přednáška německté teoložky Marie Bogner
z 14. Sněmu UKŽ

Žena - šiřitelka pokoje

Biblické spisy nám znovu a znovu ukazují, po čem lidé touží a jaké naplnění těchto tužeb má Bůh pro ně stále v zásobě. K velkým tužbám všech lidí všech dob patří touha po uznání vlastní osoby, po přijetí druhým člověkem, k tomu náleží i touha po životě ve spravedlivých podmínkách a vztazích. Zvláštní hodnotu má prastará touha po míru, po míru mezi jednotlivci v každodenním soužití, ale i po míru mezi skupinami lidí, mezi národy a národnostmi.
V žalmu 34,15 stojí: "Hledej pokoj a snaž se o něj" (ČEP: "vyhledává pokoj a snaží se o něj"); k tomuto postoji nabádá již více než 2000 let žalmista lidi, kteří milují život a chtějí se svěřit do ochrany Boží. Z této výzvy je patrné, že mír není žádný stav, který - když ho bylo jednou dosaženo - zůstane trvale zachován. Spíše je mír a pokoj živoucím dobrem, jež je ohroženo zničením. Mír a pokoj vyžaduje trvalou starost a hledání, poněvadž znamená vydařené lidské spolužití a zahrnuje všechny dimenze lidských vztahů. Milovat život, vybudovat dobré vztahy k lidem, jež se dotýkají vlastního života, se sebou samým a s Bohem života žít v souladu, to je život v míru a pokoji. Hebrejský výraz "šalom" stejně jako řecký pojem "eirené" obsahuje takové chápání.
Když ženy spolu vytváření církevní sdružení, jako je UKŽ nebo Katholische Frauengemeinschaft Deutschlands (kfd), tak usilují specifickým způsobem o vzájemné lidské společenství. Vstupují do vzájemného spojení. Žijí solidárně mezi sebou a sledují - orientovány na křesťanské hodnoty - společné cíle. Zkrátka: usilují o prožívání pokoje a zasazují se o to, aby i ostatní mohli v pokoji a míru žít.Co to konkrétně znamená? Nejdříve bych chtěla říci něco všeobecně platného pro všechny lidi, pro ženy i muže, mladé a staré, teprve poté se chci podívat na konkrétní míru a pokoj šířící jednání žena naší doby.

1. Poznat jinakost druhých
Lidé se od sebe liší nejen svým vnějším vzhledem, nýbrž svou povahou, myšlením, vlastními zkušenostmi, konkrétními životními danostmi. Vzít na vědomí (vážně) odlišnost jednotlivých lidí a naučit se mít ohled (ctít) na jinakost druhých předpokládá, že lidé nalezli svou vlasntí identitu, znají vlastní pozici a váží si vlastní hodnoty. To je půda, na níž může růst mír a pokoj. Ale právě proto, že jsou lidé různí, poněvadž mají různé zájmy, cíle, vidění věcí, cítění, hodnotovou orientaci, a protože je každý člověk jedinečný a lidé se díky tomu ve své osobitosti různí, je tak obtížné dosáhnout zdařilého lidského soužití. Víme to, zažíváme to ve svém každodenním životě i ve velkých souvislostech společnosti, národů a také v problémech naší církve.

2. Konflikty mezi lidmi jsou něčím zcela normálním
Vyskytují se ve všech oblastech života a patří ke každodennímu životu lidí. Náročnost této skutečnosti spočívá v tom, že je třeba nalézt konstruktivní cesty, aby bylo soužití zdařilo. K tomu patří otevřenost a pozitivní zvědavost orientovaná směrem k druhým, na jejich zvláštnosti, na jejich životní silné stránky a jejich vlastní zkušenosti a vývoj. Právě u žen je zacházení s konflikty velmi často poznamenáno přebujelou potřebou harmonie nebo ochotou zamést pod koberec to, co je mají lidé proti sobě, takže - když už se nashromáždilo toho potlačeného příliš mnoho - pak všichni účastníci přes tyto hromady zakopávají a upadají. Ženám je často připisována role zprostředkovatelek a šiřitelek pokoje, jež leží na rovině vztahů. Muži jsou naproti tomu stavěni do role těch, kdo na city a pocity málo dají, a proto dávají přednost čistě věcnému až agresivnímu řešení konfliktů. Takovéto konstrukce pohlavně specifického chování v konfliktních situacích vedou nezřídka k tomu, že ženy i muži se snaží přizpůsobit těmto představám o svých rolích, místo aby se snažili o diferencované a příslušnému konfliktu přiměřené chování. Proto je nezbytné, aby si ženy i muži uvědomili své vlastní chování v rámci své role a nenechali se vmanipulovat do rolově stereotypního řešení nějakého konfliktu.

