o soukromém sektoru.

Mluvíme o rovnosti příležitostí mezi muži a ženami, samozřejmě máme na to zákon, ale je ještě dlouhodobým úkolem dosáhnout skutečné rovnoprávnosti v každodenním životě. V rodině – a to si ještě pamatuji, bylo to v roce 1975, kdy zákonem byla zavedena rovnoprávnost mezi manželem a manželkou, a já si vzpomínám, že jedním z článků tohoto zákona bylo, že pokud si Italka vezme cizince, neztratí svoje občanství. Dřív tomu bylo tak, že když si Italka vzala třeba Němce nebo Francouze, přišla o občanství. Toto bylo zavedeno teprve v roce 1975. Ono se to možná zdá být dávno, ale je to spíše dost nedávno. Samozřejmě že zákon praví, že příležitosti mají být rovné pro manžela i manželku, ale převážná většina zodpovědnosti za rodinu je na ramenech žen a já si kladu otázku, zda žena skutečně má příležitost si volit, jestli chce jít do práce nebo zůstat doma: někdy prostě je povinna jít do práce, protože její manžel nemá dostatečně vysoký plat, aby zajistil ji i její rodinu, a ona tedy musí rodinu opustit a jít pracovat. To ovšem není volba, to není otázka příležitosti.

Péče o děti: Ano, mateřská dovolená je v Itálii dva měsíce před porodem a tři měsíce po porodu – to je tedy placená mateřská dovolená. V červnu byla tato dovolená přiřknuta i mužům, tedy po narození dítěte (před narozením ne) až do doby šesti měsíců může doma zůstat i otec. Do tří let věku dítěte může matka zůstat doma, ale nemá za to žádné peníze, není placena.

Pokud jde o staré lidi – tady je zase velká bitva, kterou podstupujeme už několik let. Až do 80. let byli v Itálii na tom staří lidé velmi dobře: měli penze, měli dokonce zdravotní pojištění zdarma a celou řadu dalších opatření, ale tato opatření se teď omezují a obávám se, že vznikne skupina starých lidí, kteří se k těmto výdobytkům nedostanou. A dokonce teď někteří staří lidé, ti, kteří nejsou v té nejnižší skupině penzí, musí platit za některé léky a pokud jdou do nemocnice, musí si zaplatit první den pobytu. To je samozřejmě negativní bod.

Co se týká vzdělání – pokud bych zase použila toho vyjádření rovné příležitosti pro obě pohlaví ve vzdělání, pak je to ambivalentní. Máme státní školství a momentálně je činěn velký tlak, protože většina soukromých škol v Itálii patří církvi. Mohu vám potom o tom něco říci v soukromí, budete-li chtít, bojím se, abych se příliš tady nerozpovídala. Myslím si, že ve státním školství skutečně mohou existovat rovné příležitosti, a proto také pracuji ve státním školství, protože si myslím, že tam ty rovné příležitostí existují, nikoli v soukromém. Rovné příležitosti, co se týká chlapců a dívek existují. Ale pokud bychom srovnávali soukromé školy a veřejné školy, potom si myslím, že to jsou různé kategorie.

Anglie:
Anglie – nebo tedy celé Spojené království – zavedlo systém národního zdravotního pojištění a pojištění v nezaměstnanosti okamžitě po skončení druhé světové války. Postupně toto bylo pozměňováno, vylepšováno, projasňováno v průběhu let, a domníváme se, že v zásadě ten systém je spravedlivý a rovnoměrně rozložený. Existuje několik problémů, ale co se týká různých přídavků: přídavky v mateřství pro ženy jsou poměrně dobré, a toto zahrnuje placenou mateřskou dovolenou kolem porodu dítěte. Penze pro vdovy jsou rozumně adekvátní. Mohly by být lepší, ale jsou tam určitá omezení, která byla nedávno zavedena, a my zvažujeme, do jaké míry ovlivňují život a prosperitu žen. Dále se nedávno snížilo zdanění manželských párů – uvažovalo se, že peníze, které by se jinak musely věnovat na tuto oblast, se mohou použít jinde ve prospěch rodiny, ale musíme tu situaci monitorovat. Dále jsou tu přídavky v neschopnosti, které se vztahují na lidi, kteří následkem úrazu přijdou o pracovní schopnost nebo kteří mají nějaké vrozené poruchy. Tyto kategorie se zase upravují různými ustanoveními, týkajícími se jejich situace. Dále je tam ochrana lidí, kteří přijdou o zaměstnání, pokud odpracovali určité rozumné množství let v daném zaměstnání, pro daného zaměstnavatele. Mají právo na určitou kompenzaci, zvláště v případech, pokud mají určité sociální závazky, kterým by nemohli dostát, pokud by byli odkázáni pouze na přídavek v nezaměstnanosti. Přídavky v nezaměstnanosti ovšem jsou pokrývány jiným sociálním zákonem. Netvrdím, že v Anglii je všechno skvělé. Samozřejmě neustále pořádáme kampaně za zpochybnění těch opatření, která nás neuspokojují, ale Katolická liga žen, k níž patřím, celou řadu let zprostředkovává bezplatnou pomoc pro ty, kteří to potřebují, hlavně starší lidi, a myslím si, že díky nám se podařilo zlepšit tyto podmínky mnoha lidí tak, aby mohli zůstat ve starém věku doma.

Jsem si jista, že moje kolegyně, která k tomu tady určitě doplní další informace, mi potvrdí, že v podstatě v Anglii se zaměstnání na plný úvazek stává nedostatkovým zbožím. Řada lidí pracuje na smlouvu na dobu určitou a potom přichází o zaměstnání. Zaměstnavatelé teď právě proto, že dřív museli vyplácet ony kompenzace, dnes zaměstnání na dobu neurčitou poskytují neradi. A to samozřejmě postihuje celou jednu vrstvu pracujících a má to také dopad na ženy. Je mnoho žen, které prostě musí jít do zaměstnání, aby přispěly k rodinnému rozpočtu. Je samozřejmě spousta žen, které by šly pracovat stejně, protože prostě by pracovat chtěly. Já vím, že se o tom vede řada sporů, ale jakožto člověk, který byl dlouhá léta zaměstnancem a pracoval se spoustou spolupracovníků, vím, že je celá řada žen, které by prostě stejně doma nezůstaly, protože zkrátka dávaly přednost zaměstnání, třeba na částečný úvazek. Protože prostě mají rády společnost, nechce se jim zůstávat celou dobu s dětmi a mohou si v práci vyměňovat různé názory atd. Čili může to být považováno za nevýhodu, ale i za výhodu pro ženy. Tohle je taková informace o všeobecných ustanoveních, o všeobecných podmínkách ve Velké Británii. Myslím, že všechny pocházíme z prostředí, které je trochu odlišné, ale přesto každá z naší dvoučlenné delegace má určité podobné zkušenosti, protože obě jsme vdovy, ovdověly jsme, když jsme měly ještě děti v naší péči…

Chtěla bych k tomu dodat jenom jeden problém: to je, k čemu dochází v současné době obzvláště ve vztahu ke starým ženám, kterým se například rozbilo manželství, a náhle se ocitá celá řada žen ve zralém věku bez adekvátního příjmu, a tyto ženy náhle, naprosto neočekávaně, se ocitnou v situaci, kdy musí třeba prodat vlastní dům, aby mohly pokrýt své životní náklady – a to je situace, o které se mnohdy nemluví.

Ještě bychom možná mohly vysvětlit systém daní. V Anglii je možné zvolit si zdanění buď jako jednotlivec, nebo jako manželský pár. A někdy – a to záleží na tom, pokud máte hodně vysoké zdanění a vyděláváte hodně, může být pro vás výhodnější, když jste zdaněn jako jednotlivec. Ale pro průměrného člověka je zpravidla výhodnější učinit daňové prohlášení jakožto pár. Například po docela dlouhou dobu, asi dva nebo tři roky, můj manžel nemohl pracovat ze zdravotních důvodů, ale měl pořád ještě vyšší zdanění, protože na muže se stále pohlíží jako na živitele rodiny. Čili on vlastně ten daňový odpis, který se vztahoval na něj, převedl na mne, a ono se to pro náš manželský pár stalo výhodnější.

Německo:
Myslím si, že debata, která tady vznikla kolem daní, jestli to porušuje nebo naopak pomáhá rovnosti šancí, tak k tomu bych řekla, že v Německu se v této souvislosti jednalo o velmi obtížný problém, protože Německo má takový daňový systém, který to výslovně podporuje. To znamená, že lidé platí nejméně daní, když mají manžela, partnera, a ne když vychovávají děti. Byla tady řeč o tom splittingu, který se v současné době velmi diskutuje v Anglii, a celá řada ženských organizací podporuje, aby tento splitting mezi manžely byl zrušen a aby místo toho bylo zavedeno daňové zvýhodnění výchovy dětí, a podle mě neexistuje důvod k tomu, aby dva dospělí lidé, kteří nevychovávají děti, měli nějaké daňové zvýhodnění. Ale tato debata u nás zatím není dokončena.

Španělsko:
Chtěla bych říci, že naše ústava je stejná jako v Itálii: v zákoně máme zakotvené stejné možnosti pro ženy a muže. Ovšem jiná věc je, jakým způsobem se to uplatňuje reálně. Samozřejmě vždycky se hovoří spíš o těch věcech, které jsou dobré. Ve Španělsku máme rovnost, která je zajišťována vládními organizacemi, to znamená, že žena i muž mají právo na stejnou mzdu. Jiná věc ovšem je, že v praxi to ne vždy takto funguje – v zákoně je něco, ovšem v podnicích potom něco jiného. Pokud se jedná o období mateřství, máme pět týdnů a můžete ty příspěvky dostávat buď před porodem nebo po něm. Dá se rovněž zvolit možnost, zda s dítětem bude doma žena nebo muž – je to tedy umožněno. Dále pokud jde o školství: základní vzdělávání je zdarma až do věku 16 let. Pokud jde tedy o povinné školní vzdělání, je to vždy bezplatné. Samozřejmě existují soukromé školy, ale je stále více škol, které jsou církevní a které vlastně spolupracují se státem, aby děti mohly tyto školy navštěvovat a nemusely za ně platit, třebaže jsou soukromé. Máme rovněž pojištění pro případ nezaměstnanosti po dobu dvou let, to znamená, že osoba, která je nezaměstnaná, může po dobu dvou let dostávat příspěvek v nezaměstnanosti.

Domnívám se, že je ještě spousta věcí, které musíme dokončit. Např. jak bylo již řečeno kolegyněmi z Anglie, žena, která žije v manželském svazku, a pokud z tohoto svazku muž odejde a tato žena je starší a zůstane sama, zůstává bez prostředků. Máme jednu dobrou věc, a tím je pomoc v domácnosti pro starší ženy či muže – to je například ve Valencii. Ženy, které zůstávají v domácnosti a pečují o staré lidi ze svého příbuzenstva, dostávají menší příspěvek, i když to není závratná částka. Dostávají prostě takovou malou kompenzaci v hotovosti, aby mohly v této domácnosti zůstat a o své blízké pečovat. Domnívám se, že stát by mohl v tomto směru podniknout taková opatření jako v Německu a pokaždé dbát na to, aby ti starší lidé mohli čím dál ve větší míře zůstávat ve své rodině, kde o ně bude pečováno, než aby byli odesíláni do různých zdravotnických zařízení, pokud jsou v dobrém zdravotním stavu. Možná, že moje kolegyně ze Španělska by mohly něco dodat, pokud jsem něco zapomněla. Řekla bych, že vždycky je možné ještě něco zlepšit, ale dnes myslím, že jsme poměrně v dobré situaci. Děkuji vám za pozornost.

