 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
|
Sborník textů:
Žena v církvi a ve společnosti III.
Obsah:
Předmluva
Mgr. Michaela Freiová: Žena v současné křesťanské civilizaci
Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŽ
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ženy
PhDr. Kamila Bendová: Ženy v disentu
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita žen malých měst a obcí - Silné a slabé stránky
PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ženský vzdělávací spolek
Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole - problém?
Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR
MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice
Ženy a Evropská unie
Ženy a globalizace
Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ženy v církvi
P. Adrian Zemek, O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne žen?
PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi
JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy založené na manželství
Ženy a rodinná politika - host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu
Ženy a Plenární sněm církve v ČR
Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě
Předmluva
Milé čtenářky, milí čtenáři!
Sborník Žena v církvi a ve společnosti III., který nyní dostáváte do rukou, prezentuje nejzajímavější přednášky, které zazněly na akcích, pořádaných Unií katolických žen v letech 2002 - 2004, nebo které členky Unie přednesly jako představitelky UKŽ při různých příležitostech. Jsou to především přednášky z našeho pravidelného cyklu, realizovaného ve spolupráci s Křesťanskou akademií v klášteře v Emauzích, který měl v roce 2002/2003 sjednocující téma "Etika a my". Tuto přednáškovou formu jsme od r. 2003 nahradily formou diskusních Kulatých stolů, které se konají rovněž pod záštitou Křesťanské akademie 4x do roka v tiskovém středisku ČBK v Thákurově ulici. Sem si zveme zajímavé hosty k debatám na aktuální témata a místo přednášek zaznívá po úvodním referátu živá diskuse.
V tomto sborníku rovněž uveřejňujeme nejzajímavější příspěvky z našich pravidelných každoročních plenárních sněmů.
Pokud držíte tuto knížku v ruce a o Unii katolických žen jste nikdy neslyšeli, dovolím si připomenout základní fakta:
UKŽ je občanské sdružení, které vzniklo v r. 1992 a sdružuje v současnosti 650 katolických žen z Čech i Moravy, a to jak jednotlivě, tak ve formě poboček (České Budějovice, Boskovice, Ostrava, Praha). Katolická církev schválila naši činnost dekretem ČBK o právní subjektivitě podle kán. 322 CIC, vydaným dne 7. prosince 1998. Od ČBK jsme rovněž obdržely pověření zastupovat katolické ženy v ekumenických grémiích. Ve společnosti se snažíme zúčastňovat i různých politických diskusí např. v senátu či ve sněmovně Parlamentu ČR.
Ve své práci navazujeme na tradici katolických ženských spolků, jako byl např. v naší republice prvorepublikový Svaz katolických žen a dívek.
Zapojujeme se také do celosvětové ženské tradice: organizace WUCWO (World Union of Catholic Womens Organizations), jejímiž jsme plnoprávnými členkami, vznikla v Paříži v r. 1910.
Chceme reflektovat současné dění v církvi i ve společnosti a vyjadřovat své názory, které formulujeme v souladu s biblickým učením o stvoření a se základními církevními dokumenty.
V r. 2003 jsme podepsaly petice proti přijetí potratového zákona u nás, proti legalizaci euthanasie, proti registrovanému partnerství a proti násilí v médiích. Našimi prioritami je ochrana života v každé jeho formě, rodina a rodinné hodnoty a identita ženy. Pracujeme na prohlubování vědomí hodnoty ženské spirituality a jejího přínosu pro církev i společnost.
PhDr. Markéta Koronthályová,
místopředsedkyně UKŽ
Mgr. Michaela Freiová: Žena v současné křesťanské civilizaci
Přednáška pro Unii katolických žen 2. května 2001 v klášteře v Emauzích - zkráceno
Křesťanský pohled na ženu a na její postavení ve společnosti vychází z komplementarity dvojího modu lidské existence, který je dán rozdílem pohlaví. O hloubce dnešní civilizační krize svědčí naopak to, že i tato základní antropologická konstanta se zpochybňuje. Nelze proto hned na začátku nezmínit slova papeže Jana Pavla II., který na setkání s rodinami v brazilském Riu řekl, že dnešní podobou útoku na Boha je útok na člověka jako na Boží stvoření. A naopak: zachovat civilizaci křesťanského Západu znamená uhájit křesťanský, resp. biblický pohled na člověka.
Podle Písma stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, ale Boží obraz v člověku je dvojí: je dán dvojím modem lidského bytí - mužským a ženským. Proto si Písmo, které hovoří o Bohu antropomorfním jazykem, uvědomuje meze své vlastní řeči: Boží láska k člověku je jak láskou otce, tak láskou matky. Bůh u proroků rodí svůj národ v bolestech, těší ho jako matka. Žalmista přirovnává důvěru v Boha ke spočívání dítěte u matky, v mystice se setkáme se slovy o "mateřskosti" Boží.
Křesťanství od počátku vyzdvihuje ženu v postavě Marie: Ježíš Kristus, Syn člověka, přijímá své tělesné lidství ze ženy - SARKOTHENTA EK PNEUMATOS HAGIOU KAI MARIAS TÉS PARTHENOU - která ho tak rodí i s jeho božskou přirozeností, je rodičkou Boží, THEOTOKOS. To se nemohlo neodrazit na společenském a právním postavení žen ve společnosti.
Francouzská historička Régine Pernoudová ve své práci o postavení žen ve středověku upozorňuje, že křesťanství proměnilo postavení ženy především tím, že - na rozdíl od pohanské antiky - přiřklo i jí právo na život. Pernoudová říká:
"Lidský osud ženy, její vztahy k rodičům a k manželovi, to vše spadalo do oblasti ´domu´, jehož hlavou byl muž - otec, tchán, manžel… Římská žena nebyla už vykázána do gynec?a, jako žena řecká nebo žena islámských civilizací, mohla se účastnit svátků, představení a hostin… Nicméně otcovská moc nad životem a smrtí jeho dětí zůstala nedotčena. Otcovská moc byla absolutní a vedla k tomu, že "narozené dívky mizely". Mužské potomstvo si otec musel ponechat, nebylo-li postižené, ale z dcer si zpravidla ponechával jenom jednu - tu nejstarší. Zatímco chlapec obdržel pr?nomen, jež ho odlišovalo od jeho bratří, dcera nesla jenom jméno rodinné. Dcera, kterou otec ponechal naživu, musela respektovat jeho plán ve věci jejího manželství. Odmítnout autoritu otce, který - na rozdíl od žen - byl skutečným občanem státu, znamenalo vzpouru proti společenskému řádu. Bylo tedy zcela v souladu s dobovým názorem, když otec v takové situaci využil své právo nad životem a smrtí jeho dětí."
Tato situace se mění až na počátku čtvrtého století, tedy s příchodem křesťanství jako oficiálního náboženství římské říše. Otcovská moc nad životem a smrtí jeho dětí je právně odstraněna teprve r. 390.
Základem jedinečného postavení ženy v křesťanské civilizaci je především její postavení v životě náboženském: i v době, kdy žena byla v pohledu světského práva bytostí závislou, obrací se k Bohu přímo, bez mužského zprostředkování. Odstranění otcovské moci ve smyslu římského práva jí umožňuje svobodně následovat duchovní povolání. Křesťanské manželství ukládá ženě i muži tytéž náboženské příkazy a mravní povinnosti: jedinost partnera a požadavek věrnosti platí pro obě strany shodně.
Postavení ženy v moderní občanské společnosti, která sama je - díky autonomii světského práva - dítětem křesťanského Západu, se tedy odvíjí z křesťanských kořenů. Přesto však v posledních desetiletích pozorujeme stále vzrušenější debatu, jejímž nositelem je feminismus jako politická filosofie. Je to v podstatě debata o biologické a kulturní diferenciaci pohlaví.
Naše stručná informace o tomto jevu se zaměří v podstatě na dvě otázky: jednak nám půjde o to, zda je feministická filosofie slučitelná s biblickým obrazem člověka, jednak o to, zda je dnešní feminismus pokračováním, resp. větví tradičního ženského hnutí s jeho požadavky na rovnost žen v občanské a pracovní sféře. Domnívám se, že odpověď na obě tyto otázky je záporná, a pokusím se to zdůvodnit.
Moderní feminismus tvrdí, že samotný pojem "ženského" a "mužského" je uměle vytvořená konstrukce, kterou je možné, ba dokonce nutné, dekonstruovat. Od 90. let minulého století se už nepopírá jen polarita mužského a ženského v oblasti životních rolí, ale samotná biologická rozlišenost se převádí na kulturní roli - gender; kulturní role se pak prohlašuje za požadavek mužského světa a prostředek jeho politické moci.
Mezi mluvčí tohoto směru patří např. profesorka Judith Butlerová z kalifornského Berkeley. Podle ní existuje rozpor ve starší feministické argumentaci, která uznává na jedné straně pohlaví jako sociální určenost, jež může být zrušena, na druhé straně biologickou určenost, kterou odstranit nelze. Podle Butlerové je třeba ten rozpor odstranit: neexistuje totiž, jak říká, "přirozené" tělo jako takové, jež by předcházelo kulturu. Jinými slovy, i biologie je kultura. Ve své knize Gender Trouble (1990) Butlerová tvrdí, že je chybou samotné binární vidění vztahů pohlaví, tedy pouhé rozdělení na muže a ženy. Je spíše třeba otevřít všechny možnosti, aby si člověk mohl formovat a volit svou vlastní individuální identitu; tuto možnost tradiční feminismus podle Butlerové nedává.
Butlerová dává přednost té antropologické pozici, jež chápe pohlaví jakožto vztah mezi společensky konstituovanými subjekty ve specifikovatelném kontextu. Pohlaví podle ní není pevným atributem lidské osoby, ale spíše fluidní variací, která se přesouvá a mění v různých kontextech a v různých dobách. Říká: Neexistuje nic jako pohlavní identita - identita se ustavuje samotným svým "vyjadřováním". Jinak řečeno, je pohlaví člověka něco jako výkon: vyjadřuje to, co v dané situaci děláte, a ne to, co universálně jste.
Butlerová tvrdí, že některé kulturní konfigurace si získaly hegemonii, to znamená, že se v naší kultuře považují za přirozené. To je podle ní omyl. Idea identity jako jakéhosi "free floating", to jest nikoli identity jako podstaty, ale identity jako výkonu, je u ní jednou z klíčových představ. Naše identita nevyjadřuje naše nitro, ale spíše vyjadřuje efekt našeho výkonu.
Jane Flaxová z Howardovy university ve Washingtonu dotahuje tuto ideu do důsledků: podle ní je člověk společenský, historický a řečový výtvor. Flaxová chápe feminismus jako součást postmoderní filosofie, jako analýzu proměnlivých a historicky podmíněných společenských vztahů. Postmoderní debata nás podle Flaxové osvobozuje od víry v pravdu, v poznání, moc, vlastní já i v komunikativní jazyk, a to cestou dekonstrukce.
Už zde vidíme rozdíl mezi filosofií starého ženského hnutí a "nové ženskosti" současného feminismu. Zatímco staré emancipační proudy se vymezovaly proti "mužskosti", vymezuje se dnešní feminismus proti samotnému rozlišení na mužské a ženské. To není pouze akademická otázka: dekonstrukce komplementárního modelu mužského a ženského otevírá všechny možnosti sexuální realizace. Některé autorky, jako Monique Wittigová, kladou zvláštní důraz na seberealizaci lesbického typu. Wittigová, narozená r. 1935 v Alsasku a dnes působící v Arizoně, tvrdí, že se ženskost musí vymanit z "nucené heterosexuality", jež je pouhým projevem mužské touhy po moci.
Tvrdí také, že binární rozdělení, jehož autory jsou muži a jehož objektem jsou ženy, je politickou záležitostí a že jsme byly přebudovány do "přirozené skupiny" z ideologických důvodů. Naše těla i naše myšlení jsou podle ní produktem této manipulace. Samotná idea přirozenosti byla zkonstruována kvůli nám, říká."My lesbičky jsme živým důkazem, že žádná přirozená skupina žen neexistuje." Wittigová se odvolává na Simone de Beauvoir, která už ve své stěžejní práci z r. 1947 říká, že ženami se nerodíme, ale jsme k ženskosti vychovány. Ženskou podobu člověka vytvořila civilizace. Odmítnout heterosexualitu znamená podle Wittigové odmítnout představu, že člověk je buď muž nebo žena.
"Naším úkolem", říká Wittigová, "je prosadit přesvědčení, že ženy jsou třída, že ´žena´ je kategorie politická a hospodářská, rozhodně ne věčná. Bojujeme za potlačení mužů jako třídy, ne snad formou genocidy, ale politickými prostředky. Jakmile zmizí třída ´mužů´, zmízí i třída ´žen´, stejně jako kategorie pána a raba."
Praktickým dopadem takovéto filosofie je podpora transvestitismu. Pohlaví je podle feministek cosi, co je pouze "inscenováno", je to maska, za níž se skrývá vlastní Já. S tím souvisí např. posun v chápání amerického pojmu "pro choice": zatímco původně šlo o název propotratového hnutí, znamená dnes svobodnou volbu v inscenaci pohlaví.
Hanna-Barbara Gerl-Falkowitzová, kterou si pamatujeme z jejího vystoupení na pražském rodinném kongresu (1997), si v jedné ze svých nejnovějších přednášek položila otázku, jaké dopady má "dekonstrukce pohlaví" na současnou medicinu. Multivalence pohlaví a zpochybnění základních životních rolí přinese podle ní nárůst homosexuálních a lesbických praktik. To za sebou nese zesílení požadavků na umělé oplodnění párů téhož pohlaví. Naroste počet žádostí na umělou změnu pohlaví. Již citovaná Judith Butlerová prohlašuje identitu pohlaví za otevřenou. I to s sebou nese podporu transsexuálních tendencí. Praktické dopady těchto jen zdánlivě akademických teorií nás stavějí do situace, kdy bychom měli čelit klasické liberální otázce: "A proč ne?" Už to, že nositelé liberálních trendů uvádějí svůj klíčový argument jako otázku, znamená, že přesouvají břemeno důkazu na všechny ty, kdo trvají na biblicky zakotvené antropologii a na institucích vyjadřujících historickou zkušenost.
Za naprosto klíčové považuji v této souvislosti tvrzení Kathy Davisové, která působí na universitě v Utrechtu: "Tím, že se stanu někým jiným, stanu se teprve plně sama sebou". - Z tohoto úhlu pohledu je třeba chápat feministickou obranu umělého ukončení těhotenství. Motorem dnešního boje za potrat jakožto lidské právo je představa, že právně zaručená rovnost mužů a žen existuje pouze na papíře a že praktickou rovnost lze nastolit jedině tak, že radikálně změníme charakter života ženy a muže. Už Beauvoirová to požaduje ve svém "Druhém pohlaví". Dítě - to jsou podle ní okovy, jimiž muž ženu spoutává. Kategorie "ženského" je u Beauvoirové chápána čistě represivně. Tělesnost ženy je výraznější než tělesnost muže a cílem osvobození ženy je proto neutralita tělesnosti, potlačení biorytmů chemickou cestou a vposledku utracení plodu vlastního těla: Gerl-Falkowitzová v této souvislosti používá pojem "smrtící emancipace", čímž postihuje i naši historickou zkušenost emancipace, která vyústila do potratového zákona (1958) dlouhá léta před tím, než se k němu dopracovala demokratická část Evropy.
Z toho všeho podle mého soudu vyplývá, že - navzdory propagandistickým tvrzením - současný feminismus nenavazuje na staré ženské hnutí s jeho mnohdy legitimními požadavky, ale přináší cosi zásadně nového: odmítá nejen biologické danosti, ale i samotný pojem lidské přirozenosti. Gerl-Falkowitzová zde zavádí pojem "neurčité identity" (fliessende Identität). Tato neurčitá identita usiluje o překonání vlastního těla, především překonání jeho generativity. Obojí se totiž ze své podstaty vztahuje k druhému, ženské tělo k mužskému; generativita vychází ze spojení mužského a ženského. "Neurčitá identita" popírá tradiční pojem lidské osoby, tedy filosofický pojem, který vznikl zpracováním biblických impulzů.
Biblický pojem lidské osoby zahrnuje rozdíly pohlaví, aniž by je odstraňoval. Vyjadřuje plnost bytí, která souvisí s jeho hranicemi.
Plnost ženské existence v křesťanském pojetí je dnes ohrožena dvojím způsobem. Na jedné straně jsou to právě tyto radikální varianty feminismu, jež zpochybňují komplementaritu pohlaví jakožto Boží stvoření, jako zdroj radosti z bytí, jako dvojí pohled na Boha. - Druhé nebezpečí, které bych zjednodušeně nazvala důstojností bez svobody, nám hrozí ze strany módního, povrchně pojatého mezináboženského dialogu. Zatímco ekumenický dialog mezi křesťanskými církvemi a dialog mezi křesťany a židy založený na biblické bázi může rozšířit naše poznání i po stránce teologicko-antropologické, propojování křesťanství resp. biblického náboženství s jinými náboženskými systémy, jejichž teologická antropologie ženě nepřiznává postavení srovnatelné s naším, ohrožuje základy našeho náboženského i společenského života. To, že každá civilizace vymezuje ženě určité jistoty v jejím právním postavení, ještě neznamená, že její teologický pohled staví ženu stejně vysoko jako křesťanství.
To není jen nějaké akademické hledisko: dialog, který se orientuje pouze navenek a ohrožuje tak vnitřní rovnováhu křesťanského společenství, neunese zkoušku faktického spolužití různých náboženství ve společném prostoru. Konkrétně řečeno, není možné, aby v propojené občanské společnosti křesťanského Západu, která nutně hostí i lidi z jiných kultur, byl křesťanský pohled na ženu jako na člověka rovné důstojnosti s mužem jakkoli zpochybňován.
Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŽ
2. února 2002 - 10. sněm UKŽ
Drahé sestry v Kristu,
děkuji vaší předsedkyni paní doktorce Markétě Koronthályové za její milé pozvání k účasti na zahájení vašeho 10. výročního sněmu Unie katolických žen v České republice a za možnost vás srdečně pozdravit. Poté, co jsem se 3. ledna setkal s bohoslovci pražského semináře, jste vy druhou skupinou, k níž mohu s potěšením promluvit několik měsíců po zahájení svého poslání apoštolského nuncia ve vaší zemi.
Každé z vás platí můj bratrský pozdrav a vyjádření mého uznání za iniciativu vaší Unie katolických žen a za práci, kterou jste vykonaly za posledních deset let. O ní jsem byl informován vaší předsedkyní, když mne navštívila na Apoštolské nunciatuře a informovala mne o vašich nejrůznějších aktivitách. Tato organizace vám coby katolickým ženám této země umožňuje spojit své úsilí a tak účinněji specifickým způsobem přispívat dnešní Církvi a společnosti.
Ženy tvoří, jak víme, polovinu lidstva, a tak samozřejmě i polovinu Církve či spíše její větší část, neboť ženy jsou mezi Kristovými učedníky těmi věrnějšími a oddanějšími, a proto početnějšími členy Božího lidu. I když v Církvi nebylo vždy ženám dovoleno hrát odpovídající roli, neustále byly v rámci křesťanství chovány ve velké vážnosti. Církev byla v přední linii při obraně důstojnosti žen, jak to zdůraznil papež Pavel VI. v projevu z roku 1976: "V křesťanství požívala žena více než v kterémkoliv jiném náboženství již od počátku zvláštní důstojenství, o jehož nikoli nepočetných a nedůležitých aspektech přináší svědectví Nový zákon." (Projev k účastníkům Národního sjezdu Italského ženského institutu 6. prosince 1976). Ve svátosti manželství a ve sňatku církev potvrzovala rovnost mezi manželi a vždy vyžadovala stejné morální závazky od obou, mužů i žen.
Jak víte, Jan Pavel II. je prvním papežem, který ženám věnoval celý zvláštní dokument - Apoštolský list Mulieris Dignitatem o důstojnosti a povolání žen, v němž zdůrazňuje podstatnou roli žen jak v Církvi, tak ve společnosti. Prohlášení dvou svatých Terezií, z Avily a z Lisieux, a svaté Kateřiny Sienské učitelkami Církve a nynější vyhlášení tří svatých žen spolupatronkami Evropy jsou tím nejoficiálnějším vyjádřením a novým slavnostním potvrzením veliké úcty a váhy, kterým se ženy, zvláště po Druhém vatikánském sněmu, v Církvi těší. Zároveň si všímáme rostoucí přítomnosti a aktivity žen ve strukturách a v životě křesťanského společenství. Tyto skutečnosti jsou povzbuzením také pro vás, abyste si stále více uvědomovaly svou odpovědnost jakožto katolických žen a aktivně se podílely na životě a poslání Církve ve vaší zemi.
I feminismus hrál bezpochyby rozhodující roli v nové pozornosti a postavení, kterých ženy dosáhly v našem moderním světě. Radikální feminismus však vykázal a rozšířil rovněž mnoho špatných myšlenek a zapříčinil mnoho chyb a nežádoucích trendů. Tento radikální přístup nedbá toho, že muži a ženy jsou si rovni, ale zároveň různí, a že ženy mají vlastní, a to velmi specifické povolání. Vede ženy k přílišné sebestřednosti. Aniž bychom ignorovali důležitou úlohu, kterou ženy mohou či spíše mají hrát uprostřed společnosti i v profesní oblasti, nemůžeme zapomínat a přehlížet jejich základní a rozhodující úlohou, kterou mají především jako manželky a matky v srdci rodiny. Toto jsou elementární aspekty povolání ženy a jako takové musí být doceněny a uznány, společně sladěny a realizovány jako nezbytné součásti jejího ženství.
Svatý otec nás často upozorňuje na úskalí a nebezpečí převládající v naší moderní společnosti. Společenské změny jako urbanizace, konzumismus a sekularizace, a ovšem i pokřivený pohled na rovnost, který neuznává základní rozdíly mezi ženami a muži, přispěly ke vzniku jakési antikoncepční mentality. Všichni dobře známe její ničivé následky, jimiž jsou: odmítání mateřství, pomužšťování žen, popírání komplementární povahy mužů a žen, odmítání sňatku, nárůst počtu potratů, odmítání cudnosti a panenství, zříkání se dětí atd. Co bylo na počátku zamýšleno jako osvobození žen, podrobilo je spíše novým formám závislosti a otroctví.
Jako katolické ženy jste povolány ke svědectví a obraně skutečných hodnot ženství a k jejich prožívání v činné účasti na poslání Církve. Vedle základního úkolu, kterým je vštěpování a opatrování křesťanské víry ve vašich dětech a rodinách, jste s ohledem na své charisma volány k velkorysé spolupráci na výchově Církve. Je přímo vaší povinností objevovat množství příležitostí, kde a jak můžete být jako katolické ženy zvláštním způsobem prospěšné ve svých farnostech a diecézích, v nejrůznějších sdruženích a pastoračních iniciativách zdejší místní církve.
K vašemu jednání na tomto výročním sněmu Unie vám přeji světlo a vedení Svatého ducha. Vaše sdružení a všechny katolické ženy České republiky poroučím do mateřské ochrany blahoslavené Panny Marie. Maria, která chovala Pána života ve svém lůně, zůstává zvláštním vzorem pro všechny ženy. Kéž vám a všem katolickým ženám v této zemi získá Svatá matka Ježíše Krista mnohé dary Ducha svatého, aby vaše společná služba Církvi a společnosti byla co nejplodnější!
Děkuji vám za vaši pozornost.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ženy
Předneseno na 10. výročním sněmu UKŽ 2. února 2002
Úvodem je třeba říci, že zde použité údaje vycházejí ze statistických výkazů Českého statistického úřadu, případně z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a ČSÚ "Ženy a muži v číslech" z r. 2000, hodnotící ekonomické postavení žen v českém národním hospodářství.
Konkrétně se zde budeme zabývat disparitou v odměňování žen, rozdíly v zastoupení žen na různých pozicích v zaměstnání, vývojem specifické nezaměstnanosti a faktory, které mohou tyto diference zapříčiňovat.
Hlavní pozornost pak budeme věnovat analýze toho, jak se odráží práce žen vhodnocení národohospodářským ukazatelem, který je dnes uplatňován nejčastěji, ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP), což je téma, kterému je stále věnována nedostatečná pozornost.
Posledním okruhem pak je úloha žen v rozhodovacím procesu; je totiž nesporné, že pokud nebude více žen zastoupeno na všech úrovních rozhodovacího procesu, nedojde asi v dohledné době ke skutečně podstatným změnám.
EKONOMICKÉ HODNOCENÍ PRÁCE ŽEN
Prostý pohled na grafické znázornění průměrných odměn žen a mužů zastávajících stejné pozice v zaměstnání (str. 12), ukazuje, že zatímco v průměru národního hospodářství (poslední sloupec vpravo) jsou hrubé měsíční odměny žen nižší téměř o třetinu, v nejlépe placených profesích (zprava doleva), jako jsou zejména zákonodárci a vedoucí a řídící pracovníci a dále vědečtí a odborní pracovníci a techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci, je tento rozdíl ještě markantnější. Navíc se projevuje ve všech profesích bez rozdílu, tedy i u nejméně kvalifikovaných profesí, jako jsou pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a obsluha strojů a zařízení (první a druhá sloupec zleva.
K tomu je třeba podotknout, že nejde pouze o sledování posledních několika let, uvedená disparita se projevuje dlouhodobě, v posledním období se ale spíše prohlubuje, zejména v nejvyšších platových kategoriích.
Rozdíly v příjmu jsou ovšem dány i skutečností, že zastoupení žen v jednotlivých pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné: v lepších, tedy také lépe placených, pozicích převažují muži, ženám jsou přenechávány především pozice střední (určitou výjimku tvoří skupina řemeslníků a kvalifikovaných výrobců, která je téměř zcela doménou mužů, typická pro ženy jsou zaměstnání ve službách).
Dále můžeme hodnotit průměrné hrubé měsíční mzdy žen a mužů podle věku.
Tady je zřejmé, že v nejnižších věkových kategoriích rozdíl není až tak zřetelný, jako zejména v plném produkčním věku. tzn. v kategoriích 30-34 let a dále až zhruba do 50 let. V kategoriích až dosud považovaných za věk již poproduktivní, tedy 60-64 let, jsou rozdíly ještě výraznější. S posunem věku odchodu do důchodu a problémem celkového stárnutí české populace ovšem budeme velmi brzy muset hranici produktivního věku posunout.
Zejména ve věku produktivním věku z hlediska rodinného je zřejmé, že ženy zaujímají horší pozice, poněvadž buď mají děti, nebo se předpokládá, že je mít budou, a tudíž nemohou zaujímat lepší, ale pracovně náročnější místa. Platový rozdíl se zde tedy oproti nižším i vyšším věkovým kategoriím prohlubuje.
Otázka zní: "Existuje nějaký objektivní důvod proč by ženy měly být takto hodnoceny, proč by měla být jejich práce hodnocena méně?"
Obvykle se argumentuje v prvé řadě úrovní vzdělání a praxe, tedy tím, že je stále ještě v průměru vyšší vzdělanost mužů, že muži mají delší praxi. Dále bývá uváděna vyšší orientace ženy na rodinu a na domácnost, zejména v produktivním věku, a s tím související nižší flexibilita žen, tedy to, že žena nemůže zaujímat vyšší pozici, protože není schopna pracovat pokud možno 26 hodin denně a pracovat i na různých místech, i mimo místo bydliště, tak, jak to povaha práce vyžaduje. Při své nižší flexibilitě musí být i hůře hodnocena. Běžným argumentem je i nižší zájem žen o náročnější práci a o vedoucí funkce.
Podíváme-li se na genderovou strukturu dosažené úrovně vzdělání na 1000 obyvatel, tady skutečně zřejmé, že ještě stále je o něco vyšší podíl žen v té kategorii vzdělání základního, srovnatelný v pozici vzdělání středního a pomalu se vyrovnává v pozici vzdělání vysokoškolského. Je ovšem nutno mít na paměti, že tato statistika se týká žen ve všech věkových skupinách. Přístup žen ke vzdělání, zejména vysokoškolskému, se ovšem historicky vyvíjel, na což už jsme poněkud pozapomněli. Připomeňme si, že první vysokoškolsky vzdělané odbornice u nás byly graduovány v r. 1902, že před tím ženy na vysoké školy přístup neměly a že pak se jejich podíl velmi postupně zvyšoval až na současnou situaci, kdy jsou možnosti zcela rovnocenné. Je tudíž nutno brát v úvahu, že ve vyšších věkových kategoriích je struktura vzdělání podle pohlaví poněkud jiná, než u žen v ekonomicky aktivním věku, zejména v nižších věkových kategoriích.
Tam je již podíl mužů a žen na dané úrovni vzdělání prakticky zcela vyrovnaný a není tedy žádný logický důvod, proč by ženy měly mít horší platy z důvodu vzdělání.
Pokud jde o neochotu žen být zaměstnány, nebo být dostatečně flexibilní vzhledem k postavení v rodině, pak pouze 18% žen je v ČR dobrovolně v domácnosti. Ty ostatní jsou zaměstnány nejen proto, že zaměstnány z ekonomických důvodů být musí, ale také proto že zaměstnány být chtějí - a asi těžko lze argumentovat, že všechny zaměstnané ženy u nás chtějí být zaměstnány v těch nižších pozicích.
Kategorie žen v domácnosti a žen, které z nějakého důvodu mají takový příjem, že zaměstnány být nechtějí či nepotřebují, je v ČR relativně malý a nezdá se, že by se v dohledné době výrazněji rozšířil (samozřejmě nemáme nyní na mysli ženy, které jsou doma z důvodu nezaměstnanosti).
Výrazně diskriminující a kritická je situace vzhledem k nezaměstnanosti. Pokud bychom vzali v úvahu zcela aktuální údaje, dostali bychom obraz ještě o něco pesimističtější, ale i pohled na vývojové tendence v průběhu 90. let ukazuje, že ačkoliv trend vývoje nezaměstnanosti mužů a žen je velmi obdobný - obě křivky jsou téměř rovnoběžné, po celé sledované období je nezaměstnanost žen jednoznačně vyšší. Navíc se v poslední třetině od sebe již mírně odchylují, tzn. že nezaměstnanost žen narůstá o něco rychleji než nezaměstnanost mužů.
Pokud bychom dále sledovali specifickou nezaměstnanost podle věkových kategorií, pak ve věkových skupinách 25-35 let, kde se předpokládá zakládání rodiny, eventuelně malé děti - je nezaměstnanost žen výrazně vyšší, pak se rozdíl poněkud snižuje. Ve všech věkových kategoriích s výjimkou té úplně nejmladší (do 25 let) je však nezaměstnanost žen vyšší než nezaměstnanost mužů.
Pohled z regionálního hlediska, tedy z hlediska krajů ČR, by nám pak ukázal výrazné regionální rozdíly v nezaměstnanosti, ale základní trend zůstává opět stejný: ve všech regionech ČR je nezaměstnanost žen vyšší než nezaměstnanost mužů. V regionech s horší ekonomickou situací je tento rozdíl větší, ale jinak bohužel opět stejný obraz - ženy jsou jednoznačně v nevýhodě i z regionálního hlediska.
Poslední komentář k této problematice: nezaměstnanost z hlediska neumístěných uchazečů o práci (zde se týká pouze žen), tedy podle toho, co tyto ženy dělaly v předchozím zaměstnání, než se staly nezaměstnanými. Zde je převážný podíl těch, které pracovaly na pozici zaměstnankyň (téměř 70 % včetně členů produkčních družstev), v pozici samostatně výdělečně činných a podnikatelek je situace příznivější.
HODNOCENÍ PRÁCE ŽEN Z HLEDISKA HDP
Jak se odráží vzhledem k výše uvedeným problémům hodnocení práce žen v národohospodářském ukazateli, kterým se nejčastěji poměřuje výkonnost ekonomiky obecně - tedy v hrubém domácím produktu?
Úvodem by bylo asi dobře zdůraznit, že hrubý domácí produkt nepředstavuje (jak se často mylně uvádí) veškerou vyrobenou produkci, ale pouze produkci nově vytvořenou za dané časové období, tedy tzv. finální produkci hmotných i nehmotných výrobků a služeb na území daného státu, eventuelně v daném odvětví.
Vezmeme-li tedy veškerou hrubou produkci, část hodnoty představuje to, co bylo do produkčního procesu vneseno jako spotřeba materiálu, energie a služeb, zbytek je hrubá přidaná hodnota - HDP - a ten se skládá z amortizace (úhrady opotřebení budov, strojů apod.), z hodnoty vložené práce a ze zisku.
To tedy znamená, že podíl jakékoliv skupiny pracovníků jako tvůrců hodnoty na HDP závisí na tom, jak je jejich práce ohodnocena, a to zejména mzdou, ale i podílem na zisku.
Vezmeme-li opotřebení jako konstantu, pak jestliže moje práce bude hodnocena velice nízko, pak při jinak stejném zisku (a amortizaci) z toho vyjde, že vytvářím velice nízký domácí produkt a naopak.
Problémem žen v této souvislosti je tedy jednak práce špatně placená, podhodnocená, a dále práce neplacená.
PRÁCE PODHODNOCENÁ
Touto kategorií jsme se zabývali v předchozí části, kde ze statistických údajů české ekonomiky jednoznačně vyplynulo, že práce žen je obecně hůře ekonomicky ohodnocena, než práce mužů, a to i na srovnatelných pozicích.
Z hlediska podílu na hrubém domácím produktu z toho plyne, že například jestliže já za stejnou práci dostanu o 20 % méně než můj mužský kolega, pak on se teoreticky podílí o 20% více na tvorbě HDP, ačkoliv z hlediska výsledku dělá přesně totéž, co já. Taková situace buď opticky vytváří horší příspěvek žen k celkovému výkonu ekonomiky, ačkoliv fakticky vytvořily v reálné podobě stejný objem produkce, anebo zvyšuje zisk na úkor pracovnic (zpravidla obojí).
PRÁCE NEPLACENÁ
Část práce však není často placena vůbec. To se samozřejmě netýká pouze žen, ale jejich podíl je zde vysoký. Jestliže například značná část práce manželek na zemědělských farmách vůbec není placena, pak to znamená, že z hlediska ekonomického hodnocení celkové vytvořené hodnoty jakoby by jejich práce neexistovala. A totéž se týká žen pomáhajících v jakémkoliv jiném rodinném podniku či firmě, činností zaměřených na samozásobení atd. Tato situace buď snižuje úroveň dosaženého domácího produktu nebo vytváří zdánlivý zisk, který ale fakticky neexistuje. Tato činnost navíc není zahrnuta do sociálního pojištění, nevytváří nárok na důchod ani na sociální dávky, atd., přestože v reálné podobě existuje. Z hlediska ekonomického hodnocení ale jakoby vůbec neexistovala.
Příklad: Pan K. vlastní ekologickou farmu, kde také nabízí služby agroturistiky. Celý provoz agroturistiky zajišťuje jeho matka a manželka, ale v účetnictví a ekonomických výkazech pana K. se jejich práce jako náklad vůbec neobjeví, poněvadž za ni nejsou placeny. Farma vykazuje zisk, z něhož se pak odečte odměna podnikatele, tedy pana K., tento výsledek je však ekonomicky zcela nesprávný. Pokud by se totiž do nákladů započítala práce těchto dvou žen, zisk by se buď změnil ve ztrátu, nebo by pan K. musel zcela přehodnotit ceny, které za služby agroturistiky účtuje. Podobná situace je ovšem bohužel poměrně běžná. A navíc zde platí to, co již bylo zdůrazněno: tato "neexistující" práce samozřejmě není zahrnuta do nároku na důchod či jakékoliv sociální dávky (a ovšem ani žádné daně a odvody z ní nejsou placeny - prostě opravdu "neexistuje").
