Zajímavé texty
o ženské spiritualitě

Miroslav Zedníček:
Jáhenky v církvi

Terminologický výraz jáhenka (lat. diaconissa, řeč. diakonissa nebo diakonos jakožto femininum) je v češtině utvořen od maskulina jáhen; toto slovo do češtiny přešlo prostřednictvím staré němčiny (jachono) z latiny (diaconus), která je převzala už jako hotový termín z křesťanské řečtiny (diakonos: původní, ještě předkřesťanský význam je prostě „služebník, pomocník"); od téhož slova převzatého z latiny ještě jednou, a to italským prostřednictvím, je v češtině také slovo žák.

Ustanovení jáhnů má svůj původ v apoštolském zřízení, jak nám sděluje v šesté kapitole kniha Skutky apoštolů: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratří, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My se však chceme věnovat modlitbě a službě slova" (Sk 6,2-4). Postupem času se z původní pouze sociální služby rozšířila oprávnění jáhnů o asistenci při liturgii, čtení evangelia, donášení eucharistie nepřítomným na liturgii, hlavně věz­něným křesťanům, dále o oprávnění křtít a hlásat slovo Boží (katecheze) a spravovat církevní jmění. Papež sv. Fabián rozdělil ve III. století Řím pro účely peče o chudé na sedm obvodů a svěřil jejich správu jáhnům.

Již v prvotní církvi se setkáváme i s ženami, kterým jsou svěřovány různé služby v církvi, např. donášení eucharistie, pomoc v duchovní službě, nikdy vsak služby podle potridentského pojetí obsahově totožné s oprávněními sakramentálních jáhnů. K této službě byly jáhenky ustavovány vkládáním rukou, to znamená, že jim podle současného pojetí bylo udělováno nesvátostné, tedy svátostinné jáhenské svěcení.

První zmínku o jáhenkách nalézáme v listu sv. Pavla Římanům: „Doporučuji vám naši sestru Foibu, jáhenku církevní obce v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se to sluší na křesťany. Poskytněte jí každou pomoc ve všem, co bude od vás potřebovat. Vždyť i ona už pomohla mnoha lidem, i mně samému" (Řím 16,1-2). Další zmínku nalézáme v prvním listu téhož autora Timoteovi ve třetí kapitole v logické souvislosti mezi vyslovením osobnostních požadavků na jáhny: „Právě tak ženy musejí se chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé" (1 Tim 3,11). Oba uvedené texty nejsou exegety bezvýhradné vztahovány na jáhenky, avšak dostatečnou argumentaci poskytují další vyjádření, z nichž je třeba uvést Plinia mladšího (+ cca 113), který se jako místodržitel v Bithýnii ve dvou úředních dopisech císaři Trajánovi o způsobu zacházení s křesťany zmiňuje o dvou ženách-křesťankách z Bithýnie, které se při mučeni označily jako „ancillae quae ministrae dicebantur" (Ep. X, 97 z r. 112), což odpovídá latinskému překladu terminu feminina od substantiva diákon. Dále z křesťanských autorů je třeba uvést Tertuliána (Ad uxorem I 7; PL I., 1286), Klementa Alexandrijského (PG 8,1158), Órigéna (PG 14,1278) a kán. 19 1. Nicejského sněmu.

Mezi prorokyněmi, vdovami (viduae) a pannami (virgines canonicae) měly jáhenky zvláštní postavení ve východní i zapadní církevní tradici. Spory o to, zda jáhenky patři mezi duchovenstvo, vyřešil Nicejský snem (325) ve 3. kánonu; tento je považuje za laičky. Nicméně mnozí autoři odvolávajíce se na Apoštolské konstituce (3,6) a Didascalia mají za to, že do IV. století byly jáhenky vřazovány do ordo clericalis. Byly ustavovány zvláštním obřadem - velmi pravděpodobně svátostinného charakteru - i když po první tři století se podle některých autorů (napr. Ploechla) mohlo jednat i o svátostnou povahu ordinace jáhenek.