Ramune Trakymiene:
Když jsem naslouchala všem těmto pěkným příspěvkům, tak jsem zjistila, že naše země toho dělá asi mnoho dobrého pro své obyvatele. Když říkám obyvatele, mám na mysli skutečně obyvatele; nemám na mysli pouze občany, ale lidi, kteří mají takříkajíc domovské právo v Litvě, protože to mohou být lidé, kteří nemají občanství, ale žijí v Litvě – a oni mají úplně stejná práva jako ostatní v oblasti sociální péče, v oblasti vzdělávání, zkrátka ve všech oblastech. Pokud jde o vzdělávání a o kulturu, tak máme v Litvě 71 škol, kde se vyučuje v polštině, to znamená všechny předměty se učí v polštině, máme 74 škol, kde se děti učí v ruštině, pak máme 70 škol, kde se vyučuje ve smíšených jazycích, buďto rusky a litevsky nebo polsky a litevsky, dále máme jednu německou školu, máme gymnázium běloruské a další podobné školy. Máme také nedělní školy, které fungují v různých jazycích, minoritních jazycích, a to všechno platí stát. Totéž se týká vysílání. Televize vysílá v sedmi jazycích, rozhlas rovněž, a opět to jde ze státního rozpočtu. Máme u nás 57 titulů novin, časopisů, které jsou vydávány pravidelně; nemusí to všechno být deníky, ale některé deníky jsou. Některé jsou tedy v ruštině, a i toto je placeno ze státního rozpočtu. Čili to říkám proto, aby bylo jasné, že skutečně zaručujeme stejné zacházení pro všechny.

Litva je skutečně velkým poskytovatelem všech možných sociálních dávek, už jsem zmínila některé základní a nechci vás skutečně obtěžovat nebo zatěžovat konkrétními čísly a konkrétními případy. Vzdělání je všude zdarma včetně vzdělání na vysokých školách. Teď vzniká nová možnost pro děti, které nemají zrovna nejlepší výsledky na středních školách, ale mohou se přihlásit i na vysoké školy, získat diplomy, ale musí platit, pokud při přijímacích zkouškách nebo snad závěrečných zkouškách mají horší výsledky. Ale většina dětí má skutečně výbornou možnost skončit střední školy – a jak už jsem zmiňovala, mnohé z nich jsou ženy.

Pokud jde o zdravotnictví – je rovněž poskytováno ze státního rozpočtu, respektive platby za zdravotní služby a lékařské služby. Lidé s pravidelným zaměstnáním platí malé zdravotní pojištění. Toto zdravotní pojištění jsem zavedli teprve před třemi lety. Ale zdravotní pojištění a sociální pojištění a všechny daně dohromady tvoří 32 procent, čili to zdanění není tak strašně vysoké. A stát se v podstatě stará o všechny různé sociální skupiny v rámci zdravotnictví: to znamená vojáci, malé děti rodičů, kteří nepracují – nehovořím o důvodech, proč ti rodiče nepracují – dále zdravotní služby pro vězně, pro staré lidi, pro handicapované lidi či invalidy včetně těch, kteří jsou handicapováni od dětství. Také spousta léků je hrazena státem. Jde o určité kategorie nemocí, kde stát poskytuje tyto léky zdarma, jako je tuberkulóza, hematologické, onkologické nemoci, diabetes, děti až do sedmi let dostávají tuto péči zdarma a staré osoby. Pak máme ještě další dávky, například protézy se poskytují rovněž státem. Pokud někdo potřebuje endoprotézu kyčelního kloubu, víte, že je to velice drahé, ale každopádně pokud je člověk třeba nějakým způsobem handicapován ještě jinak, může tyto protézy dostat za nižší cenu. Některé protézy se dávají zdarma každému důchodci každých pět let, tedy každých pět let tyto protézy vyměňujeme.

Teď ještě o některých dávkách – například doprava. Pokud jde o děti, školáky, je doprava zdarma. Školáci, studenti a staří lidé počínaje 70. rokem věku, platí pouze poloviční jízdenky. Invalidé mají právo i na dopravu zdarma, jde o určité skupiny invalidů. Teď na příklad vytápění. Jak víte, Litva leží na severu. Stát vyplácí určité dotace těm, kteří nemají dostatečné příjmy, a tyto dotace jdou na vytápění. V takových případech stát platí část těchto nákladů na vytápění, když třeba rodiny nejsou schopny zaplatit, staří lidé a invalidé, když nemají dostatek prostředků na vytápění. Důchody nejsou vysoké, ale penzi dostává každý starý člověk. Dokonce i člověk, který nikdy nepracoval, dostává malou sociální penzi. Ti lidé, kteří mají za sebou pracovní činnost, dostanou základní částku plus ještě určitou část penze, která se vypočítává podle let, které jste strávili pracovní činností. U žen odchod do důchodu závisí také na tom, kolik dětí žena vychovala. Pokud jde o invalidní důchody, ty jsou rozděleny do tří pásem. První skupina jsou invalidé, kteří dostávají jednu a půl základní penze plus ještě dodatečné částky podle toho, kolik let odpracovali. Druhá kategorie invalidů, jejichž invalidita je uznána speciální komisí, tito lidé dostávají jednu základní penzi, tedy ve výši základní penze a pak zase je dopočítána částka podle odpracovaných let. A třetí skupina – to je polovina základní penze a nějaký doplatek. Naši penzisté mohou v současné době pracovat. A lidé, kteří dostanou od určité výše svou penzi a budou zároveň pracovat, těm budou sníženy platy, protože to nevnímá společnost zrovna nejlépe, protože je spousta lidí, kteří si chtějí udržet jak práci, tak penzi. Věk pro odchod do penze. Snažíme se prosadit ten věk, který platí v Evropské unii. Dříve, v Sovětském svazu, to bylo 55 let pro ženy a 60 pro muže. V současné době se snažíme prosadit 65 let pro odchod do důchodu jak mužů, tak žen. Mnozí to nevnímají příliš pozitivně, protože musí pracovat o deset let déle v porovnání se sovětským systémem. Nicméně je třeba to měnit postupně, krok za krokem, a každým rokem je každé ženě prodloužena doba o čtyři měsíce, u mužů je to dva měsíce, protože jsme se rozhodli, že za těch deset let bychom chtěli prosadit tu novou hranici pro odchod do penze ve stejném věku, proto muži dva měsíce a ženy čtyři měsíce. Máme asi 30 procent penzistů, 30 procent dětí a 30 procent ekonomicky aktivních lidí, čili vidíte, že daňovými poplatníky je jenom 30 procent obyvatelstva. To znamená, že je to velice závažná situace, a navíc se ještě potýkáme s šedou ekonomikou, s černým trhem. Je naprosto jasné, že u nás existuje šedá ekonomika, a pochopitelně některé z těch daní jsou takříkajíc kryté. Pokud jde o diskuse, které se týkají zakládání penzijních fondů a penzijního připojištění, to musí probíhat na soukromé úrovni. Pro vás v západních zemích je naprosto běžné mít toto penzijní připojištění prostřednictvím penzijních fondů, ale pro nás je to nová koncepce. Musím vám říci jedno, že v naší zemi ještě stále lidé hodně spoléhají na stát, který by v očích našich lidí měl být zodpovědný za podmínky našeho života. Samozřejmě že není jednoduché přejít snadno k tržní ekonomice a přimět lidi k tomu, aby si uvědomili, že musí převzít za sebe odpovědnost. Nicméně ty nové myšlenky přicházejí. A pokud dříve třeba veškeré ty útulky pro staré osoby, pro děti, pro různé oběti, vedl pouze stát, tak nyní vznikla nová možnost a samozřejmě že z toho vznikají i různé výzvy. Kolegyně z katolických litevských organizací také vedou takovéto tři domovy pro malé děti. Každý z těch domovů má místo pro deset dětí, to znamená že 30 dětí má to štěstí, že je v rukou katolických žen a že mohou žít lepší a bohatší život, než kdyby byly ponechány samy sobě. Pak jsou ještě jiné organizace, které zase vedou domovy pro staré, například Charitas, nebo v současné době otvíráme nový takový azylový dům pro ženy, které jsou obětmi obchodu s bílým masem; je to napojeno bohužel na prostituci. Vzniká nová nevládní organizace za pomoci státu. Většina státní pomoci má takovou formu, že stát poskytne budovu a na začátek nějaké peníze do programu. Ovšem ten nejpokrokovější, nejprogresivnější způsob financování těchto nových iniciativ nebo programů je náš zákon o službách. Existuje už pět let a není možná ještě příliš široce využíván. Radnice mohou nakupovat služby od nevládních organizací, například provozování nějakého útulku, a přitom pro stát anebo pro obecní úřady je levnější zaplatit určitý počet míst například v nějakých útulcích pro staré lidi, než vybudovat takovouto instituci a zaplnit ji personálem. Ale samozřejmě není snadné někdy přesvědčit pracovníky státní správy nebo místní správy o účelnosti takovéhoto opatření, protože se o tom těžko přesvědčuje i celá společnost, takže se to uvádí do chodu poměrně těžko.

Chtěla bych vám říci, že momentálně v Litvě v podstatě máme tři pozitivní aspekty v oblasti rovnosti pohlaví. Jednak je to vytvoření koalice vlády a nevládních organizací a vytvoření institutu ombudsmana, které samozřejmě měly velký dopad na celou oblast. Existujeovšem celá řada problémů. Například výchova občanské společnosti a také veřejného sektoru, dále prevence a různé programy s cílem zabránění prostituci a obchodu s bílým masem. Třetí potom je transatlantická konference v roce 2001, o té jsem už hovořila. My jsme už prožily několik dobrých lekcí, o které se rády podělíme. Především je to absence konfrontace mezi nevládními organizacemi a vládními institucemi v oblasti rovnosti pohlaví. Za druhé institucionální spolupráce jakožto perpetuum mobile při rozvoji současné demokratické společnosti. To je obzvláště významné v dimenzi balticko-nordické. A potom tři dimenze společnosti – mezinárodní spolupráce a zvyšování veřejného povědomí, které může přivodit změny v našem životě pouze tehdy, pokud vede oběma směry. Ráda bych zdůraznila něco o skutečnostech, které jsme dnes odpoledne vyslechly. Chtěla bych říci, že severský příklad rovnosti pohlaví byl vlastně darem pro zbytek světa, včetně Evropské unie a OSN. Ale nikdo nemůže zůstat ve stejné situaci. Nové vývojové směry a nové společnosti jsou neustálou výzvou. Tady se možná nikdo nezmínil o tom, že Německo a Rakousko jsou dvě země, které ty severské země překonaly. Hovořím teď o násilí v rodinách. Tam totiž byly schváleny zákony, podle nichž například ten, kdo se dopustí násilí vůči násilí vůči manželce, může být vypovězen z vlastního domova. Podle rakouského zákona skutečně pokud se prokáže, že se manžel dopustil násilí vůči manželce nebo partnerce, pak může být skutečně ze svého vlastního domova vykázán. To je opravdu velký pokrok. Chtěla bych zdůraznit ještě jednu věc týkající se Švédska. Jak víte, Švédové byli jediní, kdo schválili zákon proti prostituci. A tímto způsobem nejen prostitutky, ale i zákazníci prostitutek jsou zodpovědní za využívání prostředků prostituce. Ono samozřejmě není jednoduché překonat ty zvyky, které panují mezi muži, ale je tu i určitá negativní stránka tohoto zákona. Sexuální turistika se zvýšila, a pokud vím, Estonci, Lotyši a někdy i Litevci musí někdy čelit důsledkům tohoto zákona.

Mohu vám říci, že Finsko jako stát má v podstatě nejlepší mechanismus týkající se rovnosti pohlaví. A jako tajemství vám teď prozradím, že Litva bude následovat jejich příklad. Mohu také říci, že Norové rovněž mají velmi krásné příklady týkající se rovnosti pohlaví, obzvláště v rodinném životě. Nevím, zda jste slyšely, že norský ministerský předseda opustil na určitou dobu svou funkci, protože byl na mateřské dovolené. Toto jsou dobré příklady, které je možné samozřejmě následovat, obzvláště třeba v oblasti péče o rodinu. Naše italská kolegyně o tom velmi dobře hovořila, také kolegyně z Polska. Je možno postupovat nejrůznějšími způsoby. Jsem velice ráda, že v mé vlastní zemi jsme rovněž schválili zákon a poskytli možnost odchýlit se od státem provozovaných sirotčinců. Dnes se může dítěte ujmout náhradní rodina a stát připlácí na péči poskytovanou tomuto dítěti, a je to pořád ještě levnější než ony sirotčince. Toto jsou příklady, jimiž se musíme řídit v našem životě a určitě najdeme možnost, jak využít všech těchto pozitivních zkušeností.