DALŠÍ AKTIVITY NEZAHRNOVANÉ DO HDP
Stejně tak ani činnost domácností se do hrubého domácího produktu nepočítá. To např. znamená, že pokud si necháte sukni ušít firmou, iniciujete tvorbu HDP, pokud si tutéž sukni ušijete samy, HDP nevzniká. Pokud půjdete na oběd do restaurace, vytvořená přidaná hodnota zvyšuje HDP, pokud tentýž oběd uvaříte doma, výsledek z hlediska přidané hodnoty je nula, atd.
Činnost domácnosti samozřejmě není pouze doménou žen, takovéto činnosti vykonávají i muži, ale ženy jich vykonávají velký objem, a to zejména v menších městech a obcích, kde příslušné služby buď nejsou dostupné fyzicky, nebo nejsou dostupné ekonomicky vzhledem k nižším příjmům rodiny. Stejný objem práce tedy jednou zvyšuje výkon ekonomiky a podruhé jako by neexistoval
Obdobná situace se týká péče o děti, jejich výchovy a vzdělání, což je další významná společenská doména žen. Pokud se o své dítě nebudete dostatečně starat a ono se dostane do "pasťáku", pak i činnost této instituce zvyšuje HDP, protože tam pracovnice jsou oficiálně zaměstnány. Staráte-li se o své dítě dobře, pak tato činnost z hlediska ekonomického hodnocení není zahrnuta, tudíž ekonomicky neexistuje (kromě připočítání nějakého toho roku do důchodu, což se ale týká jak těch, které pečují o dítě dobře, tak bohužel i těch ostatních)…
A takto můžeme pokračovat dále: máte-li handicapované dítě a umístíte je do ústavu, péče o ně zvyšuje HDP, při stejné či lepší péči doma nikoliv, umístíte-li své staré rodiče do domova důchodců, vzniká přidaná hodnota, kdežto při domácí péči ne atd.
Stejně tak HDP nezahrnuje žádné jiné trhem neprocházející aktivity, tedy ani dobrovolnou a zájmovou činnost, péči o vlastní zdraví, sebevzdělávání mimo vzdělávací instituce a tak dále. (Nezahrnuje ani tzv. "černou ekonomiku", tedy nelegální činnosti, kriminalitu, dopady na životní prostředí, ale to již nesouvisí přímo s naším tématem.)
Ke shrnutí použiji svého oblíbeného příkladu (je maličko přehnaný, ale opravdu jen maličko):
Představme si dvě české ženy ve věku asi 35 let, obě matky dvou školou povinných dětí, a porovnejme jejich přínos k tvorbě přidané hodnoty:
Matka A MatkaB Činnost
Činnost
HDP Je v domácnosti
Pracuje v registrovaném erotickém masážním salonu
Domácí práce dělá převážně sama, služby nepoužívá
Domácí práce nedělá, užívá placených služeb
Pečuje sama o své staré rodiče
Rodiče umístila do domova důchodců - nemá na ně čas
Dětem se věnuje, ve škole mají dobré výsledky
Dětem se příliš nevěnuje, platí jim drahé sportovní kluby
Děti nemají žádné problémy
Děti mají problémy se záškoláctvím, hrají na automatech, zaměstnávají sociální pracovníky
Pracuje v neziskové nadaci
Žádné neziskové činnosti se nevěnuje
Otázka tedy zní: Která z těchto dvou matek více přispívá, ať už přímo či nepřímo, k tvorbě přidané hodnoty a tím vyššímu ekonomickému výkonu ekonomiky?
Odpověď - bohužel - zní: matka B
Mohli bychom ovšem namítat, že zase o tolik nejde, koneckonců HDP je teoretický ukazatel. Nuže, až tak teoretický není: denně čteme v novinách, jak tak či ona země je vyspělá, či naopak zaostávající, poněvadž roste či klesá objem HDP na obyvatele, tímto ukazatelem se hodnotí úroveň regionů v EU (a tedy také to, které regiony mohou dostat vyšší podpory), ale také výše příspěvku členské země do společného rozpočtu atd.
Je ale opravdu vyspělejší země, kde se úroveň hodnotí pouze trhem a spotřebou a celé rozsáhlé okruhy významných lidských aktivit tak nemají žádný ekonomický význam?
A OPĚT: CO S TÍM DĚLAT ?
Existují možnosti řešení, ale stále spíše na teoretické úrovni. Pokud nás žen nebude větší počet v politice na všech úrovních, pak - bohužel - tuto přednášku za deset let zopakuji téměř doslovně a se zhruba stejnými čísly.
Máme občas pocit, že pozice žen v politice se v posledních desetiletích výrazně mění. Je to ale skutečně tak?
Uveďme si jeden historický příklad: Jako první česká poslankyně byla zvolena v r. 1912 ještě do rakousko-uherského parlamentu paní Božena Viková.
Kreslený vtip z té doby z humoristického časopisu Kopřivy ukazuje pana předsedu mladočechů Kramáře, jak paní poslankyni blahopřeje, a pánové poslanci v pozadí říkají: "Ale kdyby vzal babu čert, dali bychom na modlení!"
Nevítali tedy pánové zrovna účast žen v politice libě.
A co se od té doby změnilo? Po devadesáti letech od tohoto momentu můžeme uvést citát pana Ivana Langra v MF DNES 19. 9. 2002: "Ženy jsou kořením politiky, ale každý to nemáme rád okořeněné."
Jinými slovy, přístup některých mužů v politice je stejný jako před devadesáti lety, až na to, že žen je tam přece jen o něco více. Přesně řečeno, v poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je nyní žen 17%, v parlamentu jako celku nepatrně nad 14 %.
Obdobné je to z hlediska výkonné moci, tedy především podílu žen ve vládě.
Měla jsem původně pocit, že i za první republiky to bývalo lepší než nyní, ale ne - nebývalo! V 18 československých vládách mezi rokem 1918-38 nebyla zastoupena žádná žena, v protektorátní vládě žádná žena, ve třech vládách poválečných žádná žena, až v komunistických vládách po r. 1948 tam byla tradičně jedna až dvě ministryně. Většinou to byly ministryně výživy nebo ministryně práce a sociálních věcí, což je doména, kde by ženy asi býti měly.
V sedmi federálních vládách mezi rokem 1969-89 bylo téměř tradičně po jedné ministryni, v pěti českých vládách 68-86 žádná žena, situace se zlepšila až v letech1986-90, kdy se vyskytovaly průběžně 4 ministryně.
A pak jsme šli po "sametové revoluci" zase dolů - ve třech vládách federálních bylo po jedné ministryni, v letech 90-92 také jedna, ve vládách samostatné ČR až do r. 1996 žádná žena, pak jedna až dvě, ve vládě ČSSD 1998-2002 opět žádná, 2002-2004 dvě (posléze jedna) a ve vládě současné (po počátečních slibech pana předsedy vlády Grosse, že jedním z cílů je posílení zastoupení žen) jsme se opět dopracovali na vysokou úroveň dvou ministryň.
Jinými slovy to tedy znamená, že od r. 1918 nedošlo v pozici žen v nejvyšší moci výkonné prakticky k žádnému vývoji: v některých obdobích je jejich zastoupení lepší, někdy horší, vždy to však byly a jsou vlády převážně nebo zcela maskulinní.
Statistiky dalších funkcí jsou obdobné: minimum náměstkyň ministrů, o málo více ředitelek odborů, až na nižších místech na ministerstvech je vyšší procento žen, ale i v těch nižších a středních kategoriích rozhodovacích převažují muži, ženám je ponecháno především ono klasické "Udělej tohle zařiď tohle…"
O něco lepší je situace na úrovni komunální, kde pracuje řada schopných a energických starostek a zastupitelek. Většinou si však musely svou pozici tvrdě vydobýt.
ZÁVĚR
Ekonomická disparita žen v ČR z hlediska průměrných mezd je statisticky jednoznačně prokazatelná, není však vysvětlitelná jednoznačně rozdíly ve v zdělání.
Jednoznačně vyšší je míra nezaměstnanosti, a to ve všech kategoriích s výjimkou několika málo. Tato situace hodnocení se jednoznačně odráží i v hodnocení práce žen z hlediska hrubého domácího produktu, o čemž se dosud příliš nehovoří, ale hovořit by se mělo - jde o závažný ekonomický problém.
Všechny tyto prvky jsou zvlášť výrazné u žen menších měst a obcí, protože i zde podíl žen na vyšších pozicích je nižší, rozdíly v odměnách regionální, zejména v některých regionech, tedy v regionech s vyšší nezaměstnaností se prohlubují. A jsou to vždycky v prvé řadě ženy, kterých se nárůst nezaměstnanosti dotýká.
Navíc zde nejde pouze o podíl žen na základních ekonomických veličinách, ale i o to že toto hodnocení se pak odráží v sociálních dávkách, v nároku na důchod atd.
V oblasti veřejného života: dlouhodobě nízké zastoupení žen je bohužel v ČR typické, a to i ve srovnání se zeměmi, o nichž se domníváme, že jsou proti nám země bezmála rozvojové. To se projevuje na všech úrovních státní správy, kde by ženy mohly mnoho udělat.
Relativně o něco vyšší je podíl žen na úrovni místních zastupitelstev, ani tam však není dostatečný. Právě tak by ovšem bylo zapotřebí vytvářet nějaké ty "ostrůvky pozitivní deviace": zejména na této úrovni mají ženy šanci nejen konkrétně něco pro svou obec udělat, ale také získat zkušenost, jak se dostat dále a výše do politiky. Nejde zde přitom o to, aby prostě byly pro své uspokojení do politiky "protlačeny", ale o možnost uplatnění pohledu a zkušeností, které jsou ženám vlastní - a v neposlední řadě i o kulturu politického života.
PhDr. Kamila Bendová: Ženy v disentu
předneseno pro UKŽ dne 6. 3. 2002 v klášteře v Emauzích
Mou hlavní tezí je, že ženy byly v Chartě 77 nesmírně důležité, protože to zásadní pro disent, to nejdůležitější, bylo jakéhosi existenciálního typu: vydržet to celou dobu. A v tom samozřejmě ženy sehrávaly klíčovou úlohu, což se pokusím v této přednášce ukázat.
Na začátek bych udělala taková dvě extempore:
První je kraťoučká historka, která se stala tak v roce 1991. Protože máme veliký byt na Karlově náměstí a po celou dobu Charty se tam často lidé z disentu scházeli, tak ještě v tom roce jednadevadesát jsem měla pocit, že všechny známé, kteří už byli v té době v politice, bychom mohli sezvat a že bychom se tam s nimi pobavili. Byli tam různí lidé z různých politických stran a většinou to byli naši známí ze starých časů. Kromě nich tam byl taky pan profesor Horák, to byl reemigrant a předseda sociální demokracie. No a jak to tak bývá, tak se tam sedělo, já jsem nosila kávu, měla jsem zástěru a rozdávala jsem tam všechny ty obvyklé věci a pak jsem si taky mezi ně sedla. Mluvilo se a já jsem do toho najednou něco řekla. Bylo vidět, jak to všichni normálně vzali, protože všichni mě znali, všichni byli zvyklí, že manželky do všech záležitostí normálně mluvily, a nepovažovalo se to za nic divného. Ale pan profesor Horák úplně nadskočil, podíval se na mě, podíval se na všechny ostatní tím způsobem "co jako ta slepice, co tam přišla s tou zástěrou, co jako ta do toho mluví!" Tak se na všechny podíval, ale nikoho to nepřekvapilo, tak mě nechal domluvit větu a když jsem dořekla, tak první jeho reakce byla, že se pokusil na to namítnout, že to je nějaký nesmysl. Můj muž se mě tenkrát zastal a moji myšlenku zopakoval, takže to pan profesor Horák vzal vážně a začal se o tom bavit. A já jsem v tu chvíli pochopila, že se svět úplně změnil. Změnil se samozřejmě ze dvou ohledů: jeden je ten, že politika se opravdu stala něčím jiným, jakousi záležitostí techné, záležitostí toho, že je třeba věci znát a diskutovat o nich a tak dále, že ty ženské už do toho nemají moc co mluvit, ale že se i změnilo takové základní postavení, kdy ženy byly v té Chartě brány vážně.
Za druhé bych chtěla připomenout důležitou věc, abych vás trošičku dostala do atmosféry té doby: ten zápas se vedl mezi disentem a komunistickou mocí a ta moc vymýšlela všechno možné, aby nám ubližovala. Určitě každý z lidí, kteří v tom nějak byli, na sebe našel takové ty papíry, kde je napsáno, co všechno proti němu musí státní moc udělat. Já to také mám jenom o sobě a mohu ocitovat pár perliček: "zabezpečit pracovní přeřazení mimo výzkumné vědecké pracoviště", "dokumentovat za využití sledování hmotné prostředky, poskytované ze zahraničí, izolovat a diskreditovat před nepřátelským prostředím, eventuelně manželem". Na každého byl takovým způsobem vypracovaný návod, jak ho zničit, co všechno mu udělat. Abych vám ukázala, že jejich nápaditost byla veliká, mohu vám přečíst "Pokyny k zabezpečení úkolu, vyplývající z rozkazu náčelníka SNB Hlavního města Prahy a Středočeského kraje č. 5/78". Uložené úkoly:
1. Zbraně brokové i kulové
2. Invalidní důchody
3. Nadměrné byty
4. Zdroje příjmů
5. Další nemovitosti: chaty, chalupy
6. Pracovní morálka: neschopenky, prověrka v zaměstnání
7. Motorová vozidla, technické průkazy, řidičská oprávnění
8. Dodržování zásad občanského soužití, prověrka v bydlišti
9. Plavidla (myslím, že nikdo neměl žádná plavidla)
10. Telefony
11. Osobní doklady, kontrola OP
12. Výjezdy do zahraničí, cestovní doklady
13. …
A tak dále, a tak dále…
Vezměme si třeba zaměstnání: já sama jsem nebyla signatářka Charty 77, to byl manžel, protože jsem byla zaměstnaná v ústavu Akademie věd a někdo rodinu živit musel, a navíc my jsme byli taková relativně patriarchální rodina. Ale ze signatářů z vysokých škol vyhodili všechny, z Akademie vyhodili všechny, kdokoli dělal trošičku lepší zaměstnání, okamžitě se ho snažili zbavit. Časem bylo dokonce velmi těžké sehnat i obyčejné zaměstnání, třeba můj muž, když se vrátil z kriminálu, tak i místo topiče obtížně sháněl, protože ti topiči to měli tak, že třeba pracovali dva dny a pak zas měli dva dny volno. Ale jakmile tam byl někdo, koho přísně sledovali, tak se museli střídat po osmi hodinách, takže celá ta skupina tím trpěla a nikdo ho tam nechtěl atd. Teď se zapomíná, že ty finance, že to nebylo jenom o tom, že vyhazovali z některých míst, ale uvědomte si, že tenkrát nebyla žádná jiná možnost, než být zaměstnancem státu. V podstatě to byla i sociální záležitost, protože člověk když nebyl zaměstnaný, tak neměl z čeho žít. Navíc u nás byla povinnost pracovat, takže když lidé nebyli zaměstnaní, tak je zavírali za příživnictví.
Další záležitost byly telefony: například my jsme osm let byli bez telefonu, osm let trvala "kabelová porucha". Někdo měl jenom "poruchu", někomu telefon přímo odebrali, ale prostě telefony nebyly. Brali byty, pokud mohli. Řidičské průkazy, to se nás taky netýkalo, ale zkoušeli kdekoho, kde mohli. Jenom když se manžel vracel z kriminálu, tak na té cestě nás třikrát zastavili a kontrolovali auto. Důchody brali jakékoliv. Cizinci (to byl veliký problém): kdykoli byl třeba manžel nebo manželka cizinec, tak si stále musel obnovovat žádosti o to, aby tady měl trvalý pobyt, protože i když měl za manžela Čecha, tak mu řekli, že ho pošlou pryč a že se to bude vyřizovat a může to trvat mnoho let. Mnoho lidí proto emigrovalo, protože tohle se v podstatě nedalo vydržet. Střední, vysoké školy: mí synové se nedostali na střední školy v takové absurdní situaci, že jim odpustili přijímací zkoušky, a přesto je tam nevzali. Některé lidi vyhodili ze studií, třeba těsně před koncem. Samozřejmě když je vyhodili ze školy, tak už se nikdy na žádnou jinou nedostali. Bylo to takové absolutní vydírání lidí, protože když vás třikrát, čtyřikrát nevzali ani na střední školu, tak pak už zbývala jenom ta vojna. A bylo jasné, že na vojně toho člověka budou velice týrat. Zase byli lidé, kteří tohle nezvládli.
Kolem každého vytvořili jakési ghetto, to znamená vyslýchali spoluzaměstnance, u bytů byly ostrahy: před domem či bytem hlídala policie a kdokoli k vám přišel, tak ho zatkli a vyslýchali. Já jsem sice byla zaměstnaná, ale i tam byly také takové drobnosti, jako že mě kolegové nesměli ani poděkovat v článku, že jsem samozřejmě nesměla přednášet a - to možná znáte z nějaké hry Václava Havla - každý měsíc přišel estébák do práce za ředitelem, ten řekl mému vedoucímu oddělení, ten řekl mě, já jsem vypracovala, kde ten měsíc pracuji a co dělám a pak to zase šlo zpátky a on si to zase odnesl. Takhle se to dělalo každý měsíc..
To jsou jenom takové ty běžné věci, takové to všední otravování života. Pak jsou samozřejmě domovní prohlídky, běžné osmačtyřicítky (zadržení na 48 hodin), opakované výslechy, dlouhé vazby, vězení, ochranný dohled (to bylo vymyšlené později, že nejen že byl člověk ve vězení, ale ještě měl potom několik let ochranný dohled a ten mohl být opravdu nesmírně tvrdý, třeba denně se museli chodit hlásit, třeba u Honzy Litomiského to bylo mimo tu vesnici, kde žil, takže tam musel velice komplikovaně dojíždět). Ve většině bytů byly odposlechy, do oken a ke vchodovým dveřím byly namířeny kamery. Pak byly sledovačky, ty byly buď takové, že jste o nich nevěděli, nebo naopak, že jste o nich hodně věděli. No a nejhorší to měl Petr Uhl, Jiří Hájek, Kriegl, Láďa Hejdánek a Zdena Tominová: policajti seděli celé dny a noci za jejich dveřmi, někdy pouštěli lidi a legitimovali je, někdy nepouštěli nikoho a když člověk vycházel, tak chodili stále s ním. To trvalo třeba až dva roky.
Doufám že se mi tímto podařilo trošku nastínit atmosféru té doby a našeho zápasu, protože to, o čem teď budu mluvit, bude právě ono, proč tam ty ženy byly tak strašně důležité. Prostě nežili jsme úplně normální životy, jak si asi umíte představit, protože to možné ohrožení bylo každodenní. Domovní prohlídka mohla přijít kdykoliv. Každý večer se takzvaně uklízelo - spousta věcí se nepovažovala za takový problém, ale některé rukopisy, dopisy a tak musely zmizet. My jsme měli doma takovou skrýš, na kterou estébáci nikdy nepřišli, ale každý večer se musely důležité věci do té skrýše dát. Takže ten pocit, že každý den mohou přijít a že vám vždycky něco můžou udělat, ten trval celou tu dobu, dvanáct let. Proto to celé povídám.
A teď co ty ženy. Začnu hrubým přehledem: kolik bylo signatářek, kolik bylo žen ve VONSu, kolik jich bylo mluvčích. Pětina z první vlny signatářů Charty 77 byly ženy. Někdy to byli oba manželé, někdy to byly ženy samostatně. Často také manželky nepodepsaly Chartu, ale přesto překvapivě skoro ve všech případech manželky za svými manžely stály, což se budu pokoušet dokazovat za chvilku. Pak byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tam myslím už byla třetina žen. A mezi mluvčími, kteří byli vždy v jednom roce tři, jich bylo taky spousta. První dva roky byli mluvčími tři muži, ale potom tam už skoro pokaždé byla nějaká žena a dvakrát se stalo, že to byly dvě dámy. Takže ženy byly velice aktivně účastny. V Chartě fungovala ještě jedna zvláštní věc, že kdykoli byly nějaké podpisové akce, bylo to podle abecedy (v tomto směru měla velice demokratický systém), takže sice byli tři mluvčí, ale kdykoli byly jakékoli podpisy, tak to bylo podle abecedy. Samozřejmě pak nebyl žádný rozdíl, jestli to byl muž nebo žena. Ve VONSu už byla třetina žen: Jarmila Bělíková, Otka Bednářová, Dana Němcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Ella Ledererová a Petruška Šustrová byly mezi těmi prvními sedmnácti členy VONSu. Pak po velkém zavírání prvního VONSu nastoupilo dvanáct dalších členů, mezi nimi přibyly Petruška Šustrová a Věra Vránová. Předtím ještě existoval Výbor za tři, to byl jakýsi předchůdce VONSu, který byl vytvořen na obranu Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala, zatčených na plese železničářů, a v tom byly třeba Vlasta Chramostová a Gertruda Sekaninová-Čakrtová.
Ve VONSu byla zvláštním způsobem udělaná rovnost členů - existovalo právo veta, že kdokoli z členů mohl říct: "Já s tím nesouhlasím, já si nemyslím, že tento člověk je nespravedlivě stíhaný, já nejsem ochoten za to jít do kriminálu, kdyby se ukázalo, že to není pravda." To bylo jediné, a to měli opět všichni úplně stejné, jak muži, tak ženy. Mockrát se to neužilo, ale byly takové případy, kdy to použité bylo.
Teď bych chtěla zdůraznit tu situaci, že hlavní problém byl to všechno nějak vydržet. Jakmile mužům sebrali všechno kolem, tak se stávali vykořeněnými. Nebezpečí toho, že to člověk nezvládne a tudíž to vzdá a emigruje (což bylo vždy chápáno jako vítězství moci) bylo značné. Budu se snažit maximálně mluvit o těch, kteří to vydrželi a zůstali tu. V těch případech samozřejmě rodina a manželka, která měla děti a měla takové ty obyčejné starosti, tak ta to jakýmsi způsobem byla schopná podržet. Když budete probírat ty jednotlivé případy, kdy muži byli zavření nebo trestně stíhaní, tak se jejich ženy o ně vždycky staraly, vždycky jim psaly, vždycky za ně žádaly o milost, navštěvovaly je… Snad nikdy se nestalo, že by někoho v takové chvíli manželka opustila, i když byly i případy, že s ním ani moc nesouhlasila, možná měla pocit, že si nemá tolik zahrávat, když máme přece ty děti. Ale přesto všechno v tom rozhodujícím okamžiku za ním vždycky stála.
Jak už jsem výše naznačila, názor žen byl v disidentském světě brán nesmírně vážně, a to ze dvou důvodů: jednak šlo o to vydržet, a v tom byla role žen klíčová, jednak ani naše činnost nebyla politikou v tom úzkém slova smyslu, v takovém tom techné, neboť se jednalo především o lidská práva, o to, jakým způsobem někomu pomoci. A zde ženy častokrát viděly mnohem spíš, jak se může někomu pomoci, co se má dělat, takže ženám se vždy pozorně naslouchalo.
Další důležitá role žen v Chartě spočívala v komunikaci. Disidenti měli s komunikací samozřejmě problém, protože nebyly telefony, pošta byla většinou kontrolovaná, takže bylo strašně těžké se domlouvat na spolupráci, ba i si jen dodávat odvahy. Pokud jde o Prahu, tam ještě jakési kontakty byly - ale představte si, že jste jediný signatář na okrese. To bylo nesmírně obtížné, protože samozřejmě všichni místní estébáci neměli na starosti nic jiného než tuto jedinou rodinu, to znamená, že ji mohli týrat ještě víc než v té Praze. Například o severní Moravě se ví, že tam téměř nikdo tzv. "nepřežil", to znamená že ti lidé buď emigrovali, nebo se přestěhovali. Bylo jich tam relativně málo a tvrdost těch estébáků vůči nim byla tak veliká, že tam vlastně skoro nikdo nevydržel. A pak si představte, že jste takový signatář na nějakém okrese a chcete se něco dozvědět. Přijedete do Prahy a pokoušíte se někde získat nějaké informace. A z tohoto hlediska bylo velice významných několik bytů v Praze, kde byly právě ženy, které se staraly se o děti, takže byly pořád doma, a tudíž bylo jasné, že kdykoli kdokoli může zajít do Anglické nebo do Ječné nebo k nám na Karlák nebo k Láďovi Hejdánkovi, což byla ta hlavní centra, nebo třeba k Andule Marvanové. Existovalo prostě několik bytů, kam člověk přišel, na jedné straně řekl, co se děje u něho, jaké on má problémy, na druhé straně dostal nějaký INFOCH (časopis Informace o Chartě), dostal nějaké informace, zjistil, co se v té Praze děje. A samozřejmě také (alespoň já pevně doufám, že to tak všude bylo) získal jakousi podporu v tom, co dělá, slyšel: "Nejsi v tom sám". To bylo vždycky nejdůležitější, aby také oni na tom okrese měli jakýsi pocit solidarity a sounáležitosti. Bydlím na Karlově náměstí a vždycky jsem v nadsázce říkala, že každý, kdo šel na výslech, se u mě zastavil, a po cestě z výslechu se u mě zastavil opět, neboť na výslechy se chodilo do nedaleké Bartolomějské. Protože když jdete na výslech, tak chcete získat nějakou podporu, a zase opačně když z něho jdete, tak máte pocit, že se člověk něco dozvěděl nebo že zjistil, o co se jedná, protože přece jenom nutnost získávat informace byla obrovská.
Charta 77 vznikla 1. 1. 1977 a už pár dní poté byli první lidé zavření, včetně jejího mluvčího Václava Havla. Pan profesor Patočka, další mluvčí, zemřel, takže začal problém, že zbyl jenom jeden mluvčí. Vždycky jsou však okamžiky, kdy někdo vstoupí do velice obtížné situace, a je to vždycky myslím známka veliké statečnosti. První signatáři mohli mít naději, že k nějakému dialogu dojde. Ale v lednu ´77 jsme zjistili, že k žádnému dialogu nedojde, že dojde jenom k vleklé zákopové válce, takže ti další, co přicházeli, už věděli, do čeho jdou. Já o tom mluvím proto, že 21. září 1977 byli vybráni noví dva mluvčí, z nichž jeden byl profesor Hejdánek a druhá Marta Kubišová. Dělat mluvčího byla velmi nevděčná úloha: znáte tu pohádku, jak hrdina jede přes řeku a převozník mu strčí své veslo a on musí převážet až do té doby, než to veslo strčí někomu jinému. Mluvčování bylo právě takové veslo, které se každý zoufale snažil někomu dalšímu strčit, takže už od srpna se přemýšlelo, kdo bude mít tu odvahu převzít další rok tuto roli, protože to byl v podstatě rok života. Jednou někdo počítal, že pravděpodobnost zavření je skoro víc než padesátiprocentní. Samozřejmě že tam byly nějaké "politické" požadavky, protože Charta měla jakási křídla, takže vždycky se čekalo, že tam budou lidé z toho křídla a z toho křídla, ale přesto všechno získat mluvčího bylo vždycky velmi obtížné. Takže Marta Kubišová byla mluvčím skoro celý rok - předpokládal se celý rok, ale pak zjistila, že čeká miminko, takže krátkou dobu za ní nastoupil propuštěný Václav Havel.
V dalším období byla mluvčí Zdena Tominová. Myslím si, že o Zdeně by bylo třeba obzvláště mluvit. S ní byli další mluvčí Václav Benda (můj muž) a Jiří Dienstbier, jenomže oba byli zároveň ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a byli v květnu zavřeni a Zdena zůstala sama. A bylo to v krajně nelehké situaci: dvanáct lidí bylo zavřených, mluvilo se o vysokých trestech. Nevěděli jsme, zda se bude zavírat dál nebo co bude a Zdena zůstala mluvčí úplně sama. Dokonce se stalo to, že jí někdo přepadl a omráčil ji, měla otřes mozku a byla v nemocnici. Přes to všechno v tomto nejobtížnějším období, kdy většina lidí dostala strach a nevědělo se, co bude dál, tak Zdena to nejtěžší období vydržela, přibrala si ještě dva lidi k sobě a přetáhla Chartu přes to nejtěžší období, které bylo kolem procesu s VONSem, protože kolem toho procesu bylo potřeba mu získat věhlas a známost v cizině, a to se nakonec samozřejmě podařilo. Myslím, že ženy vydržely i v těch nejtěžších situacích, že vytrpěly hodně.
V roce 1980 je mluvčí Marie Hromádková, 1981 jsou zase tři muži, v roce 1982 je Hana Marvanová, 1983 ty dvě dámy - Hana Marvanová a Marie Rút Křížková, 1984 Jana Šternová, 1985 jsou zase dvě dámy, Petruška Šustrová a Eva Kantůrková, 1986 je Anna Šabatová a 1989 je Dana Němcová. Tak vidíte, že téměř v každém roce ženy nesly svůj díl břemene a aktivně se na chodu Charty podílely.
Velice těžké období bylo na počátku osmdesátých let. Velká většina těch aktivních lidí byla zavřená, spousta lidí emigrovalo, je to období, kdy je Solidarita v Polsku, a proto zde byl nejtěžší útok na Chartu, taková ta snaha ji už úplně dorazit. V tomto období byl veliký tlak na to, aby chartisté odcházeli do emigrace (akce Asanace). A zde se opět domnívám, že odcházeli převážně ti lidé, u kterých to podle mého názoru nevydržely ženy. Když to ta ženská vydržela, tak toho muže podržela a přiměla to nevzdat. Zde bych chtěla vyprávět jednu vzpomínku. Samozřejmě všem, kteří byli v kriminále, byla dána nabídka propuštění za cenu emigrace. Myslím si, že pro většinu z nich bylo strašně důležité, že jejich žena jim řekla, že ne. U Václava Havla to bylo dokonce tak, že mu nabídli konkrétní místo, že může odjet do Ameriky, a jeho žena Olga se tenkrát se všemi hodně radila, co mu má říct. Radila se s mnohými lidmi a každý jí říkal něco jiného, nevím přesně co, ale já jsem jí osobně říkala, že si těžko umím představit, že by Václav byl v Americe a věděl, že jeho kolegové jsou tady souzeni, ale v každém případě to byla ona, která nakonec řekla, že ona to vydrží a ať zůstanou. A myslím, že Uhlů to bylo podobné, že to byla Hanička, která nakonec řekla, že to prostě vydrží, a nemyslete si, že ty ženské to měly venku nějak jednoduché. Nepochybuji o tom, že v tom kriminále to bylo velmi těžké, ale ty ženské to venku taky neměly tak snadné. Nejhorší byl stálý tlak, takový ten celodenní strach, že něco se může stát. Já jsem například i v době, kdy byl Vašek zavřený, měla noční domovní prohlídku. Další věc byla, že muži něco dělali a když byli zavření, tak ženy v jejich práci pokračovali a zvládali ji. Například Václav Havel vydával Expedici, to byla samizdatová edice, a když ho zavřeli, tak to převzala Olga a vydávala dál. Petr Uhl dělal INFOCH (Informace o Chartě) a když ho zavřeli, jeho žena Hanka v tom pokračovala a tak dále. Podobné to bylo s VONSem, jehož velká část byla zavřená, ale vstoupili tam noví lidé, Hanka tam byla velmi důležitá a stále to nějak fungovalo. V té druhé skupině, která nově vstoupila do VONSu a také pracovala v tom INFOCHu, byla také Zina Freundová, která byla také významným centrem činnosti, a i proto se dočkala velice brutálního fyzického útoku. Takže chci říci, že i ty nejtěžší časy byly ženy schopné překlenout na svých bedrech. Ne že bych našim mužům chtěla upírat jejich zásluhy, ale myslím, že to bylo hrozně důležité.
Ženy měly také schopnost přinášet naději. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, taková distingvovaná dáma, chodila po rodinách disidentů, vždycky něco přinesla dětem a byla schopná pořád udržovat naději, že to všechno ještě jde a má to smysl. Otka Bednářová totéž. Otka měla ohromný cit pro to, když bylo někomu ublíženo, a byla schopná si všímat konkrétních příkladů. Její hlavní vina, za kterou byla režimem postižena, bylo, že napsala fejeton o jedné paní, se kterou se setkala ve vězení a která byla ochrnutá v důsledku bití. Otka uměla vidět cizí utrpení. Otka chodila a pomáhala, kdykoli bylo komukoli potřeba, hlídala děti, pomáhala v takovém tom obyčejném denním přežívání. V tom ty ženy znamenaly strašně moc. Samozřejmě všichni zavření muži byli podporovaní svými manželkami i technicky: ženy jim psaly a staraly se o ně, sháněly pro ně a zasílaly balíky, psaly i žádosti o propuštění, komunikovaly s právníky a podobně. A to i ty, které jinak samy do ničeho nevstupovaly. Jakmile toho manžela zavřely, tak se nestalo, že by se od něj někdy nějaká žena distancovala.
Jak jsem již naznačila, i ta emigrace byla spíše o tom, že ženy řekly, že už nemůžou dál, což se samozřejmě mohlo stát. Už jsem mluvila o Zdeně Tominové, tam myslím že ten jeden z hlavních problémů byl, že jejího syna opakovaně nevzali na žádnou školu, tak pak už zbývala jenom vojna a ten pocit, že na té vojně ho mohou utýrat, byl prostě strašně silný.
Je tam ještě jeden zajímavý moment. Existoval trošičku pocit, že ženy (nebo alespoň některé, především matky) jsou tzv. nezavřitelné. Ona přeci jenom StB vždycky znovu a znovu přemýšlela, co udělat, co jim za to stojí, u každého člověka si sepsali, jak ho zničit, ale přeci jenom přemýšleli, co za to stojí, co za to nestojí, co bude, jestli se jim to za tu mezinárodní ostudu vyplatí. Ta válka se takhle vedla, takže vždycky znovu přemýšleli, jestli když toho kterého člověka zavřou, jestli nebude příliš mnoho křiku a jestli se jim to vyplatí ho zavřít a jestli ho to zastraší nebo nezastraší. Z naší strany byla naopak snaha o to, aby ani to zavření neznamenalo, že lidé přestanou být aktivní. To bylo také důvodem proč mnozí lidé, když se vrátili z kriminálu, byli znovu mluvčími Charty. To měl být důkaz, že není nic, co člověka zastaví od toho, aby pokračoval ve své činnosti. Takže znovu říkám: byla jakási představa, že ženy jsou nezavřitelné. Zdaleka to však pravda nebyla, mnoho z nich také bylo zavřených. V té první skupině s VONSem byla zavřená Otka Bednářová, dostala 3 roky, Dana Němcová dostala sice jen podmínku, ale celých těch osm měsíců byla ve vazbě (přitom měla sedm dětí), stejně jako Jarmila Bělíková. Takže v těch deseti lidech, kteří byli zavření v té první skupině s VONSem, byly tři ženy. V té první akci, která byla proti VONSu, všechny ženy byly zadrženy alespoň na čtyři dny, i dáma v letech Gertruda Sekaninová-Čarktová. Hanku Šabatovou třeba sebrali přímo na procesu, takže nějaká jistota, že byly příliš mnoho chráněné, zdaleka nebyla. V té druhé velké skupině, která byla zavřena kolem toho kamionu, bylo také několik žen: na osmačtyřicet hodin byla zadržena Olga Havlová, v kriminále zůstaly Eva Kantůrková a Jiřina Šiklová, ty tam byly asi deset měsíců. A pak byly samozřejmě i ženy mimopražské - jeden z nejotřesnějších případů byla jakási mladá paní, jmenovala se Drahomíra Šinoglová, která bydlela v nějakém mlýně někde u Znojma a tam opisovala nějaké "závadové" materiály. Měla dvě děti a dostala rok a odvezli ji dokonce s jedním malým dítětem, těhotnou a tak dále, kolem toho bylo spousta problémů. Takže představa, že ženy jsou nezavřitelné, sice byla, ale zdaleka to tak jednoduché nebylo.