3. Konat kroky míru a pokoje.
Jak to má vypadat? K tomu je nezbytné podívat se dobře, proč a jak nějaký konflikt vznikl, kdo všechno se na vzniku konfliktu podílel a jakým způsobem ke konfliktu přispěl. V zásadě je možné převést vznik konfliktu na tři základní příčiny: 1. Lidé sledují tak odlišné cíle, že není možné je skloubit. 2. Lidé mají sice stejný cíl, ale od začátku je jasné, že pouze jeden z nich nebo jen jedna skupina z více skupin může toho cíle dosáhnout. 3. Lidé používají k dosažení společného cíle naprosto odlišné prostředky, jež nelze sjednotit.
Jak vypadají kroky mírového řešení? Jako první je třeba jmenovat vzdání se násilí. K tomu náleží i vzdání se jakékoliv hrozby násilného jednání. My lidé jsme náchylní k tomu řešit konflikty použitím násilí. Vypadá to pro nás tak přitažlivě proto, že je v krátkém čase dosaženo úspěchu, neboť násilí je k dispozici vždycky, vítězové i poražení jsou okamžitě identifikovatelní a vítězové mají zajištěn rychlý nárůst uznání. To ovšem nemůže být nikdy cesta k míru a pokoji.
Ježíš sám nám ukazuje, jak vypadá život bez použití násilí až do posledního důsledku. Požaduje ho i od těch, kteří stojí na jeho straně. Vzpomeňme si na scénu, kdy požaduje po Petrovi, aby zastrčil meč, když chtěl Malchovi useknout ucho. Jiným krokem k míru a pokoji je, když si účastníci vymění pohled na situaci, když nahlédnou konflikt z pozice druhého, a ještě více, když se pokusí vidět konflikt - takříkajíc shora - okem Božím. Překonají tak svůj zúžený pohled, jenž vidí jako rozhodující pouze účast nebo vinu těch druhých a svou ne. Jako příklad takového jednání můžeme vidět ve scéně, kdy Ježíš staví nárok na žalobce ženy přistižené při cizoložství: "Kdo je z vás bez hříchu, hoď první kamenem." Jiná možnost, jak žít v míru a pokoji, může spočívat v tom, že účastníci konfliktu dají najevo ochotu k rozhovoru a zahájí spolu dialog. Tímto způsobem roste připravenost a ochota k společným řešením. To se ovšem ne vždy podaří. V takovém případě může zasáhnout jako zprostředkovatel někdo vně konfliktu (mediace). Konečně vyžadují kroky k míru a pokoji postoj důvěry, ovzduší, v němž je počínání každého průhledné a v němž jsou společná pravidla vzájemného jednání jasně stanovena. Na cestě k míru a pokoji roste poté jak ochota vzít na vědomí vlastní podíl na konfliktu, tak porozumět zájmům druhých. Ukáže se tak mnohem více to, co je společné, a ne jenom odlišné zájmy, takže se nakonec objeví možnost nějakého řešení nebo se napřáhne ruka k usmíření.