Irsko:
Chtěla bych hovořit ještě velice stručně. Chci říci jednu historku, která nás trošku povzbudí. My jsme získali nezávislost v roce 1929 a tehdy byla napsána ústava, podle níž se každý může ucházet o zvolení prezidentem. Tak jsme skutečně měli řadu prezidentů, někteří byli zvoleni jednou, někteří dvakrát, a to až do roku 1990, kdy se znovu prezidentský post uprázdnil. Hlavní vládní strana tehdy jmenovala svého kandidáta a také opoziční strana přihlásila svého kandidáta, muže, a opět další opoziční strana jmenovala jako kandidáta ženu, a to bylo skutečně naprosto neuvěřitelné, protože to byla matka, vdaná žena, byla právnička, univerzitní profesorka – a proč zrovna ona by měla být prezidentkou Irska? Začala předvolební kampaň a rozvíjela se a získávala na síle, a bylo skutečně skvělé, jak to nakonec dopadlo: ona byla zvolena prezidentkou Irska. A já si myslím, že tohle ženám v Irsku nesmírně pomohlo, protože až do roku 1990 se to nikdy nestalo. A tato žena to dokázala a potom ji zvaly ženy ve venkovských oblastech, malých městech a vesnicích na besedy, a ona tyto besedy skutečně navštívila. A na tohle nikdy nemysleli ti předchozí prezidenti, ti si na to nikdy nenašli čas. Ona vytvořila atmosféru povzbuzení pro ženy, a já si myslím, že to je skutečně nesmírně důležité. My jsme hovořily o všem tom, k čemu dochází, a že je velice důležité, aby ženy získaly sebevědomí. A já si myslím, že v tomhle může Irsko sloužit jako skvělý příklad.

Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná

Sobota 2.10.

Teď možná kousnu trošku do kyselého jablka. Snad je pro některé z vás nepochopitelné nebo těžko pochopitelné, proč jsem zatím tady nemluvila o nespravedlnosti, kterou mnohé ženy cítí, o té nespravedlnosti, že žena má být podřízena muži a že muž nad ní vládne. Snažila jsem se v předchozích úvahách zcela vědomě této konfrontaci vyhnout a najít to, co Hospodin ve své lásce zamýšlel a co tak nádherně v biblických textech prosakuje, můžeme-li to tak, říct, byť jsou mnohdy právě ty biblické texty psány jen jakoby mužskou rukou a pro muže. Z Hospodinova záměru, vinou prvotního hříchu a díky hříchům osobním, zbývají opravdu někdy jen žalostné trosky. A přece celá Bible svědčí o tom, že Hospodinova přislíbení a zaslíbení jsou neodvolatelná a lidskou zlobou a nenávistí nezničitelná. A tak bych chtěla, abychom si na závěr poslechly některé Pavlovy myšlenky z listu Galatským:

Vy všichni jste skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. Gal 3, 26-29

A protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. Gal 4, 6-7

My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne, rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Gal 5, 5-6

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního jako sebe samého. Jestliže jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha... Gal 5, 13-16a

Modleme se:

Všemohoucí věčný Bože, zdroji našeho života a dárce pokoje

· děkujeme ti, žes nás ve křtu oblékl do svého milovaného Syna a přijal nás za vlastní

· děkujeme ti, že vléváš do našich srdcí svého sv. Ducha, který v nás volá Abba, Otče

· děkujeme ti, žes ve svém milovaném Synu zahladil rozdíly mezi lidmi způsobné hříchem

· Prosíme tě Otče, odpusť nám prosazování sebe samých, odpusť nám nepochopení a nevraživost, která mezi námi často vládne, odpusť nám, že mnohdy žijeme jen ze své moci a ne z moci Ducha svatého.

A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Ježíš naučil: Otče náš...

Dej nám Bože své požehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni.

Doufám, že z těchto textů, byť jsou tady neustále jmenováni bratři nebo syni, je jasné, jak žena do církve, do společenství Kristova, do Těla Kristova, patří.

Výsledky z pracovních skupin rozdělených podle regionálních oblastí
„Společné postupy při ovlivňování místní, celostátní a evropské politiky“

Skupina 1
Udělala jsem si několik hesel, které se pokusím vysvětlit. Jako první heslo jsem si napsala dialog o prioritách v rámci rovných příležitostí. I v tomto tématu se najdou různé zájmové skupiny, ale zdálo se nám, že bychom se ve většině mohly shodnout na jedné věci, a sice podpora funkční rodiny. Shodneme se na pozitivních akcích pro rodinu. Je to dáno historicky v České republice, sahá to vlastně do doby komunismu. Za komunismu byly velké legislativní zásahy, i velké sociální zásahy ve prospěch rozvedených žen, neúplných rodin atd., a nyní je potřeba tu chudinku rodinu také pozvednout, a ten požadavek jde až do úrovně vlády, tedy chceme ministerstvo pro rodinu, někoho, kdo by se na odborné úrovni zamýšlel nad demografickými změnami a vymyslel opatření ve prospěch rodin.

Jako druhý bod zde mám napsáno: legislativa předběhla život v naší republice. Mgr. Horská zde včera hovořila o opatřeních a o legislativních úpravách, týkajících se rovných příležitostí, které jsou v mnoha ohledech na pracovním trhu v sociální oblasti velmi dobré, i vlastně ty příležitosti, které se týkají mužů, ale ženy o nich nevědí, ani muži si ještě neuvědomují, že mají příležitost se více angažovat v rodinách, více pečovat o děti, a tuto větší informovanost žen o jejich právech bychom chtěly zabezpečit vytvořením sítě mezi námi, mezi ženami, ale sítě také mezi všemi lidmi dobré vůle. Tato informovanost by se měla realizovat samozřejmě v médiích, prostřednictvím nejrůznějších školení, ale jde také o to, aby matky v tomto duchu vychovávaly své děti a zejména chlapce v rodinách. Bohužel si neseme určitou zátěž z komunistických dob, kterou bychom měly nějakým způsobem překonat, a sice je tady velký odpor ke kvótám a velký odpor ve společnosti k ženským organizacím.

Dalším heslem je návrat do zaměstnání. Dlouho jsme hovořily právě o podmínkách návratu žen do zaměstnání, případně později by se to třeba mohlo týkat i mužů, a zde vidíme zejména úlohu státu. Ve státní správě je zaměstnáno nekonečné množství úředníků na plný úvazek, a přitom zde jsou právě rezervy míst na zkrácené pracovní úvazky. Stát by měl nějakým způsobem umožnit, i prostřednictvím různých školicích kurzů, návrat ženě do zaměstnání, měl by pomocí i daňových úprav podporovat takzvané „family-friendly enteprises“, to jsou ty podniky, které mají třeba mini-školky, zaměstnávají ženy, přesunují pracoviště žen třeba do jejich domovů atd.

Jako čtvrtý bod tu mám, že podstatu tématu rovné příležitosti vnímáme zejména v možnosti volby v každém údobí lidského života. A s tím souvisí také zrušení věkových limitů. Velmi se nám nelíbí – a týká se to ale i mezinárodních projektů, kdy jsou vypisovány různé granty pro odborníky, a je tam věkové omezení. V Americe prý nemají už ani omezení pro vstup do důchodu, to u nás je hudba budoucnosti a nevíme, co to obnáší. Rozhodně jsou diskriminační inzeráty v novinách, které se běžně objevují, že na to a to místo se hledá člověk, který je mladší 35 let. Ovšem všechna legislativní opatření mají šanci na úspěch pouze tehdy, když se změní morálka a atmosféra v našem státě, kdy zatím platí, že zásadně se právní předpisy nedodržují a – teď to trochu přeženu – podnikatel, který platí daně tak, jak má, je považován za hlupáka. Každý si zaplatí daňového poradce, aby na daních odvedl co nejméně. Takže je potřeba pozvednout morálku – a možná je to práce na generace. V souvislosti s tím velmi podporuje první skupina ten dopis panu Herzogovi, který nám byl dán k posouzení, a říkáme mu své Ano.

Skupina 2
My sme sa vyjadrili k spoločným stratégiám na ovplyvnenie miestnej, národnej a európskej politiky následovne. Pochopili sme to asi takto, že na ovplyvňovanie miestnej politiky by sme mali komunikovať s ľuďmi, organizáciami, s reprezentantmi katolíckej cirkvi, na Slovensku ešte nie je založená kresťanská únia žien, ženská otázka sa vynorila len v posledných rokoch pod vplyvom Európskej únie cez prostredníka Viedeň, ktorá na nás tlačí, aby sme sa ženskou problematikou v rámci Európskej únie zaoberali. Je to chápané trošku feministicky, takže myslím si, že určite je veľmi vhodná reakcia zo strany kresťanských žien, aby vedeli formulovať svoje názory. Avšak cirkev v minulých rokoch nás tomuto neučila, ja sama osobne som pochopila, že ženskou otázkou sa treba zaoberať, až keď som mala tri deti. Bolo by na miestnej úrovni treba nájsť podporu v katolíckej cirkvi, ktorá by koordinovala prácu laikov. Pociťujeme nedostatok strednej generácie v aktivitách cirkvi, nakoľko sú zaťažení prácou a starostlivosťou o rodinu, a tým pádom ich požiadavky nie sú formulované a mnohokrát ľudia odchádzajú z cirkvi práve v tomto veku. Po dialógu s organizáciami treba, aby nastúpil „networking“. Je dobré ak biskup reprezentuje také ženskú problematiku alebo teda rodinnú problematiku a vie formulovať požiadavky smerom na biskupskú konferenciu alebo na ostatných reprezentantov cirkvi. Na lokálnej úrovni nesmieme zabúdať na finančné prostriedky, treba učiť ľudí nie len chodiť do kostola, ale aj pracovať ako laikov, čiže hľadať aj spôsoby vo verejnom živote, nájsť peniaze, písať projekty, lobovať pre ženskú otázku. Čo sa týka medzinárodnej úrovne, je dobré byť členom asociácie, vytvárať asociáciu, bol tu spomenutý aj prístup k iným cirkviam, proste pripojiť sa k ekumenickým stretnutiam iných cirkví, posilniť dialóg s najbližšími susedmi, napríklad pre nás je to Poľsko a Maďarsko, a možná urobiť si minikonferenciu, len tak ako v bezprostrednom styku. Čo sa týka profesionalizácie, treba vedieť formulovať svoje názory, čo znamená študovať oficiálne politické dokumenty, porovnávať ich, rozprávať o nich, vedieť dať aj nejaké verejné vyhlásenia alebo prípadne poslať oficiálne listy, keď sa nám nepáči trebárs niečo v masmédiách alebo máme voči niečomu výhrady, takže ak existuje na to nejaké teleso, tak vie vyjadriť názor za väčší počet ľudí. Európske dimenzie chápeme vstupom do medzinárodného dialógu prostredníctvom konferencií, kde sa učíme reflektovať problémy svoje aj iných a informovať zasa smerom dolu. A je na európskej úrovni dôležitý networking s organizáciami podobného zamerania a preberanie ich skúseností.

Skupina 3
Naše skupina se skládala z devíti členek, pět z Rumunska, dvě z Chorvatska, jedna z Bulharska a jedna z Bosny. Jsme si vědomy toho, že pocházíme z různých prostředí a že v těchto zemích jsou různé vládní struktury. Nicméně jsem se dohodly na některých bodech a v podstatě jsme si vytvořily takové čtyři strategie, které vycházejí z mnoha stanovisek.