Teď je samozřejmě otázka, jestli ženy vystupovaly někdy samostatně, jakožto ženy. Nebývalo to časté, ale tu tam se stalo, že když to byla zrovna nějaká dáma, které se ubližovalo, tak třeba osm žen psalo předsedkyni Evropského parlamentu. Ale bylo to málokdy, většinou to bylo naprosto jedno, psali muži i ženy a tohle bylo zcela nerozdílné.
Dalším aspektem, právě kvůli té údajné nezavřitelnosti, bylo, že ženy často psávaly žádosti na úřady, například o povolení manifestace, tam se angažovala například Zina Freundová a Petruška Šustrová.
Kromě hlavní činnosti Charty, což byla starost o lidská práva, existovalo něco, čemu se říkalo paralelní polis. To znamenalo, že se vydávaly knížky, existovala bytová divadla, byly přednášky a další kulturní a vědecké činnosti. V tom všem samozřejmě byly ženy také velice účastny, třeba paní Chramostová dělala bytové divadlo a i nějaké přednášky, mladé holky zase chodily na přednášky. Vedle toho pochopitelně byly katolické akce, třeba Marie Rút Křížková byla taková osoba, která uměla velice spojovat prostředí disentu a té podzemnější či protirežimnější části katolické církve. Vždycky když měla nějaké narozeniny nebo nějakou oslavu, tak tam pozvala spoustu lidí a vždy byl nějaký program. Znovu se dostáváme k tomu příspěvku žen, aby se dělo i něco, co by lidi v tom disidentském ghettu trochu bavilo a těšilo, aby se dalo přežít. V tom nejhorším období, jak už jsem říkala, kolem roku ´80, tak existoval takový happening: braková literatura, bylo to takové setkávání se a vydávání starých románů, byla to jakási snaha prostě najít něco, co by člověka trošku odreagovalo. To také většinou dělaly ženy.
Ve druhé polovině osmdesátých let byla zase vidět přeci jenom zvláštní odvaha těch žen, že občas třeba tak dalece nepřemýšlí, jaké to bude mít všechno důsledky a prostě se někdy do něčeho pustí. Tím pak mohou udat událostem jiný směr, že pak vše vyrazí nějakým novým směrem. To bylo typické v té mladší partě, kde byla Hana Marvanová a Jana Petrová, někam se vydaly, něco prostě prohlásily, udělaly a moc nepřemýšlely, jaké to bude mít důsledky a tak. Tohle byl jakýsi zvláštní typ odvahy, který tomu zase dal úplně nový směr.
Já bych tady možná přeci jenom přečetla dva úryvky, které jsem si našla, abych zpětně objasnila celou tu moji hlavní tezi. Tohle je z Alžběty Ledererové, kde odůvodňuje, proč emigrovala:
"Policisté použili všech prostředků, aby Jirku (manžela, pozn. KB) přesvědčili, že jeho místo je vlastně ve vězení. Vypočítávali mu vše, na co nemá právo, všechna zaměstnání, která jsou mu zapovězená, a současně ho informovali, že bude stíhán, nebude-li pracovat. Přicházeli pro něj - večer v uniformě, ráno v civilu. V Moničině škole vyhrožovali jejím učitelům. Sledovali nás až do hor, do malé vesnice, kde jsme měli domek. Jednou ráno přišli a zabavili nám naše řidičské průkazy. Domlouvali našim přátelům, aby se s námi ve vlastním zájmu nestýkali. Varovali sousedy, aby nenechali své děti hrát si s Monikou, protože prý je vychovávána v antisocialistickém duchu. Dělali vše pro to, aby v nás vzbudili dojem, že jsou všudypřítomní a všemocní, že jim nemůžeme uniknout, leda do vězení nebo do emigrace."
Dále říká: "Nechtěli jsme ustoupit, našli si tedy něco účinnějšího - mé polské občanství. Oznámili mi, že mi neprodlouží povolení k pobytu, žila jsem v Československu čtrnáct let jako manželka československého občana a matka českého dítěte, ale to nic neznamenalo, oznámili nám, že když se nerozhodneme k emigraci, budu vypovězena z Československa. Jejich argumentace nebyla přitom dokonce v souladu s Helsinskými dohodami, které podepsali. ´Víte, pane Lederere´ řekli Jirkovi, ´že respektujeme mezinárodní dohody o lidských právech, ale víte také, že trvá dlouho a je velmi komplikované spojit znovu rodiny, které byly rozděleny, že je třeba počítat se čtyřmi nebo pěti lety. Rozhodnutí záleží jen na vás. ´"
A ještě tady mám něco od Zdeny Tominové:
"Od poloviny roku 1979 jsme se těšili obzvláštní pozornosti StB, projevující se všemi prostředky, které má k dispozici, od ´besed´ až po zjevný terorismus, počínaje zdánlivě legálním zadržením, přes šikanování, násilí, sledování a policejní předvedení a konče dokonce pokusem o zneužití psychiatrické internace." Dále popisuje průběhy bytového semináře: "Ve stejné době se StB rozhodla zlikvidovat Juliův (její manžel Julius Tomin, pozn. KB) filosofický seminář použitím čistého policejního násilí. Týden co týden napadala armáda policistů v civilu i v uniformě náš byt, aby neslýchaně násilným způsobem rozehnala seminář. Týden co týden trávil Julius se svými posluchači dva dny v celách předběžného zadržení, někteří z nich byli zbiti, vyhrožování nepřestávalo a tři lektoři Oxfordské univerzity, kteří se na semináři chtěli podílet, byli zadrženi a vypovězeni."
Myslím si, že to základní, to nejdůležitější, co tam vlastně skutečně bylo, byla snaha odolat všemu tomu tlaku. Většina lidí tušila, co by se mělo dělat nebo na které straně stát, ale troufnout si do toho jít, a hlavně to pak vydržet stále znovu a znovu proti všemu tomu vnějšímu tlaku, na to měl málokdo. Uvědomte si, že těch disidentů byla hrstka a všichni ostatní měli pocit, že se komunismu nedá vzdorovat, že prostě je to navěky a je rozumné nějak se naučit v tom žít. Já to nikomu nevyčítám, myslím, že to, co by se mělo zdůrazňovat, je povaha režimu, ne že lidé byli zbabělí, ale ten systém byl zrůdný. Ale přesto se ti lidé ochotní vzdorovat našli. Byla to zákopová válka, stále znovu, den ze dne něco vymýšlet, stále znovu se vymýšlelo, jak se posunout dopředu a oni dělali totéž. A oběma stranám bylo jasné, kdy vyhrávají a kdy prohrávají.
Ještě jedna drobná poznámka na závěr.
Třeba byl zápas o media, o informovanost. Nejdřív existovaly jednotlivé papíry, pak nějaké texty, pak vznikl INFOCH a to se rozšiřovalo. Boj byl o to, aby se to rozšířilo co nejvíc: do našich sdělovacích prostředků to samozřejmě vůbec nešlo, pošta byla kontrolovaná a nepoužitelná. Tak jsme se pokoušeli dostat do zahraničních médií, aby tu Chartu brali vážně. To dlouho trvalo, nakonec Ivan Medek v Hlase Ameriky měl už takové jméno a VONS takové renomé, že cokoli prohlásili, tak už to nikdy neověřovali z druhého zdroje a automaticky jim dávali prostor. Takže nakonec se do jisté míry podařilo skrze ta zahraniční média, že informovanost do jisté míry byla. A i ta vnitřní byla. To dokládá jedna velice pozoruhodná historka. Když byla v Praze Matka Tereza, nevím kdy přesně, snad v roce pětaosmdesát? tak odpoledne se to někdo dozvěděl, že přijede do Prahy, a bude tady jen jeden večer. A tak se přes všechny možné lidi šířila ta informace… a večer byla v kostele sv. Ignáce a bylo tam asi deset tisíc lidí. Tak jenom že ta informovanost, přestože byla jenom neoficiální, byla veliká. Stejně tak jako když si vzpomenete na poslední demonstrace, koncem 80. let, tak ty byly do značné míry svolávány buď Hnutím za Občanskou Svobodu nebo přímo Chartou nebo lidmi kolem toho a vlastně se nakonec také podařilo, že se to dozvědělo spousta lidí. To byl jeden z takových zápasů, který se vedl a který se do jisté míry vyhrál. Bylo spousta zápasů, které se nevyhrály - třeba byla pořád snaha tu Chartu držet v ghetu a kdykoli se snažila vyrazit z toho gheta, mít jenom ten ples, ve kterém by se také setkávala s normálními lidmi, tak to se nikdy nepodařilo - počínaje tím prvním plesem. Tak tenhleten zápas byl až na ty poslední demonstrace velice obtížný a ten se moc nedařil. Takže celou dobu se bojovalo o každý prostor a stále se vymýšlelo kudy a kam. Ale přesto všechno, znovu říkám, přesto všechno to bylo hlavně o tom, jak to přežít a jak se udržet v dobré náladě nebo v tom přesvědčení, že to celé má smysl. A znovu zdůrazňuji, že v tomhle ty ženské byly velmi důležité a podařilo se jim, že přenesly, jakoby "přetáhly" to nejtěžší na svých bedrech.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita žen malých měst a obcí - Silné a slabé stránky
(předneseno na semináři "Ženy malých měst a obcí", který se konal ve dnech 20. - 21. září 2002 v Kostelci nad Černými lesy)
ÚVOD
Jestliže se zabýváme problémy žen malých měst a obcí, měly bychom se nejprve pokusit alespoň zhruba definovat, v čem se liší od žen měst a velkoměst. V rámci tohoto příspěvku se tedy pokusíme definovat některá specifika identity žen malých měst a obcí - konkrétně některé silné a slabé stránky této identity.
Příspěvek zčásti vychází z výzkumů sociologického pracoviště České zemědělské univerzity v Praze, provozně ekonomické fakulty, které se kromě jiného dlouhodobě zabývá problematikou žen, a to konkrétně výzkumem žen venkovských a zemědělských.
V zásadě se zde provádějí dva typy sociologických výzkumů:
1) kvantitativní - vyúsťující v konkrétní statisticky zpracovatelné, tedy kvantifikovatelné údaje, např. kolik žen vlastní majetek v zemědělství, kolik jich je v zemědělství a na venkově zaměstnáno na plný úvazek, jakou práci vykonávají apod.;
2) kvalitativní - výzkum prováděný formou rozhovorů, sledováním životních osudů vybraných respondentů, v tomto případě vybraných žen. Z tohoto právě probíhajícího kvalitativního výzkumu vyplynuly i některé zajímavé postřehy týkající se identity venkovských žen na venkově, identity žen malých obcí.
DEFINICE TÉMATU
V prvé řadě bychom si připomněli posun, ke kterému dochází v hodnocení pozice žen v programech českých vlád.
Základní otázkou, již si chceme zodpovědět, pak je: Jsou ženy malých měst a obcí jiné než, než ženy velkých měst? Jsou zde nějaká specifika? Pakliže bude odpověď kladná, z hlediska těchto specifik bychom se pak dotkli zejména jednoho problému, a to něčeho, co bychom mohli nazvat prolínání okruhů identity.
Dalším problémovým okruhem jsou tzv. silné a slabé stránky, příležitosti a ohrožení z toho vyplývající. Tato metoda hodnocení, jak patrně většina z Vás ví, se označuje jako SWOT analýza (z anglických výrazů Strengths-Weaknesses-Opportunities-Threats) a je to velmi dobrý nástroj k hodnocení dané pozice nebo situace v rámci téměř jakéhokoliv tématu.
Dalším okruhem, jehož se alespoň stručně dotkneme, jsou dopady globalizace na ženy s důrazem opět na ženy malých měst a obcí, a v závěru se pokusíme uvažovat o tom, jak se lze vyrovnat zejména s oněmi slabými stránkami a ohroženími, a to s využitím teorie tzv. "ostrůvků pozitivní deviace".
HODNOCENÍ POZICE ŽEN V PROGRAMECH ČESKÝCH VLÁD
V programovém prohlášení předchozí vlády bylo možno najít v části týkající se sociální oblasti prakticky pouze jedinou větu zaměřenou na ženy: "Vláda bude usilovat o odstranění všech forem diskriminace, zejména o to, aby ženy měly nejen právně, ale i reálně rovné příležitosti na trhu práce, v rodině, ale i životě." Kromě této poměrně obecné formulace se uvedené vládní programové prohlášení problematikou žen nijak specificky nezabývalo.
Všimněme si, že od té doby již došlo k určitému posunu nahlížení na pozici žen. Současné programové prohlášení vlády ČR ze srpna 2002 mezi svými prioritami jednak zdůrazňuje posílení účasti všech kategorií občanů na rozhodování, což se evidentně týká rovněž posílení účasti žen na rozhodování, i když to není výslovně řečeno, mezi priority dále patří všestranná podpora rodiny a mladých manželství, dále v oblasti příjmové politiky je výslovně uvedeno, že vláda bude důrazně vystupovat proti jakýmkoliv projevům diskriminace v odměňování, zejména proti neodůvodněným rozdílům ve výdělcích žen a mužů. Toto téma je, jak bude uvedeno v jiném příspěvku tohoto semináře, velmi aktuální, protože tyto rozdíly jsou naprosto zřetelné a prokazatelné.
Dále v té části, která se týká rodinné politiky, prohlášení vlády přímo hovoří o národním programu podpory rodin s dětmi, o zlepšení slučitelnosti profesních a rodičovských povinností, což se opět dotýká v prvé řadě žen, byť samozřejmě se to týká i mužů jako otců a členů rodiny.
Na nejvyšší úrovni, tedy na úrovni vládních programových prohlášení, je skutečně posun v chápání pozice ženy, alespoň tedy proklamativně, zřetelný. Do určité míry to nesporně souvisí i s blížícím se předpokládaným vstupem ČR do EU, kde je problematika žen, a rovných příležitostí vůbec, dlouhodobě v popředí zájmu.
IDENTITA ŽEN MALÝCH MĚST A OBCÍ
V obecné rovině si tedy klademe otázku: Jsou ženy malých měst a obcí jiné? Mají jiné problémy a jinou identitu? Pochopitelně bychom mohly říci, že všechny jsme ženy a na této základní rovině jsme všechny stejné a že základní problémy rovných příležitostí a jejich hodnocení spočívají především v ekonomické rovině. A dále bychom mohly pokračovat, že i tyto problémy máme podobné.
Jsou zde ale některá specifika, která mimo jiné jednoznačně vyplynula z oněch již zmíněných sociologických výzkumů.
Jedním z těchto výrazných specifik je právě otázka identity žen malých měst a obcí v porovnání s identitou žen velkých měst, a to v té rovině, kterou bychom mohli označit jako prolínání okruhů identity. Tím je míněna skutečnost, že každá z nás náleží do celé řady prostředí, společenských skupin, formálních i neformálních, a v rámci každé této společenské skupiny má určitou identitu, čili komplexní identita každého člověka je budována prolínáním těchto sociálních skupin a dílčími identitami, které v nich má.
Jinak řečeno - já nebo každá z vás jsme jedna osoba doma v užší rodině, dále v rámci širší rodiny, máme trochu jinou identitu v rámci svého bydliště mezi sousedy, jinou identitu si budujeme v zaměstnání, případně v druhém zaměstnání, v různých sociálních organizacích, v místě rekreace, pokud je jiné než místo bydliště atd.
V rámci velkých měst se tyto dílčí identity prolínají relativně málo. Budeme-li postupovat od nejužších k širším vazbám, pak identita partnerská a rodiny ve smyslu užší a širší rodiny se prolíná poměrně značně, ale identita bydliště už se takto prolínat nemusí, protože žena žijící ve velkém městě a bydlící v panelovém domě se vzhledem ke svým sousedům projevuje relativně málo a jinak než ve své rodině. Pracoviště pak může být úplně oddělené, kde kolegové v zaměstnání nemusejí o mé identitě jako osoby rodinné a partnerské vědět takřka nic. Obdobně je tomu z hlediska společenského, z hlediska rekreace, z hlediska druhého zaměstnání atd.. Tyto identity se z hlediska ženy velkého města opět prolínají relativně málo, některé dokonce vůbec ne.
Na druhé straně v malém městě či obci se jednotlivé parciální identity prolínají velmi těsně, protože lidé bydlí ve stejném místě, kde bydlí i jejich širší rodina, se svými sousedy mají těsné kontakty, velmi často pracují v místě svého bydliště, čili zde nutně dochází k velmi těsnému prolínání, a proto právě identita malého města a obce je vytvářena trochu jiným způsobem. To s sebou nese celou řadu jak výhod, tak i nevýhod - silných i slabých stránek, které pak, hovoříme-li přímo o ženách, vytvářejí podmínky jejich existence.
Toto je, mimo jiné, také velmi výrazným výsledkem kvalitativních výzkumů, kde byly otázky prolínání jednotlivých skupin sledovány současně. Samozřejmě toto prolínání identit má historický vývoj, vztahy v širší rodině se i na venkově postupně uvolňují, okruh zaměstnání se v řadě případů vzdaluje od okruhu bydliště, čili není to statický prvek, ale je to prvek, který se dynamicky vyvíjí. Uvedené rozdíly však stále přetrvávají, tedy ono specifikum žen venkovských či spíše žen malých měst a obcí proti ženám velkých měst je zcela evidentní.
Pokusme se tedy celkově shrnout, jaké silné a slabé stránky vyplývají z tohoto hodnocení pro ženy venkovské, nebo spíše ženy malých měst a obcí.
Silné stránky:
Toto jsou tedy, stručně shrnuto, výraznější silné stránky žen žijících v malých městech a obcích. Současně s tím souvisejí i některé nevýhody tzn. slabé stránky.
Slabé stránky:
horší faktická i ekonomická dostupnost služeb: faktická ve smyslu horší sítě infrastruktury, ekonomická v tom smyslu, že příjmy rodin v malých městech a obcích jsou v průměru nižší, a tudíž ekonomická dostupnost služeb je tím také ovlivněna
- Konkrétní příklad: v obci X. došlo k opakovanému sexuálnímu obtěžování žen a dokonce i k pokusu o znásilnění, aniž byla tato situace oznámena policii, protože to je "náš Pepa", kterého všichni známe, jsme s ním dokonce příbuzní a naší obci přece nemůžeme dělat ostudu. Problém byl tedy zamlčen, "zameten pod koberec", přestože se stupňoval. Před krátkou dobou proběhla tiskem zpráva, že "náš Pepa" byl zatčen a odsouzen pro znásilnění a uškrcení osmnáctileté dívky. Zcela zbytečná smrt, ke které nemuselo dojít, kdyby byli lidé v jeho okolí situaci řešili včas.
Toto je tedy negativní rys oné vyšší míry kontroly. Pochopitelně vždycky nedochází až k takovýmto tragickým událostem, ale jinak je tento příklad - bohužel - příkladem typickým.
Dále lze hodnotit i z uvedených silných a slabých stránek vyplývající příležitosti a ohrožení.
Příležitosti:
Toto mohou být všechno příležitosti využitelné zejména pro ženy malých měst a obcí, vzhledem k jejich specifické situaci.
Na druhou stranu mohou být tyto příležitosti "bržděny" některými formami ohrožení:
Ohrožení:
orientace schopných osobností na vlastní podnikání (sledovali jsme jako výrazný rys po r. 1990)
Závěrem je tedy možno říci asi toto:
Prvním krokem je vymezení, uvědomění si, pochopení silných a slabých stránek a kořenů, z nichž vyrůstají. Aby pak bylo možno využít silných stránek, předností žen malých měst a obcí, a současně eliminovat či potlačit stránky slabé, je nutno soustředit se na využívání příležitostí a vyhnout se ohrožením, nebo je potlačit.
DOPADY GLOBALIZACE NA ŽENY
Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje, abychom se touto aktuální problematikou zabývali do větší hloubky, proto se zde jen stručně zmíníme o skutečnosti, že globalizace jako taková má své sociální dopady, které se projevují jinak ve vztahu k ženám menších měst a obcí.
Jsou to jednak dopady pozitivní:
-globální šíření informací
Tento seminář je například zřejmým dokladem toho, že se genderová problematika dostává do středu zájmu, což je i určitý projev procesu globalizace. Tento proces je celoevropský a celosvětový, projevuje se zde tlak na zlepšení právního rámce postavení žen obecně. Globalizace - tedy vytváření informační společnosti znamená lepší přístup k informacím, ale v malých městech a obcích může stále ještě docházet k určitému zpožďování.
- globalizace ekonomiky
Z pozitivního hlediska by teoreticky měla znamenat více pracovních příležitostí. Otázkou ale je, nakolik toto platí pro ženy menších měst a obcí. Zde je bohužel pozitivní dopad výrazně slabší, postupná eliminace nerovností mezi pohlavími ve vzdělání, ve veřejném životě atd. je pomalejší. Do určité míry zde stále chybí vyšší míra sebeuvědomění jako proces celoevropský a celosvětový, kdy ženy, nejenom ženy ve velkých městech, si uvědomují svoji identitu a svůj význam jako ženy.
Současně se ale stále výrazně projevují negativní dopady globalizace:
- dochází současně i ke globalizaci společenských problémů, takže to, co bylo před několika desítky let problémem lokálním, se může stát problémem globálním, dopadajícím na rozsáhlejší území.
- dochází k narušování rodinných a sousedských struktur, které nejsou ničím nahrazovány, což dopadá zejména na menší města a obce, kde právě tyto tradiční rodinné struktury byly až dosud velmi pevné.
- úniky do virtuální reality, tzn. ženy, které v menších městech a obcích nemají šanci takového společenského vyžití, širších společenských kontaktů, se utíkají do virtuální reality sledováním např. tzv. "mýdlových telenovel". Místo orientace na reálný život tak žijí v životě nereálném - v realitě virtuální, což často je jevem výrazně negativním. Může to s sebou nést i pokles významu a image rodiny.
- tzv. privatizace života. To znamená, že sociální aktivity, které byly poměrně dlouhá desetiletí sociálními aktivitami organizovanými státem, se privatizují. To se týká zejména sociálních služeb, které se stávají službami tržními, placenými, a tudíž zejména nižším příjmovým skupinám a v menších obcích hůře dostupnými. Otázkou pak je: Čím mohou být nahrazeny? Kde je tam v této oblasti perspektivní úloha žen a ženských organizací?
- "komodifikace" ženy - žena se stává komoditou, zbožím. V globalizujícím se světě je žena posuzována nejenom jako lidská bytost, ale také jako něco, co slouží trhu. Vzniká tak medializovaný image nereálného vzoru moderní ženy, která v lepším případě patří do velkoměsta, ale která je zcela v rozporu s realitou, jaká je zvláště v těch menších městech a obcích. Tak podle tohoto obrazu by měla být žena mladá, štíhlá, mít skvělé vlasy (bez lupů), skvělé zuby, dlouhé nehty, úspěšnou kariéra, dostatek peněz, být vždycky "in", tzn. vždycky kupovat právě ty produkty, které jsou v současné době moderní, mít hezké a úspěšné děti (které se živí většinou čokoládou a jogurtem), domácí práce se pro ni dělají samy, problémy řeší odborník… Toto je vzor ženy, který je předkládán médii - a ovšem vzor ženy, který je zejména v menších městech a obcích do značné míry nereálný.
Česká skutečnost ovšem vypadá takto: jen méně než třetina ženské populace je ve věku, kam tento image směřuje, totiž ve věku mezi 15 - 35lety, a mimo velká města je to ještě méně. Téměř 60% českých žen trpí nadváhou, 5% je v invalidním důchodu a přes 80% všech neúplných domácností jsou domácnosti žen a jsou to domácnosti s velice nízkou úrovní příjmu, 14% z nich má příjem pod úrovní životního minima. Toto je zřejmě v krajním rozporu s onou mediální představou moderní ženy, jak nám je v globalizovaném světě předkládána a proti tomu bychom se asi měly bránit. To proto, že pokud tuto představu, ať již vědomě či podvědomě, přijmeme, budeme se cítit velmi špatně, že nejsme takové, jaké bychom podle ní být měly, abychom byly milovány, obdivovány… Ale my takové jednak všechny být nemůžeme, ale také ani nemusíme. Je jen třeba, abychom se naučily akceptovat svou identitu reálnou a nenechaly si vnucovat podobné představy identity falešné.
CO DĚLAT ?
Řešení lze vidět v tom, čemu se říká vytváření ostrůvků pozitivní deviace (tento termín, s nímž se lze setkat v řadě psychologických a sociologických studií, např. u Jiřiny Šiklové, jsem já poprvé slyšela v přednášce doc. Evy Münsterové z Vysokého učení technického v Brně). Tímto pojmem je míněna skutečnost, že pokud je potřeba nebo je vhodné dosáhnout nějaké postupné změny kvality, ať už některého jevu společenského nebo i fyzikálního, nedochází k tomu najednou současnou změnou všech prvků dané množiny, kterých se daná změna týká, ale postupně - nejprve vytváří tzv. "ostrůvky pozitivní deviace", tzn. malé soubory nebo skupinky prvků, u nichž se tato pozitivní změna projeví jako první nebo které je iniciují, a ty pak postupně strhnou další, které se na ně nabalují. A to je přesně to, oč perspektivně jde a co je také do určité míry cílem tohoto semináře: že v menších městech a obcích je zapotřebí především vytvořit ostrůvky pozitivní deviace, to znamená malé skupiny žen, které mají zájem o posílení identity, o využívání silných stránek a příležitostí, a tyto malé ostrůvky pozitivní deviace, jejichž základnou by měla být pokud možno každá z nás tam, kde se nachází, na sebe postupně nabalí větší a větší skupiny, až dojde k přesunu kvality a k vytvoření nové pozitivní skutečnosti.
Mějme tedy na mysli, že i my společně vytváříme takový ostrůvek, nebo spíše ostrůvky pozitivní deviace a že bychom tuto aktivitu měly přenášet i dále.
PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ženský vzdělávací spolek
(předneseno pro UKŽ dne 2. 10. 2002 v klášteře v Emauzích
Vojta Náprstek se narodil 17. dubna 1826 jako druhorozený syn sládka Antona Fingerhuta a jeho manželky Anny, rozené Homové (poprvé provdané Novákové) v domě "U Šturmů" na Uhelném trhu na Starém Městě Pražském. V témže roce rodiče zakoupili pivovar a vinopalnu s hostincem v domě "U Halánků" na nedalekém Betlémském plácku. Staršího syna Ferdinanda přivedli přes dvě ulice za ruku a Vojtíška přinesli v košíku. Synek tu zdárně vyrůstal, chodil do školy k sv. Jiljí a poté do gymnázia, které v Klementinu řídil Josef Jungmann. Od studentských let se Vojta choval jako český vlastenec: sbíral české knížky, s kamarády zpíval česky, hrál ochotnicky divadlo a snažil se ve svých přátelích probudit hrdost pramenící z příslušnosti k českému národu. To se mu zvláště u dívek příliš nedařilo, stejně tak jako nadchnout praktickou matku pro svou zálibu v dalekých krajích a orientalistice. Při rozhodování o dalších studiích nakonec přistoupil na matčin kompromis - studovat ve Vídni práva. Odchodem do Vídně řešil svůj neperspektivní vztah s dívkou, zároveň se dostal zpod dozoru své rázné matky a navíc doufal, že kromě práv zvládne rovněž přednášky známého lingvisty Pfitzmaiera. Ve Vídni se stal dopisovatelem českých novin K. H. Borovského, kde většinou referoval o slovanských vlasteneckých besedách a bálech organizovaných Čechy žijícími ve Vídni. Se svými přáteli se jich aktivně účastnil, pořádal výlety, půjčoval české knihy a svým vyhraněným politickým postojem se stal podezřelým pro policii.
Zlom v Náprstkově (od dob studií si počeštil své jméno) životě přinesl revoluční rok 1848. Při březnové revoluci ve Vídni se zúčastnil bojů na barikádách, jako představitel vídeňských studentů vystoupil při svatováclavském sněmu v Praze, aktivně se účastnil i pražských svatodušních bouří, které přerostly v pouliční boje. V předvečer kapitulace Prahy odjel vyjednávat do Vídně, ale porážka revolučních sil znamenala pro Náprstka nebezpečí pronásledování. Po několikatýdenním skrývání se vrátil zpět do Vídně, aby v předvečer revoluce včas uprchl do Hamburku a odtud do Spojených obcí amerických. Po bouřlivé, téměř dvouměsíční plavbě stanul se svou přítelkyní Kateřinou (Tinkou) Krákorovou 17. prosince 1848 v New Yorku.
První měsíce byly pro oba velmi krušné; bez financí, znalosti jazyka i prostředí a bez zpráv z domova byl Náprstek odkázán na příležitostné výdělky, jako štípání dříví, pouliční prodej novin a cukrovinek. Později se mu podařilo sehnat několikaměsíční práci v kartonážní dílně, práci pomocného kameníka a dokonce i truhláře v městě New London. 16. 6. 1849 se pak Náprstek s Tinkou odstěhoval do města Milwaukee ve státě Wisconsin, kde si s finanční pomocí přátel z New Yorku najal prostory a 5. 7. již slavnostně otevřel svůj obchod s knihami. V knihkupectví prodával Vojta kromě knih a časopisů hudebniny, hudební nástroje dovezené z Čech (od firmy Červený) a také papírnické, kosmetické i hračkářské zboží. Navíc si otevřel půjčovnu knih a hudebnin, protože o knihy byl sice velký zájem, ale byly příliš drahé. V červenci 1851 otevřel v přízemí pod knihkupectvím a půjčovnou veřejnou čítárnu, která se záhy stala společenským salónem, kde se scházeli přední obyvatelé Milwaukee.
Vojtu nesmírně trápila jeho "roztržka" s matkou, která byla ochotna synovi odpustit útěk bez rozloučení, dluhy, které v Rakousku zanechal, ale nebyla ochotna tolerovat jeho soužití s dívkou, která nesplňovala její požadavky na slušnou slečnu vhodnou pro jejího syna. Matka proto odmítala jakkoliv vypomoci a Vojta finance nutně potřeboval. Proto se v září 1851 rozhodl vrátit tajně do Evropy a s matkou se smířit. Svůj obchod svěřil příteli a spolupracovníkovi Dr. Gustavu Aignerovi a v polovině listopadu přijel do Brém, kde se setkal s bratrem Ferdinandem. Když bratr žádal o pas, bylo to policii podezřelé, a tak sourozenci místo do Prahy odjeli do Paříže, protože Vojtův návrat by byl příliš riskantní. V Rakousku na něho byl od roku 1848 vydán zatykač a dokonce hrozil trest smrti. Vojta se tedy matce omluvil pouze dopisem poslaným po bratrovi a ještě během pařížského pobytu došlo k částečnému usmíření. Koncem prosince se vydal zpět do Ameriky, aby se po 56 bouřlivých dnech dostal do New Yorku a koncem března do Milwaukee. Zde jej však čekala osudová rána: Tinka se během jeho nepřítomnosti zamilovala do Dr. Aignera a hodlala se za něho provdat. Skončilo tak pro něho čtyřleté soužití s milovanou bytostí, které dal přednost před vlastní rodinou. Tím padl hlavní důvod matčiny odmítavosti a Vojta s finanční podporou matky a bratra se cele věnoval svému obchodu a dalším aktivitám.
Jednou z nich bylo od léta 1852 vydávání satirického časopisu Milwaukie Flug-Blatter. Důležitou součástí těchto novin byla inzerce Náprstkova obchodu i půjčovny, ale také různé vzkazy a výzvy, jejichž pomocí také hledali čeští krajané své příbuzné a známé v Americe již usedlé. V práci pro krajany pak Náprstek pokračoval rovněž jako zástupce Německé společnosti pro podporu přistěhovalců.
S touto společností podnikl počátkem roku 1856 cestu k dakotským indiánům, když doprovázel vládního zmocněnce při uzavření míru a stanovení hranice mezi indiánskými lovišti a prostorem pro nové osadníky. Náprstek, který se na cestu pečlivě připravil a dokonce se naučil i trochu dakotsky, přivezl si nejen poznatky o životě a zvycích indiánů, ale především předměty, které věnoval pražskému Národnímu muzeu, kde se staly základem dnešní rozsáhlé kolekce mapující život a práci prérijních indiánů. Své poznatky o indiánech Náprstek tlumočil na přednáškách jak v Americe, tak i později v Praze. Stejně tak jeho spolupráce skrajany pokračovala i po návratu domů. V Americe však pomáhal (především s právnickými problémy) i ve funkci veřejného notáře, kterým jej jmenoval 23. 4. 1855 guvernér státu Wisconsin.
Mezi tím se jeho matka snažila získat pro syna milost. Přes veškerou snahu zalíbit se rakouským úřadům byla její žádost zamítnuta s tím, že není přiloženo Vojtovo lítostivé prohlášení s odsouzením jeho minulých skutků. Jako americký občan s americkým pasem odplul koncem listopadu 1857 z New Yorku a 14. 12. stanul opět v Evropě - v Le Havru. Byl nucen zůstat v Paříži, kde čekal na povolení rakouských úřadů k návratu do monarchie. 3. ledna 1858 byl Vojtovi beztrestně povolen návrat dekretem Nejvyššího c.-k. policejního úřadu ve Vídni. Mohl se vrátit ne jako svobodný americký občan, kterým byl, ale jako pokorný rakouský poddaný, který si musí zažádat o pas. Přes všechna policejní zdržování nakonec přijel Vojta do domu U Halánků večer 25. února 1858 po deseti letech odloučení. Vrátil se sebevědomý dvaatřicetiletý mladík, odhodlaný všechny zkušenosti a znalosti využít ve prospěch své milované vlasti.
Hned druhý den přicházeli za Vojtou jeho přátelé a bývalí spolužáci, aby dávného druha pozdravili a aby se něco nového dozvěděli. Z náhodných setkání se nakonec vyvinuly "dýchánky" pořádané po 10 až 14 dnech, kde se čeští vlastenci navzájem seznamovali s novými názory, objevy, ale také zde plánovali nejrůznější akce (založení českého politického deníku, přípravu české delegace na světovou výstavu do Londýna v r. 1862, uspořádání Zemské jubilejní výstavy v r. 1891 nebo Národopisné výstavy českoslovanské v r. 1895). Všech těchto akcí se Vojta osobně účastnil a podporoval je i hmotně. Matčin závod s lihovinami velmi prosperoval a umožňoval rozdávat velké sumy chudým a potřebným i financovat Vojtovy někdy neobvyklé projekty.
Tím největším bylo zřízení průmyslového muzea. Když Vojta s přáteli v r. 1862 navštívil při světové výstavě v Londýně průmyslové muzeum v Kensingtonu, všichni se jednomyslně dohodli, že to, co Praha potřebuje, je průmyslové muzeum, které by seznamovalo s technickým pokrokem v nejrůznějších odvětvích, a tak pozvedlo českou výrobu. Náprstek byl zvolen pokladníkem a zároveň pověřen nákupem prvních exponátů. Jelikož se po návratu nenašla instituce, která by takové muzeum zřídila, rozhodl se Náprstek zakoupené předměty vystavit na první průmyslové výstavě na Střeleckém ostrově v Praze ještě na sklonku roku 1862 a pro velký úspěch i na druhé výstavě v roce 1863. Udivení Pražané zde kromě různých didaktických pomůcek, knih a map uviděli plynový vařič, ledničku, pračku, ždímačku, Papinův hrnec a další přístroje a nástroje, které především ulehčovaly práci v domácnosti. Předvádění exponátů doprovodil Náprstek přednáškami, které byly stejně jako expozice přijaty s nadšením. Poprvé zde také veřejně zazněly Náprstkovy názory o potřebě ženské emancipace a požadavek na vzdělání dostupné všem ženám.