4. Základem míru a pokoje je důvěra
Má-li se zdařit soužití lidí, pak jsou k tomu potřebné určité postoje, jež platí i o soužití v rámci celé společnosti. V roce 2000 uveřejnili němečtí biskupové text, který byl velmi kladně hodnocen, s názvem Spravedlivý mír. V něm je výslovně požadována práce ve prospěch míru v civilní společnosti. V této souvislosti jsou jmenovány především úsilí o ovzduší vzájemné důvěry a kroky odpuštění a smíření. K tomu je třeba "veřejného prostoru společenského dialogu, v němž se všichni zúčastnění dostanou ke slovu a mohou formulovat své vlastní pohledy na věc a přesvědčení" a ten je charakteristický tím, že "přes všechny vyslovené rozdíly se všichni lidé navzájem uznávají". (Die deutschen Bischöfe 66: Gerechter Friede, Nr. 122 - Němečtí biskupové 66: Spravedlivý mír, č. 122). Takovéto "klima důvěry" potřebuje mosty jedněch k druhým. Jedním z nich je setkávání se s lidmi, jež zažíváme jako druhé, cizí, - jež máme hned vedle sebe nebo v našem sousedství, v práci nebo v jiné oblasti našeho každodenního života. Často je známe z letmého pohledu, z krátkého pozdravu nebo z žádosti o pomoc. A přece stále znovu nám nereflektovaný strach, stud, zafixované obrazy zabraňují, abychom se zabývali jinakostí těch, kdo jsou nám cizí, jejich zvyky, jež nám připadají neobvyklé. A tak nedojde ke krokům vzájemného sblížení. Ty, kteří jsou nám cizí, ponecháváme jim samým, vylučujeme je ze svého života, často odmítavým, agresivním nebo ponižujícím způsobem. Tak vznikají účinné falešné obrazy jednoho o druhém, jež se osamostatňují a staví zdi neporozumění a nezřídka i agresivity. Hledat pokoj a usilovat o něj znamená seznámit se se zvláštnostmi těch druhých, objevit jejich hodnoty a naučit se je uznávat. To zahrnuje i politickou angažovanost, aby bylo umožněno těm, kteří jsou pro nás cizinci, pěstovat vlastní zvyky, každodenní zvyklosti, vlastní náboženské formy, aby byly vytvořeny životní podmínky a právo na trvalý pobyt pro migrantky a migranty.

Hledat mír a pokoj znamená hledat otevřený a čestný dialog. On je mostem mezi lidmi, zejména mezi těmi, kteří jsou neseni láskou k jednomu Bohu života, mosty, které mají v této lásce svůj základ. Takové mosty mezi křesťanskými vyznáními, ale i mezi náboženstvími, jsou nezbytné k tomu, aby mohl být nastolen mír a pokoj uvnitř společností stejně jako mezi národy a národnostmi. Přitom ovšem nejde o to, aby se stíraly odlišnosti jednotlivých tradic, forem zjevení a úcty k Bohu, forem modlitby nebo nábožensky založeného způsobu života, nýbrž aby rostla vzájemná úcta před tradicemi modlitby a náboženských zvyklostí každého. V trpělivém a ohleduplném dialogu mohou být odstraněny předsudky a překonána vzájemná neschopnost vyjádření. Tak zůstává mír a pokoj živý.

5. Žít mír a pokoj znamená žít smíření
Budovat mosty k druhým lidem, nechat růst mír a pokoj, přispívat ke zmenšování konfliktů - to vše od nás vyžaduje gesta lidské náklonnosti, jež nám často připadají velmi obtížná. Nespokojenost vzniká vždy tam, kde se jednotliví lidé nebo celé skupiny lidí cítí ve svých životních podmínkách, životním prostoru a osobitostech zkráceni a zneváženi. Bez ochoty a vůle odpustit druhému, navzájem se smířit, nemůže mír a pokoj růst. Přitom si můžeme být jisti tím, že naše ochota k usmíření neroste jen z našich vlastních sil, nýbrž že je mnohem víc Božím darem, neboť Bůh nám opětovně vychází vstříc a daruje nám usmíření se sebou. O tento dar Boží prosíme denně v modlitbě Otčenáše. "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". Přijmout usmíření a darovat odpuštění je obtížné. Ale snad nejobtížnější je nalézat vlastní vnitřní mír a pokoj, totiž přijmout vlastní rozpory nebo to, co jsme nemohli v životě uskutečnit nebo mohli a neuskutečnili, to, co jsme nemohlo rozvinout nebo nerozvinuli - ať už k tomu byl jakýkoliv důvod. My ženy s sebou často neseme zvláštní zátěž v důsledku toho, co jsme nemohly uskutečnit. Šiřitelkami pokoje se ovšem můžeme stát pouze tehdy, jestliže nalezneme smíření s vlastním životním příběhem a zraněními, jež nám někdo jiný učinil.