Především (1) pokud chceme ovlivňovat politickou situaci ve svých zemích, musíme především pochopit, co je vlastně naše identita jakožto lidské bytosti - jakožto členky katolické církve především prostřednictvím modlitby za život a v žádném případě se neuchylovat k nějakému agresivnímu postupu. Dále jsme zjistily, že je velice důležité (2) mít nějaké východisko, východisko z kterého budeme poznávat situaci ve společnosti a budeme si vyměňovat zkušenosti. Musíme být informovány, pokud chceme mít vliv na situaci i na naší profesionální úrovni, a musíme právě prostřednictvím profesionálního života tyto informace získávat, pokud chceme měnit život v naší společnosti a to, jak vypadají vládní struktury v našich zemích. Dále (3) pokud si chceme být nějakým způsobem vědomy politického života a jaká jsou stanoviska jednotlivých politiků a chceme pochopit jejich rozhodnutí, tak bychom měly vstoupit do těchto politických struktur, abychom skutečně rozvíjely komunikaci mezi vládními strukturami a obyčejnými lidmi, zejména ženami. Neměly bychom se obávat toho, že vstoupíme do politických stran. Tyto strany přece nejsou rezervovány pouze pro muže. Proto je zapotřebí, abychom se staly členkami stran, jestliže chceme, abychom rozuměly politice a abychom byly slyšet, abychom byly slyšeny. A dále (4) se domníváme, že účast v mezinárodních konferencích, jako je tato, nám dává příležitost k tomu, abychom popsaly naši situaci, seznámily vás s politickou situací v našich zemích a abychom vlastně prezentovaly tuto politickou situaci představitelům jiných evropských zemí; ti představitelé potom dokáží předat tyto informace svým vládám a svým politikům, kteří svým způsobem jsou nějak napojeni na naše země a mohli by eventuelně ovlivňovat situaci v našich zemích zvnějšku, mohli by učinit určitá rozhodnutí či doporučení. Čili to je pro nás velice dobrá příležitost, účastnit se takové mezinárodní konference, jako je tato naše. Setkáváme se tady s různými lidmi z různých zemí, kteří nám mohou dát doporučení, rady, mohou se s námi podělit o své obtíže a dokáží vidět naši situaci nejen prostřednictvím našich zkušeností, ale také objektivně, a mohou nám pomoci popisem situace, která existuje naopak v jejich zemích.

Skupina 4
Naše skupina měla osm členek: šest ze Španělska, jednu členku z Francie a jednu z Itálie. Diskutovaly jsme zejména o situaci, která panuje v našich zemích, kde velkým problémem je chudoba. Proto naším cílem by měl být blahobyt pro všechny bez ohledu na pohlaví. Pak jsme diskutovaly o určitých prioritách, na nichž jsme se dohodly, že jsou to ty nejdůležitější priority pro naše země. Zdůraznily jsme následující strategie – je jich pět. Předně povzbuzovat lidi k tomu, aby se sdružovali, protože samozřejmě úkoly se řeší daleko efektivněji ve skupinách nežli individuálně. Za druhé dosáhnout toho, aby si naše asociace byly vědomy kulturních, politických a sociálních témat, aby se aktivně snažily účastnit občanského života. Za třetí dosáhnout toho, aby si všechny ženy začaly být vědomy svých hodnot, schopností a možností. A ty priority, které jsme převzaly z Canberry (poslední generální shromáždění WUCWO v r. 1997), předat ženám, aby tyto ženy získaly schopnosti a způsobilosti k tomu, aby ty priority prosazovaly. Za čtvrté: prosazovat rovnost počínaje v rodinách, to znamená uvádět do života to, co říkáme, tedy že ženy by se měly podílet stejným dílem jako muži na rodinném životě. A za páté je to další priorita z Canberry, která se týká násilí, zejména domácího násilí, ta by měla stát na prvním místě, považujeme to za absolutně základní. Zejména proto, že je zapotřebí, abychom se vzájemně respektovali, měli k sobě úctu, nejenom vůči ženám, ale vůči všem lidem, a abychom vytvářeli místa, kde bude možné ženám naslouchat. Diskutovaly jsme takový příklad, který navrhla v Ženevě Francie: ve Francii existuje určitá asociace, na půdě této asociace jsou organizovány různé skupiny katolických i nekatolických ženských organizací a vytvářejí jakousi platformu pro diskuse, kde si navzájem naslouchají a vyměňují si názory. Děkuji vám.

Skupina 5
Skupina měla celkem třináct členek – šest z Holandska, dvě z Norska, tři z Dánska a dvě ze Švédska. Skupina pracovala velice aktivně, hovořila o celé řadě témat. Zabývaly jsme se dvěma hlavními tématy: o politice, o sociálních aspektech politiky, o tom, jak ovlivňovat tuto politiku a něco s ní dělat, a potom druhé téma – silná pozice žen v církvi. Sociální aspekty, ty se týkaly především neplacené práce, placené práce, méně placené práce – a najít vlastně nějakou rovnováhu v tomto mezi muži a ženami. Jaké byly návrhy: především zvyšovat povědomí o sobě samotných, o rodinách, o tom, jak skloubit život rodiny a profesní život a uvědomovat lidi o tom, že jsou zde věci, které je zapotřebí změnit anebo vylepšit. A tak, jak jste tu už řekly, jen velmi málo z nás se skutečně chce zapojit do politiky, takže jsme si říkaly, že je zapotřebí zvolit aktivní lobování, abychom začaly skutečně zvát lidi, kteří jsou v politických rozhodovacích pozicích, na různé schůzky, abychom začaly skutečně budovat ony vzájemné sítě a samozřejmě vzít na sebe zodpovědnost, že i my musíme pro sebe něco udělat. A ta druhá otázka, ta se týkala církve a žen. Mnohé ženy litovaly toho, že toto téma nebylo zařazeno do plenární diskuse, a dohodly jsme se, že by bylo velice užitečné, kdybychom mohly o tomto tématu hovořit otevřeněji, protože se zdá, že v každé zemi, v každé skupině se o tom hodně hovořilo, ale myslím si, že jsme o tom měly hovořit i na plenárním zasedání. Takže padl takový návrh, že by bylo dobré, kdybychom začaly prohlubovat kontakty s biskupy, s dalšími autoritami našich organizací, vytvořily jakýsi dialog.

Jakožto skupina jsme došly k názoru, že každá z nás by měla vzít za sebe zodpovědnost. Jestliže chceme něco změnit, musíme za to být zodpovědny. Ale velice často církev a její představitelé biskupové si toho nejsou vědomi. Čili my se domníváme, že je zapotřebí vzít na sebe zodpovědnost a oznámit to. Takže jsme připravily dopis, který bychom chtěly rozeslat našim biskupům. Píšeme v něm, že bychom chtěly otevřít dialog, že se domníváme, že je zapotřebí skutečně začít komunikovat s církevními hodnostáři. Myslíme si, že skutečně otevřený dialog mezi církevními hodnostáři a mezi ženským hnutím je velice dobrý. A biskupové, někteří zástupci biskupů nebo alespoň někteří by o tom mohli začít otevřeně hovořit, jak tedy toto uvést do praxe. A pokud to takto formulujeme v dopise, tak si uvědomí, že je to skutečně otázka k řešení a že je zapotřebí se této otázce skutečně věnovat.

Mám tady takovou brožurku, která mě velice inspirovala.. Je od výboru amerických biskupů, kde se hovoří o úloze žen v církvi a ve společnosti. Myslím si, že skutečně by tato brožurka mohla být inspirující i pro ten dialog mezi kněžími a biskupy a ženskými organizacemi, protože je napsána americkými biskupy a je to výsledek dvouleté práce žen, ženských organizací, katolických organizací. Říká se tam, abychom včlenily, vtělily talenty a dary , které mají ženy, do činnosti a života církve, abychom tím zvýšily kvalitu života církve. Čili pokud budete chtít, můžeme se nechat tímto inspirovat.

Skupina 6
Budu mluvit za skupinu, kde jsme se sešly ženy ze Švýcarska, z německé i francouzské oblasti a byly tu také ženy z Německa. Nechápaly jsme se témat, o kterých se debatovalo minule. Ale debatovaly jsme o tom, jaké strategie můžeme vypracovat na lokální, národní a evropské úrovni. Tomuto tématu jsme se věnovaly a vycházely jsme z toho, co Marie dnes ráno řekla, totiž že na základě dosavadní konference bychom si měly vyměnit praktické zkušenosti a tipy. Ptaly jsme se, jak lze lobbistickou práci realizovat v politice třeba k tématu rovnosti příležitostí; v různých zemích toto probíhá jinak. Zjistily jsme, že ve Švýcarsku ženské svazy jsou v kontaktu s politikou, politikové se ptají těchto svazů na konkrétní otázky, 50 až 60 setkání se koná za rok, k těmto otázkám politiků mohou ženy vypracovat jisté zprávy, postoje, tyto postoje jsou akceptovány, samozřejmě je tu kooperace mezi různými ženskými organizacemi, ty jsou žádoucí, a ulehčují velmi často prosazování názorů na politické úrovni. Například názory na partnerství, kde jsou oba partneři stejného pohlaví, o splittingu, o otázkách ochrany přírody se vypracovávají, existují skupiny ad hoc vytvořené, které mohou pracovat několik měsíců či rok, a ženy tam zdarma pracují a formulují postoje k těmto otázkám. Ve Švýcarsku existuje dále několik pracovních skupin, které jsou také obsazeny dobrovolnicemi, je to oblast stát, společnost, sociální úkoly a církev. V tomto přístupu k prosazování politických témat vidíme velice dobrou šanci, protože to je spolupráce mezi politiky i svazy, názory svazů a zkušenosti svazů jsou skutečně vyslechnuty.

V Německu to vypadá trošičku jinak. Tam v obou velkých organizacích pro ženy jsou různé postupy, jak se pracuje. Jediné, co je společné, je, že abychom mohly prosazovat politické nároky, musíme spolupracovat v Německé radě žen a je důležitá spolupráce s dalšími konfesními svazy, jako je např. Katolická mládež, debatujeme s Evangelickou pomocí ženám a názory prosazujeme i směrem ven k politikům. V Německu pracujeme na politických projektech a kampaních společně s Adveniat, Renovabis a jinými církevními společenstvími. Dobré zkušenosti má Katolický svaz žen v Německu během posledních let, kdy byly vytvářeny politické a společenské komise- tím je zaručena rychlá a silnější reakce a lepší odezva na politické rovině. Zjistily jsme, že když chceme něčeho dosáhnout, musíme být silně propojeny s jinými stejně orientovanými uskupeními, že ten kontakt musí být co nejlepší.

Druhý aspekt, který jsme debatovaly – a vycházely jsme přitom z praxe, byla práce s médii. Ve všech zemích jsme zjistily, že ženy, ženské svazy, ženské organizace velmi často mají mnoho problémů s médii. Většinou jsou do médií přijímána jenom skandální témata, ale my si myslíme, že by mohlo být cestou, kdybychom si jen stále nestěžovaly na to, jak ošklivě s námi zachází tisk, ale měly bychom se spíš porozhlédnout, jak média fungují, měly bychom navazovat osobní kontakty s lidmi z tisku, a je také důležité, abychom se profesionalizovaly ve své práci co možná nejvíce. Musíme se dále vzdělávat, zejména ženy, které pracují v našich svazích jako odbornice pro tisk, pověřenkyně pro tisk. Ne tak obtížné je to právě na regionální úrovni, tam není tak obtížné prosadit zájmy žen, ale na nadregionální a národní rovině je to obtížnější.

Jako další aspekt nás napadlo, že bychom měly využít nová média. Francouzsky mluvící Švýcarsko a sestry odtamtud nám sdělily, že mají katolické noviny, ale i tam jsou problémy prosadit, aby ženská témata byla také zpracovávána, zmiňována. Mělo to být několik podnětů, jak může fungovat spolupráce kooperací s jinými uskupeními, s jinými konfesními či politickými svazy. Děkuji vám.