Je proto logické, že první ženský vzdělávací spolek - Americký klub dam - vznikl pod Náprstkovou patronací 15. ledna 1865 v domě U Halánků, kde má sídlo podnes. Slovo "Americký" bylo v 19. století synonymem pro "moderní"; klub tedy nenavštěvovaly Američanky, ale české ženy a dívky, které se chtěly po vzoru moderních ženských organizací existujících již v západní Evropě a v Americe vzdělávat. Více jak dvěma stům členkám zde přednášely nejvýznačnější osobnosti české vědy, politiky, kultury i umění. Klub se kromě vzdělání věnoval rovněž charitativní činnosti a podpoře Náprstkových aktivit (práce v Náprstkově knihovně, Náprstkově muzeu, provázení jeho zahraničních hostí apod.). Americký klub dam (AKD) a pochopitelně Vojta Náprstek stáli u zrodu Ženského výrobního spolku, odborné dívčí školy Domácnost, dívčí střední školy Minerva a dalších důležitých institucí, které vzdělávaly ženy a pomáhaly jim. Členkami nebyly bohaté dámy, ale vlastenky, které se chtěly především vzdělávat a dělat něco pro druhé. Jména jako Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Lužická, Zdenka Braunerová, Klemeňa Kalašová, Renáta Tyršová, Anna Bayerová (1. česká lékařka), Klemeňa Hanušová, Charlotta Masaryková, zaujímají význačná místa v naší (a nejen v naší) historii. Klub přežil obě světové války, ale rok 1948 mu přinesl zákaz a teprve v roce 1996 byla jeho činnost znovu obnovena.
Po návratu z USA pomáhal Vojta Náprstek své matce s živností, ale stále více se věnoval různým aktivitám politickým a osvětovým. Protože česká politická scéna měla nedostatek vhodných osobností, kandidoval dokonce v roce 1863 do českého zemského sněmu za volební okres Lomnice nad Popelkou, Sobotka a Nová Paka. I když mu tato práce nebyla příliš blízká, chápal ji jako povinnost a zvolen byl ještě v letech 1867, 1869 a 1870. Daleko více a s větším zaujetím se Náprstek angažoval v "komunální" politice - jako člen sboru obecních starších hl. města Prahy od roku 1873 až do své smrti a navíc v letech 1881-1892 jako člen městské rady. Za tato léta se pilně účastnil zasedání a pečlivě se připravoval na projednávání otázek, které se dotýkaly všech obyvatel Prahy. Byly to především problémy životního prostředí (včetně otázek zdravotnictví a hygieny, veřejné zeleně, dětských hřišť, veřejných záchodů, krematoria), komunikací, městského mobiliáře, osvětlení, dopravy, ale i otázky speciální, jako např. vybavení hasičů moderními stříkačkami, zavádění telefonů, prosazení statistiky jako oboru, otázky školství a výchovy dětí nebo založení zoologické zahrady. Ať již se zastával psů, kteří nesměli chodit po chodnících, nebo odsuzoval dámské vlečky, které vířily prach, vše činil s cílem řešit aktuální problémy Prahy a pokud možno kulturně ji povznést na úroveň evropských velkoměst.
Po průmyslových výstavách pořádaných v Praze bylo Náprstkovi záhy jasné, že pokud chce průmyslové muzeum otevřít, bude je muset otevřít jako svou soukromou instituci. Byly vytvořeny velkolepé plány, ale chyběly finance, a tak se zatím shromažďovaly exponáty od dárců z Čech, krajanů z Ameriky a cestovatelů, které Náprstek podporoval. Součástí muzea měla být velká a dobře zásobená knihovna a s jejím vytvářením začal Vojta ihned po svém návratu z Ameriky. K několika málo knihám z mládí přidal velké množství tisků dovezených z Ameriky a začal pravidelně nakupovat a objednávat. Matka dala synovi k dispozici tři místnosti, kde se pořádaly "dychánky" a kde se knihy ukládaly. Byly k dispozici všem návštěvníkům a také členkám AKD a ve své době byla Náprstkova knihovna nejlépe zásobenou soukromou knihovnou u nás. Nabízela všechny literární žánry - od poezie, beletrie, přes literaturu vědeckou až po slovníky a encyklopedie. Neposkytovala jen knihy, noviny a časopisy, ale i různé statistické ročenky, adresáře a také obrazové dokumenty - fotografie, stereoskopické obrázky, grafiku, plakáty, pohlednice a novinové výstřižky. Její součástí se stal i rozsáhlý archiv, který je dodnes unikátním zdrojem poznání pražské společnosti 19. století, Čechů žijících v zahraničí či dokladů toho, jak Češi objevovali svět.
V roce 1873 zemřela Anna Fingerhutová a poslední vůlí pamatovala na Vojtův sen: "…jemuž ukládám povinnost dům U černého orla věnovat průmyslovému museu, které a jaké on v Praze zaříditi si předsevzal." Její finance a po sestře zděděný dům Na poříčí umožnily hned v následujícím roce, tj. v r. 1874 otevřít v provizorních prostorách domu U Halánků České průmyslové muzeum. Otevíralo se pro veřejnost jen dvakrát do roka - o největších pražských poutích (sv. Jan a sv. Václav) a peníze utržené za vstupné odevzdával Náprstek do městského fondu na podporu nemajetných studentů. V roce 1876, v den Náprstkových padesátých narozenin byl položen základní kámen k nové muzejní budově, která se stavěla deset let. Když se stěhovaly sbírky do nové budovy, konstatoval ve svém fejetonu Jan Neruda, že Náprstkovi jeho muzeum nebude stačit a měl pravdu. Za léta se nashromáždilo tolik exponátů, že nebylo možné je všechny vystavit. Navíc se také zřetelně změnil charakter exponátů. Vedle předmětů technických početně převažovaly exponáty dokumentující materiální i duchovní kulturu různých národů a etnických skupin. Nebyly tu jen předměty z Orientu nebo Afriky či Ameriky, ale také věci z Balkánu, Kavkazu, Polska, Ukrajiny a pochopitelně rovněž z Čech, Moravy a Slovenska. V roce 1875 se Vojta Náprstek oženil po šestnáctileté známosti s Josefou Křížkovou, která pracovala v domě U Halánků od roku 1856. Byla to ona, kdo Vojtu všemožně podporoval ve všech jeho aktivitách, a byla to také ona, kdo začal sbírat lidové výšivky. Její unikátní sbírka byla vystavena nejen v muzeu, ale i na mnoha výstavách u nás a v zahraničí. Z muzea původně průmyslového se postupem času stalo muzeum spíše národopisné, doplněné umělecko-průmyslovými a technickými sbírkami.
2. září 1894 uprostřed aktivních příprav expozice amerických Čechů pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, otevřenou v r. 1895, Vojta Náprstek zemřel. Ve vedení muzea i knihovny pokračovala vdova a její zásluhou byla muzejní budova zvětšena a přestavěna do dnešní podoby. Po její smrti v roce 1907 spravovalo soukromé muzeum Kuratorium v čele s pražským primátorem a teprve v roce 1932 se stalo zemskou institucí s názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. Za druhé světové války byly sbírky částečně rozděleny a muzeum přijato do svazku Národního muzea se zaměřením na mimoevropskou etnografii. V roce 1962 pak došlo k poslednímu přejmenování instituce na Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, což přesně charakterizuje složení a orientaci muzejních sbírek a dalších výzkumů. Rozdělením nedotčena zůstala z Náprstkovy doby knihovna, která je ukázkou měšťanské knihovny pokrokového mecenáše 19. století a zájemcům slouží všemi svými sbírkami podnes.
Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole - problém?
(předneseno pro UKŽ dne 6. 11. 2002 v klášteře Emauzy v rámci cyklu Etika a my)
Pojem etika souvisí s řeckým slovem ethos. Původ tohoto pojmu je nejasný, snad pochází z doby Aristotela, někdy nazývaného otcem etiky. Etika může být chápána jako filosofická disciplina zkoumající lidské jednání z hlediska zdokonalování se v kvalitě činnosti člověka (čili v kvalitě jednání z hlediska lidskosti). Zkoumá tedy pohnutky a jednání člověka z hlediska dobra a zla. V náboženské oblasti je analogií morální teologie - zkoumá lidské jednání z hlediska zaměření na náboženský cíl lidské existence.
SLOŽKY ETICKÉHO UVAŽOVÁNÍ
Přiznání zodpovědnosti člověka za své jednání je v jistém slova smyslu známkou dospělosti. Je třeba přiznat si svobodnou vůli k volbě dobra a zla. Determinaci lidského jednání ve smyslu předurčenosti našich činů je třeba odmítnout. Někdy se může jevit i jako laciná výmluva.
Důsledkem přiznání zodpovědnosti za určitý proces je povinnost. Z výchovy dětí dobře víme, že i ke smyslu pro povinnost zrajeme.
Jestliže se zastavíme u lidského jednání, vyplývá nám potřeba určité normy, jako co nejobjektivnějšího měřítka pro jeho posouzení právě z pohledu dobra a zla. Z pohledu křesťanů je touto normou Desatero Božích přikázání.
Všichni dobře víme ze zkušenosti, že tyto normy vyžadují určitou vnitřní interpretaci. Svědomí, náš vnitřní hlas, nebo chceme-li hlas Boží v nás, tyto normy osvětluje, upřesňuje, zdokonaluje pro nás osobně.
Důsledkem práce svědomí je pocit viny a neviny, který spoluurčuje kvalitu našeho jednání. (Zde je možná diskuse nad objektivitou svědomí, jeho výchovou atd., ale to je již širší problém).
Lze říci, že určitý princip etického pohledu a jednání je člověku vrozený, výchovou se dá rozvíjet, formovat, nebo potlačit.
JE VŮBEC ETICKÁ VÝCHOVA (DÁLE ETV) VE ŠKOLE NUTNÁ?
Cílem etické výchovy je vychovat prosociální osobnost schopnou vytvářet hodnoty, konat dobro bez nároku na odměnu.
Je vůbec ve škole nutné etickou výchovu vyučovat? Závěr porady cca 40 ředitelů základních a středních škol byl jednoznačný: "…Rozhodně ano…"
Diskuse probíhají kolem jiného tématu: Jak ji realizovat?
"Komplexní průnik všemi předměty…"
Praxe: "Etika je všude a nikde…"
"Průnik všemi předměty na I. stupni a samostatný předmět na II. stupni ZŠ a SŠ."
To by bylo řešení, které odpovídá mým zkušenostem a podporuje ho i Etické fórum ČR, v jehož předsednictvu v pedagogické sekci pracuji. Jako náš návrh pro Ministerstvo školství předkládáme program Etické výchovy k prosociálnosti podle R. Roche Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, upravené pro naše podmínky L. Lenczem.
VÝCHOVNÝ PROGRAM ETICKÉ VÝCHOVY
je podobný schodům směřujícím k určitému vrcholu, jakým je právě komplexní prosociálnost. Nelze jej pozměňovat, jedna dovednost navazuje na druhou. Např. vynecháme-li pozitivní hodnocení druhých, při komunikaci citů může dojít ke vzájemnému zraňování. Zkusme vynechat empatii a asertivita se nám promění v boj.
Program zahrnuje devět sociálních dovedností. Osmý bod programu, reálné a zobrazené vzory, není sociální dovedností, ale upevňuje procvičené. Všechna témata jsou vnímána se zřetelem k prosociálnosti.
1. Komunikace - vyjádření, sdílení se
Chci-li mít vztah, musím ho umět navázat.
2. Důstojnost lidské osoby - sebepřijetí, sebepoznání
Chci-li mít rád druhé, musím přijímat sám sebe.
3. Pozitivní hodnocení druhých
Chci-li mít vztahy s druhými, musím si jich všímat a je ocenit.
4. Tvořivost a iniciativa (zaměřená na vytváření vztahů)
Chci-li přátelství, musím ho umět vytvořit.
5. Komunikace citů
Chci-li hluboké vztahy, musím se umět otevřít.
6. Empatie (vcítění)
Chci-li hluboké vztahy, musím umět pochopit druhého.
7. Asertivita (přiměřené prosazení vlastních práv)
Chci-li, aby si mě druzí vážili, musím být osobnost, prosadit se nebo i ustoupit.
8. Reálné a zobrazené vzory
Chci-li rychle růst jako osobnost, potřebuji vzor, který mi pomáhá při upevnění postojů.
9. Spolupráce, darování se, pomoc, přátelství
Mám-li být člověk, musím otevřít srdce okolí.
10. Komplexní prosociálnost
Jsem-li člověk, mám otevřené srdce světu.
Život je ale také plný konkrétních problémů a situací. Kam s nimi?
Základní program doplňuje 6 aplikačních témat, uvádějících dovednosti do běžné praxe: Etika (jako filosofická disciplina), etická výchova a náboženský dialog, ekonomické hodnoty, výchova k sexuálnímu zdraví a zdravému životu, rodina, ve které žiji, ochrana životního prostředí, média, závislost a drogy, kriminalita mládeže. V oblasti aplikačních témat je etická výchova otevřena problémům.
Sedíme s kolegy a diskutujeme. "Tohle dělám odjakživa," říkají mi. Co vlastně říkají, že dělají a realizují? Ať jsou si toho vědomi, nebo ne, hovoří o výchovném stylu. Zásady výchovného stylu etické výchovy nejsou zase takovou samozřejmostí, jak se tvrdí. Posuďte sami:
1. atmosféra společenství (co to vlastně je společenství?)
2. jasně daná pravidla výchovy a stylu (děti z rodin, kde vládnou pevná pravidla, jsou prý šťastnější)
3. vyjádření bezpodmínečného přijetí (nemám tě rád pro tvé schopnosti, ale protože jsi)
4. Připisováni pozitivních vlastností
5. Induktivní disciplina při řešení problémů (řešení poukázáním na důsledky jednání, odsoudit špatné jednání, ne provinilce - křesťané člověka milují, hřích odsuzují)
6. Používání systému odměn a trestů
7. Povzbuzování k prosociálnímu chování
8. Spolupráce s rodiči
9. Atmosféra radosti
Platí tu bez diskusí, že EtV je založena na osobnosti pedagoga. Tady je dvojnásob patrné, že svůj stín nepřekročíme. Chceme-li z žáků vychovat zralé lidi, musíme nejprve takovými lidmi být (naštěstí smíme mít chyby). Máme-li druhé pro něco nadchnout, musíme sami hořet. (Nestačí jen si tak trochu doutnat). Průnik do všech předmětů může být realita, nebo nesmysl. Proč?
Každý pedagog není schopen učit etiku, nemá-li pevný osobnostní základ. Kdo to posoudí? Jeho žáci. Prostě není pro ně věrohodný.
JAK LZE ETV VE ŠKOLE UČIT?
1. Průnikem do všech předmětů (s konkrétním. zaměřením, zejména I. stupeň)
2. Jako volitelný předmět na II. stupni (nevhodné, potřebné děti volí raději sport)
3. V rámci předmětů Rodinná výchova a Občanská výchova
4. Jako samostatný předmět (místo Ov, Rv - náš ideál)
JAK UČÍM JÁ?
Učím EtV v rámci předmětu Rodinná výchova. Struktura hodiny má svá pravidla:
1. Senzibilizace - zcitlivění na téma hodiny (ovlivnění nejen rozumu, ale i citu)
2. Téma hodiny (viz výchovný program)
3. Hodnotová reflexe
4. Upevnění, aplikace na praktický život
Příklad hodiny:
MASKA (téma sebepřijetí, otevření se)
Věk: 13 - 16 let (ověřeno cca s 300 žáky)
1) Zcitlivění na dané téma
Příběh z doby mých studií: nemožný spolužák, pije, kouří, rve se, je hrubý agresivní. Poznávám ho při jedné příležitosti jinak, citlivý, zranitelný, ochotný pomoci tomu, komu věří.
Jak je to možné, že má dvě tváře? Někdy nosíme masku. Je to dobré, nebo špatné? Někdy je to nutné, ale měli bychom dokázat i masku odložit. Abychom ji mohli odložit, musíme ji znát.
2) Vlastní psychohra
cesta dolů do hlubin sklepení…, popis komnaty…, prohlížím si ji, masky na zdech, nacházím nějakou, která je mi blízká, pamatuji si ji… jiné masky… vybírám…, pokud nějakou nacházím, pamatuji si ji… jedna z masek není maskou, ale zrcadlem…, dívám se do něj, vidím se… je to moje tvář, nebo maska?… zkouším ji sundat… co vidím?… návrat do světa, zaměření na přijetí reality teď tady ve třídě.
3) Reflexe
Kreslím masku, nebo masky, které jsem si zvolil v příběhu. Píši, proč. Pro usnadnění hry i já popisuji, jaké byly mé masky a proč.
4) Závěr
Aplikace na praktický život. Kdy, kde a před kým si mohu dovolit být takový, jaký skutečně jsem? Znám se? Proč si volím tyto masky?
Upozornění: "Naše maska nás ovlivňuje, můžeme se pomalu stávat takovými, na jaké si hrajeme". (O tom je jiný příběh a jiná hodina navazující na tu první)
NA CO NARÁŽÍM?
V každé práci, zvlášť tam, kde vzniká něco nového, se setkáváme s pochopením i nepochopením. Tady jsou nejčastější námitky z mého okolí. Není asi úkolem je vyvrátit, ale spíš uvědomit si je a vyvodit z nich něco pro vlastní práci.
1. "A víš, že se nic nezměnilo?" Kolegyně se mračí. "Oni pořád zlobí. Děláš to špatně".
Moje námitka: Jak dlouho roste strom? Jak dlouho se vyvíjí člověk?
2. "K ničemu to není, ta etika. Podívej jaké pěkné referáty dělají děti v mých hodinách! Dokonce tam mají míň chyb."
Námitka: A co vztahy?
3. "Umí se chovat hezky, ale jen k tobě, jinak jsou hrozní."
Námitka: Někde se začít musí.
4. "Dělá se kolem toho zbytečný humbuk. Tohle jsme učili přece už za komunistů. Říkali jsme jim, ať se chovají hezky."
Námitka: Jasně, že se máme chovat hezky, ale jak se to "hezky" vlastně dělá a co to znamená?
ZÁVĚR:
Závěr musí být pozitivní, ale jak, když etika je dnes v plenkách? Nějak jsme na ni zapomněli. Jak říká jedna kolegyně: "Proč neučíš pořádný předmět, matematiku nebo chemii, proč tenhle podivný?"
Proč? Jeden můj žák řekl:
"Etická výchova musí být, aby nám bylo líp a nehádali jsme se.
Když se nebudeme hádat, bude na světě míň válek.
Když bude míň válek, budou lidi šťastnější."
Takže závěr? Třeba je etická výchova taková naše cesta ke štěstí…
Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR
Předneseno pro Unii katolických žen dne 5. 2. 2003 v klášteře Emauzy jako součást cyklu Etika a my.Vážené sestry, dovolte, abych se představila. Od roku 1998 jsem zakládající členkou Etického fóra, Sněmem EF jsem byla zvolena předsedkyní revizní komise a v lednu tohoto roku místopředsedkyní předsednictva EF, koordinátorkou pedagogické činnosti a nově založené mediální sekce EF. Původním povoláním jsem pedagog - středoškolská profesorka, ale díky tomu, že jsem se v roce 1969 provdala za pravoslavného duchovního, nemohla jsem získat trvalé zaměstnání ve školství a pracovala jsem každý rok na jiné škole jako suplentka, nebo jako úřednice, knihovnice atd. Získala jsem bohaté zkušenosti a po roce 1989 jsem se účastnila konkurzů na místo ředitelky ZŠ. Základní školství bylo postaveno před nové úkoly demokratizace a humanizace, a to byl důvod, pro který jsem se angažovala jako ředitelka ZŠ Hanspaulka v roce 1992-2000. Nyní pracuji jako vedoucí provozu Národního památníku hrdinů heydrichiády a jsem spoluautorkou jeho obnovy, zpřístupnění veřejnosti od r. 1995. Zároveň jsem členkou komisí Ekumenické rady církví.
Mluvím o sobě proto, abych Vám uvedla názorný příklad osobností, které založily Etické fórum. Jako ředitelka školy jsem byla požádána několika rodiči v roce 1992 o založení křesťanské třídy pro prvňáčky, ale to se mi nepodařilo, protože třída musí mít 24-30 žáků a z 90 dětí se ke křesťanství hlásilo jen asi 9 rodin. Vznikla tedy myšlenka, aby byla založena třída s křesťanskou etikou, o kterou mělo zájem více rodičů. Požadovali věřícího učitele jako třídního, ale ani to se nepodařilo, protože věřící učitelé na základních školách byli "vyhubeni". A tak jsem se stala převozníkem a jako ředitelka se ujala vyučování etiky v 1. třídě dle vlastního projektu a osnov schválených MŠMT ČR. Nakonec se ukázalo, že šlo o šťastné rozhodnutí, a přispěla jsem ke změně atmosféry ve škole, ke změně vztahu učitele a žáka, k obnově laskavé výchovy ve státní škole, o obnově duchovních pozitivních hodnot ani nemluvě. Po jednom roce experimentu se stala etická třída přitažlivá a zájemce nebylo nutné získávat, hlásili se sami v rozmezí 30-60 % u zápisu prvňáčků. Můj projekt křesťanské etiky byl rozvržen do 4 let (1.-4. třída), ale často chtěli žáci v tomto předmětu pokračovat i v 5. třídě. Postupně se mi podařilo získat nové učitele a své následovníky.
Hovořím o své práci zase proto, abyste pochopily, co bylo na počátku 90. let možné a co na několika málo školách, vedle škol církevních, proběhlo. Šlo o individuální aktivity, které vyrůstaly z potřeby obnovy duchovních hodnot ve společnosti, těch hodnot a práv občanů, které byly pošlapány. A jak vzniklo Etické fórum?
Etické fórum vzniklo spojením jednotlivců, kteří se zabývají etikou v praxi podle různých projektů. Buď vyučovali na základních školách podle vlastních projektů, nebo podle projektu španělského profesora Roberta Roche Olivari, nebo vyučovali etiku na středních a vysokých školách, a nebo výuku etiky iniciovali rodiče. Bylo by dobré vzpomenout také činnost brněnské Nové naděje a časopisu Echo, zaměřeného na pomoc učitelům a pracovníkům s mládeží, kteří významně přispěli k založení Etického fóra v roce 1999.
V roce 1999 se skupina nadšenců, odborníků i laiků z různých církví rozhodla pro uspořádání veřejné konference neboli etického fóra, která se uskutečnila 21. 5. 1999 v Betlémské kapli pod patronací rektora Českého vysokého učení technického Petra Zuny a přihlásila se k ideálům občanské společnosti. Etické fórum prosazuje etiku a etické jednání ve všech oblastech lidské činnosti v duchu evropské kultury a židovsko křesťanské tradice. Podporuje prosazování a dodržování lidských a občanských práv, podporuje ochranu života od početí do přirozené smrti a praktickými kroky se snaží obnovit etické a mravní bohatství našeho života po období mravní devastace a ztracené duše národa, které začalo po roce 1948, anebo ještě dříve?
Dne 20. prosince 1999 bylo Etické fórum ČR zaregistrováno jako občanské sdružení a oficiálně ustanoveno na I. sněmu (sněm je svoláván každý rok) dne 11. dubna 2000 v prostorách Akademie věd České republiky v Praze. Prioritou činnosti Etického fóra se stalo prohloubení etické výchovy dětí a mládeže, prosazení a zavedení etické výchovy do škol jako samostatného předmětu, neboť chování se známkuje, ale nevyučuje systematicky. Kromě toho k dosažení svých cílů EF organizuje konference, semináře, besedy a přednášky, kurzy pro učitele a vydává informační a metodické materiály k výuce etiky. Naši práci podpořil v roce 1999 pan prezident republiky Václav Havel slovy dopisu: "Přeji Etickému fóru, aby se mu dařilo plnit úkoly, které si dalo, a aby tím prospívalo nám všem!" Podpis a srdíčko.
Předsedou Etického fóra, občanského sdružení a neziskové organizace se stal doktor filosofie, bývalý vysokoškolský pedagog a poradce prezidenta republiky Jan Šolc z Liberce. Místopředsedy v současné době jsou: Jiří Drejnar, pracovník Mezinárodní biblické společnosti, ředitel vydavatelství Luxpres Praha a Mgr. Eva Šuvarská, která nahradila bývalou místopředsedkyni RNDr. Helenu Šťastnou, pedagogickou pracovnici. Ke 13 členům předsednictva patří kromě pedagogů také lékaři, inženýři, vědečtí pracovníci, ekonomové, podnikatelé a pracovníci médií.
Úkoly Etického fóra se hned od počátku rozrůstaly do šířky i do hloubky, bylo třeba vytvořit oborové sekce: pedagogickou, podnikatelskou, sekci pro vězeňství a další. Etické fórum ČR (předsednictvo) delegovalo své cíle a úkoly na oblastní Etická fóra. Tak vzniklo oblastní EF Liberecka a Jablonecka, Hradce Králové, připravuje se EF v jižních Čechách. Zvyšuje se počet členské základny EF, která má stejné povinnosti jako předsednictvo - získávat slušné lidi pro duchovní obnovu národa a iniciovat charitativní hnutí na záchranu lidské osobnosti.
V oblasti etické výchovy realizované pedagogickou sekcí má EF nejviditelnější výsledky. Přijali jsme již zmiňovaný projekt etické (prosociální) výchovy Roberta Roche - Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, a to přes Slovensko, kde je předmět etická výchova (nebo náboženství) povinná, učí se podle Olivara v úpravě Mgr. Ladislava Lencze a Dr. Olgy Križové. Pro pobočky školství v České republice byly metodické materiály upraveny Dr. Helenou Šťastnou, Mgr. Zdislavou Vyvozilovou a dalšími členy předsednictva, členů EF. Hlavní náplní pedagogické sekce je příprava učitelů etiky pro základní a střední školy v kurzech etické výchovy (zatím 162 absolventů) a v současné době probíhají kurzy v Olomouci, Kroměříži, 1. února začaly v Praze v gymnáziu Jana Nerudy, Hellichova ulice, dále se připravují ve východních a jižních Čechách v Hradci Králové, Pardubicích a na Moravě.
Druhým stejně důležitým cílem pedagogické sekce EF je prosazení výuky etiky do systému mateřských, základních a středních škol, neboť církevní školy nemají žádné překážky v zavedení předmětu do učebních plánů. Ukázalo se, že cestou shora, tj. žádostí na Ministerstvo školství a tělovýchovy, k zavedení etické výchovy nedojde. Zvolili jsme tedy demokratickou cestu, prosazování tohoto cíle cestou občanské angažovanosti a iniciativy. Jako občanské sdružení zastupujeme zájmy rodičů i žáků a velmi nám pomůže, když i Vy přispějete k dosažení našeho cíle nějakým svým konkrétním skutkem, např. když oslovíte, sami najděte tvořivě orientované učitele a získáte je pro rozšiřující aprobované studium dvouletého kurzu etická výchova, nebo získáte rodiče žáků pro to, aby požadovali ve škole zavedení předmětu etika. Vždyť právě neetické chování je nám vytýkáno jinými státy a právě neetické chování zkomplikovalo ekonomický růst naší společnosti. Jistě byste našli mnoho dalších oblastí, kde nám vadí neetické chování.
Etické fórum je naprosto originální sdružení a výjimečná iniciativa občanů v postkomunistických (ale i západních) zemích, nemůže však splnit své náročné úkoly bez široké podpory veřejnosti. Zatím pracují všichni aktivisté dobrovolně, při svých zaměstnáních a bezplatně. Snažíme se získat pro své aktivity sponzory, ale zatím jsme byli odkázáni spíš na samofinancování.
K tomu, abyste mohly pomoci Etickému fóru a celé naší společnosti, je dobré, abyste byly informovány o náplni a metodách etické výchovy, popřípadě samy takový kurz absolvovaly. Výchova dítěte začíná výchovou její matky a studium etiky přináší zcela jistě osobnostní růst a zkvalitnění života. Ze zkušenosti vám mohu říci, že etika je oblíbený předmět nejen obsahem, ale zvláště formou zážitkového vyučování a praktikováním laskavých, dobrých, mezilidských vztahů, posilováním důstojnosti dítěte a učením tolerance a mnoha pozitivním vlastnostem. Výsledkem vaší práce budou nebojácné, ale poslušné, komunikativní a laskavé děti. Vyučování etiky může výrazně přispět k pozitivní změně atmosféry ve škole, ovlivní profilování vaší školy a může zvýšit počet žáků školy.
Máme to štěstí, že žijeme v období svobody a demokracie. Etická výchova k prosociálnosti je program pro všechny (děti i dospělé, věřící i nevěřící ad.) Ale právě proto, že máme svobodu, nemůžeme diskriminovat ani míru zájmu o etickou výchovu, stejně jako bychom neměli opomíjet ty, kteří se hlásí k materialismu, ateismu, ale hledají duchovní hodnoty. Je třeba nabízet vhodnou formou cestu k dosažení etického chování a profesionálního chování, iniciování zájmu o věci veřejné, zvláště u mladých lidí.
Ohlasy žáků a učitelů na výuku etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 9, 12:
"Etika je v poušti studánka s vodou." (7. třída)
"Etická výchova by se měla učit na školách: Od první třídy a možná i dříve, protože v každém věku máme problémy, se kterými bychom se chtěli svěřit." (5. třída)
"Myslím, že v nás rozvíjí cosi vnitřního a naučí vnímat a porozumět věcem, živočichům a hlavně lidem kolem nás. A to nás asi matika nebo zeměpis nenaučí. Ano, k tomu, aby bylo málo násilí, hodně lásky a radosti. Měla by být do rozvrhu zařazena i víckrát týdně, jedině tak otevírám své pravé já." (5. třída)
"Etická výchova mi přinesla nový pohled a přístup k žákům, dovedu se vcítit do jejich situace. Můj klid a zájem o každého žáka vytváří pěknou, kamarádskou atmosféru ve třídě, která je znatelná i v jiných předmětech. Větší zájem o každé dítě, zvláště problémové, vedl k tomu, že se nevyskytují vážnější problémy. Žáci mají ke mně větší důvěru. Předmět prosociální výchova se vymyká ze všednosti ostatních předmětů stylem práce, je u žáka oblíben, je to nenásilný způsob výuky, který je nutno zařadit od nejnižších ročníků." (učitelka)
Z projektu etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 4-9:
Obsahem předmětu etická výchova je výchovný program. Skládá se z deseti bodů, které podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti a mají opodstatnělou posloupnost: 1. Komunikace, 2. Důstojnost lidské osoby, úcta k sobě, 3. Pozitivní hodnocení druhých, 4. Tvořivost a iniciativa, 5. Vzájemné vyjádření citů, 6. Empatie, 7. Asertivita, 8. Reálné a zobrazené vzory, 9. Pomoc, přátelství a spolupráce, 10. Komplexní prosociálnost.
Vrátila bych se k druhému úkolu EF, tj. prosazení etiky do systému státních, církevních a soukromých škol.
Etickou výchovu je možné uplatňovat se svolením MŠMT ČR od počátku 90. let, ale vše záleží na ředitelství školy. Etika může být zavedena jako nepovinný předmět, volitelný předmět, ale tady musí ředitel školy respektovat různá omezení: finanční, hygienická (počet hodin), legislativní. Nejčastěji je etická výchova realizována jako součást jiných předmětů - rodinná výchova, občanská výchova, literárně-dramatická výchova, vlastivěda, prvouka, ale v těchto předmětech nemůže probíhat v plném rozsahu pro nedostatek času a také kvůli vysokému počtu žáků ve třídě. Etická výchova může být praktikována v mateřských školkách, družinách, centrech volného času nebo v rámci preventivních programů proti negativním jevům jako je drogové nebezpečí, xenofobie, patologické hráčství, různé závislosti. Rodiče mohou vést a financovat kroužky etiky, kurzy etiky a podobně.
Současnou aktuální aktivitou Etického fóra je prosazení předmětu etická výchova do ověřovaného nového programu vzdělávání pro základní školy, který vypracoval Výzkumný ústav pedagogický, ředitel Dr. Jeřábek a kolektiv, se kterým spolupracujeme. Podnět k úspěšné spolupráci jsem podala přes školskou komisi Parlamentu české republiky, Ing. Šojdrovou, a to jménem Vzdělávací komice Ekumenické rady církví. S předsedou Etického fóra jsme promluvili k poslancům Parlamentu i Senátu, k ministryni školství a bylo vypracováno usnesení Školské komise Parlamentu, které podporuje zařazení předmětu etická výchova do onoho nového programu vzdělávání. S podporou všech představitelů církví jsem vypracovala Výzvu k etickému vzdělávání, která byla rozeslána mnoha institucím. Jsem ráda, že církve, sdružené v ERC, podpořily iniciativu Etického fóra. Program etické výchovy bude ověřován na několika školách a pokud se pozitivní výsledky potvrdí, má etická výchova naději na zařazení do osnov ZŠ, popřípadě středních škol jako samostatný předmět.
V druhém desetiletí demokracie v ČR a před vstupem do EU se připravuje nový školský zákon a nově pojaté vzdělávání a výchova, tzv. Rámcově vzdělávací program, který zajistí všem školám svobodnější tvorbu osnov a profilování školy. Součástí tohoto programu jsou výchovné cíle shodné s naším projektem praktického předmětu etická výchova. Každá škola má zákonem zajištěnu možnost zavést tento předmět do osnov své školy. Předmět, který nazýváme "etická výchova", si mohou školy nazvat dle obsahu projektu též jako prosociální nebo osobnostní výchova. V součastné době již ve školním rámcově vzdělávacím programu ověřuje projekt "etické výchovy" pilotní Základní škola Hanspaulka, Praha 6, kde jsem etickou výchovu založila. Pro jednohodinový povinný předmět na 1. a 2. stupni ZŠ zavede paní ředitelka Ing. M. Pojerová název Osobnostní výchova, Obsah a výsledky, materiál a zkušenosti bude tato škola konzultovat s Etickým fórem, Výzkumným ústavem pedagogickým a celý projekt bude nabídnut všem školám v ČR.
Další informace o Etickém fóru najdete na stránkách www.etickeforumcr.cz nebo na e-mailové adrese: sekretariat@etickeforumcr.cz.
MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice
Předneseno pro Unii katolických žen dne 2. 4. 2003 v klášteře Emauzy jako součást cyklu Etika a my.
Máme-li se dnes zabývat aktuálními otázkami lékařské etiky, měl by nám být v první řadě nápadný intenzívní zájem, který je v současnosti lékařské etice věnován zejména v rozvinutých zemích našeho kulturního a civilizačního okruhu, resp. v zemích, které si mohou tento zájem dovolit a kde hlavní etickou otázkou není pouhé lidské přežití a zabezpečení základní zdravotní péče. Při tom je třeba rozlišovat na jedné straně mezi lékařskou etikou jako vědeckou disciplínou a na druhé straně její aplikací v každodenní medicínské praxi a prezentací medicínských problémů v médiích. Nakolik byl u nás vývoj zbržděn padesátiletou izolací, je patrné z toho, že ještě v polovině devadesátých let považovali u nás někteří kolegové lékařskou etiku za módní vlnu, která by měla vyvážit z Ameriky importovanou komercionalizaci medicíny, a že na druhé straně mladí lékaři i medici se odmítali etickými otázkami zabývat, protože tím prý byli odváděni od svých odborných a ekonomických zájmů. Nemilé je zjištění, že se dnes znovu objevuje u některých lékařů takový postoj, vyvolaný frustrací z neutěšeného managemetu a financování našeho zdravotnictví.
Ti z nás, kteří jsme starší, resp. kteří provozujme medicínu po mnoho let, jsme zažili - možná aniž jsme si to v každodenním provozu uvědomovali - nejméně trojí změnu paradigmatu, tedy zorného úhlu, resp. způsobu vnímání etických otázek.