Jako jáhenky byly ustanovovány vdovy nebo později i panny zvolené církevní obcí. Minimální věková hranice obnášela zprvu šedesát roků, později padesát roků, Trulánský sněm (692) ji snížil na čtyřicet let. Kolem roku 400 stály vdovy při anafoře v presbytáři za kněžstvem, přijímaly eucharistii po jáhnech, ale před podjáheny a lektory a dozíraly na jáhenky. Později se ustálil obřad ordinování jáhenek vzkládáním rukou a vložením štoly podobně jako tomu bylo u jáhnů, jak nám dosvědčují per extensum Apoštolské konstituce. Kandidátky se musily zavázat k zachování celibátu. Původně byly jáhenky na Východě pověřovány péči o chu­dé a nemocné, hlavně ženy, s ohledem na místní zvyklosti, které tuto péči o ženy mužům zakazovaly. Ve třetím století byla služba jáhenek rozšířena o asistenci při křtu žen (dle některých autorů dokonce křtily ženy), o donášení eucharistie, o po­dávání kalicha ženám, katechetickou výuku, přítomnost při rozhovorech bisku­pů, kněží a jáhnů se ženami a dozor na pořádek v ženské části kostelů a oratoří (ostiaria). Za zlozvyk bylo na Východě považováno podávání eucharistie jáhenkami. V šestém století zastávaly jáhenky důležité místo v církvi, hlavně na Výcho­de. Například v cařihradském katedrálním chrámu Hagia Sofia bylo kolem roku 535 šedesát kněží, sto jáhnů, devadesát podjáhnů, sto deset lektorů, padesát pět zpěvaček a čtyřicet jáhenek. V Antiochii kolem roku 1070 přestaly jáhenky co do speciálních úkolů fakticky existovat, neboť tamní patriarcha Balsamon jmenoval jáhenkami pouze titulárně některé řeholnice, ačkoli státní zákonodárství jáhenky uznávalo a zařazovalo je mezi duchovenstvo (PG 119, 1272). Tímto způsobem jáhenky upadly v zapomenutí a postupně i na Východě zanikly.^ Na Západě se proti jáhenkám nepříznivě vyjádřily v pátém a šestém století některé sněmy v Ga­lii, nicméně o jáhenkách je zmínka v Ordo Romanus z devátého století za papeže Lva lIl. jako o „feminae diaconissae et presbyterissae quae eodem die benedicantur". Dále anglosaský Leofrikův misál ještě v devátém století obsahuje formulář „ad diaconissam faciendam". Na západě pak přežil institut jáhenek u kartuziánek.

Ve XII. století vzniká zvláštní institut ve smyslu potridentského posouzení nesvátostných jáhenek, především v některých poustevnických ženských řeholních společenstvích, kde zřejmě jejich potřebnost si vyžádaly okolnosti poustevnických pospolitostí. Jako přiklad možno uvést kartuziánky. Tyto poustevnice (chórové sestry) - podle vlastního přání i sestry laičky - i v současné době při slavných slibech ve spojitosti se zasvěcením panen přijímají svátostinné jáhenství, jehož znakem je vložení štóly (dříve do II. Vatikána i podání manipulu) této slib sklá­dající řeholnici. Jejich oprávnění jsou v současné době tato: číst epištolu při konventní mši, rozdávat sv. přijímání, číst evangelium při hodině četby ve zvláštním kartuziánském uspořádání této části denní modlitby církve. Není-li při některé z uvedených bohoslužeb přítomen duchovní, smějí při těchto úkonech používat štólu, zvláště při rozdávání eucharistie.

S jáhenkami se od poloviny XX. století setkáváme také na ekumenické úrovni, a to v komunitním uspořádání v Grandchamp a v Gelterkinden ve Švýcarsku, v Casteller Ring v Bavorsku, ve Společnosti Mariiných sester v Darmstadtu, v Jona Community ve Skotsku, konečně v komunitě Ježíšova rodina (bez závazku celibátu) v Gnadenthal a Camberg v Německé spolkové republice.