Ještě jednu větu, týkající se dopisu panu Herzogovi. My jsme ten dopis prodiskutovaly a naše skupina se shodla na tom, že tento dopis bude plně podpořen.

Skupina 7
Šest našich členek bylo z Británie a dvě z Irska. Na našich ostrovech pracujeme na místní a na národní úrovni a podle našeho názoru je evropská úroveň trochu naší slabinou. Máme samozřejmě také vstupy prostřednictvím našich styků se Spojenými národy na mezinárodní úrovni. Jako příklad jsme si vybraly tři témata, která jsou velmi relevantní právě v současné době. Předně jsou to uprchlíci a ti, kdo hledají azyl. Tohle je pro Irsko nový problém a máme zatím problém toto téma zpracovat na národní úrovni. Ve Spojeném království se tomu nevládní organizace věnují už velmi dlouho a poskytují finanční i výchovnou pomoc a útočiště a další podporu.

Hovořily jsme také o lobování. Například Ženská katolická liga má pozorovatele v parlamentu. Povzbuzujeme naše členky, aby psaly svým poslancům. Někdy pracujeme také ekumenicky. Někdy se snažíme povzbuzovat naše poslance, aby do svých hledisek zahrnuli také křesťanská stanoviska. Také prostřednictvím Národního výboru katolických žen jsme byly přizvány, abychom se účastnily školení pro imigrační úředníky na bodech vstupu do Irska. Je zapotřebí více evropské dimenze, abychom si vyvinuli určitou evropskou politiku týkající se uchazečů o azyl.

Druhým tématem byla média, což je pro nás velký problém. Například jedny z našich novin naprosto podkopaly práci Ligy katolických žen, když ve vztahu k uchazečům o azyl naznačili, že v podstatě její práce je na nic, a jak by bylo lépe vynakládat peníze jinak. My si myslíme, že je možné si na lokální i národní úrovni počínat lépe. Například stejně jako v Německu bychom potřebovaly určité profesionální školení pro média, abychom jim vštípily určité křesťanské vnímání problémů uchazečů o azyl. Také bychom potřebovaly vyvinout společnou strategii ve vztahu k dalšímu fenoménu, a to je násilí.

Třetím tématem je harmonizace práce, pracovního zatížení a rodinných odpovědností. Hovořily jsme také o tom, co se děje v péči o děti a podpory pro rodiny, a tohle se týká jak mužů, tak žen. Na národní úrovni, jakožto křesťanské ženy, musíme – a také to děláme – lobovat pro to, aby ženy i muži měli skutečnou možnost volby, politika ve vztahu k rodině musí být přátelská vůči rodině. Ženy i muži musí mít možnost například pracovat doma a musí také být za práci doma, za práci v domácnosti, finančně odměňováni. Zaměstnavatelé by měli být finančně stimulováni k tomu, aby zaváděli politiku rovných příležitostí, aby umožňovali nejenom mateřskou, ale také otcovskou dovolenou. V Evropě máme napojení na ženské lobby Evropské unie, kde se zdůrazňuje přístup k rodině jako základní jednotce společnosti.

Skupina 8
Naše skupina se skládala ze zástupkyň bývalých republik Sovětského svazu. Jaké jsou společné charakteristiky našich zemí: Po celých desetiletích totalitního režimu naše ženy za prvé chtějí myslet samy za sebe. Dále obávají se toho být aktivní a za třetí neznají svá práva. Pro nás jsme rozhodly, že toto jsou ty nejdůležitější problémy, a sice že ženy se bojí a neznají, neznají – nevědí jak. Druhá taková společná charakteristika, je ekonomická situace, která panuje v našich zemích. Ženy se strašně bojí toho, že přijdou o svou práci a že ztratí své určité sociální postavení. Dalším velkým problémem je to, že ty organizace, které v západních zemích tak výborně fungují, v bývalém Sovětském svazu zkrátka nefungují, anebo zašly na úbytě poté, kdy zanikl Sovětský svaz. Vezměte si například odborové svazy. A ještě jeden velice specifický problém, který může být zajímavý pro ženy ze západních zemí: spousta podniků, spousta firem, které nemohly fungovat ve vašich zemích, zcela běžně přišly k nám. To znamená, u nás dělají, co se jim zachce, aniž by musely dodržovat nějaká práva, nejen žen, ale i mužů, vůbec lidí.

Takže k čemu jsme dospěly, co můžeme dělat v této situaci. Rozhodly jsme se, že můžeme a musíme začít od samotného začátku, to znamená od sebe samých, od našich myslí. Rozhodly jsme se, že musíme být aktivní a že se musíme bránit pomocí solidarity a aktivity. V našich zemích, to znamená v Rusku, v Litvě, v Lotyšsku, máme velice dobré zákony, máme dobré ústavy. Ale – nevím jak to přesně říci – není tam mechanismus toho, jak ty zákony potom uplatňovat v praxi. To znamená, že je potom zapotřebí mít určité vyhlášky ministerstev a vlády, které potom budou prosazovat tuto legislativu. To znamená, že pro firmu musí být ziskové, aby poskytla práci mladé ženě, ženě, která má dítě. Pokud nebudeme mít takovéto mechanismy, nebude to fungovat. A proč je nemáme? Protože ještě nežijeme v demokratické společnosti – to za prvé. Za druhé proto, že u nás panuje obrovská korupce. Někdy to vypadá jako jakýsi začarovaný kruh, který je beznadějný, ale musíme něco dělat, musíme se pokusit, protože nám nepomůže nikdo jiný, nežli my samy, alespoň se tak domníváme. Takže musíme spolupracovat těmi zdravými zdroji, ženskými organizacemi, ale i s organizacemi mužů. Protože například v Rusku v podstatě nejsou žádné organizace žen; v Litvě a v Lotyšsku ano, ale v Rusku skutečně žádné organizace žen nejsou. Jak to tedy prosazovat. Myslím si, že ta cesta vede přes prosazování dobré legislativy. Velice dobrým příkladem je právě spolupráce mezi Litvou a dalšími zeměmi.

Už jsem hovořila o vzdělávání, hovořila jsem o legislativě, zmínila jsem ta informační střediska. Zazněly tady pochyby ohledně kvót pro ženy v politice a v zastoupení žen ve vládách, v parlamentech, ale my jsme dospěly k názoru, že pro nás by patrně ty kvóty mohly být užitečné. Nicméně chtěla bych ještě jednou říci, že pro naše země to nejdůležitější je aktivita, solidarita a vzdělávací činnost, vzdělávání žen a poučování žen o jejich vlastních právech. Děkuji vám za pozornost.

Dopis Romanu Herzogovi

Na závěr konference přijaly účastnice následující dopis:

Vážený pane Herzogu,

Píšeme vám jako zástupkyně katolických ženských organizací z 24 zemí Evropy a současně evropské členky Světové unie ženských katolických organizací, WUCWO, které se právě sešly v Praze na konferenci k tématu „Rovnost příležitostí žen a mužů“. S velikým zájmem jsme diskutovaly o vznikající Chartě základních práv evropské unie. Chartu vítáme a spojujeme s ní naději, že bude sloužit porozumění co se týče společných hodnot a nezpochybnitelných základních práv, které by Evropskou unii měly utvářet.

Pozitivní aspekt: equal opportunities

Je velmi pozitivní, že rovnost příležitostí a stejné zacházení se ženami i s muži je v článku 22 explicitně označeno jako základní právo. Rovněž by bylo možné uvést i další pozitivní aspekty.

Negativní aspekty:

Musíme upozornit zejména na dva nedostatky, které by určitě měly být odstraněny:

No reference to God

Vzhledem k duchovně-historickým kořenům Evropy a významu, jaký má křesťanská víra pro vznik našeho světového řádu, je z našeho hlediska nepřijatelné, že v preambuli nynějšího návrhu chybí výslovný odkaz k Bohu. Jakýkoliv žebříček hodnot, které si evropské společenství stanoví, by neměl přirozené východisko, kdyby nebyl vázán na Boha. V mnohých evropských ústavách se toto poznání zrcadlí.

No support for families

Znepokojující je pro nás rovněž fakt, že aktuální návrh dále oslabuje postavení rodiny. Není oceněn význam rodiny pro vývoj dětí a budoucnost společnosti a rovněž není samostatně zmíněna nutnost zvláštní podpory pro rodiny.

Vážený pane Herzogu, velmi bychom vás chtěly poprosit, abyste v následujících etapách práce na Chartě dohlédl na to, aby byla ke zmíněným bodům znovu otevřena diskuse a byly zohledněny naše myšlenky.

Se srdečným pozdravem pořadatelky a účastnice konference

V Praze dne 3. září 2000


5. Výroční Sněm UKŽ (25. 11. 2000)

Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius: Proslov ke Sněmu UKŽ

Jsem velmi rád, že u příležitosti vašeho výročního sněmu jsem opět s vámi. Velmi mě těší vaše aktivita, kterou vyvíjíte v zájmu toho, aby stále rostlo povědomí o poslání katolických žen v naší zemi. Vaše iniciativa je velmi přesvědčivá i proto, že mnohé z vás přijely i zdaleka, byť je dnes nad obyčej chladno. Jsem tedy potěšen z celého srdce.

Můj proslov sleduje linii nauky, kterou Sv. Otec neustále předkládá na téma „Žena“, téma, které mu velmi leží na srdci.

1. V tomto posledním roce se toto papežovo úsilí ukázalo zvlášť výrazně. V rámci nesčetné řady slavností Jubilejního roku byla slavena Jubilejní pouť rodin, při níž papež ve svém proslovu k mnoha tisícům rodin, které se sjely ze všech pěti kontinentů, zdůraznil povolání, význam a hodnotu rodiny v Božím plánu. Ale nechci v té souvislosti opominout všechny další slavnosti jubilea – dětí, práce, kultury, škol atd., jichž se vždy zúčastnily četné ženy.

V r. 1999 učinil Sv. Otec velmi významné gesto: prohlásil patronkami Evropy tři ženy, tři velmi významné postavy minulých i současných dějin, tři světice, které oslovují srdce všech, ale zvláště srdce vás, žen: sv. Brigitu Švédskou, matku rodiny a posléze zakladatelku řádu, velkou mystičku, přitahovanou Kristovým utrpením, které s velkou láskou následovala pří své cestě do Svaté Země; sv. Kateřinu Sienskou, dominikánskou terciářku, apoštolku Krve Kristovy, učitelku pokoje a smíření mezi znepřátelenými lidmi i národy, která obětovala všechny své síly pro církev a pro papeže; a sv. Terezii Benediktu od Kříže, Edith Steinovou, karmelitánskou mučednici, obětovanou v Osvětimi jako smírnou oběť za židovský národ, jehož byla příslušnicí. Tři výmluvné symboly nesmírných možností, otvírajících se přede všemi ženami ve všech oblastech jejich soukromého života i veřejného působení.

Připomínám též velmi významný Dokument o ženě („Mulieris dignitatem“), vydaný před několika lety, který jistě znáte a jímž se jistě zabýváte.

2. Chtěl bych dnes ale zvláštním způsobem zůstat u „Poselství papeže Jana Pavla II. k oslavě světového dne míru“ z 1. ledna 1995, které má pro vás obzvláštní význam. Jeho tématem je totiž: Žena, vychovatelka k míru. Je důležité, abychom společně vyslechli slova Sv. Otce. Čtu:

Ženy míru

Aby žena mohla vychovávat k míru, musí jej pěstovat nejprve sama v sobě. Vnitřní mír vychází z vědomí, že mě Bůh miluje, a z vůle jeho lásku opětovat. Dějiny jsou bohaté na obdivuhodné příklady žen, jež z tohoto vědomí vycházely a dokázaly úspěšně čelit obtížným situacím vykořisťování, diskriminace, násilí a válek.