Za otce tradiční evropské, nebo chcete-li euroatlantické lékařské etiky bývá právem považován Hippokrates. Hlavními principy hippokratovské medicíny byly benevolence a nonmalevolence, tedy "prospívej" a "neškoď", individuální vztah - tady a teď - mezi nemocným a lékařem, který vystupoval jako moudrý a laskavý rádce s mravní integritou a s autoritou danou jeho stavovskou příslušností, vědomostmi a zkušeností. Nechápal se sice jako mág, ale využíval svého sugestivního vlivu v rámci oboustranně - byť nevysloveně - chápané terapeutické smlouvy. Nemocného vnímal celostně, ve vztahu k jeho životnímu stylu a prostředí. Jednou z hlavních povinností lékaře bylo také dbát na čest a integritu lékařského stavu - šlo tedy také o princip kolegiality. Tento model byl dobře slučitelný s křesťanským i judaistickým pohledem. Křesťanská morální teologie vnesla do lékařské etiky další principy, z nichž připomeňme princip lidské důstojnosti, požadavek integrity organismu, princip dvojího účinku a princip obecného dobra. Od lékaře bylo vyžadováno poučené, citlivé svědomí. Ke stavovským ctnostem patřila láska k bližnímu (tu žádá už Hippokrates, ale na rozdíl od něj křesťanský lékař a zejména pečovatel se staral i o nevyléčitelně nemocné a umírající), milosrdenství, pravdivost, obětavost, podobně jako u Hippokrata byla povolena milosrdná lež, vyžadována byla mlčenlivost.
Takový vztah lékaře k nemocnému je plným právem označován jako paternalismus.
Zhruba od prudkého novověkého spurtu biomedicínských věd se tento vztah začal měnit:
- Lékař se stával vědcem - k pozorování přistoupil experiment a objevil se konflikt zájmů mezi vědeckým pokrokem, prestiží vědce a zájmem jednotlivého nemocného, resp. probanda (tj. jak se dnes říká "subjektu výzkumu").
- Do popředí se dostával veřejný zájem - epidemiologická a populační politika.
- Nemocný člověk začínal být zajímavý jako pracovní síla (dříve byl tento zájem přítomen jen v "otrocké" medicíně).
- Darwinismus a postupující sekularizace změnily pohled na člověka - nebyl už pánem tvorstva, osobou jako obrazem Božím, ale živočichem mezi živočichy.
- Emancipační hnutí - ženy, menšiny, sociální teorie a realizované systémy měnily i vztahy mezi nemocnými a lékaři (liberální kapitalismus i socialismus)
- Specializace, technizace, odosobnění medicíny
Zkušenost německého nacismu a sovětského komunismu vedla v poválečných letech k formulaci nejrůznějších dokumentů s větší či menší mezinárodní závazností, které vycházely v podstatě z "hippokratovských" principů, z křesťanské koncepce důstojnosti člověka a lidských práv. To bylo paradigma, které převládalo i v době, kdy jsme my starší vstupovali do lékařského stavu - a přetrvávalo alespoň u nás donedávna, byť jsme se jím často neřídili
Ale prudký vývoj vědy, nárůst vědomostí i schopností na jejich základě něco dělat, přinesli nové otázky, které nakonec vedly i ke změně etického paradigmatu:
Vyskytla se nová otázka:
Smím dělat všechno to, co dělat umím?
Taková otázka byla irelevantní do doby, než jsem byl schopen toto dělat. Na problém upozorňovali autoři science-fiction a snad jako první na začátku sedmdesátých let Hans Jonas (Princip odpovědnosti). Ukázala se nutnost vyrovnat se s nepředvídanými důsledky našich činů. Modelem bylo ekologické a protiatomové hnutí.
Postupně se objevily nové hodnoty a vztahy, jež výrazně ovlivnily vztah mezi lékařem a nemocným i paradigma medicíny:
- otázka práva, distributivní spravedlnosti, solidarity a subsidiarity, spád mezi Severem a Jihem
- přibývání expertů s větší pravomocí, specializace, delegace rozhodování na experty, týmová spolupráce (mezi lékařem a pacientem se u lůžka objevili "cizí lidé")
- otázka, jak aplikovat starou etiku na nové problémy
- vznik pluralistické a multietnické společnosti - pluralita zájmů a názorů, sekularizace
- převaha racionálního uvažování a odmítání deontologie - prevence škod má přednost před formulací univerzálně platných pouček
- větší citlivost pro "němé a utlačené", ekologická citlivost
- větší citlivost pro menšiny, postižené, pro "třetí svět"
- byrokratizace medicíny
V západním světě sehrála velkou roli revolta 68. roku.
Z těchto kořenů vznikla v sedmdesátých letech jako nová vědecká disciplína bioetika a zároveň se objevilo "protimedicínské hnutí". Významní zde byli autoři: Van Ransselaer Potter: Bioethics 1971, Peter Singer: Animal Liberation 1975, Christopher Stone: Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights of Natural Objects, Ivan Illich: Medical Nemesis
BIOETIKA - POJEM A OBSAH
Původně mělo slovo bioetika dva významy:
Onkolog V. R. Potter (Bioethics, Bridge to the Future, 1971) navrhl tuto novou disciplínu jako "globální vědu o přežití". Na základě holistické (celostní) koncepce světa, vědy a lidstva měla vypracovat podmínky pro přežití lidstva.
Hellegers, fyziolog a sociolog medicíny na Kennedyho Institutu zavedl termín Bioetika pro akademickou disciplínu, která kombinuje přírodní a společenské vědy s filozofií a etikou s cílem vyvinout prostředky k řešení aktuálních problémů. V užším slova smyslu je bioetika chápána jako aplikovaná biomedicínská etika řešící konkrétní problémy. Oproti tradiční lékařské etice má širší záběr (ekologie, biologický výzkum):
- Není zaměřena jen na lékaře, ale hodnotí i postoje a jednání sester, vědců, plátců zdravotní péče etc.
- Víc témat: nové technologie a důsledky biologických věd, ne jenom vztah lékaře a pacienta.
- Veřejná reflexe lékařské praxe.
NOVÉ PARADIGMA:
- Hippokratovskou etiku s paternalistickým přístupem vystřídal důraz kladený na informovaný souhlas a autonomii pacienta (Paul Ramsay 1970)
- Začátek devadesátých let: důraz na autonomii už není tak přesvědčivý (rozhodování potřebuje příliš speciální znalosti) - "Moralisticko paternalistický model" je nahrazen nejprve partnerským liberálním modelem a posléze postliberálním modelem.
Liberální model se zrodil v USA, kde autoři Beauchamp a Childress ve snaze usnadnit hledání konsensu ve shodě s obecnými mravními hodnotami vypracovali 4 principy střední úrovně (1979), Jsou to vodítka pro etickou diskusi: Benevolence, Nonmalevolence, Autonomie, Spravedlnost.
Další principy jsou v tomto pojetí druhořadé: lékařské tajemství, úcta k soukromí a další lékařské ctnosti. Etické rozhodnutí vyplyne z vážení těchto principů. Na původní "křesťanské" ctnosti, jako soucit, pravdivost, obětavost, milosrdenství aj. důraz kladen není - jsou fakultativní. Vztah partnerský se mění na vztah poskytovatel - klient.
Jde o koncepci, která se nyní začíná prosazovat i u nás: klient není ten, kdo trpí a hledá pomoc u toho, kdo mu pomoci chce, umí a může, ale objednává si u profesionála určité služby. Tím se ovšem mění charakter vztahu mezi lékařem a nemocným, zákonitě se z něj vytrácí to, co nemocný člověk instinktivně po lidské stránce hledá.
BIOETICKÁ DISKUSE V POSLEDNÍCH CCA 30 LETECH A ZEJMÉNA OD DEVADESÁTÝCH LET:
Od deontologické etiky ke konsekvencionalismu. To znamená:
- nevím, co je dobro, řídím se snahou zamezit zlo,
- diskurzívní etika (dobré je to, na čem se lidé mohou shodnout - vypracovávají se pravidla pro hledání kompromisu)
- důraz na lidská práva a ochranu jedince
- informovaný souhlas (pacient musí být informován o všem, co mu je a co by se s ním mělo podniknout)
- problematika ochrany individua při výzkumu
- ochrana dat
- alokace zdrojů (rozdělování prostředků při stále stoupajících nárocích)
V tomto duchu byly na základě usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy vypracovány dokumenty jako je "Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s biologii a medicínou" (tzv. Bioetická konvence) z roku 1997. Parlament České republika tuto Konvenci přijal a ratifikoval, takže platí od 1. 10. 2001 a naše zdravotnické zákony se jí musí přizpůsobovat. Jde o dobrý dokument, který se sice některým státům zdá příliš "měkký", ale pro naše poměry stanovuje žádoucí mantinely pro zdravotnictví i činnost jednotlivých zdravotníků.
Během let se ovšem objevila kritika "principismu" podle výše zmíněných amerických autorů. Bylo jim zejména vytýkáno, že nejsou dosti podloženy mravní teorií.
I tyto principy musí být ospravedlněny fundamentální teorií. Můžeme pochybovat o tom, zda je skutečně základní medicínskou i mravní kategorií princip autonomie jedince. Ale chápeme to jako reakci na veškeré autoritářství a totality předchozích období. Opomíjen je však vztah mezi autonomií, řekněme svobodou, a odpovědností.
Vývoj bioetiky ovšem šel dále. Objevil se tzv. minimalistický model: Ten je založen na mravním pluralismu vlastním moderním společnostem bez koncepce morálky. Mravní konflikty již nemohou být řešeny konsensem, je žádána transformace bioetiky v metodu regulující řešení konfliktů, porovnávání protichůdných zájmů a management disentů. Zakládá se na přesvědčení, že společnost přijme jen minimální morální standardy. Úkolem etiků je jmenovat a nacházet konflikty, struktury kompromisu a tolerovaných výjimek.
Tam, kde nelze nalézt shodu, je třeba naučit se žít s rozdílností názorů, ale zachovat dialog. Problémem je nalezení obecně přijatelných zásad práva - což je politická otázka. Nutno pochopit, že právo je něco jiného než mravní doporučení a že ne všechno, co jedincovi velí jeho svědomí, je obecně prosaditelné..
Ovšem každý extrém vede k dalšímu vývoji a snad i k objevování toho, co tu již bylo. A rodí se postmoderní bioetika - dochází ke kritice výše zmíněných principů a rýsuje se nové paradigma:
- Empirické studie ukázaly, že převažující paradigma autonomie se nehodí k řešení problémů v klinické praxi. Ignoruje emoce, je třeba více brát zřetel na každodenní problémy kliniky.
- Důraz na autonomii a individuální struktury zanedbává sociální kontext, který je podstatný i pro konstituování individua. Příkladem je debata o euthanasii v USA - konflikt pacientova práva na sebeurčení ve vztahu k sebepojetí lékaře.
- Kritika z hlediska skupin - etnických (respektovat etnické odlišnosti v pluralitní společnosti), feministických (důraz na care ethics - tzn. že není důležité jen heroicky léčit stůj co stůj i tam, kde není vyhlídka na úspěch, ale že je třeba vypracovat pravidla péče - nikoli už pouze jako ošetřovatelskou a ženskou doménu - viz hospicové hnutí).
- Požadavek pluralismu, variability. Konzervativní kritici hovoří o rostoucím nihilismu, skepsi a filosofickém relativismu - tím spíše v bioetice.
Susan Wolf: "Bioetika je na křižovatce. Vyplatí se bojovat o to, kterým směrem se vydá."
II.
To je situace, v které se nacházíme - není to jen problém medicíny, nýbrž celospolečenský, globální. A v této situaci nás zaskočil prudký vývoj technických možností spolu s neplánovaným ohrožením.
- Od šedesátých let došlo k rozpojení sexuální a reprodukční funkce. Až dnes se s odstupem ukazují důsledky tohoto vývoje pro populační vývoj rozvinutých zemích a jeho dopad na chápání funkce rodiny.
- Možnost asistované reprodukce a zejména IVF otevírá cestu ke genetické preimplantační diagnostice a terapii a k eugenické selekci, objevila se široká škála možností manipulace s embryi.
- Využití kmenových buněk je realitou spojenou s řadou etických otázek.
- Klonování lidských bytostí již nepatří do oblasti science fiction.
-Pojem důstojnosti a nedotknutelnosti lidské osoby ztratil svůj absolutní nárok a do úvah vstupuje kritérium kvality života. Tady - spolu s ekonomickými faktory - jsou asi kořeny současné propagace euthanasie.
- Spolu s ekonomickými zřeteli, konzumním zaměřením života a dnes pozvolna převládající "společností prožitku" (vývoj od "být" či "mít" k "prožít" - od Leistungsgesellschaft k Erlebnisgesellschaft) vede k znevažování hodnoty postiženého života a k neschopnosti vyrovnat se s utrpením. (Řešení se namísto v péči a odstranění utrpení hledá v eliminaci trpícího).
- K těmto prvoplánově antropogenním problémům přistupují ohrožení, která je možno chápat jako potvrzení Jonasovy teze, že člověk je odpovědný i za nepředvídané pozdní následky svých činů - sem patří globální klimatické změny, epidemie AIDS, epidemie BSE, chudoba a hladomory rozvojového světa.
Každé z těchto témat by vydalo na samostatné sympozium. Předchozí výklad o vývoji současné bioetiky poukazuje na to - spolu s naší každodenní zkušeností - jak je přitom těžké nalézt obecně přijatelné řešení těchto problémů v době, kdy není jednotný názor na to, co je člověk, jaký je vztah mezi jeho svobodou a odpovědností, kdy neexistuje společně uznávaná stupnice hodnot.
Před námi ovšem nejsou jen problémy a otázky, ale i ostrůvky "pozitivní deviace", které mohou být vzory a jiskrami naděje.
Na křižovatce není jen bioetika. Na křižovatce jsme se na přelomu tisíciletí ocitli všichni. Proto je tak důležitý hlas poučených a rozumných křesťanů, kteří mohou přinést do často kakofonického koncertu názorů osvobozující tóny naděje.
Ženy a Evropská unie
(Kulatý stůl UKŽ 4. 10. 2003)
V sobotu 4. října jsme se sešly v tiskovém středisku ČBK, abychom se zúčastnily v rámci našeho prvního "kulatého stolu" debaty na téma Ženy a EU. Z účasti se bohužel omluvila socioložka Jiřina Šiklová, takže se problému žen a EU ujaly především Marie Boháčová a Bohunka Boučková.
Téma bylo rozděleno do několika rovin:
· Důstojnost ženy - kam se posune chápání žen jako lidských tvorů i naše chápání sebe samotných
· Postavení ženy na trhu práce
· Žena jako manželka a matka
· Občanka, která spolurozhoduje - jak se bude měnit pozice ženy v politice
· Žena v církvi (v hlubší míře bude probíráno na sněmu v roce 2004)
DŮSTOJNOST ŽENY
Je důležité, jestli je žena označena za "zástupce" nebo "zástupkyni"? Za "redaktora" nebo "redaktorku"…? I když to vypadá jako slovíčkaření, jde o problém, který má hlubší kořeny právě v tom, že si vůbec neuvědomujeme používání označení v mužském rodě pro ženy, i když existuje ženský ekvivalent. Ženy ve sjednocené Evropě jsou na tomto poli daleko bojovnější (v dobrém slova smyslu). Ženy z nových členských zemí EU a z balkánských zemí, které se v budoucnosti k EU zřejmě také připojí, mají pocit, že je trápí jiné problémy (aby uživily rodinu, aby je muž nebil…). My jsme někde uprostřed a mohly - a také měly - bychom tedy být mostem mezi oběma póly. To, že do EU vstoupíme v příštím roce, neznamená, že se věci začnou měnit jaksi samy až po tomto vstupu. Pod vlivem - a někdy i tlakem EU se totiž již v posledních letech řada změn projevila, a to jak v rovině právních norem, tak i v přístupu institucí.
ŽENA NA TRHU PRÁCE
V západních zemích se v současnosti řeší především otázka, jak sladit práci s péčí o rodinu. Řada zemí EU se řídí směrnicí o rodičovské dovolené. U nás je rodičovská dovolená uzákoněna v Zákoníku práce. Otec má tedy právo být na "mateřské". Díky tomu se snažíme předejít situaci, která dříve byla běžná, že žena při nástupu do zaměstnání byla nejdříve dotazována na počet dětí a způsob řešení jejich nemoci. Dnes už se mohou oba partneři dohodnout, kdo se o dítě postará, když bude nemocné. Dítě tak má možnost prohloubit si svůj vztah i k druhému z rodičů.
Všechna doporučení a trendy (potírání stereotypů, umožnění ženám, aby se více podílely na rozhodovacích procesech ve státě, podpora mužů, kteří chtějí převzít svou úlohu v rodinách…) patří do agendy rovných příležitostí. V EU je v jednotlivých zemích vybudován pro jejich zavedení institucionální systém. Na základě osvědčených praktik ze zemí EU nám bylo doporučeno, aby ministr práce a sociálních věcí rozšířil svou agendu a byl i ministrem pro rovné příležitosti, a aby se touto problematikou zabývala všechna ministerstva. Dnes už se tato doporučení uvádějí do praxe, takže na každém ministerstvu je pracovník nebo pracovnice sledující, jak jsou v resortu uskutečňovány výše uvedené trendy. V každé obci by pak měla být komise, která by se rovnými příležitostmi také měla zabývat. Rovné příležitosti by se tedy měly týkat českých žen stejně, jako se už týkají žen v Evropské unii.
Ve skutečnosti sice již v ČR existuje právní norma, zajišťující ženám rovné příležitosti v pracovním uplatnění, ale v novinách stále nacházíme diskriminující inzeráty, ženám jsou i nadále kladeny nevhodné dotazy nebo po konkursních testech žena prostě místo nedostane, aniž jí někdo něco diskriminačního naznačí, protože je získá muž, který měl stejné nebo i horší výsledky. Poněvadž vstupní testy jsou zpravidla tajné, nemůže se proti takovému rozhodnutí ani odvolávat. Něco jiného je totiž legislativa, která do jisté míry předbíhá dobu, a něco jiného je zakonzervovanost stereotypů jednání. Bude ještě dlouho trvat, než se všichni začneme dívat na genderovou problematiku rovnýma očima. Je ale nutno začít u výchovy dětí, aby chlapci nebyli vychováváni jako ti, co nesmějí brečet, a děvčata jako ta, u nichž se ufňukanost předpokládá - anebo také chlapci jako ti, kdo přece domácí práce nikdy dělat nebudou, a holčičky jako ty, které si na ně mají zvykat už ve školce.
ŽENA JAKO MANŽELKA A MATKA
V roce 2050 bude v ČR podle prognóz 40% obyvatel starších 60 let. Vznikne tedy vážný problém, kdo bude do rozpočtu státu aktivně přispívat a jaké sociálně ekonomické podmínky vzniknou pro důchodce.
Ženy jsou zde jednoznačně znevýhodněny nižšími důchody, vyplývajícími z nižších příjmů. Ženy, které byly delší dobu doma s dětmi, se přitom většinou při hledání zaměstnání samy "shazují" tím, že říkají, že sice mají určité vzdělání, ale že už to dlouho nedělaly a že už nic neumějí. V Rakousku a Německu se začínají uplatňovat tzv. rodinné kompetence, které chtějí dokázat, že být manažerkou domácnosti znamená také mít spoustu důležitých schopností a kompetencí - myšlení a jednání, které se soustřeďuje na rodinu (rodina je zde míněna jako pracovní místo), schopnost plánování, koordinace, kontroly, schopnost navazovat kontakty, komunikovat, umění rozhodovat, rozdělovat úkoly i sama sobě, schopnost zvládat zátěž… Do budoucna by tedy i toto měla být uznávaná kvalifikace, která bude ženě (i muži) na mateřské přičtena k dobru při získávání místa.
DEMOGRAFICKÝ POHLED
Čas, který má člověk k dispozici, nutně musí rozdělit na čas, který věnuje své práci, osobnímu rozvoji, a na čas, který patří vztahům a rodině, protože nepřiměřený individualismus způsobí to, že populace klesá a hrozí nebezpečí, že časem vymřeme.
UKŽ už deset let hovoří o tom, že rodinu je potřeba podporovat, že výchova v rodině je důležitá a zásadní, že je třeba rodinu podporovat i ekonomicky, protože jinak bude málo dětí. Dlouho tomu nikdo nevěnoval pozornost, teprve když si ekonomové spočítali, že za dvacet třicet let nebude mít kdo "živit" lidi v důchodu, protože budou chybět lidé v produktivním věku, se začíná něco dít. Teprve hrozivými čísly bude stát donucen k pozitivním opatřením pro rodinu. UKŽ už před deseti lety volala po ministerstvu pro rodinu, o kterém tehdy nikdo nechtěl slyšet. Nyní alespoň vznikl na Ministerstvu práce a sociálních věcí samostatný odbor na podporu rodiny. Tedy v tomto ohledu ekonomický pohled prorodinné problematice napomáhá. Důležité především je zdůrazňovat, že nejen neúplná a ohrožená, ale také, nebo možná i především, funkční rodina si zaslouží pozornost státu.
Ekonomický přístup, který se začíná prosazovat, je výstup z hlediska sociálně orientované ekonomiky, protože ekonomika, tedy hospodaření v pravém slova smyslu, není jen o penězích a zisku, ale má především sloužit lidem. Musíme se tedy posunout od striktně tržního přístupu (pokud to není výnosné, tak se tím nezabývám) k sociálně ekonomickému přístupu.
Ženy a globalizace
(Kulatý stůl UKŽ 14. 11. 2003)
Sobotní dopoledne 14. listopadu bylo opět věnováno diskusi u kulatého stolu, která nahradila někdejší dopolední přednášky v Emauzích. Pozvanými hosty byly publicistka Olga Kopecká-Valeská a Věra Lukášová z Obchůdku jednoho světa. Že šlo o hosty atraktivní, potvrdilo zaplnění tiskového střediska ČBK do posledního místa.
Podle Olgy Kopecké - Valeské není globalizace novým jevem. Naopak, periodicky se opakuje. Poprvé to bylo římské impérium, které mělo za následek rozšíření latiny a tím i první spojení světa. Dalším globalizačním jevem je rozšíření křesťanství. Globalizace je vesměs pozitivní jev, všichni jsme navzájem propojeni internetem, letadly a dnes pro nás není problém být jeden den ve Spojených státech a ještě tentýž den zpátky doma. Není možné si pořád jenom hrát na svém vlastním písečku a říkat, mě nezajímá, co se děje jinde. To je něco, co je strašně důležité, proto se Olga Kopecká - Valeská domnívá, že to je jeden z pozitivních jevů globalizace. Musíme zajímat o to, co se děje u sousedů, co se děje na druhém konci světa a máme možnost na to působit.
V USA mají ženy mnoho velice vlivných spolků a američtí politikové dávají velmi dobrý pozor, aby si je nerozhněvali. Například se stalo, že televize začala vysílat filmy plné násilí. Ženské spolky se obrátily na velké firmy - zadavatele reklamy s upozorněním, že pokud budou inzerovat v těch stanicích, kde se takové filmy vysílají nebo jestli se nepřičiní o zákaz vysílání zmíněných filmů, vyzvou americké ženy, aby bojkotovaly například jejich prací prášek. A to se skutečně stalo. U nás však ženské spolky nemají tu moc, protože české ženy nejsou tak solidární jako americké. Američanky pomocí svých organizací apelují i na prezidenta Bushe, aby se například něco dělo v situaci afghánských žen. Veliký úkol žen v globalizaci je podpořit ostatní ženy v zaostalých zemích. Síla žen je i v působení na manžele, na děti, na syny. Vysvětlit, v čem spočívá ženská důstojnost a čím se ničí - např. prostitucí, nerovnoprávným zacházením.
Věře Lukášové se líbilo spojení pojmu globalizace, pod nímž si představíme obrovský svět plný nejrůznějších způsobů života, a proti tomu stojí žena jako jedinec. Pro Pána Boha je z toho obrovského množství důležitý každý z nás. Bůh se zabývá jedinci a každý máme před ním svou důstojnost.
Několik sborů Českobratrské církve evangelické založilo obecně prospěšnou společnost Jeden svět. Ta chce reagovat na zavedené rozdělení světa, kdy první svět je bohatý, do druhého světa patří např. naše země a třetí svět je zaostalý, který by měl ten první dohnat. Jeden svět chce pomáhat chudým lidem ve světě i u nás. Jeden svět jsou totiž všichni lidé, všechny barvy, lidé nemocní i zdraví. Nejprve vznikla sbírka Chléb pro hladovějící lid, ale vybrané peníze padly do rukou vládců chudých afrických států a nakoupili za to zbraně. Z toho vzniklo poučení, že není vhodné posílat peníze.
OSN chce do roku 2015 snížit chudobu světa o 50% a podpořit obchod chudých zemí. Ale existuje několik druhů obchodování:
- Free trade - obchodník si stanoví podmínky
- Fair trade - alternativní obchod (produkt mi nabízí někdo, kdo se zasadil o slušné podmínky obchodování) - spočívá v tom, že z procesu obchodování vypadly zbytečné mezičlánky, které pouze zvyšují cenu výrobku. Vytváří se přímý kontakt s těmi, kdo potřebují pomoc, týká se hlavně poživatin (víno, koření…)
Na principu fair trade funguje Obchůdek Jednoho světa. Lidé z různých zemí vytvářejí výrobky z přírodních materiálů a používají tradiční výrobní postupy. Výrobci za svou práci dostávají vyšší cenu, než je hodnota výrobku, peníze navíc jsou určeny na sociální fond - např. na vzdělání žen.
OBCHŮDEK JEDNOHO SVĚTA
Sídlí v Korunní 60 v Praze 2 (tram 16 a 10, Vinohradská vodárna)
Otevřeno je každý všední den od 15 do 18 hodin.
Kromě řemeslných výrobků lidí z různých koutů světa nabízí obchůdek také výrobky z českých chráněných dílen, které se prodávají za nákupní ceny. Výrobky můžete zakoupit také na některých akcích UKŽ, kde se mj. dozvíte, jak se dá podobný obchůdek podporující fair trade založit u vás.
CO JE ŠPATNÉ NA GLOBALIZACI?
Rozdíly mezi jednotlivými částmi světa se prohlubují. Doplácejí na to hlavně ženy. Představa "globální" ženy: mladá, krásná, štíhlá, s dokonalou manikúrou, bezchybným vzhledem.
Proč bychom měly být všechny stejné? Je ohrožena individualita.
Ale nikdo nás nenutí, my máme pouze volbu. Je tu ovšem také riziko, že pokud nechci do KFC nebo do McDonald´s, tak se možná časem nebudu mít kde najíst, kde si odpočinout, protože tyto typy občerstvení nahrazují tradiční cukrárny, kavárny.
Olga Kopecká - Valeská se domnívá, že bychom měli působit také na své děti, aby nepodléhali vábení, aby neztrácely svou individualitu, aby si uvědomily, že nemohou mít všechno, co chtějí.
CO S TÍM MŮŽE KAŽDÁ Z NÁS UDĚLAT?
- Matka vést syny k tomu, aby si vážili ženy - každé ženy
- Žena už od počátku působit na svého muže
- Rodiče formovat názor na svět svých dětí, nedovolit, aby to dělala jenom média
- Vychovávat děti k partnerství v budoucím svazku, ne aby jeden z nich byl dominantní
- Modlit se
Zpracovala Veronika Pavlů
Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ženy v církvi
předneseno na 12. sněmu UKŽ dne 7. 2. 2004
Dobré dopoledne. Už jsem tady mezi vámi podruhé. Děkuji za pozvání. Byl jsem požádán, abych promluvil o postavení ženy v církvi. Je to široké téma. Nebudu psychologizovat, nebude to ani žádná sociologická přednáška, nebude to ani žádná důkladná teologická přednáška. Jen bych se pokusil v tomto krátkém čase poukázat na postoj vůči ženě jak ve Starém zákoně, tak v Novém zákoně, a zároveň také naznačit perspektivy pro současnost a budoucnost. Je to téma, které by si zasloužilo celé sympozium, jsou o něm psány desítky knih. Pokusím se velmi stručně ukázat nit biblického pohledu.
Dobře víme, že v prvních třech kapitolách první knihy Mojžíšovy "Genesis" jsou dvě zprávy o stvoření člověka. Už na začátku této posvátné knihy je žena vnímána jako protějšek, jako doplnění muže. Celistvý člověk se uskutečňuje ve spojení muže a ženy. Už z prvních zpráv Bible jasně vyplývá rovnoprávnost ženy s mužem, ale zároveň odlišnost. V této odlišnosti se může uskutečňovat celistvost člověka jako takového. Ve Starém zákoně máme příklad mnoha žen, které vystupují v různých situacích. V pojetí starozákonní tradice zaznamenáváme v přístupu vůči ženě kladné rysy, ale vidíme tam i určitá negativa, která jsou potom překonána Ježíšovým vystoupením a jeho zvěstí. Připomeňme si pozitiva, která se starozákonní tradicí vinou:
Žena rodí nový život, a odtud vyrůstá i její důstojnost, neboť život je vždycky vnímán jako vítězství nad smrtí. Zároveň žena vystupuje ve starozákonní tradici jako předobraz moudrosti. Víme, že jedna posvátná kniha je Kniha moudrosti, a že se o moudrosti mluví zosobněně a je tedy spojena s ženským rodem. A je zajímavé, že už ve Starém zákoně je také zdůrazněno, že duch Hospodinův není vázán na pohlaví. Přirozeně celá kontinuita starozákonní zvěsti jde povětšině přes muže - přes proroky, krále, přes ty, kdo slouží v Jeruzalémském chrámu; ale už ve Starém zákoně vystupují také prorokyně. Jenom namátkou jmenuji Miriam, Deboru. Ne ty, které předpovídají budoucnost, ale ty, které zjevují Boží vůli. Tak už ve Starém zákoně tímto způsobem je ztvrzeno, že Duch Boží, Duch Hospodinův (není ale bez zajímavosti, že Duch Páně - Ruah Jahve je v hebrejštině rodu ženského) není vázán na pohlaví, ale působí tam, kde se Hospodin rozhodne. A zároveň je různými způsoby také popsáno, že žena přináší do života půvab, přináší cit, něhu - viz Píseň písní. To je velmi stručně vystiženo, jaké kladné stránky vnímá starozákonní tradice na ženě. Je třeba říci upřímně, že to, co bylo řečeno na začátku Bible, že totiž celistvost člověka se uskutečňuje ve spojení muže a ženy, tedy rovnoprávnost a odlišnost, se ne vždy v životě lidu staré smlouvy uskutečňovalo.
K záporným stránkám pohledu na ženu patří to, že ženy více méně nebyly vázány striktně náboženskými povinnostmi, to znamená například zachováváním soboty. Je známo, že to je jeden z pilířů - zachovávat sobotu jakožto den Hospodinův, jakožto den odpočinutí, den díků, soustředění, usebrání. Ženy se také nezúčastňovaly poutí a už vůbec nebyly přítomny při obětech v jeruzalémském chrámu. Byly vytvořeny bohaté, velmi rozmanité kněžské třídy, ale ženy se mezi nimi nevyskytují. Ženy nebyly ani povinny učit se Zákonu. Dobře víme, jak je stále zdůrazňováno: poznej Hospodina skrze přikázání a skrze nařízení. Ta ti přinesou záchranu, spásu, pokud je budeš plnit a pokud k nim přilneš. Ale co hlavně: žena ve starozákonní tradici je vnímána jakožto majetek muže. Jako by se stíralo to, co je řečeno na začátku Bible. Žena je vnímána jako mužovo vlastnictví, jako někdo, kdo muži patří. Platil tzv. rozlukový zákon. Když se žena muži nějakým způsobem znelíbila, byl ji sice povinen finančně zajistit, vrátit věno, které do manželství přinesla, ale mohl ji propustit. Žena naproti tomu nikdy toto právo neměla. Často je též vnímána především jakožto rodička, jako nástroj k pokračování rodu. Ze starozákonní tradice víme, jaká byla konkrétní představa o Božím požehnání - vyjádřena výrazy jako četné potomstvo, "tvůj rod bude pokračovat", "tvůj rod se rozmnoží". Žena přitom byla vnímána jako prostředek, jako nástroj Božího požehnání, aniž by bylo zdůrazněno, že její poslání nespočívá jenom v tom, aby rodila potomstvo. Hlavním nositelem kontinuity byl muž, nikoliv žena. Ve stručnosti vyjádřeno: jsou to negativní rysy přístupu vůči ženě ve starozákonní tradici.
A právě to nové, co přináší svým vystoupením a svým slovem Ježíš, spočívá v několika vrstvách. Už Maria, která přijímá zvěst andělovu, že porodí Spasitele, je v tomto smyslu předobrazem duchovního mateřství. Nepřebírá pouhou úlohu fyzického zrození, není jen prostřednicí fyzického pokračování rodu, ale je předobrazem duchovního mateřství a výrazem toho, že žena má podíl na utváření člověka jako takového, že není pouhým nástrojem. To je nový rys, který přináší novozákonní zvěst. Žena je rovněž symbolem církve, protože církev je nevěstou Kristovou a Kristus je vnímán jakožto druhý Adam. První Adam selhal, druhý odčinil to, v čem první Adam chybil. A víme, že například v listu Efezanům je vztah muže a ženy přirovnáván ke vztahu Krista a církve.
Prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání jsou ženy, nikoliv apoštolové. Máme o tom několikerou zprávu. I to je významný rys, který chce zdůraznit: ano, Bůh v Ježíši Kristu volí své cesty vůči člověku svobodně a vůbec není závislý na pohlaví a ruší všeobecné povědomí, že jenom muž je pravým partnerem Božím, že kontinuita i to nové se děje skrze zvěst muži. V listě Galaťanům svatý Pavel mluví o rovnosti mezi mužem a ženou v Kristu, takže žena už vůbec není vnímána jako majetek, ale právě jako někdo, kdo je také obdarován Božím duchem: v Kristu jsou si oba rovni. V Kristu mají všichni žít svoji vzájemnost, a zároveň svoji rovnost v přijímání milostí a výzev Ducha svatého.
Na tom také stojí naše vnímání ženy v současnosti. Bez tohoto křesťanského novozákonního pozadí bychom nemohli dnes mluvit například o rovných příležitostech pro ženy, o rovnoprávnosti ženy. To si málo dnes uvědomují ti, kteří všude hovoří o tom, kam má mít žena přístup. Teprve křesťanství přináší skutečnou a uskutečňovanou rovnost mezi mužem a ženou. Neexistuje v žádné náboženské tradici, o tom se lze přesvědčit konkrétně, když sledujeme různé zprávy ze světa a dobře víme, že postavení ženy je v různých tradicích různé, ale rozhodně není rovnoprávné v tom smyslu, jak to zdůrazňoval Ježíš.
Samozřejmě, že jsou také v Novém zákoně výroky, že muž je ustanoven jako pán nad ženou. Je to ovšem možné vysvětlovat tím, že Pavel přirovnává vztah muže a ženy ke vztahu Krista vůči církvi. Kristus povolává k životu a dává vyrůst všem darům, kterými je člověk nadán. Svoji dobrotu, milosrdenství a odpuštění realizuje v putujícím Božím lidu, který se stává znamením pro svět. Když vztah muže a ženy je přirovnáván ke vztahu Krista a Církve, není to vztah vlastnictví, které znesvobodňuje, ale naopak je to vztah podporující plnou svobodu. Lukáš 8,2 mluví o Ježíšových učednicích. Víme, že Ježíš si vyvolil kruh svých dvanácti symbolizující 12 izraelských kmenů, ale mezi Ježíšovy následovníky patřily i ženy a jsou nazývány učednice. Opět to znamená zvláštní vztah, nejenom vztah vůči davu, množství. Ježíš vysloveně ruší Mojžíšův zákon, zakazuje rozluku. Muž nemá právo propustit ženu, když se mu znelíbí. Celý důraz novozákonní zvěsti je v tom, že žena není majetkem muže, ale je mu rovnoprávnou společnicí. To je veliká revoluce (i když to slovo nerad používám) ve vnímání ženy jako takové. I v novozákonní tradici vystupují prorokyně ve Skutcích 21,9 nebo 1. listu Korinťanům 11,5. Duch Boží působí, kde chce. Víme, jakou významnou roli hráli proroci ve starozákonní tradici vrcholící Janem Křtitelem, jenž vědomě na tuto linii navazoval. Tato linie pokračuje i v novozákonní tradici a patří do ní i ženy, což je jakoby nemyslitelné, aby žena byla také pokračovatelkou úžasného vstupu Božího v Ježíši Kristu do našich dějin.