6. Církev jako zdroj spravedlivého míru a pokoje
"Církev je," tak to formuloval II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen Gentium, "svátost, tj. znamení a nástroj sjednocení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení" (LG 1). Je-li církev znamením a nástrojem jednoty, pak je i znamením a nástrojem míru a pokoje. V již citovaném textu německých biskupů "Spravedlivý mír" se říká: "Jestliže se církev chce věrohodně a účinně zasadit o smíření, musí tento nárok klást v první řadě na sebe samu …. Věrohodnost jejího poselství o smíření stojí a padá s její schopností sama sebe nechat smířit skrze Ježíše Krista (Gerechter Friede 165). Tyto výroky se netýkají jen světové církve nebo církve jedné země, jedné diecéze, nýbrž i společenství katolických žen: my jsme také církev. Naše věrohodnost navenek bude hodnocena podle naší schopnosti žít mír a pokoj, a to jakožto sdružení, organizace, nebo místní společenství či jako součást farnosti. Když jedna druhé budeme říkat "Dobře, že jsi!", když budou křesťané a křesťanky jako Abrahám a Sára poskytovat pohostinství, když jako ti dva emauzští učedníci na cestě z Jeruzaléma do Emauz se budou dávat do hovoru s neznámým člověkem a pozvou ho ke stolu, když budeme sdílet svůj život s těmi, kteří žijí vedle nás, s druhými, s cizinci, pak zažijeme mír a pokoj ve svých lidských vztazích. Pak bude zřejmá nová dimenze života: Sám Bůh míru bude v osobách našich bližních přítomen.

7. Speciální přínos žen naší doby
Po těchto spíše základních poznámkách bych ráda v poslední části zaměřila pohled na ženy v naší době, jež ve svém každodenním životě, ve svém životním prostředí, a aniž by vzbuzovaly velkou pozornost, žijí mír a pokoj a jsou šiřitelkami pokoje. V Novém zákoně je nám v blahoslavenství v Horské řeči zaslíbeno, že ti jsou blahoslavení, kdo šíří pokoj. Budou nazváni syny a dcerami Božími (Mt 5,9). Podobně jako ony ženy, jež se o velikonočním ránu přes zklamání a beznaděj, a aniž zavřely oči před katastrofou a utekly pryč, vydaly s vonnými mastmi ke hrobu, tak i dnes jsou ženy, které neutíkají před katastrofami lidského života. Spíše nebojácně a statečně čelí lidským neštěstím, nevyhýbají se situacím nepokoje, nýbrž se snaží řešit konflikty,umožňovat dialog, darovat smíření. Tak umožňují nový život. Stávají se šiřitelkami pokoje:

• To jsou ony ženy, které překonávají bariéry násilí a války, jež vytvořili politikové nebo armáda, a přicházejí k sobě navzájem: v Palestině a Izraeli, v Iráku a v Afganistanu, v Kongu a na Dálném Východě: šíří pokoj, poněvadž s fantazií a odvahou konají kroky smíření a tak kladou znamení lidskosti a spravedlnosti.
  
• To jsou ony ženy, které přes pokořování a ponižování od vlastního muže společným dětem poskytují ochranné prostředí a láskyplnou blízkost: ony šíří pokoj. Nebo ony matky, které nechávají svá srdce i domovy otevřené svým dětem, i když ony jdou po nebezpečných a svévolných cestách: také tyto ženy šíří pokoj.
  
• Ženy jsou šiřitelkami pokoje, když přes zklamání a odmítání trpělivě svým partnerům nebo manželům umožňují nové kroky a nové vidění situace, nebo když každodenně nově své kolegy a kolegyně v jejich osobitosti respektují a svým uznáním jim dopřávají růst.
  
• Jak nesčetné ženy jsou šiřitelkami pokoje, když svým rodičům nebo jiným příbuzným tíhu stáří ulehčují a břemena na svých vlastních bedrech nosí.
  
• A potom je třeba jmenovat ženy, které s vytrvalostí a odvahou probouzejí k životu neživotné organizace, poskytují lidem orientaci, udržují při životě vize a ostatní s sebou strhávají: i ony šíří pokoj.
  
• A také ženy, které otevřeně a odvážně pojmenovávají nespravedlnost a beze strachu se vystavují konfliktům, poněvadž chtějí podpořit růst míru a pokoje, jsou šiřitelkami pokoje. Stejně jako ty, které s dětmi cizinců a jejich matkami podnikají kroky k integraci, nebo ony, které se objevují na straně lidí, kteří byli odsunuti na okraj nebo zbaveni dalších možností rozvoje.
  
• Konečně je třeba jmenovat i ony ženy, které vždy znova posilují radou a doprovázejí ty, jejichž naděje byly zničeny. Ty všechny šíří pokoj.

Přeji Vám a nám všem, abychom znovu a znovu nalézaly odvahu, být dobré samy k sobě, silné natolik, abychom unesly vlastní rozpory a nalezly smíření s vlastním životem, abychom byly plné síly darovat smíření druhým, otevřené pro Boží přítomnost v lidech vedle sebe. Staňte se, staňme se všechny šiřitelkami pokoje!

zpět k textům o ženské spiritualitě