Mnoho žen ovšem ještě nedospělo, zvláště vinou sociálních a kulturních podmínek, k plnému vědomí své důstojnosti. Další jsou oběťmi materialistického a hédonistického smýšlení, jež v nich vidí pouze objekt potěšení a organizuje jejich vykořisťování, dokonce i ve velmi mladém věku, formou podlého obchodu. Těmto obětem by měly věnovat zvláštní pozornost především ty ženy, které díky výchově a schopnosti vcítění jsou schopny jim pomoci při objevování jejich vlastního vnitřního bohatství. Ať ženy pomáhají ženám a získávají přitom podporu v cenných a účinných příspěvcích, které mohou za tímto účelem nabídnout různé spolky, hnutí a skupiny, z nichž mnohé to činí z náboženských pohnutek a již to dokázaly.

Při výchově dětí připadá role prvořadého významu matce. Díky zvláštnímu vztahu, který ji k dítěti pojí především v prvních letech života, mu poskytuje onen pocit jistoty a důvěry, bez něhož by stěží správně rozvíjelo svou osobní identitu a později navazovalo pozitivní a plodné vztahy k ostatním lidem. Tento prvotní vztah mezi matkou a dítětem má kromě toho v náboženské rovině zcela specifickou výchovnou hodnotu, protože umožňuje dávno předtím, než začne formální náboženská výchova dítěte, základní orientaci jeho mysli a srdce na Boha.

V této rozhodující a citlivé úloze by neměla být žádná matka ponechána o samotě. Děti potřebují přítomnost a starostlivost obou rodičů, kteří svou výchovnou úlohu plní především prostřednictvím vlivu plynoucího z jejich vlastního chování. Způsob, jakým se utváří vztah mezi manželi, hluboce působí na psychologii dítěte a ovlivňuje v nemalé míře ty vztahy, které si dítě tvoří k svému bezprostřednímu okolí, a také ty, jež bude dále navazovat v průběhu další své existence.

Tato prvovýchova má zásadní význam. Pokud jsou vztahy k rodičům a k dalším členům rodiny neseny v laskavém a pozitivním duchu, učí se děti na živých zkušenostech hodnotám, jež posilují mír: lásce k pravdě a spravedlnosti, smyslu pro odpovědnou svobodu, úctě a vážnosti k ostatním lidem. Zároveň tím, že vyrůstají v přátelském a srdečném prostředí, mají hned také možnost samy vnímat lásku Boží, jež se zrcadlí v jejich rodinných vztazích, což jim umožňuje dozrávat v takovém duchovním klimatu, které je orientuje na otevření se ostatním lidem a na darování se bližním. Výchova k míru neustává přirozeně v žádné vývojové fázi dítěte a vyžaduje mimořádnou péči v obtížném období dospívání, kdy přechod od dětství k dospělosti není pro dospívajícího, který je povolaný k zásadním životním rozhodnutím, bez nebezpečí.

Tváří v tvář výchovnému úkolu se rodina představuje jako »první a stěžejní škola sociálního chování«, jako první a stěžejní škola míru. Není těžké si proto představit dramatické důsledky, jimž jsou vystaveni členové rodiny, jestliže se rodina dostane do hluboké krize, která ohrožuje její vnitřní rovnováhu nebo ji dokonce rozvrátí. Často jsou ženy v takové situaci ponechány samy. Právě tehdy by se jim ovšem mělo dostat odpovídající pomoci nejen od konkrétních solidárních rodin, náboženských společenství, dobrovolných skupin, nýbrž také od státu a od mezinárodních organizací, a to prostřednictvím vhodných struktur lidské, sociální a ekonomické podpory, která by ženám umožnila zabezpečit potřeby dětí, aniž by přitom musely být nadměrně okrádány o nezbytnou matčinu přítomnost.“

3. Vychovatelské poslání ženy začíná v rodině. A papež ještě zdůrazňuje tuto pravdu – vidíte, jak silně mu to leží na srdci! – v kázání, jež proslovil 15. října 2000 během mše sv. pro rodiny, které se účastnily oné jubilejní pouti, o níž jsem se již zmínil. Papež řekl: „Od rozbřesku stvoření tkví na rodině žehnající pohled Boží. Bůh stvořil muže a ženu na svůj obraz a dal jim zvláštní úkol vytvořit lidskou rodinu: »…požehnal jim a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi« (Gn 1,28).

Vaše jubilejní pouť, drahé rodiny, je zpěvem chvály za to původní požehnání. To požehnání spočinulo na vás, křesťanští manželé, když jste si při vaší svatbě před Bohem přísahali věčnou lásku. Ano, ať vám žehná Pán, pramen života! Otevřete se stále novému proudu tohoto požehnání. Ono nese v sobě tvůrčí a obnovující sílu, schopnou odstranit každou únavu a zajistit trvalou svěžest vašemu obdaření potřebou vzájemného přijímání se. Člověk není učiněn pro samotu, nese v sobě povolání ke vztahům… Nepostačují mu pouhé funkční vztahy. Potřebuje mezilidské vztahy plné niterného nabízení a dávání. Jejich základem jsou vztahy, uskutečňující se v rodině: vzájemné vztahy mezi manželi a vztahy mezi rodiči a dětmi.“

4. Sv. Otec si je stále vědom obtíží, které přináší ženám každé spolužití, rodinné i společenské. Proto jim také nepřestává vyjadřovat svoji vděčnost.

Nejkrásnějším způsobem to učinil ve svém velkém Dopisu ženám, také z r. 1995, když opakuje své „Díky ti, ženo“:

„Díky ti, ženo – matko…

Díky ti, ženo – manželko…

Díky ti, ženo – dcero a ženo – sestro…

Díky ti, ženo pracující…

Díky ti, ženo zasvěcená…

Díky ti, ženo, za to, že jsi ženou. Vnímavostí, které je vlastní tvému ženství, obohacuješ pochopení světa a přispíváš k plné pravdivosti lidských vztahů.“

Tuto vděčnost vyslovuji všem Vám, milé členky Unie katolických žen. Jsme v období Velkého jubilea; v období, kdy milost Boží se, hojněji než obvykle, dává skrze obrácení srdce, skrze osobní setkání s Ježíšem Kristem, Spasitelem světa, skrze projevování lásky a odpouštění. Tím se Jubileum stává vnitřním a zevnitř obnovovaným prožitkem. Přeji vám, abyste z něj mohly vytěžit všechen možný užitek pro váš osobní, rodinný i veřejný život; a také pro pečující práci Unie.

Pán ať vám žehná a rozhojňuje plody vaší práce, tak důležité v naší době: pro ženu, aby její hodnota byla vždy plně respektována, pro společnost, aby katolické ženy prostoupily svou přítomností nejrůznější oblasti jejího života, a také pro všeobecnou i místní církev, která tak mnoho očekává od vás a od vašeho apoštolského úsilí.

+Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius

JUDr. Marie Boháčová: „Rovné příležitosti pro ženy i muže“ a co se za tím skrývá…?


(předneseno na sněmu UKŽ)

Mezi přítomnými, myslím, nebude nikdo, kdo si pod tímto pojmem nic nepředstaví, přesto jsou mnohé představy zatíženy nejrůznějšími předsudky. Jak víte, v září 2000 jsme na tomto místě uspořádaly konferenci s tématem „Rovné příležitosti pro ženy a muže“ a podle příkazu apoštola sv. Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte…“ (1 Sol, 5, 21) jsme se ve společenství žen z obou částí Evropy snažily hledat odpověď na shora položenou otázku.

Teorie „rovnosti mužů a žen“ se postupně vyvíjela spolu s emancipačními snahami žen a v posledních letech se v rámci zemí Evropské unie hovoří o tzv.: rovných příležitostech.

„Teorie rovnosti mužů a žen důsledně vychází z respektu k odlišnostem mezi muži a ženami a potlačuje jakékoliv snahy tyto odlišnosti zastírat nebo bagatelizovat. Uznává přitom nejen odlišnosti biologické a fyzické, ale i rozdíly dané různými vzorci chování, růzností sociálních funkcí a rolí, odlišnými životními aspiracemi a prioritami. Podstatou teorie rovnosti mužů a žen je právo na stejnou míru příležitostí dosáhnout životního uspokojení, které bývá zpravidla u mužů a u žen představováno preferencí odlišných životních hodnot. Základními obecnými předpoklady dosažení stejné míry životního uspokojení je zejména možnost rovného přístupu mužů a žen ke zdrojům veřejných financí, ke zdrojům veřejné moci, resp. k odpovědnosti za její výkon, rovného přístupu ke vzdělání a k zaměstnání.“ (Převzato z materiálů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR)

Teorie rovných příležitostí se zabývá těmito tématy: zaměstnanost, rovné odměňování, flexibilní pracovní doba a nové formy práce, harmonizace pracovního a rodinného života, péče o děti a závislé osoby, podíl mužů a žen na rodinných povinnostech, ulehčení návratu žen na trh práce, rodičovská dovolená, podíl placené a neplacené práce, role starších žen, podíl mužů a žen na rozhodovacích procesech, v managementu firem, ve státní správě, v zastupitelských orgánech. Patří sem také násilí na ženách, sexuální obtěžování, ale i rozšiřování Evropské Unie a s tím spojená legislativa.

Jak vidíte, jednotlivá témata jsou z okruhu rodinné a zaměstnanecké politiky státu a dle mého názoru by název „Rodinná politika“ byl u nás mnohem vstřícněji přijímán než ze západu přejaté „rovné příležitosti“, neboť výsledkem zkoumání a uplatňování poznaného v praxi bude nakonec ta konkrétní právní norma, která bude mít dopad do zaměstnaneckých poměrů a/nebo ovlivní život členů rodiny.

Prvá oblast, kterou jsem jmenovala – oblast zaměstnanosti – představuje stěžejní téma v otázce rovných příležitostí. V padesátých letech byla situace v Západní a Východní Evropě odlišná. U nás byla stoprocentní zaměstnanost, ženám se vnucovala snaha vyrovnat se mužům ve výkonu. Na západě byly zkušenosti s nezaměstnaností a s tím spojené ekonomické tlaky. Model otec-živitel rodiny a matka-vychovatelka přestával platit z důvodů ekonomických, ale i jiných. S uvolňováním morálky a masovou rozvodovostí se do popředí dostávala otázka ekonomické závislosti žen po rozpadu rodiny. Ženská lobby bojovala za změnu sociálního systému, za ekonomickou nezávislost ženy. Svou roli sehrála také snaha žen po seberealizaci. Ženy chtěly zhodnotit svá předchozí (většinou výborná) studia na trhu práce. Existuje názor – vyjádřeno velmi zjednodušeně – že čím dál na východ, tím více matriarchátu, čím dále na západ a na jih, tím přibývá patriarchátu. Ještě v sedmdesátých letech v Německu rozhodoval manžel o tom, kde bude jeho žena zaměstnaná a co bude dělat. Mohl dát za svou ženu výpověď jejímu zaměstnavateli. Naopak litevské ženy měly už ve středověku právo dědit samostatně rodinný majetek. Silné postavení ženy je patrno i z ruských lidových pohádek.

Ale vraťme se zpět k otázce zaměstnanosti a rovného odměňování. Požadavek rovných příležitostí se důsledně promítá v římských smlouvách z roku 1957, kterými bylo založeno Evropské hospodářské společenství.

Při sjednávání Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (Římské smlouvy) trvali zástupci Francie na tom, aby smlouva zavazovala členské státy k dodržování zásady, že ženy budou mít právo na stejnou odměnu za práci jako mají muži. Proti tomuto požadavku zástupci ostatních smluvních stran nejprve namítali, že v hospodářské dohodě nemůže mít místo závazek z oblasti lidských práv. Poté se postupně nechali přesvědčit na základě argumentace, že bez přijetí tohoto závazku by se v důsledku volného pohybu pracovníků zhoršilo pracovněprávní postavení Francouzek, které sice mají ve Francii garantováno právo na odměnu za práci za stejných podmínek jako muži, ale mimo její území by ho garantované neměly. Rozdílné postavení zaměstnaných žen v rámci Společenství by se tak stalo překážkou volného pohybu pracovníků. Francouzský požadavek byl akceptován v podobě čl. 119 smlouvy, který byl Amsterodamskou smlouvou z 2. října 1997 novelizován a přečíslován na čl. 141. Na uvedené ustanovení v průběhu doby navázala další opatření ve prospěch rovného zacházení s muži a ženami v zaměstnání, vytvářející formální základ evropské politiky rovných příležitostí mužů a žen.