V Novém zákoně vystupují diakonky, jáhenky; uveďme jen jeden příklad z listu Římanům 16,1. Ženy byly pověřovány i službami v církvi. Známe ze Skutků apoštolských příběh, kdy apoštolové rozhodli o tom, že je třeba vydělit zvláštní službu stolu. K ní bylo vyvoleno 7 jáhnů, z nichž nejznámější je Štěpán. Vedle jáhnů byli v novozákonních církvích i jáhenky (1 Tim 3,11). Služba jáhenek zanikla. Je neoddiskutovatelné, že v prvotních obcích zaujímaly ženy postavení ve svěřené službě, která byla nějakým způsobem zvýrazněna. V listě Titovi 2,3-5, se mluví o starších mužích a také starších ženách. Tím se nemyslí jenom věk, ale "starší" v novozákonní terminologii znamená "ten, kdo stojí před těmi druhými". Přirozeně nevíme přesně, v čem ta služba spočívala. Zároveň ženy vedly přímluvné modlitby (1 Tim 5,5). Modlily se jménem a v čele toho společenství. Tyto uvedené příklady jen letmo ukazují, že to, co Ježíš prosadil a na čem trval, mělo pokračování uvnitř života lidu nové smlouvy. V Novém zákoně nalezneme různé výroky, které jsou pro naše ucho nepřijatelné - např. Pavlovo "žena ať v církvi mlčí", z kterého se bohužel stalo pravidlo, na které se odvolávaly pozdější generace, ale neprávem. Pavel měl na mysli konkrétní situaci, v konkrétní obci, kde byly spory a rozepře a chtěl tomu zabránit. Byl to tedy výrok ad hoc. Nelze ho ale rozhodně zevšeobecňovat a už vůbec z něho nelze vyvozovat postavení ženy v lidu nové smlouvy.
Takový přístup k ženě bylo novum, které křesťané přinášeli. V dějinách se jim to dařilo více nebo méně. Ale okolní svět stále nahlížel na ženu jinýma očima než Ježíš a pokračovatelé v jeho díle. V historii Božího lidu nové smlouvy docházelo k různým zlomům, posunutím tohoto Ježíšova důrazu. Tak vyvstalo období manicheismu, kdy všechno tělesné bylo považováno za hříšné, kdy sexualita byla démonizována a kdy žena byla bohužel nahlížena jako nádoba žádostivosti. Zároveň se postupně prosazoval celibát služebníků církve, což také mohlo navozovat přesvědčení, že spojení se ženou, nebo soužití se ženou je něco méněcennějšího než úplné zasvěcení se Bohu. Celibát ve své podstatě chtěl zdůraznit ozvláštnění těch, kdo slouží u oltáře, protože byli vnímáni čím dál víc jakožto prostředníci mezi lidem a Bohem. Dobře víme, že jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Ježíš Kristus a že všichni pověření služebníci církve jednají v moci přítomného Pána, nikoli sami ze sebe. K tomuto náhledu se ale dospělo až poměrně pozdě. Samotné zavedení celibátu navozovalo představu, jako by soužití ženy a muže byla pouhá nutnost k zachování rodu.
Dobře víme, že dlouhá staletí se hledělo na manželství jenom jako na institut, který zajišťoval, aby zůstal zachován rod a aby se rodilo potomstvo. Zlom nastal na 2. vatikánském koncilu. Prvotním cílem spojení muže a ženy je vzájemná láska, která má být znamením Boží lásky vůči člověku. Z této lásky samozřejmě také vyrůstá ta úžasná možnost předávat život.
Navzdory tomuto vývoji se v druhém tisíciletí objevily některé ženy, které přesahovaly svým významem a působením hranice svých klášterů a které výrazným způsobem ovlivňovaly duchovní život a duchovní klima své doby. Jenom namátkou budu jmenovat svatou Brigitu, svatou Terezii z Avily, svatou Kateřinu. Byly to veliké ženy církevních dějin, které přinesly do duchovního vkladu života církve mnoho nového, byly duchovními výzvami pro tehdejší představené církve. Komunikovaly s nimi, měly odvahu upozornit na některé chyby a podobně.
Radikálně se situace mění po 2. vatikánském koncilu. Ženy jsou pověřovány službami. Chtěl bych upozornit na to, že v naší arcidiecézi je možnost, aby žena byla pověřena službou lektora a akolyty. Podle církevního práva může být sice ustaven lektorem nebo akolytou muž, nicméně je zde možnost udělit ženám pověření službou, která má tentýž obsah, avšak co do formy je to pověření a nikoli ustanovení. Ženy dnes jsou členkami různých rad a existují i učitelky teologie, což donedávna bylo nemyslitelné. Dokonce už je i profesorka dogmatiky, nevím přesně, na které teologické fakultě. Dnes se postavení ženy v církvi mění a žena už není vnímána jako ta, která rozvíjí pouze pomocné práce. Ženy jsou pověřovány funkcemi i jako vedoucí administrativy. V pražské arcidiecézi je např. v čele kancléřství, což je významná funkce v rámci instituce biskupství, žena. Bruselský kardinál Danneels se nedávno vyjádřil, že by ženy měly být zastoupeny výrazněji v různých vatikánských kongregacích, což před patnácti, dvaceti, pětadvaceti lety bylo nemyslitelné. Novozákonní důrazy na službu ženy začínají znovu ožívat. Mnoho se o tom diskutuje. Výhledově to spěje k tomu, že ženy by mohly být zase diakonkami. Nic tomu nepřekáží, protože máme jasné důkazy, že i v novozákonní tradici byly ženy touto službou pověřovány. Zdůraznění odlišnosti a jedinečnosti ženy přispívá k bohatosti života církve, protože by bylo špatné, kdyby ženy jenom suplovaly něco mužského. Ženy ale mohou dát službám svůj ráz. V některých nekatolických církvích jsou ženy pověřovány službami jakožto kazatelky a ordinovány na kněze: např. v Českobratrské církvi evangelické, v nedávné době to bylo zavedeno v církvi anglikánské.
Nebylo by vůbec dobré zužovat respekt k ženě jenom na otázku, zda mohou být svěceny, jak se to často děje. Jde o to spíše respektovat zvláštnost ženy a jejího pohledu v životě církve. Možnosti jsou velmi různé. Při výuce na teologických fakultách, při členství v různých poradních grémiích a podobně. Je ovšem třeba bránit se zestejnění, které pozoruji. Někdy nepoznáte, jestli je před vámi chlapec nebo děvče. Chlapci nosí náušnice, děvčata úzké kalhoty a jsou ostříhána na ježka. Nabízí se záměna pohlaví, jakási nejistota ve vlastní identitě. A kdo jiný než církev by měl zdůrazňovat tu rozmanitost a autentickou úctu k ženě a vytvářet prostor pro její co nejširší působení i v církvi.
To je několik podnětů, které jsem chtěl vyslovit na začátek vašeho setkání. Jsem si vědom toho, že jsem nastínil ve velké zkratce mnoho otázek, o nichž by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Mně šlo o to poskytnout vám inspiraci k diskusi a k dalšímu pokračování vašeho zasedání.
Děkuji za pozornost.
P. Adrián Zemek O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne žen?
záznam přednášky přednesené na 12. plenárním sněmu Unie katolických žen dne 7. února 2004
Děkuji pěkně za přivítání a také za laskavé pozvání, ve kterém cítím i značnou dávku důvěry. Musím hned na začátku upřesnit, že se necítím být odborníkem na otázku reformy diecéze. Samozřejmě nějaké kroky a nějaké hledání v oblasti obnovy diecéze, změn farností, té sítě, tak, jak je dnes, do nějaké podoby, která bude zítra, už jsme se v plzeňské diecézi snažili udělat, ale je to proces. Jsme více méně na začátku. A to, co vidím jako důležité, a proto jsem také rád přijel sem k vám, je potřeba kontaktu mezi námi, kdo jsme v nějaké službě v rámci správy diecéze, farnosti, a vámi, aktivními členy jednotlivých farností. Takže si dovolím navrhnout následující: uvedu problematiku, řeknu v přehledu, jak věci vidím, a další čas bychom využili na vaše připomínky, vaše názory, a pokud budou nějaké dotazy, pokusím se na ně odpovědět.
Nejdříve stručně uvedu, v jaké situaci většina diecézí v naší zemi je, aby bylo zřetelnější, proč se objevují otázky po obnově či reformě.
Prvním výrazným faktorem je v našich diecézích při hranicích s Německem a Rakouskem pohyb obyvatel po druhé světové válce, zejména odsun původního německého obyvatelstva z pohraničí a Sudet. To byl, myslím, první velký zásah do podoby diecézí i života lidí. Potom bych chtěl upozornit na demografický vývoj v naší zemi, zejména na fakt, že v posledních desetiletích dochází k velkému postupnému stěhování lidí z malých míst do větších - do městeček a měst na úrovních malých okresních měst anebo do větších měst, krajských nebo do Prahy. Dále musím zmínit úbytek aktivních věřících v jednotlivých farnostech. Předtím celá desetiletí nebylo možné dělat nějaké seriózní průzkumy, kolik lidí se hlásí k nějakému vyznání v naší zemi, ani nějaká sčítání účastníků bohoslužeb. Dnes už jsme v situaci, kdy se tato sčítání provádějí, a je z nich zjevné, že dochází k jistému úbytku aktivních věřících. K tomu taky přistupuje skutečnost, že dochází k úbytku kněžských povolání a povolání duchovních včetně jistého znejistění těch, kteří již kněžské povolání nastoupili. Myslím, že to souvisí s celkovým nárůstem nejistoty dnešních mladších lidí ve světě, v jejich povolání. Můžeme to porovnat i s určitým otřesem rodinného života, jak to vidíme kolem sebe. A do této souvislosti patří také skutečnost úbytku povolání ke kněžství. Posledním bodem, který dokumentuje potřebnost zamyšlení se nad stávajícím životem církve, je fakt, že nějaká výraznější reforma, proměna, změna uspořádání farností byla v našich zemích naposledy v době Marie Terezie. Od té doby se dělaly víceméně kosmetické úpravy. Proto máme dnes v naší diecézi, a většina ostatních diecézí je na tom, myslím, stejně, prakticky stejně, hustou síť farností, jako byla na konci 18. století.
Z tohoto všeho je zřejmé, že pro život církve, tak jako pro jiné instituce a společenství, je důležité zamýšlet se nad těmito změnami a hledat další cestu. Musíme se tedy ptát, v čem se přizpůsobit a v čem naopak zůstat stejní a nést tu identitu, kterou máme díky Pánu Ježíši, díky apoštolům a díky ostatním sestrám a bratřím, kteří k našemu církevnímu společenství v průběhu dvou tisíc let patřili a patří.
I několik dalších věcí je také dobré vzít v úvahu. Většinu těch, kteří přicházejí slavit eucharistii v sobotu či neděli, jak bylo zmíněno otcem biskupem Malým, tvoří ženy. Myslím, že jednou došlo od roku 1990 při počítání účastníků těchto nedělních eucharistií také ke zjišťování, v jakém věku se účastníci těchto bohoslužeb nacházejí, a bylo zjištěno, že jsou výrazně vyššího věku. Další skutečností je, že mnoho církevních staveb se potýká nejenom se špatným technickým stavem, ale také s faktem malého využívání. Uvedu jeden konkrétní příklad z naší diecéze: při evidenci toho, jak jsou jednotlivé kostely v naší diecézi v průběhu roku využívány, bylo zjištěno, že z celkového počtu asi 440 kostelů a kaplí určených pro bohoslužbu, jich prakticky polovina není užívána ani jednou za rok. Dalším faktem je, že naprostá většina těchto církevních staveb, bohoslužebních míst, nemá ekonomické zázemí, jak to bylo obvyklé ještě v době kolem druhé světové války nebo krátce po ní.
Další skutečností je i to, že s proměnou zákonů v naší zemi směrem k jistému zpřísnění pohledů na církevní instituce, respektive se snahou zařadit církevní instituce mezi ostatní a podrobit je stejným požadavkům jako ostatní, narůstá neúměrně agenda takzvaných slabých nebo skoro mrtvých farností. Představte si, že v naší diecézi máme v dnešní době kněze, faráře, kteří kromě své farnosti mají ještě 7 či více dalších farností. Dříve byla situace taková, že vedli jedno účetnictví, například jednu správu pro celý tento velký obvod. Dnes je narůstající tlak, kterému se musíme podrobovat, aby každá z těchto formálních farností měla vlastní IČO, vlastní DIČ a taky vlastní účetnictví. Při situaci, že je těchto 8 farností soustředěno ve správě jednoho obvodu a kde některá z těchto farních společenství jsou navštěvována třemi, sedmi, deseti, patnácti, dvaceti lidmi, vidíme, že je zde opravdu nadměrné zatěžování těch, kteří se na správě ekonomických a technických záležitostí podílejí.
Toto vše podle mě volá k přemýšlení o změnách, které nejsou tvořeny pro změny samotné, ale které by měly usnadnit život církve v současnosti. Řekl bych, že je velmi důležité nezapomenout, že tyto změny, které jsou před námi, by měly být vnímány ve dvojím pohledu: za prvé jde o naprosto regulérní a mnohokrát osvědčenou změnu, kterou bychom lépe nazvali obnovou a kterou církev potřebuje průběžně procházet. Souvisí to s tím, že my lidé potřebujeme růst i obnovu ve svém duchovním životě, ve svém každodenním životě a spolu s námi potřebuje tuto stálou obnovu i naše společenství, kterým je církev. A za druhé jde o takové přizpůsobení struktur, takovou změnu forem, aby nám pomáhaly v rozvoji života církve, ne brzdily.
Když se podíváme k našim sousedům do jiných diecézí, zejména evropských, je možno konstatovat, že od 80. let prochází velký počet diecézí v Evropě, ale i v Americe, Austrálii určitou proměnou, která je blízká tomu, před čím stojíme my v České republice. Tyto proměny bych mohl shrnout do dvou základních typů:
- Někde vyrůstají změny a obnovy shora, s tím, že dochází k restrukturalizaci farní správy. Většinou se slučují dosavadní farnosti do většího obvodu, nemají ale vždy jedno nové přirozené farní centrum, ale podle skutečné situace jsou taková centra dvě nebo tři a jsou třeba doplněna něčím, co bychom mohli nazvat kontaktním místem nebo misijní stanicí. Smyslem takového uspořádání je, aby pokud možno rychle byl dán prostor životu bez toho, že by zůstával balast nevyužívaných církevních struktur.
- Druhý model pastorační proměny v diecézích je takový, že dochází k povzbuzení procesu tzv. pastoračního plánování, což je proces zdola, kde je jednotlivým farnostem nabídnuta pomoc s tím, aby se členové farního společenství společně s kněžími a jáhny zamýšleli nad tím, co sami potřebují, ze svého pohledu, a prostřednictvím týmu odborníků je jim pak nabízeno doprovázení v tomto i několik let trvajícím procesu obnovy, přerodu farního života. Cílem může být nejen domluva, kde a jak budou bohoslužby, ale i jaké další aktivity tam věřící postrádají a jsou-li ochotni se na jejich zajišťování dále podílet. Seznámil jsem se s pětadvaceti místy, kde obnova některého z těchto typů začala probíhat. Ještě nemám přesnou zpětnou vazbu o tom, k jakému závěru na všech těch místech došli resp. jak nastoupený proces pastorační proměny a restrukturalizace vypadá dnes po několika letech.
Teď bych přiblížil dosavadní práci na reformě a obnově v naší plzeňské diecézi. Je to asi pět let zpátky, co vznikla v Plzni asi šestičlenná pracovní skupina, která se začala zabývat přemýšlením o tom, jaké dlouhodobé pastorační záměry by měly být pro naši diecézi stanoveny. Po asi dvou letech práce došlo k určitému vyjasnění, že nepostačí dělat jenom reformu správní, to znamená místo tří set farností zavést polovinu nebo třeba ještě menší počet farních obvodů, ale že toto pastorační plánování je nutně spojeno s hledáním kroků k obnově ve vlastním slova smyslu. Asi se s vámi všemi účastníky tohoto sněmu shodnu v tom, že potřeba obnovy pro naši církev je něčím, co nelze zpochybňovat.
Zmíněná pracovní skupina nakonec navrhla sledovat tři základní směry: za prvé se zaměřit na posílení životaschopných farních společenství a aktivit, které už existují, ve druhém kroku na reformu sítě farností s návrhem na nové rozdělení území diecéze (byla tam dokonce odvážná myšlenka nerozdělit celé území diecéze jenom na nové farnosti, ale podle skutečnosti mít odvahu některá území označit jako nová misijní území) a nakonec v tom třetím směru bylo doporučení vypracovat v brzké době vhodný návrh ekonomického modelu diecéze a farností, který by se hodil do současné situace, dnešního stavu věřících s výhledem na pravděpodobně se už nerealizující restituce církevního majetku. Zkrátka uspořádání ekonomických záležitostí, které by umožňovaly církvi žít v současnosti i blízké budoucnosti. Dalším krokem bylo rozhodnutí provést v diecézi určitou provizorní reformu farností, tak aby bylo z celkového počtu 320 farností vytipováno asi 40 nových obvodů s tím, že přesné hranice těchto obvodů jsou postupně upravovány. Máme představu, že bychom několik let toto provizorní uspořádání zkoušeli, prakticky se podle něho chovali. Například v tom ohledu, že každý nový obvod bude mít vždy svého kněze a nakolik to bude možné, i další spolupracovníky - jáhna, pastoračního asistenta, katechetku ap. na rozdíl od malých farností, které se v případě nouze už knězem obsazovat nebudou. Třetí krok, jenž v současnosti diecézi probíhá, je pokus začít proces pastoračního plánování v diecézí. Na toto téma zatím proběhl jeden seminář pro zájemce z řad kněží a laiků aktivně v církvi zapojených, za účasti našeho biskupa Františka Radkovského, a prvním výsledkem bylo rozhodnutí biskupa ustavit 5 členný tým lidí s úkolem vypracovat návrh dalších potřebných kroků. Tyto několikaleté snahy v naší diecézi vycházely z úvahy, že máme v podstatě dvě možnosti: buď nechat věci běžet tak, jak jsou, s tím, že budeme řešit jen palčivé nově vzniklé otázky (starší kněz zemře nebo odejde ze služby a my tu situaci musíme nějak vyřešit, například rozdělit ten jeho pracovní obvod nebo přičlenit k sousednímu obvodu) nebo se aktivně přičinit, hledat cesty, jak udělat nutné změny klidně a ne, až když to hoří. Celkovým cílem našich snah je, aby se život v diecézi obnovil, aby víc odpovídal tomu, jak se dnes žije všeobecně. Aby se respektoval posun obyvatelstva a bylo možné soustředit síly všech farníků i věřících v diecézi k tomu, co společně zahlédneme jako skutečně nosné pro život církve dnes a zítra. Aby bylo možné soustředit síly na posílení společenství, na větší podporu života v rodině, na posílení a pěstování jednotlivých duchovních povolání, na větší zapojení do procesu hledání cest a rozhodování o farnosti a diecézi.
Když jsem přemýšlel nad otázkou, jak se hledání cest a přípravy reformy promítnou do života žen, tak jsem byl trochu v rozpacích. Připadalo mi, že se jich dotknou stejně, jako se jich dotýká život v církvi dnes. To znamená tam, kde jsou ve farním životě ženy a skupiny žen aktivní, bude tato aktivita vítána i v rámci nového farního obvodu. Pak mě napadlo, že toto nové uspořádání také otevře cestu pro větší zapojení žen do pastorace a aktivního života ve farnosti tam, kde to zatím nebylo možné. Snad by podporou pro tuto myšlenku bylo i to, že bychom rádi, aby v čele nových farních obvodů byli kněží, kteří silami i zkušenostmi jsou schopni být odpovědnými farními správci pro toto nové větší společenství. S ohledem na zdraví a motivaci nemůžeme počítat pro budoucnost se sto procenty kněží naší diecéze. Je to spíše tak, že zejména mezi námi kněžími je třeba nastartovat proces obnovy, většího otevření se pro potřeby dnešního života, pro potřeby církve. Díváme-li se na život nových farních obvodů celkově, můžeme očekávat, že duchovní a pastorační proměna diecéze usnadní práci i ženám. Když se podaří rozšířit život církve ve větším farním obvodu tak, jak to není možné zachovat v současných malých obvodech, tak ve větším obvodu může snáze fungovat např. klub maminek, mohla by být rozvinutější práce s dětmi a mládeží, což ženám nejen pomůže, ale v čemž také samy budou aktivní podle svého obdarování a schopností. Určitou obtíží nejen pro ženy může být to, že bohoslužby nebudou stejně četné - zejména o sobotách a nedělích, jak to bylo doposud. Na druhou stranu se dají v sousedních západních zemích pozorovat trendy, kdy narůstá počet těch, kteří jsou schopni cestovat vlastními prostředky tam, kde nejsou hromadné dopravní prostředky. Také se posouvá věk těch, kteří řídí auto. V Německu řídí automobil lidé i v sedmdesáti, pětasedmdesáti letech, což je u nás zatím spíše výjimkou. Když počítáme s posunem přirozeného vývoje, tak si myslím, že ani dopad požadavku na dojíždění nebude nikterak tragický.
Zmínil bych ještě jednu otázku a tou je zkušenost z berlínské diecéze, kde dochází k prodeji šesti kostelů. I v naší diecézi jsme se rozhodli pro prodeje far, které nedokážeme v současné době využívat pro pastoraci, vzhledem k tomu, že je to třeba na místě, kde ani obyvatelé, natož věřící, nejsou. Ale také s ohledem na to, že nejsme schopni získat finanční prostředky k udržení v dále nechátrajícím stavu. Co se týká kostelů, hledáme spíš cesty ke zburcování všech, kteří by o kostely měli zájem alespoň jako o významné kulturní památky a byli by ochotni spolupracovat na jejich záchraně spolu s námi. Rozhodně neplánujeme kostely prodávat. Máme teď k dispozici v průběhu roku 2003 vytvořenou pasportizaci staveb, z níž je vidět, že z celkového počtu 440 kostelů, které patří naší plzeňské diecézi, je 5% těch, které jsou ruinami, asi něco méně než polovina je ve stavu po rekonstrukci nebo ve velmi dobrém stavu, ale celý zbytek je ve špatném technickém stavu nebo na hranici havárie. A když ještě znovu připomenu, že asi v polovině z těchto kostelních staveb se mše svatá neslouží pravidelně ani jednou za rok, tak to dává obrázek o této naší situaci. Jsme si vědomi toho, že na jednu stranu je fara lépe udržitelnou stavbou než kostel, na druhou stranu je také lépe nahraditelnou. Pokud dojdeme k nějaké shodě s dalšími subjekty, tak se může podařit zachránit větší část kostelních staveb tak, aby sloužily bohoslužbám jako doposud nebo aby aspoň byly zachovány co do integrity stavby a vybavení pro koncerty nebo jinou podobnou činnost.
Doufám, že se mi v uplynulém čase podařilo alespoň přiblížit problematiku reformy - restrukturalizace tak, jak v probíhá v naší diecézi. Jsem přesvědčen, že je potřebná i pro diecézi litoměřickou, budějovickou, některé části diecéze pražské, královéhradecké a pro alespoň příhraniční části diecéze ostravsko - opavské a brněnské.
PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi
předneseno na 12. plenárním sněmu UKŽ dne 7. 2. 2004
Jak to s ním vypadá, by bylo možné zodpovědně říci na základě průzkumů a analýz, které zřejmě neexistují, a jak by to vypadat mělo - to by mohlo sklouznout k lacinému moralizování.
Existují určité zákonitosti komunikace a její problémy, existují mezigenerační vztahy a problémy a je tady křesťanství a církev.
Prostředkem lidského dorozumění je řeč. Proč vlastně mluvíme? - Chceme si sdělit něco o sobě, sdělujeme objektivní informace, chceme si něco vysvětlit, vyřešit, někoho přesvědčit, obhájit svůj názor, někoho kritizovat, odporovat mu, něco mu vytknout, o něco požádat. Někdy chceme někoho vyzvat, aby mluvil, ptáme se ho nebo ho podněcujeme k mluvení. Uvedené důvody se mohou prolínat, střídat.
Úkolem toho, kdo poslouchá, má-li jít o dialog a nikoli dva nezávislé monology, je naslouchat. Znamená to také snažit se odhadnout, o co jde tomu, kdo mluví. Jestli se chce hlavně sdílet, což bývá nejčastěji, nebo se poradit, nebo je důvodem něco jiného.
A jak často vypadá to, co by mělo být nasloucháním:
Během hovoru druhého přemýšlíme o tom, co mu odpovíme, nebo co budeme vyprávět sami, nebo myslíme na něco úplně jiného. Nejhorší je člověka, který se evidentně jenom sdílí, přerušit a jeho povídání nějak komentovat nebo mu radit. On o žádnou radu nestojí, chce se svěřit a být vyslechnut. Nebo někoho u druhého zaujme naprosto nepodstatný detail a začne ho rozvíjet. Člověk, který hovoří, by měl sledovat, jak působí jeho vyprávění na posluchače, jestli je to vůbec zajímá. Sociálně citlivější v tomto případě bývají ženy, ale není to pravidlem. Při zasahování do slovního projevu druhého je třeba jednat mnohem taktněji při sdílení osobních pocitů, starostí a trápení, než třeba při podrobném vyprávění o cizích lidech, které ostatní neznají a kdy je docela dobré směr hovoru změnit.
Nejriskantnější je typ rozhovoru, ve kterém jde o to někoho přesvědčit, obhájit svůj názor, kde se velmi snadnou sklouzne ke kritizování, odporování, vytýkání, někdy až k slovnímu osobnímu napadání. Není podmínkou, aby takový dialog probíhal jen hladce, je možná i ostrá výměna názorů, která, pokud je konstruktivní, může stanoviska osvětlit, někdy zkorigovat. Kdybychom si uvědomili, kolik lidí jsme v životě o něčem opravdu přesvědčili, možná bychom si pro příště spoustu energie s přesvědčováním ušetřili. Nejplodnější, i když asi nejtěžší, je kladení názorů vedle sebe - ne polemicky, ale klidně, racionálně - já to vidím tak… domnívám se, že… Protože kdykoli je člověk napadán - ať už teoreticky nebo za své jednání, vzbudí to v něm okamžitě obrannou reakci a potřebu obhájit se. Takže se ve svých názorech či jednání spíš utvrdí. Naopak když klidně postavíme svůj názor vedle jeho, můžeme doufat, že o tom bude aspoň přemýšlet. Při názorovém nebo zájmovém střetu je možno dojít ke sporu či hádce. Spor je věcná výměna názorů, která může být i bouřlivá, v níž jde o věc a končí obvykle závěrem, i když ne vždycky dohodou. V hádce převládají emocionální prvky, předmět původního sporu se často úplně vytratí, převládne vyčítání, urážení, obviňování - pamatujme: co bylo řečeno v hádce, není tzv. reprezentativní, ten, kdo to říká, to vyslovuje pod vlivem negativních emocí a nemá to obecnou platnost - tedy platí to ve chvíli vyslovení, ale už ne za hodinu nebo v další dny. Hádkou se nic nevyřeší, slouží leda k odreagování, a to ještě jak u koho.
Plodná komunikace by měla být pozitivní, zahrnovat také chválu, radost, vděčnost, potěšení ze vzájemné blízkosti.
Pokud chceme mluvit o mezigeneračním dialogu, charakterizujme si nejprve věkové skupiny a jejich přednosti a nedostatky:
o generace dvacetiletých (plus mínus několik let): mládí je období hledání - smyslu, cíle, vlastní identity, sebepotvrzování růstu intelektuální kapacity, pružnosti, odvahy, ideálů. Ale také období nezralosti, nezkušenosti, zbrklosti, problematického vztahu k autoritě, kritičnosti až hyperkritičnosti, přitom ale obdobím nejistoty, výkyvů sebevědomí, touhy po citových prožitcích
o čtyřicátníci (plus mínus několik let): jsou na vrcholu sil, v dnešní době značně absorbováni pracovní kariérou, přizpůsobováním novým životním podmínkám ve svobodě, které nejsou stabilizované, v rodině se objevují problémy při výchově dorůstajících dětí, případně v partnerských vztazích
o šedesátníci a více - období stárnutí - to může být na jedné straně období zklidnění, moudření, větší tolerantnosti a porozumění, období relativně svobodnějšího nakládání s časem, ale také období těžkého vyrovnávání se s odchodem z povolání, který je pro někoho odstavením na vedlejší kolej, prosazování vlastních názorů, menší pružnosti a přizpůsobivosti, i když někdy kompenzované bohatými zkušenostmi, objevuje se zhoršování paměti, zdravotní problémy a je čím dál náročnější porozumět rychlým změnám ve vývoji.
Jak by měla probíhat komunikace mezi těmito generacemi?
Dobré komunikaci musí předcházet úctyplný vztah a respekt k osobnosti a názorům druhého. U křesťanů pak ještě umocněný láskou. To je náročné, a proto je nutné, aby dialogu s lidmi předcházelo nebo lidský dialog doprovázel dialog s Bohem - modlitba.
V čem je tedy problém?
Každá generace vyrůstala v jiných životních podmínkách a její zkušenosti jsou na tyto konkrétní podmínky vázány - to je pramenem mnoha nedorozumění v tom, co je teď jinak, než bylo kdysi - ať už jde o vztah k autoritě, životní styl, trávení volného času, módě, kultuře, u křesťanů k tomu přibude vztah ke světu, liturgie, duchovní život, život ve společenství.
Tato mezigenerační nedorozumění se opakují co svět světem stojí a zvláště v posledních letech se vývoj zrychluje neuvěřitelně.
Soužití generací může být vzájemným obohacování, kooperací, citovým oblažováním nebo bojem, ubližováním, i když často neúmyslným.
Je třeba se ptát: O co nám jde? Co je efektivní? Mít pravdu za každou cenu nebo žít v souladu?
Při každém soužití je nutné ustupovat a dělat kompromisy, ale ne v zásadních věcech. Otázkou je, co je zásadní, protože i to může být chápáno subjektivně. Jsou lidé, kteří si přejí, aby věci pokud možno zůstaly, jak jsou. Objektivní realita je taková, že vedle nás je všechno v pohybu, i Církev je v pohybu. Je možné odepsat ty, kteří se do tohoto pohybu zařazují? Jestli ano, kdo bude v Církvi za 10, 20, 50 let? A kdo stanovil, že stav 20. století byl nejlepší, když se podíváme na historický vývoj během 2000 let existence církve? A co ti, kteří uznávají jen pohyb, chtěli by změnit úplně všechno, i ty lidi, kteří se změnit nechtějí nebo nemohou? Je třeba učit se žít když ne spolu, tak aspoň vedle sebe, zdůrazňovat to, co máme společné, a když se projeví neplodnost dialogu v tom, co nás názorově dělí, raději se mu vyhnout. A tady se uplatní i pravidlo, že s lidmi, se kterými se nedá mluvit, pokud nepřijmeme jejich názory, je lépe nemluvit vůbec, aspoň o určitých tématech. Názorová rozdílnost není jen generační - prochází napříč věkem. Jediná cesta k názorovému spolužití je vzájemná úcta a snaha o porozumění.
Starší generace by ráda předala to, co už bylo vytvořeno, ale musí umožnit také mladým hledat a tvořit po svém. To bývá provázeno pády, otřesy a zklamáním, kterých by starší chtěli mladé uchránit, ale jsou to zkušenosti, kterými musí projít každý sám. Někdy se z bolavých experimentů zrodí něco mnohem lepšího, než by si starší generace uměla představit - platí to v rodině i v církvi. Na druhé straně není možné všechno, co bylo vytvořeno dříve, prohlásit za staré a nemoderní. Existují hodnoty, které přetrvávají a jejich nositeli jsou právě starší lidé.
Některá nedorozumění plynou z rozdílné terminologie. Určitá slova mají pro každého jiný, pro někoho žádný, obsah - patrné je to u termínů týkajících se Boha, Bible, Církve. Hřích, povolání, oběť, odevzdanost, Boží vůle, zasvěcení, mystické tělo, zavržení - jak tyto pojmy chápou ti, kteří je neznají odmalička? A jak je chápou ti, kteří je naopak odmalička znají? Možná bychom měli mluvit lidštěji, srozumitelnější řečí, a pak bychom si rozuměli lépe.
Starší lidé někdy nejsou schopni ustoupit ze své původní rodičovské pozice a chtěli by dospělým mladým neustále radit, zasahovat do života, řídit jim ho. To však plodnému dialogu brání.
Dnešní doba je dobou poklesu autority, změny vztahu k autoritě, změněné úcty k stáří. Dochází skoro až ke kultu mládí a úspěšnosti a někde se to projevuje i v církvi.
Vzpomínám si na jednu východní pohádku o zemi, kde staré lidi odnášeli zabalené v koberci do hor, kde je nechávali umřít. A jeden otec synovi říká: "Vezmi si ten koberec zpátky domů." A když se syn ptá proč, odpoví: "Aby si tvůj syn nemusel pořizovat nový, až tě sem ponese." A syn vzal nejen koberec, ale i otce.
Jaké podmínky se dnes připravují starým lidem, takové, a možná ještě horší, připravují dnešní mladí sami sobě. Pohled svrchu a nedostatek úcty dobrým vztahům a dobrému dialogu také nepřispívá. Je potřeba posilovat sebevědomí starých lidí, protože jejich hodnota není určována tím, co si o nich myslí ostatní, ale kým jsou v očích Božích.
Směrem od střední generace ke starším může docházet k necitlivosti, nepochopení, přílišnému zaujetí svou situací, k samozřejmému přijímání pomoci.
Někdy stačí k oboustranné spokojenosti málo - častěji zavolat, poděkovat, pochválit, projevit uznání, zájem, soucit, pochopení. Hlavně úctu. I když ze všeho je nejdůležitější láska, ale pokud se neprojevuje také úctou, není to pravá láska. Musí to být úcta vzájemná - mladých ke starším, ale i starších k mladým.
Úskalí, o nichž jsem hovořila, nejsou nepřekonatelná, ale také není možné je přehlížet a je dobré o nich vědět. Existuje mnoho krásných mezigeneračních vztahů a rozhovorů - v rodinách, církevních společenstvích, v občanské společnosti. Ale většinou vyžadují určité úsilí - z obou stran. Jedny z nejkrásnějších vztahů mezi generacemi jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Prarodiče vnoučatům vytvářejí klidné zázemí, místo, kde jsou děti bezpodmínečně přijímány, lásku si nemusejí zasloužit. Jednou třeba díky tomu pochopí, že taková je láska Boží. Prarodiče mohou být přínosem pro život dítěte tím, že svým životem ukazují, že je možné překonat i velmi těžké životní překážky. Spojení životních příběhů a toho, jací prarodiče jsou, jak se chovají, jaký vztah mají k Bohu a lidem, bývá pro děti a jejich život velmi důležité. A jakým obrovským obohacením jsou vnuci pro své prarodiče, kolik radosti jim přinášejí, jakou životní energii jim to dodávají, o tom ti, kdo to zažili a zažívají, mohou dlouho vyprávět.