Nelze opomenout jáhenky žijící v komunitách v evangelických církvích usta­vené roku 1836 pastory Fliednerem v Kaiserwerthu aj., H. Wichernem v Ham­burgu. Odtud se rozšířily do Katolické církve Anglie, kde sl. Elisabcth Ferardová v roce 1861 založila po vzoru Kaiserwerthu Komunitu jáhenek sv. Ondřeje. Poz­ději vznikla obdobná komunita v Londýně a na mnoha místech na venkově. Ná­sledovalo zakládání těchto komunit ve Skotsku a Spojených státech amerických. V Katolické církvi Anglie byla v roce 1969 kánonem D.1 právně upravena ordinace jáhenek modlitbou a vkládáním rukou biskupa. K oprávněním jáhenek přísluší: vedení lidu při veřejných bohoslužbách, pastorační peče, výuka ve víře, příprava na přijetí svátostí, konání ranní a večerní modlitby, ale bez absoluce, čtení epišto­ly a evangelia při bohoslužbě, rozdávání svatého přijímání, na výzvu duchovního konat kázání, v nepřítomnosti udělovatele křtít a se souhlasem pozůstalých konat pohřeb. Jáhenky se sdružují ve svazech, například v Německu, Francii, Švýcarsku, Kamerunu, USA - zde jde hlavně o dílo metodistů. Dokonce existuje Svaz jáhenek Sjednocené Evropy. Od roku 1954 vychází periodikum La diaconess. V naší republice se setkáváme s ordinovanými jáhenkami v československé církvi husitské; jsou pověřovány adekvátními funkcemi duchovenské služby.

V současné době je typická široce rozvětvená součinnost žen při službě evangeliu. Svátostinné jáhenství skutečně v katolické církvi existuje, ačkoli jen jako okrajová výjimka. Považuji proto za vhodné a podřizuji úvaze církevních představených umožnit přijetí tohoto jáhenstvi i dalším řeholnicím při doživotních slibech, neboť ony se hlavně duchovně i apoštolátní aktivitou podilejí na službě evangeliu. Příslušná právní úprava by mohla navázat na stávající právní normy pro uděleni svátostinného jáhenství u kartuziánek.

Perspektivně by bylo na místě uvažovat o založení zvláštních komunit jáhenek a o případném rozšíření této možnosti i na další ženy v apoštolátní službě, které splní stejně přísná osobnostní kritéria. Předmětná oprávnění by znamenala prospěch pro společenství církve a zároveň by byla projevem dalšího uznáni hodnoty a apoštolátní schopnosti ženy v církvi.

POZNÁMKY:

1/ Srov, The Catholic Encyclopedia, sv. IV New York 1908, s. 651; Encyklopedia katolicka, sv. III. Lub­lin 1979,s. 1251; Jean danielou- Henri MARROU: Nouvelle histoire de 1'Eglise l, Paris, Du Seuil 1963, s, 83, 196, 222 a 281.

2/ W. M, Ploechl: Geschichte des Kirchenrechts I. Wien 1960, s. 69.

3/ Poznámka Dominika Duky OP: Za zmínku stojí, že se na Synodu o zasvěceném životě v Římě (2. – 28.10. 1994) zmiňoval zesnulý patriarcha Raphael I. Bidawid o jáhenství řeholních představených u řeholnic v jeho církvi.

4/ Srov, The Catholic Encyclopedia IV. New York 1908, s. 651n; The Oxford Dictionary of the Christian Church. Oxford 1997, s. 455n; ploechl: op. cit., s. 69; Praktisches Bibellexikon. Freiburg- Basel-Wien 1969. s. 195, danielou - makrou; op. cit.. s. 439.

5/Srov. R. B. lockhard; Na cestě do nebe. Praha, Zvon 1996,s. 86n; O. beck: Kartause Marienau. Sigmaringen,Thorbecke 1960, s. 21; Lexikon des Mittelalters V. Muenchen - Zuerich, Artemis 1991, s. 1019n.

6/Srov, Encyklopedia katolicka lIl. Lublin, 1979,s, 1252.

7/ Srov. The Oxford Dictionary of the Christian Church. Oxford, University Press 1997, s. 456; Encyklopedia katolick III. Lublin 1979, s. 1253n; DANIÉLOU – MARROU: op. cit. IV., s. 448.

Prof, ThDr. JUDr. Miroslav Zedniček (* 1931) vystudoval teologickou fakultu v Praze, absolvoval studium na právnické fakultě v Praze a dosáhl doktorátů z teologie a obojího práva. Od roku 1954 je knězem brněnské diecéze. Od r.1961 asistent, později docent (1980-1990) a profesor (od r. 1990) v oboru církevního práva. Pedagogicky a vědecky působil na CMTF v Litoměřicích a KTF UK v Praze. Vypracoval překlad Kodexu kanonického práva a má významný podíl na stanoveni moderní české kanonickoprávní terminologie. Publikuje v odborných časopisech a sbornících i populárněji zaměřených periodicích. Problematice postavení ženy v katolické církvi věnoval již dříve některé své přednášky a publikační položky.

zpět k textům o ženské spiritualitě