Článek 141 Smlouvy o založení Evropského společenství zavazuje členské státy, aby respektovaly zásadu, podle níž budou ženám a mužům poskytovat za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty rovnocennou odměnu. Rovnost v odměňování pak konkrétně znamená, že muži a ženy zaměstnaní u téhož zaměstnavatele budou při úkolové mzdě odměňováni na základě stejného mzdového tarifu a při hodinové mzdě bude na stejný druh práce použita stejná hodinová sazba. Odměnou se však pro daný účel nerozumí pouze uvedené základní složky mzdy, příp. platu, ale i veškeré ostatní dávky, které zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích poskytuje zaměstnanci z titulu pracovního vztahu. (Převzato z materiálů MPSV)

Postupně s formováním Evropských společenství byla vypracována strategie zaměstnanosti, která stojí na těchto pilířích: pracovní příležitosti, rozvoj podnikaní včetně rozvoje podnikatelského ducha, flexibilita – přizpůsobivost firem, zaměstnanců a rovné příležitosti. Při prosazování rovných příležitostí dnes nejde už tolik o práva žen, případně jejich seberealizaci, ale dle mého názoru se jedná o čistou ekonomiku.

Evropa je založena na výkonu, známkuje se hrubý domácí produkt, míra zaměstnanosti, snaha využít maximálně pracovní potenciál mužů i žen. Strategie špičkových firem vychází z důsledného prosazování téměř paritního zastoupení žen v managementu. Cenné jsou totiž jejich zkušenosti, neboť dokáží lépe vystihnout potřeby žen a oslovit ženy - spotřebitelky. Vyváženost mužského a ženského prvku ve vedení firmy je tím plusem, který pomáhá překonat konkurenci na trhu.

Za směrnicemi Evropské unie – z roku 1975 (o realizaci zásady stejného zacházení pro muže i ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a služební povýšení a pracovní podmínky), a dále z roku 1986 (o provádění zásady rovnosti zacházení mezi muži a ženami v aktivní činnosti, včetně zemědělství a samostatné výdělečné činnosti a o ochraně samostatně výdělečně činných žen v těhotenství a mateřství) stojí snaha přivést ženy na pracovní trh a využít jejich potenciál i ve vedoucích funkcích. K tomu slouží jednak zákaz diskriminace z hlediska pohlaví, ale i různé pozitivní akce.

V souvislosti se zákazem diskriminace bych Vám pro zajímavost a pro příklad přiblížila jeden soudní spor, který řešil Evropský soudní dvůr. Jednalo se o případ C-33/89 Maria Kowalska kontra Freie und Hansestadt Hamburg z roku 1990:

Na pracovněprávní poměr mezi paní Kowalskou a F. und H. Hamburg se vztahovala federální kolektivní smlouva pro zaměstnance státní správy. Podle článku 62 této smlouvy měli zaměstnanci pracující na plný pracovní úvazek nárok na odchodné v den, kdy odcházeli do důchodu. Zaměstnavatel paní Kowalské jí odmítnul vyplatit odchodné podle tohoto ustanovení z důvodu, že pracovala pouze na zkrácený pracovní úvazek. Protože paní Kowalská se považovala za oběť protiprávní nepřímé diskriminace, podala žalobu k pracovnímu soudu v Hamburku. Tento soud požádal Evropský soudní dvůr o rozhodnutí v této předběžné otázce:

Je „nepřímou diskriminací žen“ a tedy porušením článku 119 Smlouvy o založení EHS z roku 1957 případ, kdy kolektivní pracovní smlouva platná pro veřejnou správu v SRN stanoví výplatu odchodného, avšak z poskytování tohoto odchodného vylučuje zaměstnance, kteří nepracují na plný pracovní úvazek (38 hodin týdně), jestliže počet žen pracujících na částečný pracovní úvazek je významně vyšší než podíl žen pracujících na plný pracovní úvazek podle stejné kolektivní smlouvy?

Evropský soudní dvůr rozhodl následovně:

Článek 119 Smlouvy o založení EHS má být vykládán tak, že vylučuje aplikaci takového ustanovení kolektivní smlouvy týkající se odměňování zaměstnanců veřejné správy, které stanoví, že zaměstnavatelé mohou vyloučit z nároku na odchodné při skončení pracovního poměru zaměstnance pracující na částečný pracovní úvazek v tom případě, kdy podstatně nižší procento mužů než žen pracuje na částečný pracovní úvazek. (Převzato z Výběru judikátů ESD o rovných příležitostech mužů a žen, který vydalo MPSV).

Positivní akcí jsou např. ta opatření, kdy při výběru stejně kvalifikovaných kandidátů např. na vedoucí místo, jsou upřednostněny ženské kandidátky proti mužským, jestliže jsou v příslušném oboru ženy podreprezentovány.

Sladit práci a rodinný život napomáhá možnost pracovat na částečný úvazek, flexibilní pracovní doba, ale i rodičovská, případně (např. ve Finsku) otcovská dovolená. Informatika také otevírá široké pole nových možností, využívání nových technologií a nových forem zaměstnanosti, jako je např. práce doma.

Další otázkou je péče o děti a závislé osoby. Zjednodušeně řečeno: jedna cesta je „dělba“, a to tak, že ženy pečují a muži zajišťují rodinu ekonomicky. Druhá cesta je, že veškerou péči převezme stát. Třetí cesta představuje rozložení břemene na bedra muže i ženy.

Nyní bych uvedla některé zkušenosti z Evropských severských zemí. V Dánsku byla zřízena funkce ministra pro otázky rovnosti příležitostí. V současné době ji vykonává žena a jejími prioritami jsou rovné možnosti v účasti všech občanů bez ohledu na pohlaví na společenském dění, překonávání překážek bránících ženám vstupovat na trh a podílet se na rozhodování, jasné definování zodpovědnosti mužů vůči rodině, podíl mužů na domácích pracích a péči o děti a staré občany. Norský ombudsman předal na konci r. 1998 Ministerstvu pro dítě a rodinu řadu návrhů legislativních změn. K těm nejdůležitějším patří zavedení kvót pro zastoupení mužů a žen ve správních radách státních podniků. Muži i ženy by měli mít minimální čtyřicetiprocentní zastoupení v představenstvech všech firem, v nichž má stát většinový podíl. Dále je to např. zákonné právo používat pozitivních akcí s cílem povzbudit muže, aby se ucházeli o povolání, v nichž jsou zastoupeni jen v malé míře, např. v oblasti péče o děti, jejich výchovy a školního vzdělávání. Finská vláda ustavila „Komisi otců“, jejímž úkolem je zabývat se situací otců ve finské společnosti. Tato komise vydala svoji první zprávu v r. 1999, ve které navrhla zavedení otcovské dovolené v délce 25 pracovních dnů, které při jejich nevybrání propadají, a doporučila větší účast otců na záležitostech školního vzdělávání a výchovy v mateřských školkách.

U severských států bych zůstala také při zmínce o otázce domácího násilí a sexuálního obtěžování. Ve Švédsku byla do trestního zákonodárství zavedena nová skutková podstata, a to: hrubé porušení integrity ženy, jíž má být postihováno tzv. domácí násilí, tj. opakované a trestuhodné jednání mužů vůči ženám, s nimiž mají pachatelé blízký vztah. (V České republice chybí srovnatelná skutková podstata, domácí násilí je „těžkopádně“ postihováno v rámci trestných činů ublížení na zdraví, znásilnění, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, apod.) Ve Švédsku také od r. 1999 platí zákaz nakupování sexuálních služeb. Vláda dospěla k názoru, že není rozumné trestat osobu, která prodává sexuální služby, nýbrž tu osobu, která sexuální služby vyhledává.

V rámci Evropské unie byl přijat soubor právních norem, tzv. acquis communautaire, na který navazuje zákonodárství v jednotlivých členských zemích. Kandidátské země usilující o vstup do EU musí své zákonodárství sladit s požadavky společných práv a povinností členských zemí - „acquis“. V oblasti rovných příležitostí se jedná o tyto direktivy: stejné platy, stejný přístup k práci a zdokonalování, stejné sociální podmínky a ochrana mateřské a otcovské dovolené. Česká republika je institucionálně i legislativně v tomto ohledu dobře připravena. Při úřadu vlády existuje odbor kompatibility s právem EU, Rada vlády pro lidská práva se zmocněncem pro lidská práva, na Ministerstvu práce a sociálních věcí je zřízen odbor pro rovné příležitosti, byl zvolen ombudsman.

Rozsáhlá novela Zákoníku práce platná od 1.1.2001 zakazuje zaměstnavatelům jakoukoliv diskriminaci (a tedy i z důvodu pohlaví) v pracovně-právních vztazích a ukládá povinnost rovného zacházení se všemi zaměstnanci (§ 1, §7, Zák. č. 65/1965 Sb. v posledním znění), v zájmu lepšího využívání pracovní doby a uspokojování osobních potřeb zaměstnanců zavádí formy pružné pracovní doby (§ 85b), upravuje rodičovskou dovolenou (§ 108, § 158 – 160).

Zákon o zaměstnanosti podtrhuje rovný přístup k zaměstnanosti, zakazuje diskriminující inzerci (§ 1 Zák. č. 1/1991 Sb. v posledním znění).

Z novely občanského soudního řádu (Zák. č. 99/1963 Sb. ve znění k 1.1.2001) dlužno ocitovat § 133a – přenesení důkazního břemene: „Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“.

V Zákoně o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku č. 1/1992 Sb. v posledním znění se v § 4a stanoví zásada rovného odměňování včetně kriterií pro posuzování práce stejné hodnoty.

Podobným ustanovením je i § 3 Zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech č. 143/1992 v posledním platném znění.

Vláda ČR zvažuje rovněž přijetí legislativního rámce pro uskutečňování pozitivních akcí. Náš dosti štědrý sociální systém dostojí požadavkům „acquis“, je však třeba se zaměřit na ty skupiny, které jsou nesnadno zaměstnatelné, což jsou ženy po padesátce, ženy po mateřské, resp. rodičovské dovolené a absolventi. Pro nás je zajímavá role starších žen. Stárnutí populace v Evropě není – co se týče pohlaví - v rovnováze. V současnosti jsou v průměru 3 ženy na 2 muže ve věku 65 – 79 let. Rozvíjející se neziskový sektor, může dobře využít potenciál starších žen, zejména v různých formách pečovatelských služeb a svépomocí.

Nejchudšími však podle statistik jsou mladé rodiny s více dětmi. Na podporu funkčních, vícečetných rodin by měla být především zaměřena rodinná (existuje-li ?) politika našeho státu.

poznámky

[1] Více o „antropologické pravdě o člověku“ AMBROS, P. Fundamentální pastorální teologie. Olomouc: Burget, 2000, s. 96-98.

[2] Zpracováno podle SOLOVJOV, V. Smysl Lásky. In TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium, 2000, s. 169-239.

[3] Člověk je bytí společenské. A též chápeme, že člověk nemůže konat nic hodnotného, jestliže přehlíží tuto svou konstitutivní relacionalitu, vztahovost. Apoštol (1Kor 13) jasně říká: bez lásky jakékoliv lidské dílo neslouží k ničemu, ani oběti nejheroičtější. Proto vše, co člověk koná, mělo by být opřeno o tento základ vztahů stojící v jádře jeho stvoření: „...muže a ženu je stvořil, požehnal jim a nazval je člověk“. Člověk tedy není samotář. [srv. ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu. Řím: KA, 1983, s. 181-188].

[4] Oratio catechetica magna, 6, PG 45, 29a.

[5] BULGAKOV, S. La sposa dell‘Agnello. it. překlad, Bologna 1991, s. 281.