Hnutí Sant´Egidio ukazuje, že obdobné vztahy jako v rodině je možné vytvořit i v církvi. Jeho působení je postaveno na přátelství, na osobním přátelství se starými lidmi nebo s lidmi stojícími na okraji společnosti. Na přátelství je postavena i jejich komunita tvořená převážně mladými lidmi. K jejich spiritualitě patří naslouchání evangeliu, společná modlitba a přátelství. Důležitou složkou vztahů je vzájemná úcta starých a mladých lidí. Do jejich konkrétní činnosti patří například péče o lidi v domově důchodců, kterým jsou schopni uspořádat rodinnou dovolenou, na kterou jede téměř stejný počet obyvatel domova a členů komunity. Mladí lidé pokládají staré za velmi hodnotné a jejich modlitby za velmi účinné. Pro seniory je zase důležité, že znají význam svých modliteb a že se otvírají pro potřeby druhých - i neznámých - a tím se dostávají z bludného kruhu svých zdravotních potíží, bolestí a samoty. Další potěšující věcí je, že se v některých farnostech začíná rozvíjet dobrovolnické hnutí i zapojování skupin mládeže do charitativní činnosti.
V některých církevních zdravotnických nebo jiných je vztah k jejich obyvatelům lidštější a láskyplnější, než je běžné - velice na mě zapůsobil Domov pro mentálně postižené, zřízený a vedený slezskou Diakonií - atmosféra tam vládla, jako kdyby se jednalo o zařízení pro význačné osobnosti. Podobně vedené jsou hospice a některá další zařízení.
Závěr přednášky bych shrnula asi takto:
Tam, kde se v Církvi žije z Boží lásky, tam se v její síle vytvářejí láskyplné a úctyplné vztahy, které jsou předpokladem plodného, konstruktivního, i když ne vždy naprosto bezproblémového dialogu.
Tam, kde převládá egoismus, vlastní zájmy, touha po sebeprosazení, neúcta k druhým, tam je dialog mezi generacemi narušený, nebo k němu nedochází vůbec.
Skutečný stav je někde uprostřed. Rozhodně není definitivní a i na nás záleží, kterým směrem se bude vyvíjet.
(redakčně kráceno)
JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy založené na manželství
předneseno na Symposiu o manželství a rodině dne 13. 3. 2004 v Brně
Vážení otcové biskupové, vážený pane ministře, paní poslankyně, pane senátore, pane poslanče, dámy a pánové,
dovolím si přispět k předcházejícím odborným přednáškám úvahou, která vychází ze zkušeností manželky, matky, členky ženské nevládní organizace a advokátky. Ráda bych s vámi konfrontovala své poznatky, neboť vím, že podobně jako já se setkáváte s množstvím jednotlivých lidí, vy zřejmě v mnohem větším měřítku než já, zabýváte se a řešíte problémy vztahů mezi lidmi - vztahů srdcí a duší, já na druhou stranu prozaicky řeším též i vztahy majetkové.
Slova rodina a manželství mají v mé praxi a běžné komunikaci s lidmi zřejmý a jednoznačný význam. Sociologická šetření, která jsou prováděna v rámci nejrůznějších projektů, ukazují, že instituce rodiny a manželství zaujímá u běžného respondenta jedno z předních míst v žebříčku hodnot. Jak ženy, tak muži je řadí před jiné hodnoty, jako je kvalitní vzdělání, úspěch v zaměstnání, bohatství, uznání, záliby, společenská angažovanost, náboženství, apod. Běžný člověk ví, co si pod pojmem rodina a manželství má představit. Já jsem měla též jasno, až do chvíle, než jsem se jako delegátka WUCWO (Světové organizace katolických ženských organizací) zúčastnila v prosinci r. 1993 Světového fora nevládních organizací, které pro vyhlášení a zahájení Mezinárodního roku rodiny sezvala a zorganizovala Hospodářská a sociální rada Organizace spojených národů.
Dva tisíce delegátů z téměř všech zemí celého světa se sešlo v Mediteranejském konferenčním centru na Maltě (bývalé pevnosti Řádu Johanitů), aby debatovalo o rodině. Toto obrovské společenství se také pokoušelo definovat rodinu jako takovou, ale pro různost názorů, marně. Rodinou bylo nazýváno společenství muže, ženy a dítěte, ale také společenství dospělé osoby a dítěte, nebo společenství dvou mužů a dítěte, dvou žen a dítěte, či jakékoliv společenství dospělých osob žijících pospolu s dětmi či bez dětí. Nakonec se všichni dokázali shodnout jen na takovém minimálním pojetí rodiny jako místa nebo prostoru, kde člověk zakouší lásku, péči, bezpečnost, společenství a přijetí. Dovedeno ad absurdum, představila jsem si, že rodinou vlastně může být cokoliv, třeba dítě a nějaká milá, sympatická potvůrka, třeba E. T. nebo člověk a počítač, a tak.
Takto překvapivě nově otevřené obzory poznání jsem se snažila konfrontovat se svými znalostmi z oboru pozitivního práva. Jaká je definice rodiny v našem českém zákonodárství? V zákoně o rodině vydaném v roce 1963 byla tato definice:
"Rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti, která všestranně chrání rodinné vztahy". Citovala jsem článek II Základních zásad zákona o rodině (základní zásady v zákoně, jak známo, slouží k tomu, aby umožnily lépe vyložit a aplikovat jednotlivá ustanovení zákona). Novelou zákona o rodině, která byla přijata v roce 1998, byly tyto úvodní základní zásady ze zákona vypuštěny. Tím zmizela i uvedená definice rodiny, ale s pojmem rodina zákon dále pracuje. Definice manželství v zákoně o rodině zůstala: podle § 1 je manželství trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem a podle § 2 je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.
Chování lidí je však různé a mnohdy nepředvídatelné. Je pravdou, že z mnoha důvodů, dobrovolně či nedobrovolně lidé vytvářejí různá životní společenství. Je pochopitelné, že odborníci - sociologové, demografové, psychologové a mnozí další se snaží tato společenství svým vědeckým pojmovým aparátem uchopit a utřídit. V tomto smyslu a ve smyslu své popsané zkušenosti rozumím tedy pojmu formy soužití či rodinné formy, jak se s nimi lze setkat v mnoha vědeckých pojednáních, a nejen těch, které jsou vysloveně laděny liberálně.
Jinou podobu má rodina v Evropě, jinou v Africe. Avšak celosvětově lze sledovat dosti dramatické změny původních rodinných modelů a struktur.
V roce 2002 zorganizovaly mezinárodní katolické nevládní organizace mající zastoupení v UNESCO průzkum těchto změn, kterými rodiny na celém světě procházejí, a to formou dotazníku rozeslaného svým národním členským organizacím. Do průzkumu se tak zapojilo 53 zemí ze všech 5 kontinentů.
Dovolím si Vás seznámit s některými údaji tohoto průzkumu.
Všechny odpovědi, bez ohledu na to, z kterého kontinentu pocházejí, vypovídají o křehkosti či nestálosti vztahu manželského páru, vzrůstu kohabitace, a přání žít bez dětí. Podle získaných údajů je v Ruské Federaci až 42 % párů nemajících žádné děti. Několik odpovědí z Austrálie používá pojem "de facto rodiče" a z Latinské Ameriky se uvádí, že ke sňatku rodičů dochází často až když dítě dosáhne školního věku a nastupuje do školy. V Evropské Unii se každé čtvrté dítě rodí mimo manželství. Naproti tomu v Indii je procento nesezdaných párů naprosto zanedbatelné a v Africe zůstávají tradiční vícegenerační rodinné struktury stále hluboce zakořeněné. Odpovědi z Nového Zélandu uvádějí možnost oplodnění in vitro pro osamělé ženy a lesbické páry. Celosvětově byl zaznamenán vzrůst počtu žen majících rozhodující úlohu v rodině, ať už z důvodu rozvodu, ovdovění (stále více kvůli AIDS, násilí a vnitrostátním konfliktům) nebo z důvodu vlastní volby - žít neprovdané. Na jedné straně se posouvá věk prvorodiček, na druhou stranu však přibývají těhotenství -náctiletých, které opouštějí složitá soužití s rodiči nebo jsou z něj vyhnány. Mnohé jsou ty, které odolaly nátlaku podstoupit interupci. V Evropě pojem jednočlenná rodina zahrnuje častěji než dříve též otce žijícího s dítětem, avšak bývá to často jen krátký úsek jeho života. Nově rekonstruované rodiny jsou běžným jevem v Evropě, ale také v Latinské Americe, s obtížně definovatelnými rodičovskými a prarodičovskými rolemi. Převzetí rodičovské role prarodiči uvádí odpovědi z Ukrajiny, Argentiny a Burkina Faso (Afrika). Důvodem jsou jak rozvody, tak nutnost rodičů hledat si práci daleko od domova nebo též úmrtí obou rodičů z důvodu AIDS.
Lidé tedy vytvářejí nejrůznější formy soužití - tj. různé rodinné formy. Tyto rodinné formy můžeme podle různých kriterií třídit a kategorizovat. Např.: rodinné formy založené na manželství a ty ostatní, rodinné formy dvougenerační oproti vícegeneračním, rodinné formy bez dětí, s vlastními dětmi či s adoptivními dětmi atd. Pomocí nejrůznějších kriterií, případně jejich kombinací lze odvodit řadu různých forem rodinného soužití. A to stále jsem jen jaksi na povrchu a popisuji abstraktní formy, tedy pojmy, a nikoliv vnitřní uspořádání a fungování jednotlivé konkrétní rodinné formy. Dospěla bych totiž k tomu, že tak, jak se liší člověk od člověka, liší se jednotlivá rodina svými vnitřními vztahy od jiné rodiny a že vlastně každá jednotlivá konkrétní rodinná forma je kategorií - škatulkou - sama pro sebe.
Chtěla bych se však vrátit zpět k tomu abstraktnímu pojmenování - rodinné formy - a pokusit se o nějaké jejich základní ohodnocení či uspořádání. Vezmu si na pomoc tu skoro již zapomenutou legální definici rodiny, tj. "rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti" a též si vezmu na pomoc funkce, které rodina pro společnost plní, a pokusím se s nimi konfrontovat jak rodinné formy založené manželstvím, tak ostatní rodinné formy. K těm funkcím, které jsou rodině tradičně připisovány, patří funkce biologická, výchovná, ekonomická a formální (socializační).
Z pohledu biologické funkce je svazek muže a ženy tím, řekla bych, ekologicky nejčistším a nejzdravějším prostředím pro reprodukci lidského pokolení, a z pohledu ekonoma je přirozeným, původním zdrojem tzv. lidského kapitálu. Víme dobře, že věda svými experimenty v oblasti umělého oplodňování supluje plnění biologické funkce těm rodinným formám, které by jinak tuto funkci plnit nemohly. Výchovnou funkci mohou plnit pouze ty rodinné formy, které zahrnují nezletilé děti (ale i mladistvé, respektive mladé dospělé). Výchovou se rozumí péče o rozvoj osobnosti dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. S požadavkem plnění výchovné funkce se dle mého názoru těžko vyrovnávají rodinné formy založené na partnerství osob stejného pohlaví, neboť z hlediska tvorby sociální a sexuální role dítěte neumožňují proces, kdy dítě rozlišuje a identifikuje se s jedním nebo druhým genderovým vzorem. Ekonomická funkce spočívá v uspokojování hmotných potřeb členů té které rodinné formy a správě jejich majetku. Ekonomická funkce však velmi úzce souvisí s funkcí formální nebo chcete-li socializační. Formální funkcí rozumím požadavek podřídit se určitému řádu a náležitostem, tak jako jsou jim v obecném zájmu podřízeny i jiné formace, jako je obec, podnik, stát. V tomto smyslu na funkci formální rezignují nesezdané páry.
Nastíním-li zde jakousi virtuální soutěž v počtu splněných funkcí pro společnost, nebude samozřejmě překvapením, že zvítězí v plnění počtu funkcí rodinná forma založená na manželství zahrnující děti, a to nejlépe vlastní.
Vstupem do Evropské Unie budeme naplno vtaženi do debat o rodinných formách, které již dávno probíhají. Evropská legislativa odvíjející se od Amsterdamské smlouvy v rámci svého boje proti jakékoliv diskriminaci, a to i z důvodu sexuální orientace, naléhavě doporučuje členským státům přijetí aktivních opatření k odstraňování všech forem diskriminace a doporučuje legislativně uznat nemanželské vztahy mezi osobami stejného nebo opačného pohlaví a přiznat jim stejná práva.
Odborníky - docenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze i dalších našich univerzit je již od r. 2001 připravována rozsáhlá a podstatná rekodifikace občanského zákoníku. Podle věcného záměru bude druhá část zákoníku, která pojednává o právu rodinném, rozdělena na čtyři hlavy: Manželství, Příbuzenství, Poručnictví a jiné formy péče o dítě a Registrované partnerství. Registrované partnerství bude pojato jako právní stav, tj. právem upravený svazek osob stejného pohlaví a tato úprava bude zahrnovat vznik partnerství, povinnosti a práva partnerů a zánik partnerství.
Myslím, že v této souvislosti by si zákonodárci a osoby na rozhodovacích místech měli ještě před započetím politické debaty nad novým kodexem občanského práva ujasnit svá hodnocení rodinných forem, a to i z hlediska plnění funkcí pro společnost, jak jsem výše naznačila.
Církev rodinné formě založené na manželství přikládá hodnotu nejvyšší. Podle Kodexu kanonického práva, cituji: "Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí."
Sekulární společnost má tendenci vidět všechny rodinné formy jako stejně hodnotné a nerozlišovat mezi těmi, jejichž základem je manželství a ostatními. Myslím si, že není správné nechat tyto tendence bez povšimnutí. Osobně jsem velmi ocenila iniciativu lidoveckých poslanců, kteří přišli s návrhem Zákona o podpoře rodiny. Smyslem navrhovaného zákona bylo vymezit postavení rodin ve společnosti - a to už jej cituji - "jako přirozené a základní jednotky společnosti, která má nárok na podporu ze strany společnosti a státu, přičemž za rodinu je považováno manželské soužití rodičů a jejich dětí, vzniklé za zákonem stanovených podmínek, jako trvalé společenství muže a ženy za účelem rodinného soužití a řádné výchovy dětí." Bohužel návrh tohoto zákona poslaneckou sněmovnou neprošel.
Zůstanu nyní u rodinné formy založené na manželství, neboli u rodiny v tradičním pojetí. Jak jsem výše uvedla, lze ji též také dále kategorizovat a škatulkovat podle různých kriterií. Kriteriem bude určitě charakter manželských vztahů, dalším podstatným kriteriem je například životní fáze manželů, ve které se rodina nachází. Rodina před narozením prvního dítěte, s malými dětmi, dospívajícími dětmi či už jako třetí nebo vlastně první, nejstarší generace. Dalším kriteriem jsou vnější tlaky a podmínky působící na rodinu. Již zmiňovaný průzkum pro UNESCO zaznamenává v celosvětovém měřítku tyto vlivy a změny vnitřních vztahů rodin: profesní život obou rodičů, konsumní způsob života na straně jedné či zápas o přežití na straně druhé - to vše vede k tomu, že jsou rodiče dětem stále méně k dispozici, - velké obtíže při předávání rodinných hodnot nastupující generaci - velká propast mezi generacemi a špatný příklad dospělých - konkurence tzv. druhotných skupin - přátel, klubů, part, které socializují jedince jiným způsobem než rodina - vyšší vzdělanost dětí než jejich rodičů - vedoucí ke ztrátě důvěry, úcty a porozumění, zvláště když se ke všemu přidá ještě konflikt mezi různými kulturami, náboženstvími, apod.
Avšak určující pro charakter rodiny a pro její fungování a nakonec i přežití jsou vztahy mezi manžely.
V právním pojetí je manželství vlastně smlouva. Je to nepsaný, ale žitý soubor práv a povinností. Každé právo nese povinnost a odpovědnost - právo jednoho partnera znamená povinnost druhého partnera a naopak. Pokud má být smlouva dobrá, musí být práva a povinnosti obou smluvních stran v rovnováze a nezáleží na tom, jak komplikované a vzájemně propletené vzhledem k vnějším tlakům tyto povinnosti a práva v konkrétním vztahu jsou.
Když jsem se vdávala, radila mi kamarádka: "Maruško, vař mu a chval ho!" (Nebyla to tak úplně špatná rada). Ale ta rada v sobě skrývá určitou strategii a taktiku. Vím, že já své dceři takovou radu dávat nebudu, neboť by mne s ní zcela jistě odmítla. Ne kvůli faktu vaření, ale kvůli té taktice. Dnešní mladí lidé jsou přímí, nemají potřebu taktizovat, chovají se a říkají věci tak, jak je (vevnitř) subjektivně cítí. Chtějí se realizovat, chtějí se bavit, ale i pracovat, chtějí uznání a spravedlivé ohodnocení své práce vykonávané doma i mimo domov. Mohlo by se říct, že žijí v pravdě. Jejich problémem je však, že často přeženou - tu svou subjektivní pravdu. Oni netaktizují, ale mají nedostatek taktu. Chybí jim ta subtilní směsice pokory, ohleduplnosti, vcítění se do pocitů a vnímání druhého a smysl pro oběť. Jsou trochu jako sloni v porcelánu a ve svých vztazích na sebe narážejí. Jsou si velmi dobře vědomi svých práv, ale je jim zatěžko plnit své povinnosti. Přitom mnohdy si mohou plnění svých povinností navzájem velmi usnadnit, kdyby každý ze svého práva trochu ustoupil.
Nemá smysl, abych rozebírala jednotlivá práva a povinnosti mužů a žen vstupujících do manželství, dostala bych se tím mimo jiné opět k tomu, co jsem už výše uvedla, tedy k plnění funkcí, které společnost od manželů očekává. Jakým způsobem konkrétní manželé vyhoví tomuto požadavku, tj. jakým způsobem si jednotlivá práva a povinnosti mezi sebou rozdělí, záleží dle mého názoru čistě na nich.
Bohužel častou příčinou rozvratů manželských vztahů, se kterými se ve své praxi setkávám, je právě nerovné rozdělení povinností a práv mezi manželi, zejména má-li to za následek i finanční kolizi mezi nimi, a neochota hledat řešení, které by vzhledem ke konkrétním podmínkám rodiny bylo přijatelné a vyhovovalo oběma manželům.
Nápomocna musí být ale také sama společnost. Musí vytvářet příznivé klima, které manželům umožní volit takovou náplň rolí v rodině neboli formu jejich vzájemných vztahů, která bude výsledkem jejich svobodné volby. Jestliže společnost od rodin mnohé očekává, musí jim být dobrým partnerem jako podnik, jako obec, jako stát. Za velmi dobrá považuji tedy všechna opatření, která umožní ženám stejně jako mužům lépe sladit své pracovní a rodinné povinnosti, opatření, která poskytnou mužům prostor a čas být se svými dětmi, aby se na základě vlastní znalosti a nezprostředkovaných informací mohli podílet na jejich řádné výchově a společně s matkami se mohli zabývat jejich každodenními starostmi a problémy, a konečně i opatření, která umožní ženám se více podílet na rozhodování o věcech veřejných a mít tak možnost poukazovat na hodnoty, které společnost dosud nedoceňuje.
Ženy a rodinná politikahost: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu
(Kulatý stůl UKŽ 27. 3. 2004)
Diskuzi otevřela Bohunka Boučková, která si vzala k ruce návrh Evropské ústavy. V tomto dokumentu se klade důraz na práva žen, mužů, dětí, starých lidí. Vzhledem k tématu kulatého stolu se pokoušela hledat právní úpravu, která by se týkala rodiny. Podle navrhovaného textu se za rodinu považuje jakékoliv společenství, které je za rodinu považováno v tom kterém národním státě - tedy rodinná politika, respektive definice rodiny, je ponechána na národním zákonodárství. Od tohoto úvodu přešla Bohunka k provokativní otázce směrované více méně na přítomného odborníka, pana PhDr. Josefa Zemana z Národního centra pro rodinu, který byl tak laskav a věnoval nám svůj čas, znalosti a energii. Otázka zněla: Stále se hovoří o tom, že rodina je v hluboké krizi. Je též pravdou, že srdcem rodiny je žena. Znamená to tedy, že v krizi je žena?
Na nelehkou otázku - nelehká odpověď. Pan doktor Zeman se jí ujal s odbornou erudicí:
Žena má větší vliv na atmosféru, která v rodině panuje - možná to platilo více dříve, než nyní. Kvalitu vztahu však určují oba manželé. Podstatná změna je v tom, že si ženy na základě větší míry reálné rovnoprávnosti začaly hledat kvalitní partnery. Také podle papežské exhortace "Familiaris Consortio" a konstituce Gaudium et Spes je rodina společenstvím lásky - rodina bez lásky žít nemůže. Ve společnosti i v církvi převládlo tzv. personalistické pojetí manželství, do té doby bylo institucionalistické pojetí, tedy pojetí manželství výlučně jako instituce. Pro křesťany vznikl svým způsobem nový úkol, jak naplnit představu, aby manželství bylo i institucí, která spolehlivě plní své funkce, i společenstvím lásky, když instituce klade důraz na autoritu a společenství na vzájemnost a vstřícnost. Obojí naplnit lze, ale je to těžké.
Říká se, že muž je hlavou rodiny. Také pojetí "hlavy" doznalo posun - hlava už nemá ty kompetence a význam jako dřív. Je to otázka autority a zodpovědnosti. Muži obyčejně tvrdí, že žena to umí lépe s dětmi, ale není to tím, že by to měla vrozené. Až budou mít muži příležitost být s dětmi stejně dlouho, budou to umět stejně dobře.
Hledáme-li kvalitu rodiny, musíme najít vhodné postoje, které zaujmout, aby nedošlo k tomu, že už rodina, jako společenství lásky, neexistuje. To nelze bez dialogu. Ten musí v rovnoprávném vztahu nahradit autoritativní rozhodování. Když nastane konflikt, ozve se atavismus v nás - všichni jsme vybaveni k boji - máme své emoce. V momentě, kdy přestává fungovat institucionální složka s tím formálním předpokladem, že hlavou je muž, tedy má poslední slovo, tak najednou chybí tato poslední rozhodovací instance pro řešení problému. Nelze však jít zpět. Je nutné se naučit komunikaci - dialogu, nikoliv však dialogu emocí. (Např. aby muž pochopil, že argument "nevím jak, ale jinak…" je také věcný a možný argument založený na intuici). Vzájemným respektováním se vztah stává kvalitnějším.
Rodina se mění - pozvolna se mění role mužů a žen. Rodina procházející proměnami je zranitelnější. Jsou též obrovské rozdíly mezi rodinami i v rámci Evropy. Jiná je rodina ve Švédsku, jiná ve Francii. Definice rodiny v Evropské ústavě by byla kamenem úrazu. Je mnoho rodinných forem založených na manželství. Avšak uznávání homosexuálních svazků (registrované partnerství) - to rodinám škodí, protože klade na roveň cíl egoistický a altruistický. Partnerství prospívá jim samým, rodina je pro partnery i pro děti.
Co se týče rodinné politiky u nás - není to ucelený systém. Touto otázkou se zabývá ministerstvo práce a sociálních věcí - odbor pro rodinnou politiku. Jiné státy mají koncepčnější přístup, rodinu je třeba podpořit jak finančně, tak morálně. Například ve Francii vzniklo před třemi lety ministerstvo pro rodinu. Obsahem rodinné politiky by v zásadě mělo být, aby v současné době prudkých změn pomohl stát rodině splnit, co si mladí lidé zakládající rodinu představují. Jedná se o dvě zásadní věci: mít se rádi a mít hodné a úspěšné děti. Stát může s realizací obojího pomoci prostřednictvím podpory vzniku takových služeb, které pomáhají rozvíjet vztahy, řešit konflikty a zvyšovat kompetenci rodičů. Mladí lidé mají hodně lákadel - společnost by se měla snažit, aby i rodina byla lákadlem a mateřství i otcovství bylo přitažlivé. Aby obojí bylo obrazem společenského úspěchu.
Aby rodina mohla fungovat v dialogu, musí se děti dialogu učit. Dialog musí být rovnoprávný i v tom technickém smyslu - mít k dispozici dovednost postarat se rovnoprávně o chod domácnosti. Matky dělají chybu, když někdy k tomu své syny nevedou. Vychovávat děti umí jen ten, kdo si s nimi umí hrát. Ve Švédsku například může otec trávit se svými dětmi na tzv. otcovské dovolené dva měsíce. Usiluje se o to, aby tato otcovská dovolená byla prodloužena na 6 měsíců. V Rakousku mají 18měsíční rodičovskou dovolenou. Pokud se manželé u dítěte vystřídají, prodlužuje se tato dovolená na 24 měsíců.
Na otázku, zda je ve Švédsku patrná nějaká změna v rodinném klimatu, dr. Zeman odpověděl, že tyto sociální věci mají obrovskou setrvačnost. Zvýšená porodnost však dává za pravdu takovým opatřením.
Účastnice uváděla příklad rodinné firmy, s tím, že se žena vždy přizpůsobí.
Dr. Zeman upozornil na změněnou situaci, kdy v současné postmoderní době odvětví služeb zaměstnává více lidí než průmyslová odvětví a ten rozdíl bude narůstat. Bude přibývat podnikatelů či spíše podnikatelek ve službách. Bude více prostoru pro rodinné firmy s možností střídání a zastupitelnosti manželů.
Existující služby pro rodiny jsou velmi košaté. V Americe si lze dokonce zaplatit kurs, ve kterém by se rodič naučil vyprávět svým dětem pohádky. V Itálii začíná přibývat intelektuálních rodin, kde každý z rodičů pracuje pouze na půl úvazku. Trend je takový, že nebude nutné se tolik honit, nebudeme-li chtít.
Také vzdělávací systém a způsob preferuje ženy - dívky jsou receptivnější, na rozdíl od hochů lépe přijímají poznatky, proto jsou školsky úspěšnější. Víme, jak vzdělávat ženy, nikoliv muže. Zatím však neumíme ženského vzdělání dostatečně využívat.
Další diskutující uvedla, že namísto televizního pořadu "Sama doma" by uvítala pořad "Sama s dětmi doma". Určitě by více maminek (případně tatínků) na rodičovské dovolené uvítalo televizní program, který by je mohl motivovat a poskytovat jim nápady a inspiraci k různým výtvarným, naučným či jiným činnostem pozitivně rozvíjejících osobnost dítěte, zvláště je-li těch dětí doma více. V televizních programech však také chybí sdělení, jak jsou muži v rodině důležití.
Dle dr. Zemana naléhavost řešení nespočívá v tom, jak vynakládat peníze na to, aby bylo více dětí, ale v tom, aby těm, kteří si to přejí a snaží se mít kvalitní rodiny, to bylo umožněno a též usnadněno. Ve veřejné diskuzi se bohužel klade důraz více na děti, nikoliv na rodiny. Právě rodinám by však měla patřit obecná podpora.
(zapsala Marie Boháčová)
Ženy a Plenární sněm církve v ČR
Kulatý stůl UKŽ 29. května 2004
Když jsme v loňském roce plánovaly témata našich diskusí na aktuální otázky kolem kulatého stolu, zvolily jsme na květen právě toto téma. Odhadovaly jsme, že přibližně po roce od prvního zasedání Plenárního sněmu si pozveme někoho, kdo se tímto tématem na sněmu zabývá a poreferuje nám o tom, jak práce pokročila. Mnoho našich členek má totiž o práci Plenárního sněmu upřímný zájem, protože od něj očekává řešení současných problémů i vytyčení směru dalšího vývoje, budoucnosti církve v naší zemi.
Hledaly jsme tedy na internetových stránkách Plenárního sněmu nejdříve, co vůbec sněm o ženách říká. Cituji ze základního pracovního materiálu Instrumentum laboris, kapitola 19 - "Povolání, formace a služba laiků, sdružení křesťanů, církevní hnutí":
§ 92:
a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení žen je opravdovým znamením našich dnů. Učení církve podporuje roli ženy v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném životě. Původním Božím plánem bylo, aby muž a žena žili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti. Učení církve je však nutné přenést do každodenní praxe církve.
b) Nespravedlivé zacházení se ženami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odvážné protesty samotných žen, které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k mužům, stejně tak jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých žen, si žádají vážné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima žen je však obohacující a nemůže chybět ani v běžné pastorační praxi církve. Genius ženy má v církvi své místo a je omylem se domnívat, že ho žena může uskutečnit požadavkem svého svěcení. Organický proces změn postavení ženy v církvi je totiž nesen zásadou stejné důstojnosti muže a ženy při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného partnerství ve službě Boží je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Anežka Česká a sv. Zdislava.
c) Sněm děkuje všem ženám - především křesťanským matkám, babičkám, věrným a obětavým řeholnicím i všem ostatním - za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění našeho světa. Jsou strážkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy duchovního mateřství.
§ 94:
Sněm vybízí místní církev k vážnému studiu a reflexi vztahů kněží a laiků a postavení žen ve společenství církve a následné diecézní synody ke hledání konkrétních podob systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady "kdo více dává, ten více potřebuje". (kurzívou zvýraznila redakce)
Je zde tedy zřetelně formulováno mnoho důležitých podnětů pro zhodnocení postavení ženy v církvi a hledání nových forem v oblasti každodenní pastorační praxe. Církev je vyzvána k vážnému studiu a reflexi. Hledaly jsme proto, která sněmovní komise se touto otázkou zabývá. Odhadly jsme Komisi č. 8 (Komise pro pastoraci) nebo Komisi č. 5 (Komise pro život a poslání laiků v naší církvi). Na internetu jsou zveřejněny také zápisy z dosavadních setkání jednotlivých komisí. Komise č. 8 se sešla dosud 3x, Komise č. 5 zatím 4x. Ani z jednoho zápisu není jasné, o čem se na setkání hovořilo. Na náš sněm UKŽ v únoru jsme pozvaly delegátku Marii Kotrbovou, která pracuje v Komisi č. 8. Z jejího referátu vyplynulo, že se práce komisí rozjíždí zatím velice pomalu a v této komisi se zatím o ženách v církvi zcela určitě nejednalo. Pozvaly jsme si tedy na besedu delegátku, která pracuje v Komisi č. 5, paní Pavlu Ženíškovou z Plzně. Snad patří tato problematika spíše do kompetencí této komise?
V sobotu 29. května jsme se sešly v Thákurově ul.. Téměř zaplněný kulatý stůl byl pro paní Pavlu příjemným překvapením, protože to dokazuje, že máme o jednání Plenárního sněmu opravdový zájem. Vyjádřila názor, že kdyby besedu na toto téma nabídla v Plzni, je možné, že by nepřišel by nikdo. Lidé, kteří se nejprve do práce ve sněmovních kroužcích horlivě zapojovali, postupem času odpadali a nabývali pocitu, že jejich práce stejně nemá smysl. Proto snad je zájem o sněm nyní minimální.
V úvodu jsme si zopakovaly, co se říká o ženách v Instrumentum laboris a paní Pavla nám potvrdila, že jejich komise, která jedná o laicích, mluví vždy o mužích i ženách jaksi jedním dechem a nedělá rozdílu. My jsme argumentovaly tím, že si myslíme, že o ženách v církvi by se přece jen mělo jednat zvlášť: mají přece odlišné postavení než muži (nemohou být svěceny) a mají od Boha odlišná obdarování a z toho vyplývající i jinou spiritualitu. Ženy přitom tvoří v našich kostelích většinu. Proto i tam, kde bude Plenární sněm reflektovat úlohu laiků, měly by být také respektovány rozdíly mezi mužem a ženou a pojednáno o jejich úlohách odděleně.
Následovala diskuse, z níž vyjímám především dvě oblasti:
a) Rozdíly ve spiritualitě:
Dříve formulovali zásady spirituality pouze řeholníci (řeholnice) a kněží. Nyní se začíná formovat spiritualita laiků, a to mužská a ženská, a zvlášť spiritualita manželská (velký pohyb je patrný především v iniciativě Manželských setkání). Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muž a žena vzájemně doplňovali, a to i v oblasti duchovního života.
b) Rozdíly ve fungování v církvi:
Rozdělení úkolů mezi muže a ženy nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou o podílu na službě. Mohou ženy ministrovat? Mohou vykonávat službu lektora a akolyty? Někteří kněží nevědí, co Řím v této otázce již rozhodl a jak, a rozhodují se samostatně. Také praxe je v jednotlivých diecézích různá.
V komunikaci kněží se ženami je patrný strach. Čeho se bojí?
Církev v různých koncilních i pokoncilních a papežských dokumentech vyzývá ženy, aby uplatňovaly svá obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez podmínek, schopnost intuitivního vcítění apod.), protože právě tyto dary církev v současné době velmi potřebuje. Mužský racionální postoj v církvi se uplatňoval dva tisíce let. Ženský přístup při pastoraci a evangelizaci může být jistě velmi přínosný.
Citujme např. z několika dokumentů:
Apostolicam actuositatem:
Kap. 3.: Různá pole apoštolátu
9. Laici konají svůj mnohostranný apoštolát jak v církvi, tak ve světě. V obou těchto oblastech se jim otvírají různá pole apoštolské činnosti. Nejdůležitější z nich zde chceme uvést. Jsou to: církevní obce, rodina, mládež, sociální prostředí, národní a mezinárodní řád. Protože však v nynější době mají na celkovém společenském životě stále větší aktivní podíl ženy, je velmi důležité, aby se zvýšila jejich účast i v různých oborech církevního apoštolátu
II. vatikánský koncil ve svém závěrečném poselství říká ženám:
Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, hodina, kdy žena získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu, ohroženému úpadkem.
Mulieris dignitatem, apoštolský list papeže Jana Pavla II. O důstojnosti a povolání ženy, (Praha 1992) říká v kap. 10:
Přednosti vlastní ženské přirozenosti jistě nejsou menší než přednosti mužské, jsou jenom odlišné. Žena tedy má - jako ostatně i muž - usilovat o své uskutečnění jako osoby. Má usilovat o svou důstojnost a své povolání na základě těchto zdrojů, podle bohatství svého ženství, které obdržela v den svého stvoření a které stále dědí jako výraz Božího obrazu a podoby, jež jsou jí vlastní.
Paní Pavla vyjádřila pochopení pro naši argumentaci. Seznámila nás s nadpisy jednotlivých kapitol pracovního materiálu jejich komise a shodly jsme se na tom, že v některých kapitolách by reflexe o ženách rozhodně být měla (např. "Laici v církvi: jejich kněžská, prorocká a pastýřská služba", nebo "Hledání autentické podoby duchovního života laiků" - ženská a manželská spiritualita, nebo "Komunikace v církvi" - komunikace kněží se ženami aj.)
V závěru besedy přislíbila, že naše názory bude tlumočit na příštím zasedání komise, které je hned následující úterý.
Komise pro život a poslání laiků v naší církvi (č. 5.) naše podněty přijala a do svého pracovního materiálu je zapracovala v této podobě:
4. Podíl laiků na životě místní církve, spoluzodpovědnost za církev
4. V rámci života farnosti je potřebné vnímat rozdíly i mezi muži a ženami. Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muž a žena vzájemně doplňovali. Rozdělení úkolů mezi muže a ženy nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou o podílu na službě. Mohou ženy ministrovat? Mohou vykonávat službu lektora a akolyty? Také praxe je v jednotlivých diecézích různá. V komunikaci kněží se ženami je patrný strach. Čeho se bojí? Církev v různých dokumentech vyzývá ženy, aby uplatňovaly svá obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez podmínek, schopnost intuitivního vcítění apod.), protože právě tyto dary církev v současné době velmi potřebuje. Ženský přístup při pastoraci a evangelizaci může být jistě velmi přínosný.
Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě
(Převzato se svolením ČBK )
ÚVOD
1. Církev, která ví, co je lidské, se stále zajímá o vše, co se týká života mužů i žen. V poslední době se hodně uvažovalo o důstojnosti ženy, o jejích právech a povinnostech v různých oblastech občanské a církevní společnosti. Církev přispěla k hlubšímu porozumění tomuto základnímu tématu především učením Jana Pavla II., a dnes cítí výzvu oslovit některé myšlenkové proudy, které jsou často v rozporu s pravým posláním ženy.