[6] TENACE, M. Dire l‘uomo. Roma: Lipa, 1997, s. 56-58.

[7] Srv. 1 Kor 15, 35-53; pojem „duchovní“ srv. AMBROS, P. Křestan a život ve světě. Olomouc: UP, 1998. s. 26-27.

[8] Srv. Řím 1,24nn.

[9] „Žádostivost obecně – a žádostivost těla zvláště – zasahuje právě tento »upřímný dar«: odnímá člověku důstojnost daru, která má být vyjadřována jeho tělem skrze ženství a mužství a v jistém smyslu »odosobňuje« člověka a činí ho předmětem »pro druhého«.“ [Uomo e donna, op. cit., s. 143].

[10] Srv. Gn 2, 21-24; Srv. RUPNIK, M. I. Adamo e il suo costato. Roma: Lipa, 1998, s. 23-25.

[11] „Člověk se stává obrazem Božím ne ani tak když je sám, jako ve chvíli sdílení. Opravdu totiž »od počátku« je nejen obrazem, ve kterém se zrcadlí jedinost Osoby, která řídí svět, ale též a podstatně obrazem neproniknutelného božského sdílení Osob. Druhé vyprávění Geneze o stvoření člověka může proto být bráno jako příprava k chápání trinitární představy »obrazu Božího«, i když ona se vlastně objevuje jen ve vyprávění prvním. To samozřejmě není bez důležitosti pro teologii těla, neboť dokonce tvoří nejhlubší teologický pohled na to, co se může o člověku říci. V tajemství stvoření – na bázi původní a ustavující »samotnosti« jeho bytí – byl člověk obdarován hlubokou jednotou mezi tím, co je v něm lidsky a výrazově tělo mužské a obdobně lidsky a prostředečně tělo jako tělo ženské. ...Ve světle předchozích úvah o všech »tělech«, s nimiž člověk přišel do kontaktu a která postupně rozlišil tím, že jim dal jména (»animalia«, živočichové), výraz »tělo z mého těla« pak dostává tento význam: tělo zjevuje člověka. Toto tak dávné a stručné vystižení, již zachycuje vše, co o struktuře těla jako organismu, o jeho vitalitě či o jeho zvláštní pohlavní fyziologii bude jednou moci říci lidská věda. V tomto prvním výstižném výkřiku člověka-muže »tělo z mého těla« je též obsaženo vyjádření o tom, proč jeho tělo je pravdivě lidské. Tím se poukazuje na to, co člověka jako bytí, které je i v celé své tělesnosti »podobné« Bohu, determinuje.“

[12] „Je potřeba stále znovu odkrývat v tom, co je »erotické«, snubní význam těla a pravou důstojnost daru, což je úkolem lidského ducha; je to též zadání pro přirozenou etiku. Jestliže tento úkol člověk nezvládne, přitažlivost smyslů a vášeň těla se zastaví u čisté žádostivosti, zbavené jakékoliv etické hodnoty. Pak se stane, že člověk, muž a žena, nemůže zakoušet plnost »erotiky«, která vlastně je vrhnutím se lidského ducha k tomu, co je pravdivé, dobré a krásné. Tím také to, co je »erotické«, se stává pravdivé, dobré a krásné. Je tedy potřebné, aby se etos stal formujícím prvkem erosu. [Uomo e donna, op. cit., s. 198].

[13] Velmi zasvěcené a inspirativní uvedení do kontextu problematiky dospívání dnes srv. HAMANOVÁ, M. Problematika dospívání a současné trendy péče o mládež. In: Sborník referátů. Konference „Úkoly a problematika antropologie a zdravovědy na pedagogických fakultách“. Doktorandská konference „Aplikovaná antropologie“. Olomouc, Zlín: UP, 2000, s. 33-40.

[14] Srv. 1 Kor 13, 8; 1 Jan 3, 14; Mk 8, 35.

[15] Uomo e donna, op. cit., 192.

[16] Teologický koncept manželství srv. více: KASPER, W. Teologie křesťanského manželství. Praha: CDK, 1997; DOLISTA, J. Naděje vložená do manželství. Olomouc: MCM, 1994; DOLISTA, J. Hledání nového porozumění svátostného manželství. Katolická perspektiva. Teologický sborník, 1996, č. 1, s. 3-10.

[17] RAHNER, K. O svátostech v církvi. Meditace. Praha: Scriptum, 1993, s. 116.

[18] „Kristova slova dosvědčují, že původní síla (tedy též milost) tajemství stvoření se stává pro každého z nich (muže i ženu) silou (to je milostí) tajemstvím vykoupení. Není snad pravdou, že člověk spolu s žádostivostí cítí hlubokou potřebu uchovat si důstojnost vzájemných vztahů, které díky mužské a ženské podobě těla nacházejí své projevy právě v něm? Necítí snad touhu proniknout je vším, co je šlechetné a krásné? Necítí potřebu propůjčit jim nejvyšší hodnotu, jíž je láska? ...Je velmi důležité, aby člověk právě ve svém »srdci« se necítil neodvolatelně obviňován a vydán jako kořist vášním těla, ale aby právě v srdci se cítil energicky volán. Volán k té nejvyšší hodnotě, kterou je láska. Volán jako osoba v pravdě svého lidství, tedy také v pravdě jeho mužství a ženství, v pravdě jeho těla.“ [Uomo e donna, op. cit., s. 193].

[19] „Protože se mluví o vzkříšení těla, což znamená vzkříšení člověka v jeho vlastní tělesnosti, »duchovní tělo« by následně mělo znamenat dokonalou citlivost smyslů a dokonalou harmonizaci této citlivosti s činností lidského ducha v pravdě a svobodě.“ [tamtéž, s. 285].

„Oslavení těla“, jako eschatologický plod jeho zbožštělého zduchovnění, odhalí definitivní hodnotu toho, co již od počátku mělo být rozlišujícím znamením lidské bytosti stvořené do viditelného světa. Ono oslavení odkryje tuto hodnotu jako čistý prostředek pro vzájemnou komunikaci mezi osobami a pro hodnověrné projevování pravdy a lásky, kvůli čemuž se osobní sdílení buduje. Tento nekončící význam lidského těla – kterému existence každého člověka zatížená dědictvím žádostivosti nutně způsobuje celou řadu omezení, bojů a utrpení – se znovu odhalí v té jednoduché úžasnosti, že každý, kdo se bude účastnit „druhého světa“, najde ve svém oslaveném těle pramen svobodného daru. [tamtéž, s. 275].

[20] Poukážeme-li na teologii morální, hřích na poli sexuality spočívá v prožíváni sexuality mimo její antropologickou pravdu. Například masturbace hledá uspokojení bez obětování se. Jde o zneužití lásky. Hřích označovaný šestým přikázáním, spočívá v přijímání sexuality mimo pravdu o člověku, tím pak též mimo pravdu o sexualitě samé. [Uomo e donna, op. cit., s. 59-60] .

[21] „Kristus potvrzuje, že manželství – svátost původu člověka v časném, viditelném světě – nepatří k eschatologické skutečnosti »budoucího světa«. Nicméně, člověk povolaný k této eschatologické budoucnosti skrze vzkříšení těla je ten samý člověk, muž a žena, jehož původ ve viditelném, časném světě je spojen s manželstvím jako prapůvodní svátostí tajemství stvoření.“ [tamtéž, s. 391].

[22] „Tato původní a stabilní forma manželství se obnovuje v okamžiku, kdy ji snoubenci přijímají jako svátost církve. Tím se mohou dotýkat nové hloubky obdarování člověka Bohem, které bylo odhaleno a otevřeno mysteriem vykoupení, kdy „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil...“ (Ef 5,25-26). Obnovuje se původní a neměnný obraz manželství jako svátosti, když se křesťanští manželé – vědomi si skutečné hloubky „vykoupení těla“ – spojují „v bázni Kristově“ (Ef 5,21). ...Prostřednictvím manželství jako svátosti oba rozměry lásky, manželský i vykupitelský, prostupují spolu s milostí život manželů. Snubní význam těla v jeho mužství a ženství – jenž se poprvé projevil v tajemství stvoření na podkladě počáteční nevinnosti člověka – je v obrazu z listu Efezanům spojen s významem vykupitelským a tím způsoben potvrzen a v jistém smyslu „nově stvořen“. [tamtéž, s. 394].

[23] Mt 12, 25.

[24] Volně podle RUPNIK, M. I. Adamo e il suo costato. Roma: Lipa, 1998.

[25] GIOVANNI PAOLO II. Uomo e donna lo creo. Catechesi sull’amore umano. Roma: Citta Nuova – Libreria Editrice Vaticana, 1992 [= Uomo e donna], s. 309.

[26] Další podněty srv. BLAQUIEROVÁ, G. Odvaha žít. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000; KUBÍČEK, L. Život, největší umělecké dílo. Olomouc: MCM, 1996.

[27] Karmelitánské nakladatelství 1998.Tuto knížku považuji za vynikající, zvlášť jsem vděčný za kapitolu o kněžích. Jen pro mne po opakovaném přečtení zůstává otázkou, zda – ačkoliv to není vysloveno – nezaznívá mezi řádky jakési přesvědčení autora, že normální muž je méně duchovní než žena, a proto je třeba najít určité fígle, jak to udělat, aby ho vše, co je spojeno se vztahem k Bohu, aspoň trochu bavilo (viz str. 26 – poznámka „je vyhráno“, str. 30 – dítě jako pomoc).

[28] 1 Kor 12,13 a předcházející 11. kapitola

[29] Ef 5, 21-33

[30] Škoda, že toto krásné a povznášející téma nenalezlo své místo také jinde nežli pouze ve spojitosti s přikázáním „Nesesmilníš“.

[31] české vydání: nakl. Zvon, Praha 1992

[32] ačkoliv dle mého soudu jazykem značně neobratným

[33] české vydání: příloha časopisu Světlo, nedatováno

[34] Tento postoj křesťanské antropologie je společný i autorům, kteří jinak zastávají značně rozdílná stanoviska, viz např. Josef Zvěřina: Teologie agapé, Scriptum, Praha 1994, str.406-411, Neue Summe Theologie 3, vyd. Peter Eicher, Herder 1989, str.349-392.

[35] Papež Jan Pavel II. právě letos v jubilejním roce na 2. neděli postní adventní prosil Boha také za odpuštění hříchu opomíjení stejné hodnoty důstojnosti ženy

[36] Zdá se mi, že zde existuje jakási zajímavá souvislost s učením koránu, které říká, že existuje malá a velká svatá válka. Velká proti zlu v sobě samém a malá proti nepřátelům islámu. Dle učení koránu není možné správně bojovat malou svatou válku, jestliže člověk nevezme vážně a jako základní velkou svatou válku proti zlu v člověku samotném.

[37] aby pak vždy zjistil, že se svojí chytrostí na Boží cestě nemůže vystačit (Gn 12,10-20 a Gn 20,1-17)

[38] Je zvláštní, jak jsme mnohdy v pokušení vidět ideál mnohem více ve víře Abraháma ještě před tím, než se vydal na cestu. Vidět ideál v situaci, kdy je člověk bohabojný, vážený, úspěšný v podnikání, ctnostný, jako byl Abrahám v Cháránu… tato zbožnost však není tou, pro kterou byl Abrahám sv. Pavlem nazván praotcem naší víry. Právě naopak…

[39] Je možné nalézt mnoho malířských ztvárnění Krista, které mohou pozorovatele uvést do rozpaků, zda se skutečně jedná o muže a ne o ženu. Myslím, že tato skutečnost vyjadřuje tu velkou touhu člověka nalézt v Ježíši bytost něžnou a chápající (samozřejmě tento rys může také být mnohdy velmi nebezpečně posunut do oblasti kýče v umění a do oblasti nezdravého emocionálního prožívání skutečností víry).

[40] A jsem mu za tuto poznámku moc vděčný.

[41] Přesto se však mnoha jistě a vskutku netýkají.


zpět k textům o ženě


zpět na hlavní stránku