Tento dokument chce po krátkém představení a kritickém zhodnocení některých současných antropologických koncepcí nabídnout úvahy - inspirované doktrinálními prvky biblického pohledu na lidskou osobu, které nelze opomenout pro zachování identity lidské osoby - které jsou předpokladem pro správné pochopení aktivní spolupráce mužů a žen v církvi a ve světě, při uznání jejich rozdílnosti. Tyto úvahy chtějí být výchozím bodem na cestě k dalšímu hledání uvnitř církve a podnětem pro dialog se všemi muži a ženami dobré vůle, v upřímném hledání pravdy a ve společném úsilí rozvíjet stále opravdovější vztahy.
I. PROBLEMATIKA
2. V posledních letech se v přístupu k ženské otázce vymezily nové tendence. První tendence silně zdůrazňuje stav podřízenosti ženy ve snaze vyvolat spor. Žena, aby byla sama sebou, se stává soupeřkou muže. Na zneužití moci odpovídá strategií hledání moci. To vede k soupeření mezi pohlavími, kde identita a úloha jednoho je zdůrazňována na úkor druhého. To má škodlivý vliv na lidskou osobu, který se bezprostředně a s neblahými následky projevuje ve struktuře rodiny.
Druhá tendence se objevuje jako důsledek té první. Ve snaze zabránit dominantnímu postavení jednoho nebo druhého pohlaví směřuje tato tendence ke smazávání jejich rozdílností, které jsou považovány pouze za výsledek historicko-kulturní podmíněnosti. Na této rovině je tělesná odlišnost, nazývaná pohlaví, minimalizována, zatímco rozměr úzce kulturní, nazývaný gender, je zdůrazněn a považován za primární. Zastírání rozdílnosti nebo duality pohlaví má ohromné následky na různých úrovních. Tato antropologie, která zamýšlela hájit úsilí o rovnost ženy a její osvobození od biologického determinismu, ve skutečnosti inspirovala ideologie, které podporují např. zpochybnění rodiny s její přirozenou strukturou dvou rodičů, tedy otce a matky, zrovnoprávnění homosexuality s heterosexualitou a nový model polymorfní sexuality.
3. Bezprostřední příčiny výše jmenované tendence se nacházejí v kontextu úvah o úloze ženy, ale její hlubší motivaci je třeba hledat v lidské snaze osvobodit se od vlastních biologických podmíněností. Z tohoto antropologického hlediska by v sobě lidská přirozenost neměla charakteristiky, které by jí náležely absolutním způsobem: každá osoba od chvíle, kdy by byla svobodná od každého předurčení spojeného s jejím tělesným založením, by se mohla nebo by se měla zformovat podle svého přání.
Tato tendence má mnoho důsledků. Především posiluje myšlenku, že osvobození ženy s sebou nese kritiku Písma svatého, které podává patriarchální pojetí Boha podporované bytostně mužskou kulturou. Na druhé straně by se skutečnost, že Boží Syn na sebe vzal lidskou přirozenost v její mužské podobě, zdála nedůležitá a nesměrodatná.
4. Tváří v tvář těmto myšlenkovým proudům hovoří církev, osvícená vírou v Ježíše Krista, o aktivní spolupráci mezi mužem a ženou založené na poznání jejich rozdílnosti.
Pro lepší pochopení základu, smyslu a důsledků této odpovědi je užitečné se vrátit, byť pouze krátce, k Písmu svatému, bohatému na lidskou moudrost, v níž se postupně tato odpověď projevovala díky Božímu zásahu ve prospěch lidstva.
II. ZÁKLADNÍ ÚDAJE BIBLICKÉ ANTROPOLOGIE
5. První sérií biblických textů určených k analýze jsou první tři kapitoly knihy Geneze. Ty nás přivádějí "do rámce biblického ‚počátku'. V této souvislosti je zjevená pravda o člověku jako ‚obrazu a podobě Boha' neměnným základem celé křesťanské antropologie."
V prvním úryvku (Gn 1,1-2,4) se popisuje stvořitelská moc Božího slova, které působí rozlišení v původním chaosu. Sdružují se světlo a tma, moře a souš, den a noc, byliny a stromy, ryby a ptáci, všichni "podle svých druhů". Rodí se uspořádaný svět, počínaje rozdílnostmi, které však na druhé straně slibují vztahy. Zde je tedy načrtnutý základní obraz, do něhož je umístěno stvoření lidstva. "I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).' Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil." (Gn 1,26 27) Lidstvo je zde popsáno jako bytí, které se od svého počátku projevuje ve vztahu muže a ženy. Toto podle pohlaví rozdělené lidstvo je výslovně prohlášeno "obrazem Božím".
6. Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2, 4-25) potvrzuje jasným způsobem důležitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, již má obdělávat pro svoji obživu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, prožívá zkušenost osamocení, jež přítomnost zvířat nedokáže ukonejšit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. Termín zde nepopisuje podřazenou úlohu, ale životní pomoc. Účelem je totiž umožnit, aby Adamův život neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze žena, stvořená ze stejného "těla" a zahalena stejným tajemstvím, dá životu muže budoucnost. To se potvrzuje v ontologické rovině, protože Bůh tím, že stvořil ženu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úžasu: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla." (Gn 2,23)
"Žena," napsal Svatý otec v odkazu na tento biblický úryvek, "je ve společném lidství druhé ‚já'. Od začátku se [muž a žena] objevují jako ‚jednota dvou', a to znamená překonání původní osamocenosti, v které muž nenalézal ‚pomoc' podobnou sobě (Gn 2,20). Jde tu jen o ‚pomoc' v činnosti, v ‚podmaňování si země' (srov. Gn 1,28)? Nepochybně jde o družku života, s kterou se může muž spojit jako s manželkou a stát se s ní ‚jedním tělem'. Proto ‚opustí svého otce a svou matku' (srov. Gn 2,24)."
Životní rozdílnost je směřována do společenství a je žita pokojným způsobem vyjádřeným tématem nahoty: "Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se." (Gn 2,25) Tak lidské tělo, označené pečetí mužství nebo ženství, "zahrnuje ‚od počátku' znak manželství, tedy schopnost vyjádřit lásku: onu lásku, v níž se člověk-osoba stává darem, a prostřednictvím tohoto daru uskutečňuje samotný smysl svého bytí a své existence." Svatý otec v komentáři k těmto veršům Geneze pokračuje: "V této svojí zvláštnosti je vyjádřením ducha a je povoláno, v samotném tajemství stvoření, k bytí ve společenství lidí, ‚k obrazu Božímu '."
Tento pohled na manželství objasňuje, v jakém smyslu staré vyprávění Geneze chápe, jak je žena ve svém nejhlubším a jedinečném bytí, "pro druhého" (srov. 1 Kor 11,9): to je tvrzení, které místo odcizení vyjadřuje základní aspekt podobnosti s Nejsvětější Trojicí, jejíž osoby s příchodem Krista zjevují bytí ve společenství lásky, jedna pro druhou. "V ‚jednotě dvou' jsou muž a žena od začátku povoláni nejen, aby žili ‚vedle sebe' nebo ‚spolu', nýbrž jsou povoláni také k tomu, aby žili navzájem ‚jeden pro druhého'. (…) Text Gn 2,18-25 poukazuje na to, že manželství je první a do jisté míry základní rozměr tohoto povolání. Celé dějiny člověka na zemi probíhají v rámci tohoto povolání. Na základě zásady, že v meziosobním společenství jeden je tu ‚pro' druhého, rozvíjí se a naplňuje v těchto dějinách integrace ‚mužských' a ‚ženských' prvků v Bohem chtěném lidství."
Pokojná vize, kterou končí druhé vyprávění o stvoření, připomíná ono "velmi dobré", které uzavírá první vyprávění, stvoření muže a ženy. Zde je srdce původního Božího plánu a nejhlubší pravda muže a ženy tak, jak je Bůh chtěl a jak je stvořil. Tyto původní dispozice Stvořitele, jakkoliv převrácené a zatemněné hříchem, nemohou být nikdy vymazány.
7. Prvotní hřích mění způsob, kterým muž a žena přijímají a žijí Boží slovo a svůj vztah se Stvořitelem. Hned, jak je Bůh postavil do zahrady, dal jim jedno pozitivní přikázání (srov. Gn 2,16) následované zákazem (srov. Gn 2,17), v němž je implicitně potvrzen podstatný rozdíl mezi Bohem a lidmi. Muž a žena, ovlivněni hadem, tuto rozdílnost popírají. Následně je překroucen i způsob, jak žít svoji sexuální rozdílnost. Vyprávění Geneze tak stanovuje vztah příčiny a účinku mezi dvěma rozdíly: považuje-li lidstvo Boha za svého nepřítele, samotný vztah mezi mužem a ženou je mravně zkažený. Je-li tento vztah zkažený, je přístup před Boží tvář vystaven riziku zatracení.
Ve slovech, kterými se Bůh obrací na ženu po hříchu, je stručným, ale ne méně působivým způsobem vyjádřen typ vztahů, které se nastolují mezi mužem a ženou: "Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." (Gn 3,16) Bude to vztah, v němž bude láska ponížena do pouhého hledání sama sebe, do vztahu, který pohrdá láskou a zabíjí ji, a nahrazuje ji panováním jednoho pohlaví nad druhým. V dějinách lidstva se skutečně opakují tyto situace, v nichž je otevřeně vyjádřena trojí žádostivost, kterou připomíná svatý Jan, když mluví o žádosti těla, žádosti očí a honosném způsobu života (srov. 1 Jan 2,16). V této tragické situaci jsou ztraceny rovnost, úcta a láska, které podle původního Božího plánu vyžaduje vztah mezi mužem a ženou.
8. To, že jsme si prošli tyto základní texty, nám dovolí znovu potvrdit některé hlavní údaje biblické antropologie.
Nejprve je třeba zdůraznit osobní charakter lidského bytí: "Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha." Stejná osobní důstojnost se uskutečňuje jako fyzické, psychologické a ontologické doplnění a umožňuje harmonickou "unidualitas" vztahu, kterou pouze hřích a "struktury hříchu" vepsané do kultury učinily potenciálně konfliktní. Biblická antropologie naznačuje, že se problémy, které se na rovině veřejné nebo soukromé dotýkají rozdílnosti pohlaví, mají řešit na základě vztahu, nikoliv soutěžení nebo odplaty.
Mimoto je třeba zdůraznit důležitost a smysl rozdílnosti pohlaví jako skutečnosti hluboce vepsané do nitra muže a ženy: "Sexualita charakterizuje muže a ženu nejen na rovině fyzické, ale také na rovině psychologické a duchovní a vtiskuje se do každého jejich výrazu." Nemůže být omezena na pouhý a bezvýznamný biologický fakt, ale je "základní složkou osobnosti, jejího způsobu bytí, projevování se, komunikace s ostatními, cítění, vyjadřování a žití lidské lásky." Tato schopnost milovat, odlesk a obraz Boha Lásky, má své vyjádření v manželském charakteru těla, do něhož je vepsáno mužství a ženství lidské osoby.
Antropologický rozměr sexuality je neoddělitelný od teologického. Lidské stvoření je ve své jednotě duše a těla od začátku určeno vztahem s druhým, který se od něho liší. Tento vztah se ukazuje jako dobrý a porušený zároveň. Je dobrý skrze původní dobrotu prohlášenou Bohem od prvního okamžiku stvoření. Je ale také porušený disharmonií mezi Bohem a lidstvem, která má počátek v hříchu. Tato nedokonalost neodpovídá ani původnímu Božímu plánu ohledně muže a ženy, ani pravdě o vztahu pohlaví. Proto tento dobrý, ale zraněný vztah potřebuje uzdravení.
Jaké mohou být cesty tohoto uzdravení? Vyjdeme-li pouze ze situace poznamenané hříchem, pak nás úvahy a analýzy problémů týkajících se vztahu pohlaví, nutně přivedou zpět k výše naznačeným omylům.
Je proto třeba prolomit tuto logiku hříchu a hledat východisko, které dovolí odstranit ji ze srdce hříšného člověka. Jasný směr v tomto smyslu je dán božským přislíbením Spasitele, které zahrnuje "ženu" a její "símě" (srov. Gn 3,15). Je to příslib, který dříve než se uskuteční, projde dlouhou přípravou v dějinách.
9. Jedno z prvních vítězství nad zlem je představeno v historii Noeho, muže spravedlivého, který, vedený Bohem, unikl spolu se svou rodinou a zvířaty rozmanitých druhů před povodní (srov. Gn 6-9). Ale naděje spásy se potvrzuje především v Božím vyvolení Abrama a jeho potomstva (srov. Gn 12,1nn). Bůh tak začíná zjevovat svoji tvář, aby lidstvo díky vyvolenému národu poznalo cestu, jak být podobno Bohu, tedy cestu svatosti, a tudíž cestu změny srdce. Mezi mnoha způsoby, kterými se Bůh podle dlouhé a trpělivé pedagogiky zjevuje svému lidu (srov. Žid 1,1), je také opakující se zmínka tématu spojení muže a ženy. Je to paradoxní, vezmeme-li v úvahu drama připomenuté v Genezi a jeho velmi konkrétní opakování v době proroků, jako i směšování svatého a sexuality v náboženstvích národů obklopujících Izraelity. A přesto se tento symbolismus zdá nezbytný pro pochopení způsobu, kterým Bůh miluje svůj národ: Bůh se dává poznat jako Ženich, který miluje Izrael, svou nevěstu.
Důvodem toho, že je zde Bůh popisován jako "Bůh žárlivý" (srov. Ex 20,5; Na 1,2) a Izrael označen jako "cizoložnice" nebo "nevěstka" (srov. Oz 2,4-15; Ez 16,15 34), je naděje posílená slovy proroků, která dává vidět nový Jeruzalém jako dokonalou nevěstu: "Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe." (Iz 62,5) Znovu utvořena "spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním." (Oz 2,21), ta, která se vzdálila, aby hledala život a štěstí ve falešných bozích, se vrátí k Tomu, který bude mluvit k jejímu srdci, "opět odpoví jako za dnů mládí" (Oz 2,17) a uslyší ho prohlásit: "Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil." (Iz 54,5) V podstatě se jedná o stejný údaj, který je potvrzen, když souběžně s tajemstvím díla, které Bůh uskutečňuje prostřednictvím mužské postavy trpícího Služebníka, představuje kniha Izajáš ženskou postavu hory Sijón zkrášlenou nadpřirozeností a svatostí, jež symbolicky představují dar spásy určené Izraeli.
Píseň písní představuje bez pochyby důležitý okamžik, který se opírá o tento způsob zjevení. Ve slovech lidské lásky, které oslavují krásu těla a štěstí vzájemného hledání, je rovněž vyjádřena láska Boha k jeho lidu. Církev se tedy nespletla, když využila stejné výrazy pro vyjádření tajemství svého vztahu s Kristem, a tak neohroženě sjednotila to, co je nejvíce lidské, s tím, co je nejvíce božské.
V celém Starém zákoně se ukazují dějiny spásy, na nichž se zároveň účastní mužský i ženský prvek. Výrazy ženich a nevěsta nebo také smlouva, kterými je charakterizována dynamika spásy, přestože mají evidentní metaforický rozměr, jsou mnohem víc než pouhé metafory. Tento svatební slovník se dotýká samotné přirozenosti vztahu, který Bůh stanovil se svým lidem, i když je tento vztah širší než to, co může být zakoušeno v lidské svatební zkušenosti. Stejné konkrétní podmínky spásy vyjadřují proroctví, jako například Izajášova, když spojují mužskou a ženskou úlohu ve zvěstování a předobrazu díla spásy, kterou Bůh právě dovršuje. Taková spása obrací čtenáře jak k mužské postavě trpícího služebníka, tak k ženské postavě hory Sijónu. Izajášova proroctví střídají tuto postavu s postavou Božího Služebníka, a to před vyvrcholením na konci knihy, kde je popisováno tajemné vidění Jeruzaléma, který v jediném dni rodí národ (srov. Iz 66,7-14), proroctví nových věcí, které Bůh právě uskutečňuje (srov. Iz 48,6-8).
10. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto předobrazy své naplnění. Na jedné straně Maria, jako vyvolená Sijónská dcera, ve svém ženství shrnuje a mění podmínky Izraele/Nevěsty v očekávání dne své spásy. Na druhé straně mužství Syna dovoluje poznat, jak Ježíš přijímá ve své osobě vše, co starozákonní symbolismus použil k vyjádření Boží lásky pro svůj lid, popsané jako lásky ženicha pro svou nevěstu. Postavy Ježíše a Marie, jeho Matky, zajišťují nejen návaznost Nového zákona na Starý, ale přesahují ho, neboť s Ježíšem Kristem se objevuje - jak říká svatý Irenej - "veškerá novost".
Tento aspekt je zvláště evidentní z evangelia svatého Jana. Na příklad ve scéně svatby v Káně Galilejské je Ježíš pobídnut svou matkou, nazvanou "žena", aby se postaral o nové víno jako znamení budoucí svatby s lidstvem (srov. Jan 2,1-12). Tato mesiášská svatba se uskuteční na kříži, kde rovněž za přítomnosti matky, označené jako "žena", vyteče z otevřeného srdce Ukřižovaného krev/víno Nové smlouvy (srov. Jan 19,25-27.34). Není proto nic neobvyklého, když se Jan Křtitel, dotázaný na svou totožnost, představuje jako "přítel ženichův", který se raduje, když slyší ženichův hlas, a musí se umenšit pro jeho příchod: "Ženich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ženichův, který je s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ženichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit." (Jan 3, 29-30)
Ve své apoštolské aktivitě rozvíjí svatý Pavel celý svatební smysl vykoupení a koncipuje křesťanský život jako svatební tajemství. Církvi v Korintě, kterou založil, píše: "Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu." (2 Kor 11,2)
V listě Efesanům je znovu poukázáno na svatební vztah mezi Kristem a církví a je zde obsáhle prohlouben. V Nové smlouvě je milovanou nevěstou církev a - jak učí Svatý otec v Dopise rodinám - "tato nevěsta, o níž je řeč v listě Efesanům, se zpřítomňuje v každém pokřtěném a je jako osoba, která se dává spatřit svému Ženichovi: ‚Miloval církev a vydal sám sebe za ni… Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.' (Ef 5,25-27)"
Apoštol rozjímá o jednotě muže a ženy, jak je popsána v okamžiku stvoření světa (srov. Gn 2,24), a volá: "Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve." (Ef 5,32) Láska muže a ženy žitá v síle křtu se stává svátostí lásky Krista a církve, svědectvím vydaným tajemství věrnosti a jednoty, z něhož se rodí "nová Eva" a jímž žije církev na zemi v očekávání plnosti věčného zasnoubení.
11. Křesťanští snoubenci, včleněni do velikonočního tajemství a učiněni živými znameními lásky Krista a církve, jsou obnoveni ve svém srdci a mohou uniknout vztahům poznamenaným žádostivostí a sklonem vládnout nad druhým, jež uvedla do prvotního manželského páru roztržka s Bohem způsobená hříchem. Dobrota lásky, po níž si lidská zraněná touha zachovala stesk, se jim zjevuje s novými výrazy a možnostmi. V tomto světle připomíná Ježíš, dotazovaný na rozvod (srov. Mt 19,3 9), požadavky smlouvy mezi mužem a ženou, jak to chtěl Bůh na počátku, tedy před hříchem, který obhajoval následné úpravy Mojžíšova zákona. Tato Ježíšova slova o rozvodu, daleká od tvrdého a nesmlouvavého řádu, jsou zvěstováním "dobré zprávy" o věrnosti, která je silnější než hřích. V síle vykoupení je možné vítězství věrnosti nad slabostmi, nad zraněními a hříchy manželského páru. V Kristově milosti, která obnovuje jejich srdce, se muž a žena stávají schopnými osvobodit se od hříchu a poznat radost vzájemného sebedarování.
12. "Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) už není muž anebo žena," píše svatý Pavel Galaťanům (Gal 3,27-28). Apoštol zde nepopírá rozdílnost muže a ženy, o níž na jiném místě mluví jako o tom, co patří do Božího plánu. To, co chce říci, je především toto: soupeření, nepřátelství a násilí, které ničí vztah muže a ženy, jsou v Kristu překonatelné a překonané. V tomto smyslu je lépe než kdy jindy vyjádřena rozdílnost mezi mužem a ženou, kterou ostatně až do konce provází biblické zjevení. V poslední hodině pozemských dějin, když jsou v Janově Zjevení vymezena "nová nebesa" a "nová země" (Zj 21,1), je představeno vidění města Jeruzaléma s ženskými rysy, které je "vystrojeno jako nevěsta pro svého ženicha" (Zj 21,2). Samotné zjevení se uzavírá slovy nevěsty a Ducha, kterými volají Ženicha: "Přijď, Pane Ježíši." (Zj 22,20)
Mužství a ženství jsou tak zjeveny jako ontologicky náležející ke stvoření, a tudíž určeny k trvání mimo přítomný čas, evidentně v proměněné podobě. Tímto způsobem charakterizují lásku, která "nikdy nepřestává" (1 Kor 13,8), i když pomine časný a pozemský výraz sexuality, patřící životu poznamenanému zrozením a smrtí. Pro tuto formu budoucí existence mužství a ženství je prorockým znamením celibát pro Boží království. Pro ty, kdo ho žijí, předjímá život, který přestože zůstává životem muže a ženy, už nebude omezen dosavadními manželskými vztahy (srov. Mt 22,30). Pro ty, kteří žijí v manželství, se celibát stává znamením a proroctvím naplnění, kterého jejich vztah dojde v setkání tváří v tvář s Bohem.
Muž a žena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíž už nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.
III. AKTUÁLNOST ŽENSKÝCH HODNOT V ŽIVOTĚ SPOLEČNOSTI
13. Mezi základní hodnoty spojené s konkrétním životem ženy patří to, co nazýváme "schopnost přijetí druhého". Ačkoli určitý feministický proud vymáhá nároky ženy "být pro sebe samu", uchovává si žena hluboké vnímání toho, že to nejlepší v jejím životě je činnost směrovaná k podpoře života, k růstu a k ochraně druhých.
Tato intuice je spojena s fyzickou schopností ženy dávat život. Taková schopnost, ať už žitá nebo potenciální, je skutečností, která hluboce utváří ženskou osobnost. Dovoluje jí velmi rychle dospět, dává jí smysl pro závažnost života a odpovědnosti s ním spojené. Rozvíjí v ní smysl a úctu ke konkrétnímu, které je v protikladu k abstrakcím, často smrtelným pro existenci jedinců a společnosti. Nakonec je to žena, která i v nejvíce beznadějných situacích - a historie je toho dokladem - má jedinečnou schopnost vytrvat v protivenstvích, umožnit život i v extrémních situacích, uchovat spojení s budoucností a se slzami připomínat cenu každého lidského života.
I když je mateřství klíčovým prvkem ženské identity, neopravňuje nás to k tomu, uvažovat o ženě pouze z hlediska biologického plození. V tomto smyslu může docházet k vážnému pokřivení pohledu na ženu, když je vyzdvihována biologická plodnost v čistě kvantitativním smyslu, což je často doprovázeno nebezpečným opovrhováním ženou. Velký význam má v tomto ohledu skutečnost křesťanského povolání k panenství, které je odvážné vzhledem ke starozákonní tradici i k nárokům mnoha lidských společností a radikálně kritizuje každou snahu přiřadit ženám pouze biologický úděl. Jako panenství přijímá od fyzického mateřství skutečnost, že neexistuje jiné křesťanské povolání než v konkrétním darování se druhému, tak fyzické mateřství přijímá od panenství jeho bytostně duchovní rozměr: nestačí dát pouze fyzický život, aby se mohl opravdu narodit druhý člověk. To znamená, že mateřství může najít možnosti k plné realizaci i tam, kde není fyzické plození.
V této perspektivě chápeme jako nezastupitelný úkol ženy ve všech oblastech života rodiny a společnosti, které se dotýkají mezilidských vztahů a péče o druhého. Zde se velmi jasně projevuje to, co Jan Pavel II. nazval ženským géniem. To znamená především, aby ženy byly aktivně a významně přítomné v rodině, která je "společnost prvního řádu, a v určitém smyslu společnost ‚suverénní'", protože především zde nabývají tvaru podoby lidství a členové rodiny zde získávají základní poučení. Učí se milovat natolik, nakolik jsou milováni bez podmínek, učí se úctě ke každé další osobě natolik, nakolik jsou sami v úctě, učí se poznávat Boží tvář natolik, nakolik jim ji nejdříve ukáže otec a matka, když projevují pozornost ke svému potomstvu. Kdekoliv chybí tyto základní zkušenosti, společnost jako celek trpí násilím a plodí svým způsobem další násilí. To rovněž znamená, že ženy mají být přítomné ve světě práce a organizace společnosti a mít přístup na místa vyžadující zodpovědnost, kde jim bude umožněno ovlivňovat politiku národů a podporovat nová řešení ekonomických a sociálních problémů.
S ohledem na to ovšem nesmíme zapomínat, že vztah mezi oběma aktivitami - rodinou a prací - je pro ženy zcela rozdílný než pro muže. Výzvou současné doby je umožnit soulad organizace práce a pracovních zákonů s posláním ženy uprostřed rodiny. Problém není pouze právní, ekonomický a organizační; je to především otázka mentality, kultury a úcty. To totiž vyžaduje skutečně spravedlivé ocenění práce vykonávané ženou v rodině. Potom by ženy, které si to svobodně přejí, mohly věnovat všechen svůj čas práci v domácnosti, aniž by byly ve společnosti v opovržení a finančně poškozovány, zatímco jiné, které si přejí angažovat se také v jiné práci, by ji mohly vykonávat v upravené pracovní době, aniž by musely volit mezi zanedbáváním rodinného života nebo nepřetržitým stresem, což má negativní důsledky jak pro osobní vyrovnanost ženy, tak pro rodinnou harmonii. Jak napsal Jan Pavel II, "bude to společnosti jen ke cti, umožní-li matce, aby se věnovala péči o děti a výchově podle jejich věkových potřeb; ovšemže tak, aby nebyla omezována její svoboda, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ženami ponížena."
14. Je ovšem vhodné uvědomit si, že zmíněné ženské hodnoty jsou především hodnoty lidské: lidská situace, jak muže, tak ženy, stvořených k obrazu Božímu, je jedna a nerozdělitelná. Pouze proto, že ženy jsou bezprostředněji v souladu s těmito hodnotami, mohou být jejich připomínkou a přednostním znamením. Nakonec ale každá lidská bytost, muž nebo žena, je určena k tomu být "pro druhého". V tomto smyslu to, co se nazývá "ženskost", je víc než prostý znak ženského pohlaví. Je to označení bytostně lidské schopnosti žít pro druhého a díky druhému.
Podpora ženy ve společnosti proto musí být chápána a zamýšlena jako zlidštění společnosti, uskutečňované skrze hodnoty, znovuobjevené díky ženám. Každá tendence založená na boji pohlaví, je pouhou iluzí a nebezpečím: skončila by v odloučení a soupeření mezi muži a ženami a podnítila by egocentrismus, živený falešným pojetím svobody.
Aniž by odsuzovaly zlepšování ženských práv ve společnosti a v rodině, chtějí tyto poznámky opravit tendenci, která považuje muže za nepřátele, jež je třeba porazit. Vztah muže a ženy nemůže najít správný výraz v nedůvěřivé a obranné opozici. Je třeba, aby byl tento vztah prožívaný v pokoji a ve štěstí sdílené lásky.
Na konkrétnější rovině, sociální politika - v oblastech výchovy, práce, rodiny, přístupu ke službám a občanské účasti - má-li na jedné straně bojovat proti nespravedlivé diskriminaci pohlaví, musí na druhé straně umět naslouchat touhám lidí a rozpoznávat jejich potřeby. Obrana a podpora stejné důstojnosti a společných osobních hodnot obou pohlaví musí být v souladu s pozorným rozpoznáváním odlišností a vzájemného obohacování tam, kde je to třeba pro uskutečňování vlastního lidství, ať mužského nebo ženského.
IV. AKTUÁLNOST ŽENSKÝCH HODNOT V ŽIVOTĚ CÍRKVE
15. Co se týče církve, žena jako znamení je víc než kdy jindy ústřední postavou a vydává své bohatství. je víc než kdy jindy ústřední a plodné. To vyplývá z identity samotné církve, kterou dostala od Boha a přijala ve víře. Tuto "mystickou", hlubokou a podstatnou identitu je třeba mít na paměti při úvahách o náležitých úlohách muže a ženy v církvi.
Od prvních křesťanských generací se církev považovala za společenství zrozené Kristem a spojené s ním vztahem lásky, jejímž nejlepším vyjádřením je svatební smlouva. Z toho vyplývá, že prvním úkolem církve je zůstat v přítomnosti tohoto tajemství Boží lásky, zjevené v Ježíši Kristu, kontemplovat ho a slavit ho. V tomto ohledu představuje postava Panny Marie v církvi základní vztahový bod. Pomocí metafory by se mohlo říci, že Panna Maria dává církvi zrcadlo, v němž je církev pozvána poznat svou identitu jako stav srdce, postojů a činů, které od ní Bůh očekává.
Mariina existence je výzvou pro církev, aby zakořenila své bytí v naslouchání Božímu slovu a v jeho přijetí, protože víra není toliko hledání Boha ze strany člověka, ale především poznáním člověka, že Bůh k němu přichází, navštěvuje ho a mluví k němu. Tato víra, pro níž "nic není nemožného" (srov. Gn 18,14; Lk 1,37), žije a prohlubuje se v pokorné a milující poslušnosti, s níž církev umí říci Otci: "Ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,38) Víra neustále odkazuje na Ježíše - "Udělejte všechno, co vám řekne." (Jan 2,5) - a provází ho na jeho cestě až pod kříž. Maria v hodině nejhlubší temnoty vytrvá odvážně ve věrnosti s jedinou jistotou důvěry v Boží slovo.
Církev se stále od Panny Marie učí důvěrnému vztahu s Kristem. Maria, která ve svých rukách chovala malé betlémské dítě, nás učí poznávat nekonečnou Boží pokoru. Ona, která ve své náručí přijala Ježíšovo umučené tělo sňaté z kříže, ukazuje církvi, jak má přijímat všechna těla znetvořená v tomto světě násilím a hříchem. Od Panny Marie se církev učí smyslu moci lásky, jak ji Bůh vysvětluje a zjevuje v samotném životě milovaného Syna: "Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně (…) a ponížené povýšil." (Lk 1,51-52) Od Panny Marie přijímají i učedníci smysl a potěšení z chvály za dílo Božích rukou: "Učinil mi veliké věci ten, který je mocný." (Lk 1,49) Učedníci se učí, že jsou ve světě, aby uchovali památku těchto "velkých věcí" a aby bděli v očekávání dne Páně.
16. Dívat se na Pannu Marii a napodobovat ji neznamená, že církev by měla převzít pasivitu, inspirovanou zastaralým pojetím ženství. Ani to neodsuzuje církev k nebezpečné zranitelnosti ve světě, kde jde především o panování a o moc. Kristova cesta ve skutečnosti není cestou panování (srov. Flp 2,6), ani cestou moci, jak to chápe svět (srov. Jan 18,36). Od Syna Božího se můžeme naučit, že tato "pasivita" je ve skutečnosti cestou lásky, je královskou mocí, která porazí každé násilí, je "vášní", která vysvobozuje svět ze hříchu a ze smrti a znovu tvoří lidstvo. Ukřižovaný Ježíš tím, že svěřil apoštola Jana své Matce, vyzývá církev, aby se učila od Panny Marie tajemství lásky, která vítězí.
Aniž by se církvi přisuzovala identita založená na historicky podmíněném modelu ženskosti, staví ji odvolání na Pannu Marii s jejími schopnostmi naslouchání, přijetí, pokory, věrnosti, chvály a očekávání do souvislosti s duchovními dějinami Izraele. Tyto postoje se v Ježíši a díky němu stávají povoláním každého pokřtěného člověka. Bez ohledu na různé životní podmínky, stavy a povolání, ať už s veřejnou odpovědností nebo bez ní, určují tyto postoje podstatný aspekt identity křesťanského života. Ačkoliv se jedná o postoje, které by měly být typické pro každého pokřtěného člověka, ve skutečnosti jsou charakteristické pro ženu, která je žije se zvláštní intenzitou a přirozeností. V tomto smyslu zastávají ženy v církevním životě úkol maximální důležitosti, připomínají tyto dispozice všem pokřtěným a přispívají jedinečným způsobem k ukazování pravé tváře církve, Kristovy nevěsty a matky věřících.
V tomto smyslu je třeba také chápat skutečnost, že ačkoliv je kněžské svěcení vyhrazeno výhradně mužům, naprosto nebrání ženám, aby vstupovaly do srdce křesťanského života. Jsou povolané k tomu, aby byly pro všechny křesťany nezastupitelnými vzory a svědky toho, jak má nevěsta s láskou odpovídat na lásku ženicha.
ZÁVĚR
17. V Ježíši Kristu je všechno tvořeno nové (srov. Zj 21,5). Obnovení v milosti není možné bez obrácení srdcí. Díváme-li se na Ježíše a vyznáváme-li ho jako Pána, jedná se o poznání cesty lásky vítězící nad hříchem, kterou on nabízí svým učedníkům.
Takto se vztah mezi mužem a ženou promění a trojí žádostivost, o níž mluví první list apoštola Jana (srov. 1 Jan 2,16), přestane být ničivou silou. Musíme přijmout svědectví vydávané životem žen jako objevení hodnot, bez nichž by se lidstvo uzavřelo do sebestřednosti, do snů o moci a do dramatu násilí. Také žena se musí nechat obrátit a rozpoznat jedinečné hodnoty a velkou moc lásky pro druhého, jejíž nositelkou je její ženství. V obou případech se jedná o obrácení lidstva k Bohu způsobem, kterým ať muž, nebo žena poznají Boha jako svou "pomoc", jako Stvořitele plného něhy, jako Vykupitele, který "tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna." (Jan 3,16)
K takovému obrácení nemůže dojít bez pokorné modlitby za to, abychom přijali od Boha jasné vidění, kterým poznáme vlastní hřích a zároveň milost, která uzdravuje. Zvláštním způsobem je třeba vzývat Pannu Marii, ženu podle Božího srdce, "požehnanou mezi ženami" (srov. Lk 1,42), vyvolenou k tomu, aby zjevila lidstvu, mužům i ženám, jaká je cesta lásky. Pouze takto se může "Boží obraz", svatá podobizna vepsaná do každého muže a ženy, vynořit podle zvláštní milosti, kterou každý z nich dostal. (srov. Gn 1,27). Pouze tímto způsobem může být nalezena cesta pokoje a úžasu, o níž svědčí biblická tradice skrze verše Písně písní, v obraze slavení jediné radosti těla i srdce.
Církev zajisté zná sílu hříchu, který působí v jednotlivcích i ve společnosti a který někdy (občas) vede k zoufalství nad dobrem manželského páru. Ale skrze svou víru v ukřižovaného a vzkříšeného Krista poznává církev ještě větší sílu odpuštění a sebedarování navzdory jakémukoliv zranění a jakékoliv nespravedlnosti. Pokoj a úžas, které dnes s důvěrou ukazuje mužům a ženám, jsou pokojem a úžasem zahrady vzkříšení, které prozářilo náš svět a celé jeho dějiny zjevením, že "Bůh je láska" (1 Jan 4,8.16).
Nejvyšší velekněz Jan Pavel II. během audience udělené níže podepsanému kardinálovi, prefektovi Kongregace pro nauku víry, schválil tento dopis, na kterém se usneslo řádné shromáždění této Kongregace, a nařídil, aby byl publikován.
Řím 31. květen 2004, slavnost Navštívení Panny Marie
+ Joseph kard. Ratzinger
Prefekt
+ Angelo Amato, SDB
Titulární arcibiskup v Sila
Sekretář
